Ortopedie není pro ženy, řekli jí tehdy a poslali ji na oddělení dermatologie. Nakonec nelituji, říká oceněná lékařka Jitka Dobešová

Váš tatínek byl vysokoškolský učitel historie a českého jazyka v Přerově. Co dělala vaše maminka?

Maminka byla učitelkou, ale když se narodil můj bratr, zůstala doma a věnovala se výchově nás tří dětí.

Zajímá mě totiž, jestli vás někdo k medicíně v rodině inspiroval. Nebo proč jste se pro tento obor rozhodla?  

Velký vliv na mé rozhodnutí měl otcův strýc. Abych to uvedla do kontextu, můj tatínek pocházel z deseti dětí a v roce 1920 mu zemřel jeho tatínek. Babička na všechny děti zůstala sama, a právě strýc si vzal tatínka k sobě do Příboru a později ho poslal na studia. I po studiích ale zůstal se strýcem v úzkém kontaktu. A protože můj prastrýc působil jako jediný městský lékař v Příboru – léčil celé rodiny, a dokonce zvířata –, tak vždy, když za námi přijel, velmi poutavě příhody z praxe vyprávěl. Stále po něm mám doma prvorepublikový mikroskop a penál, který neustále nosil s sebou. Svým vyprávěním mě v podstatě nadchl pro medicínu a můj tatínek mě v tomto rozhodnutí podporoval. 

A co vás přivedlo konkrétně k dermatologii?

Studia jsem končila v roce 1967, a jelikož jsem měla sportovní talent, původně jsem chtěla dělat ortopedii. Jenže tenkrát se ženy na ortopedii moc nebraly. Doktor Vágner, kterého si i tak velmi vážím, mi tehdy říkal: „Holka zlatá, vím, že házenou hraješ výborně, ale na ortopedii chci chlapa.“ Šedesátý sedmý rok byl ale relativně volný nevolný, tak jsem se chystala na dětské oddělení. Jenže pak si mě zavolal ředitel z Olomouce, odkud mu tehdy z oddělení dermatologie emigrovali tři lékaři, a řekl, že mě potřebuje tam. Udělala jsem si aspiranturu a už tam zůstala.

Zpětně jste za toto umístění ráda? K dermatologii jste si cestu našla?

Zpětně spokojená jsem, nemohu si naříkat. Člověk se zorientuje, a hlavně doktor je při tomto oboru blíže pacientovi a kůže odráží potenciální další zdravotní a duševní problémy. Komunikace s pacientem je zde velmi důležitá. Je nezbytné navázat relativně přátelský vztah, aby se vám člověk svěřil a odhalili jste třeba příčinu nemoci. Obzvláště třeba v dermatovenerologii (léčba a diagnostika onemocnění kůže a léčba pohlavně přenosných chorob, pozn. red.), kde zvláště druhá část tohoto oboru je citlivější.

Lepší zacílení léčby a diagnostika

Jako interní aspirantka v laboratoři pro výzkum fyziologie kůže jste se začala zabývat hlavně kontaktními alergiemi. Kam se medicína v tomto ohledu za posledních 50 let posunula? 

Posunula se významně, protože jsou mnohem větší možnosti v testování zejména v případě kontaktních alergií. Máme k dispozici celou evropskou testovací sadu, kterou máme možnost pacientovi aplikovat na kůži ve formě náplastí. Po 48 hodinách odečítáme a podle reakce na kůži můžeme odhalit alergen.

A jaký je podle vás největší zlom v oboru dermatologie? 

Zdravotní péče se čím dál více individualizuje a týká se to i dermatologie. Máme například novější antihistaminika a máme možnost vybrat potřebný lék cíleně ve větším rozsahu. 

Podílela jste se také na spoustě klinických studií. Kterou považujete za nejpřínosnější? 

Zkoumali jsme dvě podstatné věci. Zaprvé jsme zpracovávali vliv niklu, protože v té době došlo například k velkému rozšíření aplikace piercingu a nejlevnější zdobení byla niklová, což ovlivnilo mimo jiné i nárůst niklové alergie. Nikl byl ale třeba i v pracím prostředku. Takže začínali i ke kolegům chodit pacienti s ekzémem od hlavy až k patě. Proto jsme začali niklovou alergii sledovat. V rámci studie činil výskyt této alergie u žen 25 procent a u mužů 15 procent. 

Dále jsme se věnovali amalgámovým zubním výplním, a to z hlediska kontaktní alergie na rtuť, která je hlavní součástí amalgámu. I když se od těchto výplní dnes upouští, podle mě jsou stále jedny z nejspolehlivějších. V našem souboru 107 testovaných jsme odhalili pozitivitu u pěti pacientů, kde byla rtuť i amalgámový prášek současně pozitivní u 5 pacientů s dyskomfortem v dutině ústní. 

Zkoumali jsme také chrom, který se nacházel současně s niklem v zubních implantátech. V naší skupině 107 testovaných byl chrom čtyřikrát pozitivní a nikl dvanáctkrát. Testovali se pacienti, kteří měli nějaké klinické projevy (cheilitida - zánětlivé změny v oblasti rtu, stomatitida, dyskomfort v dutině ústní), dnes je nahrazen titanem a zirkoniem. 

Jen pro úplnost doplním, hlavními skupinami kontaktních alergenů v dutině ústní jsou: dentální kovy a slitiny (zubní výplně, fixní snímací náhrady, ortodontické aparáty), akryláty a epoxidy (zubní protéze, estetické výplně a rekonstrukce, adhesiva) a algináty, silikony, polyéterové hmoty (otiskovací materiály modelování měkkých a tvrdých tkání) a místní léčivé přípravky (ústní kosmetika, pochutiny, potravinová aditiva).

Zaujal mě také projekt „Současný výskyt profesionálních dermatóz a sledování jeho vývoje v podmínkách transformace ekonomiky“ z let 1995 až 1997. Můžete mi ho blíže popsat a co z něj vyplynulo?

V tomto projektu jsme naráželi na problém, že když jsme dříve zjistili nějakou alergickou reakci na látku, se kterou pacient přichází do styku, měl autor té látky povinnost nám dopodrobna popsat, co obsahuje. Jenže v té době si začali výrobci uchovávat jistá výrobní tajemství, a my jsme se proto ke složení produktů museli dostávat velkou oklikou. Podle mě je to velká škoda. My se nakonec k meritu věci dostaneme, ale musí se jít přes různé komise a celý proces se tím protahuje.

Vy jste si mimo jiné doplnila vzdělání o kurzy akupunktury. Jak moc vám tato metoda v léčbě dermatologických pacientů pomohla?

Tříměsíční kurz akupunktury mi byl doporučen bývalým přednostou z toho důvodu, že se akupunktura aplikuje spíše v období klidu, a ne v období rozpuku nemoci. Například atopický ekzém se manifestuje v zimě a na podzim, ale přes léto de facto spontánně odchází, a právě v této době oni aplikovali akupunkturu. V běžné dermatologii se léčba aplikuje spíše v době, kdy má pacient problémy. A tento rozdíl jsem tam šla komunikovat a učit se. Rozhodně je to ale užitečná metoda, protože když to vezmeme kolem a kolem, psychika hraje v dermatologii velikou roli. Vedle klasické léčby je potřeba působit také psychologicky, uklidňovat a akupunktura je jedním z nástrojů, které v tomto ohledu pomáhají.

Komunikace ubývá napříč generacemi

Při děkovné řeči během přebírání titulu „rytíř lékařského stavu“ jste mluvila o komunikaci, která se v dnešní době z oboru medicíny vytrácí. Myslíte tím komunikaci v rámci vztahu lékař a pacient?

Ano. Četla jsem si například anglickou studii z let 2005 až 2008 mezi mediky, a i když mají komunikaci zařazenou ve studiu, tak podle studie už ve druhém ročníku jejich komunikace pokulhávala. S dalšími léty studia se umění komunikace dále vytrácelo, a když pak přišli do praxe, bylo to ještě o další dimenzi horší než na začátku. Jmenovali samozřejmě základní vlivy, jako jsou mobily, počítače a sociální sítě, ale co mě zaujalo, bylo, že chybí doslova „empatické vzory“. Zkrátka už i starší přestávají komunikovat. Vše se řeší elektronicky, a to je špatně. Řeknu vám jednu příhodu. Jela jsem tramvají z nemocnice a slyšela jsem povídat si dvě ženy a jedna říkala: „Zrovna jedu z interny a mám čtyři papíry a lékař mi neřekl ani půl slova. Prý mi všechno sdělí praktik.“ Bohužel to vystihuje současnou realitu.

Komunikace je ale možná nezbytná ve věznici, kde jste působila a stále jako dermatoložka působíte (konkrétně ve Vazební věznici Olomouc a Věznici Mírov). Jak jste se k této práci dostala a máte nějaké historky? 

Tehdy mě přemluvili, protože tehdejší paní doktorka, která pracovala na kožní klinice, zemřela a mně bylo tamního týmu sestřiček líto. Jsou velmi hodné. Museli by vězně někam vyvážet, což je i finančně nákladné, tak jsem kývla a začala na kliniku docházet. Historek jsem zažila spoustu. Některé příběhy jsou opravdu smutné. Šokoval mě například jeden mladý osmnáctiletý klučina, který ke mně přišel s atopickým ekzémem. Obecně kožních nemocí je ve věznici hodně. A on byl odsouzen k odnětí svobody za to, že praštil svého tatu tak moc, že zemřel. Důvodem ale bylo to, že před jeho očima znásilňoval maminku. Několikrát předtím volal o pomoc, ale nikdo nepřišel, tak to nakonec vyřešil po svém. Bylo mi ho nesmírně líto.

Jste pro ně někdy možná i takovou psycholožkou? Že se k vám přijdou i vypovídat? 

Určitě. A řekla bych, že někdy toho i zneužívají. (úsměv) Dostanou se tak řekněme k člověku, který žije mimo stěny věznice. Nikdy jsem ale neměla problém nebo bezpečnostní obavy. Vše je vždy zajištěné a musím říct, že vězni tam mají v tomto ohledu opravdu vynikající péči. 

Stála jste také u zrodu České lékařské komory. Jaké byly tyto začátky?

Česká lékařská komora byla a stále je zřízena ze zákona a tehdy mě přizvali k jejímu zakládání pan profesor Vladimír Král a docent Pavel Maňák. Scházeli jsme se v Olomouci a domlouvali jsme, jak vlastně celou organizaci postavíme. Příprava byla časově náročná, protože jsme neustále něco dolaďovali a komunikovali. Nosili jsme si na porady vlastní svačinky. (úsměv) Vzpomínám na tu dobu velmi ráda. 

U vás je beze sporu zajímavá také sportovní kariéra. Byla jste dvojnásobnou mistryní ČSSR v házené v kategorii dorostenek a v roce 1967 jste se stala s týmem mistryní republiky v kategorii žen. Členkou reprezentace ČSSR jste byla od roku 1961 až do roku 1968 a v národním dresu jste odehrála celkem 64 zápasů. V té době jste studovala medicínu. Jak jste sportovní a medicínskou kariéru zvládala skloubit časově?

Úplně perfektně. Brala jsem sport jako takové odreagování. V roce 1962 jsme byli na mistrovství světa v Rumunsku, kde jsme získali bronzovou medaili, a se školou jsem zvládala vše bez problémů. Tehdy ještě nebyly dvoufázové tréninky, jako jsou dnes. Sport se mnohem více profesionalizoval. Tehdy jsme trénovali odpoledne, protože naše olomoucké družstvo se skládalo většinou z vysokoškoláků, takže se rozvrh tréninků přizpůsoboval studiu. Při trénování naopak člověk přišel na jiné myšlenky, nebyl čas přemýšlet nad anatomií. Musíte dávat pozor, obzvlášť když jsem byla brankářkou a nechtěla jsem dostat nějakou nevhodnou ránu. 

V roce 1968 jste opět postoupili na mistrovství světa, avšak samotný turnaj byl nakonec kvůli politické situaci zrušen. Mrzí vás to zpětně?

Mrzí, protože jsme prošli těžkými kvalifikacemi, ve kterých jsme porazili třeba Dánsko a Švédsko. Jenže mistrovství se bohužel hrálo v Moskvě. Myslím, že kdyby bylo kdekoli jinde, uskutečnilo by se. Ale jsou horší věci na světě. Poté jsem hrát přestala, ale nadále jsem až do roku 2016 působila jako lékařka pro házenkářky reprezentačních družstev. U házené jsem tak i nadále zůstala, i když z jiné strany.

I když jste loni oslavila významné životní 80. jubileum, jste stále velmi aktivní. Vypomáháte jako dermatoložka ve věznici a stále pracujete jako revizní doktorka ve Všeobecné zdravotní pojišťovně. Jaké máte ještě plány? Důchod vás zatím neláká?

Já už jen dosluhuju. Vždy říkám sestřičce ve Šternberku, že vydržím do doby, než ona půjde do důchodu, jenže to jsou ještě tři roky, tak snad vydržím. Je velmi hodná, chci tam pomoci.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Martin Kubica