Personální devastace českého zdravotnictví aneb Jak z toho ven?

Česká republika se nemá z hlediska kvalitní zdravotní péče za co stydět. Právě pokud jde o průměrnou délku dožití v těžké nemoci, jsme s 11 lety na světové špičce. Jenže zatímco Švýcarsko potřebuje k podobnému výsledku výdaje na zdravotní péči v přepočtu na jednoho obyvatele 8000 dolarů (cca 179 000 Kč), u nás stačí jen 2000 dolarů (cca 44 781 Kč). 

Graf: Poměr průměrného věku ve vážné nemoci k výdajům na zdravotnictví za osobu v roce 2016 (zdroj: WHO)

„A to je ten zázrak efektivity českého zdravotnictví, bohužel vykoupený tím, že je hrubě podceněná pracovní síla. Léky kupujeme za světové ceny, přístroje kupujeme za světové ceny, často i dráž, protože jsme malý trh. Jenže lidé pracující ve zdravotnictví jsou špatně placení,“ okomentoval statistiku v rámci své prezentace prezident České lékařské komory Milan Kubek.

Právě ocenění lékařů se nyní spíše zastavilo na bodu mrazu, což dokazuje i pokles plateb za státní pojištěnce. 

Tabulka: Vývoj platby za státní pojištěnce (zdroj: z přednášky MUDr. Milana Kubka, užito s jeho souhlasem)

Na základě rozhodnutí bývalého kabinetu premiéra Andreje Babiše činily platby za státní pojištěnce od ledna loňského roku 1967 korun. Podle novely platby klesly do konce roku 2022 na 1487 korun a na původní výši se dostanou odhadem až v roce 2024.

Dostupnost zdravotní péče

I v dostupnosti zdravotní péče si stojíme ve srovnání s vyspělými západními ekonomikami velmi dobře, což ukazuje graf níže. Ten ukazuje reálnou dostupnost zdravotní péče v případě léčení 32 konkrétních vážných nemocí, na které lze umřít a jsou v populaci rozšířené, ale zároveň jsou léčitelné.

Graf: Dostupnost a kvalita zdravotní péče. Index se měří od 0 do 100 (nejlepší) na bázi míry úmrtí vlivem konkrétních 32 vážných nemocí, kterým se dalo zabránit kvalitní a dostupnou zdravotní péčí, výsledky za rok 2015 (zdroj: Institute for Health Metrics and Evaluation)

I když se k dostupnosti zdravotní péče řadíme vedle států západní Evropy, pokulhává u nás dostupnost regionální. To lze vidět u dostupnosti praktických lékařů a pediatrů. Následující data z Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) srovnávají počet nových lékařských praxí, tedy poskytovatelů zdravotních služeb praktického lékařství, versus jejich úbytek. 

Jen v roce 2019 přibylo celkem 258 praxí a 313 jich zavřelo. Bilance tak činí –55 praxí. V roce 2020 činila bilance –38 praxí a v roce 2021 celkem –26 praxí. Největší úbytek přitom nastává v sídlech s méně než 2000 obyvateli.

Graf: Dynamika počtu ordinací praktických lékařů pro dospělé (zdroj: z přednášky prezidenta ČLK Milana Kubka / zdroj dat: Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb) 

„V České republice se rozevírají nůžky mezi tím, co zdravotnictví dokáže. V Praze IKEM sice dokáže neuvěřitelné věci a téměř cokoli našít kamkoli, ale 50 km od Prahy je problém najít praktického lékaře,“ řekl Milan Kubek.

Ještě horší situace je pak v rámci pediatrie, kde v roce 2019 činila bilance mezi novými a zavřenými praxemi –60, v roce 2020 celkem –79 a v následujícím roce –49. „Rok 2021 je ale zkreslen tím, že řada kolegů neodešla do důchodu, protože se nechtěla stát dezertéry v době covidu. V letošním roce ale zdravotní pojišťovny zaznamenávají zásadní pokles počtu praxí,“ upřesňuje Kubek.

Graf: Dynamika počtu ordinací praktických lékařů pro děti a dorost (zdroj: z přednášky prezidenta ČLK Milana Kubka / zdroj dat: Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb) 

Do budoucna se bude situace ještě zhoršovat, což je dáno průměrným věkem lékařů v praxi. Z celkových 5049 praktických lékařů je více než 50 % starších 60 let. U pediatrů je situace ještě dramatičtější. Z celkových 3020 pediatrů je jich celkem 57,5 % starších 60 let. 

„Obrovskou chybou bylo vytvořit před asi dvaceti lety samostatný obor praktického lékařství pro děti a dorost (v současnosti existují atestace „dětské lékařství“ a „praktické lékařství pro děti a dorost“, pozn. red.), rozštěpit tak pediatrii na nemocniční a ambulantní část a postavit mezi ně takřka neprostupnou zeď. Autorky tohoto nápadu se zřejmě bály konkurence, nově vzniklý obor opevnily a po letech překvapeně zíraly, že o něj není mezi mladými lékařkami zájem. Před několika lety se podařilo tuto chybu napravit tím, že se obě pediatrie znovu sloučily,“ vysvětlil již dříve v rozhovoru pro Našezdravotnictví.cz Milan Kubek.

Univerzity nejsou nafukovací

Na osmi lékařských fakultách v Česku promuje v oboru všeobecné lékařství každý rok zhruba 1700 studentů. I když se lékařským fakultám povedlo navýšit kapacitu studentů o 15 %, naráží podle Kubka jak na strop prostorový, protože nemají kde mediky učit, tak také na strop personální, protože je nemá kdo učit.

Problémem je také velký počet zahraničních studentů, kteří v Česku po studiu nezůstanou. „Mezi celkovým počtem je 300 zahraničních studentů v anglickém programu. Nikdo z nich si neplatí školné proto, aby nastoupil za český plat do české nemocnice. Těchto 300 lidí je tedy pro naše zdravotnictví úplně ztraceno. A dalších 200 nezačne vykonávat praxi,“ dodal Milan Kubek.

Tabulka: Roční ztráta absolventů medicíny (zdroj: děkani lékařských fakult a registr ČLK)

Jaké je řešení?

Řešení není jen jedno. Z pohledu fakult by podle Kubka pomohlo navýšit příspěvek státu na medika. V současnosti je to cca 115 000 korun ročně, což je podle něj velmi malá částka, která nepokrývá náklady na studium. Zároveň by finance měly být přímo cílené na lékařské fakulty, aby se peníze neztrácely v tom, co dostává univerzita.

Stát se spoléhá také na regionální programy, což je ale podle prezidenta ČLK jen „hašení požáru“. Rozhodně by neměly být řešením negativní motivace, ale pozitivní.

„V rámci regionů je mnohem jednodušší někoho udržet než ho přimět ke stěhování. Proto vidím řešení v regionálních stipendiích, v náborových příspěvcích, dotovaném bydlení, aby se mohl přesunout i partner, v bonifikaci tzv. malých praxí a zařízení ordinace,“ vyjmenovává Kubek s tím, že situace je každopádně kritická a je potřeba řešit především příčiny.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Shutterstock