Předseda Sekce mladých lékařů ČLK: České zdravotnictví je na dobré úrovni, ale v některých věcech pokulhává

Vedle peněz je to podle doktora Přády třeba hodinová zátěž, kterou musí doktoři snést, aby určitou výplatu dostali. Z prováděných dotazníků opakovaně vyplývá, že zhruba 50 procent všech lékařů pracuje 60 a více hodin týdně a okolo 10 procent lékařů pracuje více než 80 hodin týdně. Stejně tak stále chybí větší pracovní flexibilita pro mladé lékařky s dětmi, jež co do počtu už nad muži převažují a zdravotnictví se bez nich prostě neobejde.

Proč jste si vybral medicínu?

Medicínu jsem si vybral vylučovacím způsobem. V oktávě na gymnáziu jsem nevěděl, na kterou vysokou školu se vydat. Ne že by mě nic nebavilo, ale bavilo mě naopak všechno. Původně jsem přemýšlel spíše nad technickým nebo chemicko-přírodovědným oborem. Medicínu jsem naopak odmítal. Pak jsem ale zjistil, že by mě na medicínu vzali i bez přijímaček. Dva týdny před maturitou se mi to rozleželo v hlavě a šel jsem do toho. Líbilo se mi, že medicína skloubila přírodní vědy a technické záležitosti. 

A z jakého důvodu gynekologie a porodnictví?

To jsem taky nikdy nechtěl dělat. (smích) Když se nad tím tak zamýšlím, z mých plánů, které jsem měl v 18, nevyšlo nic. A je to tak v pořádku. Při studiu na medicíně jsou první tři roky hodně teoretické. Pak začínáme chodit na klinické stáže, kde se konečně setkáváme s pacienty a zkoušíme si jednotlivé obory. Věděl jsem, že nechci jen sedět za počítačem a přemýšlet, ale dělat i něco manuálně. Nejlépe nastoupit do oboru s chirurgickým přesahem. Klasická chirurgie ale nebyla pro mě to pravé. Přemýšlel jsem i nad plastickou chirurgií nebo neurochirurgií, ale po stážích to stále nebylo to pravé ořechové. Pak jsem zkusil první stáž na gynekologii v jedné nemocnici, později v druhé a třetí – a zaujala mě.

Co vás na gynekologii zaujalo?

Jako chlap jsem si nedokázal představit celou šíři oboru, a to říkám bez předsudků. Za slovem gynekologie jsem viděl ordinaci s tím charakteristickým křeslem, ale zjistil jsem, že v porodnicko-gynekologickém oboru se může člověk specializovat na spoustu věcí a kombinuje jak mentální, tak manuální práci. To mě na tom baví.

Letos jste se stal podruhé předsedou Sekce mladých lékařů České lékařské komory (ČLK). S jakou vizí jste do funkce vstupoval?

S vizí, abych stihl věci, které jsem nestihl v předchozím volebním období. Rád bych v rámci Sekce do našeho užšího pracovního kolektivu přitáhl lidi, kteří po mně vedení převezmou. V Sekci už působím od roku 2016 – nejdříve jako místopředseda a poslední čtyři roky na pozici předsedy. Je mi 32 let, což není závratně vysoké číslo, ale předsednictví mi skončí ve 34 letech a určitě jsou mezi námi mladší kolegové, kteří mají více elánu, jsou progresivnější a nemají tak zkreslený pohled na věc jako já po 10 letech v Sekci. Poslední dva roky byly složité z hlediska akcí a zdravotnictví obecně. Záležitosti, za které jsme chtěli bojovat, tak ne že by nikoho nezajímaly, ale v daný moment měly jinou prioritu.

V dalších dvou letech bych tedy rád dořešil spektrum naplánovaných věcí, které se nestihly, a předat žezlo dál. Přeji si, aby si u Sekce mladých lékařů nevybavili jen nějakého Přádu, ale organizaci, která tu bude ještě dlouho po nás.

Jeden z cílů: Férové pracoviště

Které hlavní body chcete dotáhnout? 

Rozdělil bych to na dvě oblasti. Jednu jsme schopni ovlivnit. Záležitosti z druhé oblasti neleží vyloženě na nás, ale chceme do nich šťourat, připomínkovat je a tlačit k našemu cíli. Ty věci, které můžeme ovlivnit:

Chceme dotáhnout projekt „Férové pracoviště“ (web už byl spuštěn), který poměrně pěkně odstartoval asi dva roky zpátky. Je to stránka, kde se hodnotí jednotlivá pracoviště z pohledu mladých lékařů. Něco ve stylu booking.com nebo Dáme jídlo s recenzemi. Když pak absolvent lékařství někam nastupuje, díky „Férovému pracovišti“ se dozví, jaké jsou na vybraném pracovišti platové a personální podmínky. Když jde totiž člověk na pohovor, slibují mu někdy hory doly, ale realita může být jiná. Během covidu nemělo smysl projekt obnovovat, protože spousta oddělení bylo zavřených, spousta doktorů působila na jiném oddělení, než pracovali původně.

Co ještě připravujete?

Potom připravujeme videoprojekty jak pro mladé lékaře, tak pro veřejnost. Když edukovaný pacient bude vědět co a jak, tak bude také umět zdravotní systém lépe používat. A zároveň komunikace s ním bude lepší. Myslím, že české zdravotnictví je na dobré úrovni, ale v některých věcech pokulhává. Jedna z nich je komunikace s pacientem. Lékaři jsou přetížení, ne vždy je na dlouhé vysvětlování čas. Sám jsem si vyzkoušel na misi v Kambodži pozici pacienta, kdy jsem strávil dva týdny na covidovém oddělení, a uvědomil jsem si, jak jsou některé věci nepříjemné. Z naší strany si to mnohdy neuvědomíme. Někdy stačí dvě tři věty a celá komunikace a dojem vypadají jinak. Tento velký projekt chceme rozjet na přelomu léta a podzimu. 

Dalším projektem je podpora elektronizace a vzdělávání. Všechny záležitosti tak půjde řešit rychleji.

Teď mluvíte o ČLK, nebo o systému nemocnic?

Bavíme se o komoře, a to je mimo jiné důvod, proč se Sekce zakládala. Komora má mnoho super projektů a akcí, ale neumí je vždy vhodně předat mladší generaci doktorů, kteří používají jiné sdělovací a mediální kanály. V rámci časopisu Tempus Medicorum nebo portálu NašeZdravotnictví.cz jsme se snažili minulý rok vytvářet zpravodajství pro lékaře, kdy jsme pět nejzajímavějších zpráv překlopili do videa nebo odkazů, které jsme pak posílali dále. K videím se plánujeme vrátit v rámci webu NašeZdravotnictví.cz.

Dále se snažíme monitorovat situaci mezi mladými lékaři, tzn. jednou za čas děláme celonárodní průzkum. Díky němu máme v rukou pevná data a argumenty, které můžeme využít při řešení nejrůznějších problémů. Přece jen lépe zní výpovědi 5 000 lékařů než nějaké Přádovo tvrzení.

Vezměme některé body více do hloubky, například elektronizaci. Jste v pracovní skupině, která se zabývá tvorbou nového webu pro ČLK. Co se změní? Co je cílem tohoto projektu? (v době po rozhovoru byl nový web ČLK spuštěn do zkušebního provozu)

Myslím si, že původní web byl zastaralý. Nesplňoval grafické ani funkční standardy. Například drtivá většina lidí přistupuje na web přes mobil. I proto jsem se snažil v rámci představenstva ČLK prosadit možnost čtení oborových a webových záležitostí na mobilních zařízeních. Vytváříme v rámci komory tolik zajímavých projektů a musíme je dostat k lidem. Ne aby se lidé přizpůsobovali nám, ale my se musíme přizpůsobit jim. Výhledově se i Tempus Medicorum překlopí do mobilní verze. Graficky by měl web ČLK působit moderně a čistě.

Více než polovina lékařů pracuje přes 60 hodin týdně

Zmínil jste celonárodní průzkum mezi mladými lékaři. Co vyplynulo z posledního dotazování?

První průzkum proběhl v roce 2017 a původně se měl opakovat každé dva roky. Jenže do posledního průzkumu nám vlítl covid a z ohledem na férovost jsme data nepublikovali, protože byl celou situací zkreslený. Na podzim proto proběhne nové kolo a vznikne průřez za posledních pět let. Účastní se až 2 500 lékařů (v Česku pracuje zhruba 10 000 mladých lékařů, pozn. red.), což už je velmi dobrý reprezentativní vzorek a výsledky bývají zajímavé.

A co tedy mladé lékaře nejvíce pálí?

Vedle peněz, což je velmi populární téma, je největším kamenem úrazu hodinová zátěž, kterou musí doktoři snést, aby určitou výplatu dostali. O tom už se tolik nemluví. Z dotazníků opakovaně vyplývá, že zhruba 50 procent všech lékařů pracuje 60 a více hodin týdně a okolo 10 procent lékařů pracuje více než 80 hodin týdně. To je strašné číslo. 

Nemáte příplatky za přesčas?

Máme, ale aby systém v České republice fungoval, tak se skoro v každém zdravotnictví šidí. Kdyby se reálně prokázalo, kolik v některých nemocnicích lidé tráví času, tak by se musely z hlediska zákoníku práce zavřít. Situace není všude špatná a je proměnlivá, ale průzkumy ukázaly většinou strašná čísla. Asi byste nesedla do letadla, kdybyste zjistila, že pilot tento týden nalétal už 80 hodin. Když pak vezmete obecně průměrný plat lékaře 90 000 měsíčně, ale v podstatě za téměř dva pracovní úvazky, tak se při přepočtu dostaneme v průměru na 45 000 korun. Není to nedůstojné, ale z hlediska náročnosti a zodpovědnosti to není bomba.

Jak by se dala situace řešit?
Říká se, že v Česku máme dostatek lékařů na rozdíl od jiných států, jenže s touto pracovní sílou se nenakládá efektivně. Spoustu věcí, které by lékař dělat nemusel, nebo dokonce neměl, ale dělá. Mluvím především o nešvaru administrativy, telefonování a dokumentování. V některých západních zemích proto existuje pozice zdravotního asistenta. Díky tomu lékař tráví čas s pacientem a rozmýšlením nad jeho diagnostikou a terapií, a ne psaním papírů a telefonováním na léčebnu dlouhodobě nemocných a jinam. Do budoucna je potřeba tento problém řešit. Ve spoustě hlavně velkých měst je pro zdravotnická zařízení výhodnější, aby tuto administrativu zajistil lékař, který nastoupí za celkem nízký plat. Za stejný plat by sekretářku nenašli.

Vedle přesčasů a platů je ještě nějaké další velké téma?

Dalším problémem jsou podmínky v mateřství a rodičovství. Situace se zlepšuje, ale stejně…

Osobně si nedokážu představit pracovat s dětmi 60 hodin týdně.

Lidé bohužel berou 60 hodin jako normu. Kdyby chtěl lékař v nemocnici pracovat „jen“ 40 hodin, ostatní se na něj skoro budou dívat skrz prsty, že se fláká. Samozřejmě když jsou ještě doktoři mladí a bezdětní, nemají závazky, tak to jde. Ale je složité skloubit tolik hodin s rodičovstvím. I proto neodchází z lékařství jen ženy, ale i muži z nemocnic do soukromých ambulancí a praxí. Nedivím se jim, protože pokud mají jinak srovnané priority a chtějí trávit svůj čas i jinak než prací, je to logická volba. Ještě k tomu dostanou stejné, ne-li lepší finanční ohodnocení než v nemocnici.

Jaké řešení vidíte v tomto případě?

Buď by musel zkolabovat systém a následoval by jasný řez, nebo je řešením postupná evoluce. První způsob je rychlejší, ale odskákalo by to hodně lidí. Proto jsem zastáncem druhé varianty – nátlakem se snažit bojovat za to, aby lidé netrávili v práci takové přesčasy. Bohužel ale jak platy nejsou příliš fantastické, lidé jsou k přesčasům motivováni. Jde to ruku v ruce. 

Vraťme se ale ještě k podmínkám na mateřské. Možnost větší flexibility v nemocnicích se zatím nenastavila?

Vedení nemocnic často ženám nevychází vstříc zkrácenými úvazky. Přitom ony se chtějí vracet do práce. Chápu, že je složité ve zdravotnictví vše zorganizovat, protože když máte vypsaný operační program, lidi tam zkrátka potřebujete. Vždy ale může jít o nějaký kompromis. Nedávno jsem mluvil s kolegou, který pracuje ve Švédsku, a když zaměstnavatel nabírá lidi, tak vůbec nerozlišuje, jestli přijde muž nebo žena a jestli půjde na mateřskou. Ve Švédsku totiž nastupuje na rodičovskou i chlap. To znamená, že na určitou dobu odejde lékař tak jako tak. Kdybychom se v Česku dopracovali k podobnému systému, bylo by to skvělé. Samozřejmě celý systém funguje na bázi dobrovolnosti. Když chce někdo zůstat s dětmi doma déle, nechat ho, ale v případě zájmu o návrat by měl mít možnost vhodného návratu.

Fungují v našich nemocnicích školky, jesle nebo skupinky s hlídáním?

Fungují školky, i u nás v nemocnici, a zájem je velký. Preferují se ale většinou děti s celotýdenní docházkou před těmi, které chodí jen na pár dnů v týdnu. Tento problém je ale opět o úroveň dál. Téma je to každopádně důležité. Zvlášť když 70 procent lidí v medicíně tvoří ženy, pak se to musí řešit. A je to dobře. Ženy tu jsou a systém se jim musí přizpůsobit, jinak tu nebudou. I ti největší staromilci oboru se musí smířit s tím, že ženy dělají medicínu stejně dobře jako muži, ale rodí děti. Což muži neumí, proto se musí pracovní prostředí přizpůsobit, aby tu mohly komfortně pracovat.
Mnoho mladých lékařů odchází do zahraničí, a když už tu zůstanou, musí se mnohdy vyrovnat s celkem zkostnatělým systémem. Jak si je tu udržet? Na čem pracuje Sekce mladých lékařů ČLK i přímo s ministerstvem zdravotnictví. Přečtete si v druhé části rozhovoru s lékařem Janem Přádou.

Předseda Sekce mladých lékařů ČLK a lékař působící na Gynekologicko-porodnické klinice VFN a 1. LF UK MUDr. Jan Přáda (zdroj: Sekce mladých lékařů ČLK, užito se souhlasem Sekce mladých lékařů ČLK)

Autor: Pavlína Zítková

Foto: Shutterstock