Popírači, buřiči, odmítači roušek. Nic nového, byli i za španělské chřipky

Odmítali nosit roušky, věřili nesmyslům, šířili lži, užívali neúčinné léky, demonstrovali, vyvolávali nepokoje a namísto sociálních sítí měli letáky. Tak se chovali lidé před sto lety za španělské chřipky. Dnes, tváří v tvář epidemii covid-19, jako by se situace opakovala. Popírači se zdají být věční.

Zatímco v dobách španělské chřipky by ještě bylo možné chování části společnosti omluvit nevědomostí a neinformovaností, dnes se informace šíří mnohem lépe, rychleji a efektivněji. Přesto stále existuje nemálo lidí, kteří vědomě či nevědomě šíří lži, dezinformace a další, kteří jim věří. Stejně jako za španělské chřipky nezáleží, odkud jsou. Tehdy i dnes byste je našli v Praze i v New Yorku.



Chřipka zvaná španělská a více než sto let od jejího řádění


Bylo by nekorektní a nespravedlivé hned na počátku neříct, že španělská chřipka má se Španělskem společný jen název. Začala se šířit mimo Evropu (v roce 1917 byl zaznamenán výskyt v Číně, avšak skutečná pandemie vypukla v roce 1918 v americkém Kansasu). Válečná cenzura tak vlastně pojmenovala tuto chřipku – jediné Španělsko jako neutrální země nemělo k cenzuře důvod a právě v této zemi se o chorobě začaly šířit informace ve spojení s onemocněním krále Alfonse XIII. Chovali se tenkrát lidé jinak než my dnes?


Obětí pandemie bylo spočteno za období mezi lety 1918 až 1920 v celosvětovém měřítku přes 50 miliónů. Číslo obrovské, ale je potřeba brát na zřetel na fakt, že v době, ve které španělská chřipka řádila, byla například u nás epidemiologie ne zcela rozvinutou vědou a stejně tak nástroje, kterými se zjišťoval počet skutečných úmrtí, nebyly dokonalé, takže číslo 50 miliónů může být tou nejnižší hranicí. Více v článku Před sto lety udeřila španělská chřipka. Proč byla tak smrtící?


Nejničivější byla druhá vlna, která proběhla na podzim a začátkem zimy 1918 a zasáhla větší část světa. Třetí vlna začala v lednu 1919 v Austrálii a na jaře se rozšířila do dalších zemí, především v Americe a Evropě. Poslední lokálně více omezená čtvrtá vlna dozněla v dubnu 1920. Virus následně zmutoval a stal se podstatně méně smrtícím, uvádí National Geographic.



Zlehčování, odmítání, šarlatáni a podvodníci


Tím, že se některé vlády snažily informace cenzurovat, nijak nenapomohly ochraně vlastního obyvatelstva a šíření závažné smrtelné choroby. Nemoc byla některými považována za běžnou a našli se i takoví, kteří si z ní udělali jednoduše a prostě kšeft. Byť jimi navrhovaná „léčba“ postrádala efekt.


Vody, lektvary a byliny nebyly účinné a nastoupila opatření, která se mnohým stejně jako dnes nezamlouvala. V USA protestovala řada lidí proti rouškám, i na našem území se úřady obávaly nepokojů, proto například během epidemie nebyly uzavřeny hostince a podobné podniky.



Letáky chřipku popíraly, ta zatím brala životy


Na našem území ještě doznívaly následky válečné cenzury, velice podobná situace, jakou vidíme kolem sebe dnes, nastala i v „mediálním světě“. Neexistovala elektronická komunikace, dezinformátory se tak stávali neinformovaní nebo dokonce uplacení novináři. Byly dokonce šířeny „popíračské“ letáky a kvůli obtížné možnosti informovat občany odlehlejších oblastí někteří z nich vlastně to, nač umírají, nikdy nepochopili a nepoznali.


Epidemie byla často bagatelizována, i když lékařská veřejnost nabádala k dodržování hygienických pravidel. Občas se pravidla prostě někomu zajídala, byla považována za zbytečná a jsou známy situace, kdy lidé byli například sektáři vyzýváni k nedodržování toho, co dnes i v běžném životě považujeme za každodenní samozřejmost.


To, že virus jakoby vymizel, neznamená, že dále nepáchal škody. Jsou známy dlouhodobé i celoživotní následky, často se stalo, že postiženy byly i děti dříve nemocných matek, které se narodily poměrně dlouho po roce 1920. Osobně jsem se setkal s člověkem narozeným v roce 1925, jehož matka španělskou chřipku přežila a on měl trvalé následky – velice brutálně zdeformovanou páteř a kosti.



Svět je menší než býval, planeta má nejedno překvapení


Na závěr si musíme uvědomit, že svět v té době nebyl tak „malý“, jako je tomu díky technickému rozvoji a globalizaci dnes. Jako se dnes dostaneme bez problémů na „druhý konec světa“ za jeden den, dostanou se i nemoci, které nedokážeme zvládat mávnutím kouzelného proutku, za nepatrný čas z jednoho kontinentu na druhý a je na nás samých, abychom se naučili proti nim bránit efektivně a za pomoci veškerých dostupných vědeckých poznatků. I dnes se stále častěji najdou lidé, pro které je nebezpečná a dosud neznámá choroba na jedné straně „lží“ a na straně druhé „umělým virem z vojenských laboratoří“.


Stále naléhavěji je tak potřeba si připomínat, že námi obývaná planeta má v rukávu nejedno překvapení, na které se musíme připravit tím, že ji dennodenně budeme nejen zkoumat, ale také ctít.



Tomáš Kulhánek, Iniciativa Sníh


Ilustrační foto: Rawpixel.com, CC0





Anketa

Máte ve svém okolí někoho z "popíračů" nebo těch, co odmítají nosit respirátor?

Celkem hlasovalo 47 čtenářů.
Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Chybíš nám, bolí to, píší lidé na virtuálním památníku obětem covidu

Studentka v noci pomáhá v nemocnici, ve dne se připravuje na maturitu