Podivný příběh očkování v lékárnách

Agendu, kterou dříve prosazovala zejmé na Česká lékárenská komora (ČLnK), převzala v posledním roce Asociace provozovatelů lékárenských sítí (APLS), která sdružuje a hájí zájmy tří lékárenských řetězců: Benu, Dr. Max a Devětsil. Ředitelkou této asociace je Mgr. Irena Storová, MHA, která dříve působila v pozici ředitelky SÚKL. Pod jejím vedením asociace prosazuje nejen očkování v lékárnách, ale stále hlasitěji deklaruje snahu převzít do svých rukou další kompetence primární péče, jako je prevence a screening, a netají se ani snahou získat pro tuto činnost v lékárnách úhradu z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

Obec lékárníků v tom zdaleka není jednotná. Pro řadu provozovatelů lékáren je nepředstavitelné, že by se v lékárnách očkovalo či se prováděly laboratorní testy, a nijak se netají tím, že si takovou změnu nepřejí. Dobře si uvědomují, že by to pro samostatné lékárny byla jen další porážka v marném boji s lékárenskými řetězci. Ke stále hlasitějším aktivitám APLS se v poslední době staví velmi rezervovaně i ČLnK a v této souvislosti bylo zajímavé vidět chladnou, nebo spíš žádnou reakci ČLnK na do světa hlasitě vytrubovanou aktivitu řetězce Benu, který oznámil spuštění pilotního projektu očkování proti chřipce ve čtyřech svých vybraných lékárnách na podzim 2025, které zaštítila hlavní hygienička. 

V průběhu prázdnin jsme zaznamenali legislativní snahu lékárníků prolomit se do zákona 372 a získat pro lékárníky veškeré kompetence, které mají lékaři a zdravotní sestry. O tom, jak se tomu nakonec podařilo na poslední chvíli zabránit, informoval na stránkách TM 6/2025 dr. Brázdil. Velmi podobný pokus proběhl při projednávání stejného zákona v Senátu, kdy skupina senátorů (mezi nimi kolegové lékaři) načetla těsně před hlasováním pozměňovací návrh umožňující očkování proti vybraným nemocem v lékárnách. Je třeba říci, že na přípravě toho pozměňovacího návrhu se velmi aktivně podílel think tank Ministr zdraví, z. ú., který také intenzivně lobboval v Senátu pro jeho přijetí. I tomuto pokusu se díky příkladné, rychlé a efektivní spolupráci ČLK, SPL ČR, SPLDD a díky aktivnímu postupu Ministerstva zdravotnictví podařilo zabránit. Hlasování však bylo velmi těsné a změna neprošla o pouhé dva hlasy, pokud se dobře pamatuji. 

Považuji za zcela nekorektní pokoušet se bez předchozí celospolečenské a odborné diskuse potichu a na poslední chvíli ohnout zákon s cílem získat prospěch pro jednu konkrétní skupinu poskytovatelů, přestože to znamená zásadní a zcela zjevný rozpor s ostatní platnou legislativou. A to přesto, že je zcela evidentní, že tato profesní skupina nemá žádné odborné vzdělání, které by její členy opravňovalo takto zcizené kompetence vykonávat. Je však s podivem, kolik zákonodárců je pro takový nesmysl ochotno hlasovat. 

Předpokládám, že by nikdo z nich nezvedl ruku pro návrh zákona, který by umožnil strojařům projektovat domy. S odůvodněním, že se také jedná o vysoce kvalifikovaného profesionála se skvělým technickým vzděláním. Že strojař není stavař, pochopí každý. Že lékárník není lékař, to má řada lidí najednou problém pochopit. Položme si otázku proč. Každopádně je třeba se připravit na to, že do budoucna bude takových pokusů přibývat a tlak lékárenských řetězců, podpořený nemalými investicemi do PR a lobbistických aktivit, bude stoupat. 

Je možné očkovat v lékárnách a dává to smysl? 

Jak můžeme vidět v některých zemích (nejen v těch nerozvinutých se slabou primární péčí, ale také v některých zemích EU), jistě to lze. V ČR by to ale znamenalo rozsáhlé legislativní úpravy, nemalé investice do stavebních změn v lékárnách, které, jak předpokládám, budou muset splnit stejné podmínky jako ordinace, pokud chtějí očkovat. Tedy mít čekárnu, pacientské toalety atd. Také proškolení očkujících lékárníků, kteří aktuálně nemají k této činnosti žádné vzdělání. Bylo by třeba vyřešit neexistující zdravotnickou dokumentaci, která v lékárnách zcela absentuje, napojení lékáren do elektronické evidence očkování a způsob, jak lékárník předá informaci o očkování registrujícímu praktikovi, a v neposlední řadě otázku právní odpovědnosti. Je velmi pochybné, zda takové změny něco přinesou našemu zdravotnickému systému a má-li smysl je vůbec podstupovat. 

Jsem si jist, že nízká proočkovanost proti chřipce v ČR není otázkou nízké nabídky, ale problémem nízké poptávky. Češi se proti chřipce, a platí to i o covidu-19, prostě očkovat nechtějí. O tom svědčí i velmi nízká proočkovanost proti chřipce mezi zdravotníky, která je zhruba 20 procent. To jistě není dáno tím, že by se zdravotníci neměli kde očkovat, navíc mají očkování plně hrazeno zdravotními pojišťovnami. Bylo by dobré zabývat se tím, proč rizika spojená s těmito chorobami Češi podceňují, když je přitom evidentní, že v případě chorob, které lidé berou vážně, s očkováním problém nemají a v proočkovanosti proti některým patogenům jsme evropskými premianty. Svědčí o tom data o vysoké proočkovanosti dětí hexavakcínou, stoupající čísla očkování proti HPV či KME, nebo třeba prakticky stoprocentní proočkovanost Čechů proti tetanu.

Troufám si proto tvrdit, že očkování v lékárnách s nízkou proočkovaností proti chřipce nijak zásadně nepohne. Problémem rozhodně není nedostatečná kapacita primární péče pro očkování. Kdyby stát opravdu chtěl zvýšit proočkovanost proti chřipce, učiní několik změn, které přinesou rozhodně větší efekt než očkování v lékárnách: 

1. Změní úhradu očkování proti chřipce a začne hradit ze zdravotního pojištění všem osobám, nebo alespoň osobám starším  40 let. Stejně dnes na očkování dává každá zdravotní pojišťovna příspěvky z fondu prevence, jen je to zbytečně zdlouhavé a administrativně složité.

2. Změní systém distribuce vakcín. Pokud budou výrobci dovážet do ČR vakcíny pouze na základě závazných předobjednávek, které učiní lékaři s ročním předstihem, a nepřivezou jich zásadně více, nikdy se čísla proočkovanosti nezvýší. Pokud lékař musí nést celé ekonomické riziko toho, že zaplatí a na své náklady zlikviduje vakcíny, pro které se nenašel pacient, bude vždy opatrný a nikdy neobjedná více vakcín, než ví, že spolehlivě aplikuje. Pochopitelně nechce riskovat ekonomickou ztrátu, tomu se nikdo soudný nemůže divit. Už sama skutečnost, že vakcíny lékař kupuje předem na své náklady a jsou mu proplaceny až po aplikaci a vykázání očkování, znamená, že má s nejistým výsledkem v zásobách vázány finanční prostředky ve výši statisíců korun. 

3. Umožní očkovat všem lékařům. Myslím, že veřejnost moc neví, že ze 40 tisíc lékařů jich může kvůli právní úpravě očkovat jen asi osm tisíc. Proočkovanosti by jistě prospělo, kdyby své pacienty mohli očkovat ambulantní specialisté, zejména diabetologové a kardiologové. Pochopitelně za předpokladu podmínky uvedené v bodu 2,n tedy změny systému distribuce vakcín, protože nelze čekat, že by ambulantní specialisté byli ochotni fungovat v režimu předobjednávek a riziku ekonomické ztráty jako praktici. Také by prospělo věci, kdyby bylo možné provádět očkování za hospitalizace, například u pacientů s ICHS, se srdečním selháním, CHOPN nebo s jinými chronickými onemocněními. To dnes možné není, respektive tak lze činit pouze s velkou mírou kreativity a porušením pravidel úhrad. Teprve pokud by to nestačilo, bylo by namístě rozhlížet se, kdo další by mohl očkovat. Pak je na řadě početná armáda zdravotních sester, které mají na rozdíl od farmaceutů nespornou kvalifikaci, a tím lepší předpoklady pro provádění očkování, například cestou agentur domácí péče.

4. A v neposlední řadě by stát připravil fungující osvětovou kampaň, aby občanům vysvětlil, proč je dobré se proti chřipce očkovat. To je rolí SZÚ, jehož aktivita v této věci je téměř neviditelná. A když už je viditelná, působí spíš jako retro parodie na marketing, který nemá schopnost oslovit cílovou skupinu komunikačními prostředky odpovídajícími 21. století.

Kdyby opravdu stát chtěl zvýšit proočkovanost, tohle všechno mohl dávno udělat. Nejsou to žádné čáry a tajemství, ale logické systémové kroky, které byly opakovaně pro jednávány na nejrůznějších pracovních skupinách ke zvýšení proočkovanosti na MZ a SZÚ (raději nepočítám, kolik týdnů života jsem na takových seancích zbůhdarma utratil). 

Jenže to by chtělo nějakou aktivitu a odvést nepříjemnou práci na změně dosavadního systému a nevyhovující legislativy. Ale ono je snazší se tvářit, že řešením je očkování v lékárnách, a dát mu záštitu z pozice hlavní hygieničkytentokrát z druhé kompetence dvojjediné superúřednice, pozice ředitelky SZÚ, než se zasadit o skutečné systémové změny v očkování. Tak to u nás bohužel chodí. 

Falešný příběh očkování lékárníků 

A jak to tedy skutečně je s pilotním projektem očkování proti chřipce v lékárnách řetězce Benu, které paní ředitelka na svých sítích prezentuje jako splněný sen? (Sen její, či snad generálního ředitele Benu?) Je to tak trochu jiný příběh, než jaký je nám prezentován, ostatně stejně, jako je tomu v případě ostatních mýtů, které jsou nám servírovány v online prostoru. Tak jako není pravda, že lékárny jsou dostupnější než ordinace primární péče (lékáren není více než ordinací VPL a PLDD dohromady a lékárna není k dispozici zdaleka ve všech obcích, kde funguje praktický lékař), není ani pravda, že by ve vybraných čtyřech lékárnách očkovali lékárníci. Ti mají oprávnění poskytovat pouze lékárenskou péči, kterou zákon 372/2011 definuje takto: Lékárenská péče a klinickofarmaceutická péče (dále jen „lékárenská péče“), jejímž účelem je zajišťování, příprava, úprava, uchovávání, kontrola a výdej léčiv, s výjimkou transfuzních přípravků a surovin pro výrobu krevních derivátů podle zákona o léčivech, laboratorních chemikálií, zkoumadel, dezinfekčních přípravků a dále zajišťování, uchovávání, výdej a prodej zdravotnických prostředků podle zákona o zdravotnických prostředcích a diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro, zajišťování, uchovávání, výdej a prodej potravin pro zvláštní lékařské účely; v rámci této péče je dále poskytováno poradenství, konzultační služby a další služby v oblasti prevence a včasného rozpoznávání onemocnění, podpory zdraví a posuzování a kontrola účelného, bezpečného a hospodárného užívání léčivých přípravků a postupů s tím spojených.

Lékárna nemůže očkovat, ani pokud k této činnosti zaměstná lékaře. Pravidelná, mimořádná či zvláštní očkování totiž mohou podle zákona 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, provádět pouze poskytovatelé určitých odborností. Cituji: (1) Pravidelná očkování dětí provádějí poskytovatelé zdravotních služeb v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, s výjimkou očkování novorozenců HBsAg pozitivních matek proti virové hepatitidě B, která provádějí na novorozeneckých odděleních porodnic lékaři těchto oddělení. Očkování proti tuberkulóze u dětí s vyšším rizikem získání této infekce provádějí na kalmetizačních pracovištích odborní lékaři pneumoftizeologové.

Pravidelné očkování zletilých fyzických osob provádějí poskytovatelé zdravotních služeb v oborech všeobecné praktické lékařství nebo hygiena a epidemiologie; tato očkování mohou provádět i zdravotní ústavy. U osob umístěných u poskytovatelů zdravotních služeb, v zařízeních sociálních služeb a obdobných zařízeních provádějí očkování podle tohoto zákona také lékaři těchto zařízení.

Skutečnost je tedy taková, že ve čtyřech uvedených lékárnách Benu bude očkovat poskytovatel zdravotních služeb (velmi pravděpodobně praktický lékař) s vlastní registrací a nejspíš i IČZ, který si musí v lékárně zřídit pracoviště schválené hygienikem, podobně jako si mnozí za covidu zřizovali taková pracoviště v podnicích či na ulici za účelem covidového testování či očkování. Samozřejmě tak činí na svoji odpovědnost (svoji pojistku), nese náklady na pořízení vakcín a dá se také předpokládat, že bude inkasovat od pacientů platby za očkování, pokud tedy nebude očkovat zdarma. Jinými slovy, v lékárně bude sedět lékař–poskytovatel zdravotních služeb, který bude očkovat tam místo toho, aby tak činil ve své vlastní ordinaci. 

Také se marně ptáte po smyslu takového konání? Vzhledem k tomu, že je avizováno, že se zájemce bude muset k očkování online zaregistrovat a objednat, padá i argument odstranění bariér a snadnější dostupnosti očkování, než je tomu v ordinaci. Takže nakonec zbývá jediný trumf, a to je možnost nechat se očkovat o víkendu. Co ale brání dotyčnému lékaři očkovat o víkendu ve své ordinaci, když je to ochoten činit v lékárně, to mi také hlava nebere. Ať nad tím dumám z jakékoliv strany, není mi jasné, proč by měl lékař svobodně vykonávající své povolání mít potřebu vykonávat stejnou práci v žoldu řetězcového poskytovatele lékárenských služeb. O důvodech lze dlouze spekulovat a jistě se nakonec nějaké najdou. Aniž bych se ale chtěl kohokoliv dotknout, nemohu se zbavit myšlenky na Leninovi připisovaný výrok o užitečných idiotech. 

Často slýchám výčitky na téma, že se lékaři zuby nehty drží svých kompetencí, které nechtějí pouštět, ačkoliv je nestíhají vykonávat. A to, že hájíme pouze své ekonomické zájmy a nejde nám o zájem pacientů. Pominu to, že hájit zájmy našich členů je naším posláním, ke kterému si nás zvolili, i to, že stejnou věc nikdo nevytýká APLS, ačkoliv se snaží pro své členy získat kompetence, ke kterým zjevně nemají žádnou kvalifikaci ani legislativní oprávnění. 

Nemohu ale pominout skutečnost, že hájíme také právo našich pacientů na kvalitní a bezpečné zdravotnictví. A neměli bychom rezignovat na smysluplné fungování zdravotního systému. Svět se mění a budou se také měnit kompetence nelékařských zdravotnických pracovníků. Bez toho nezvládneme výzvy související se stárnutím populace a s tím související epidemií chronických onemocnění. Musí jít ale o řízený proces, který dává smysl, je ku prospěchu pacientům a uvolňuje ruce pacientům. 

Změny by se měly dít systematicky, jako kaskáda na sebe navazujících kroků, nikoliv jako epizody vytržené z kontextu, které přinášejí prospěch vybraným skupinám, nikoliv celku. Mezi ně patří snahy lékárníků přebírat kompetence primární péče, které mohou způsobit jen další erozi fungování zdravotnického systému a odliv prostředků veřejného zdravotního pojištění mimo smysluplnou zdravotní péči. Do té rozhodně nelze počítat náhodné odběry glykemie nelačným pacientům, kteří náhodně zavítali pro lék do lékárny, aniž by byla vyšetřujícímu známa jejich zdravotní historie, navíc bez další návaznosti na zdravotní systém, které jsou vydávány za screening diabetu. A další pokusy, jako je nestandardizované měření krevního tlaku nebo testy kognitivních funkcí prováděné v ruchu lékárny, ve výsledku mohou podkopat důvěru pacientů v prevenci, screening, očkování i koneckonců smysluplnost fungování českého zdravotnictví. Dokud lékařům (a minimálně u praktiků tomu tak je) téměř 50 procent pracovního času zabere administrativa, posudkařina pro ČSSZ a další balastní činnosti, které nemají s medicínou co do činění, nemá smysl vést seriózní debatu o kapacitách a předávání lékařských kompetencí nelékařským profesím. Myšlenka, že lékař bude dělat administrativu a medicínu místo něj každý, kdo má nějaké zdravotnické vzdělání, je příšerná. Jsem si jist, že nejen pro lékaře, ale především pro pacienty. 

Autor: MUDr. Petr Šonka, předseda Sdružení praktických lékařů ČR

Foto: archiv ČLK