Hlavička
Rozhovory -
05/10/2017

Profesor Jan Žaloudík převzal Cenu za statečnost

Za ochranu lékařského stavu letos získal Cenu za statečnost profesor Jan Žaloudík. Kolegové ocenili jeho postoj senátora při projednávání zákona o vzdělávání lékařů. Rozhovor odhaluje víc...

reklama

reklama

Cena za statečnost, kterou každoročně uděluje Lékařský odborový klub – svaz českých lékařů (LOK-SČL), putuje v roce 2017 do Brna, a to zásluhou prof. MUDr. Jana Žaloudíka, CSc., za jeho postoj senátora při projednávání zákona o vzdělávání lékařů. Na lednovém 21. reprezentačním plese lékařů českých v Praze převzal tuto cenu z rukou předsedy LOK-SČL Martina Engela a prezidenta České lékařské komory (ČLK) Milana Kubka. 

Pane profesore, LOK-SČL ocenil váš postoj při projednávání zákona o vzdělávání lékařů, kdy jste se postavil proti názoru ministerstva i lékařských fakult. Předsednictvo LOK-SČL to považuje za formu odvahy, tentokrát politické. Jak důležitá je v politice odvaha? 

Děkuji pěkně, ale nevím, zda šlo o odvážný čin hodný veřejného zřetele. Byl to jen takový výkřik zoufalství nad nekonsenzem, nevítězstvím, nesvorností, nerozumem a nenadějí v lékařské občině, ať už ji vnímáme z úhlu Ministerstva zdravotnictví, vzdělávacích zařízení, odborných společností, asociací nemocnic, mladých lékařů, nebo profesní komory. Byl bych raději zůstal neoceněn a jen nudně hlasoval pro zákon radostně všemi přijímaný po pečlivé diskusi, v níž by se principy i formulace zákonných ustanovení sjednotily ještě před vstupem na parlamentní půdu. Což patrně očekávali všichni nelékaři v obou komorách parlamentu, kteří by rádi akceptovali to, co by si lékaři v lékařské kuchyni pro přípravu lékařů svorně naordinovali. Marně. Ani po 12 letech příprav a nepříprav se tak nestalo. Jako emeritní děkan lékařské fakulty z let 2003–2010 pamatuji mnoho dřívějších příslibů a peripetií procesu deklarované nápravy, jako senátor od roku 2010 znám i zmatené zákruty dalšího vývoje novely mimo ty, bůhví proč, neveřejné. Do poslední chvíle jsem živil bláhovou naději na konsenzuální řešení. Také marně. Přešla v řešení sice demokratické, leč silové a výrazně nekonsenzuální. Lze jistě řádně hlasovat třeba o potratu, ale naděje a důvěry to nepřidá. Ministrů se vystřídalo za dobu platnosti špatného zákona 95 již deset. Ani dva znalí déle sloužící ministři Heger a Němeček, také členové ČLK, na sebe klíčovou velitelskou odpovědnost za přípravu novely nevzali celým srdcem, jak by si téma zasluhovalo. Předhodili ji jednou tomu, pak jinému, ten či onen ji načal, nedokončil, pokračovali jiní, tvořivci, mudrující z titulu MUDr. i bez něj, lobbisté informovaní i neinformovaní, skupinově zformovaní nebo i vlivní sólisté, napravovatelé upraveného, ale neupravující neupravené. Zejména ve sněmovně, ale pak i v Senátu, dokonce ještě v předvečer projednávání zákona a přímo při něm. Prý právě takto má fungovat, a to i ve věcech ryze odborných, správná parlamentní demokracie. Tedy fuj, tvrdím sveřepě. V Senátu jako v instituci procesně kaudální jsme pak už v nezářném poměru 31 : 30 jen skočili s prskavkou pod rozjetý papírový tank zákonodárného procesu, nedoufajíce v zapálení tankistů pro revizi novely, spíše jen pro upozornění na nekošérnost a nedokonalost produktu, který ještě potrápí. Exekutivně-zákonodárný tank protestní linii podle plánu ofenzivy nakonec statečně prorazil, čímž politický úkol dobytí a obsazení dílčího oraniště splnil. Následovat teď bude podle slibů mocný think-tank, který nedodělaný zákon dále dodělá nebo podělá nezbytnými vyhláškami. Nevím, zda je odvahou o tom mluvit či psát. Určitě je větší odvaha sedět v onom papírovém tanku za okolní nepohody a věřit v jeho nerozpustnou pevnost. Vyznamenanými za odvahu asi měli být spíše stateční fandové nekonsenzu, neboť jejich bude s odstupem království nebeské. Našincům veřejně projevený názor ve svobodné zemi nepřitíží, osobní mentální hygieně pomůže. 

reklama

Zákonodárců-lékařů, kteří se postavili na stranu ČLK, LOK-SČL, Asociace nemocnic ČR a sdružení obcí a krajů a odmítli tuto novelu, není mnoho. Často jde o kolegy z nemocnic, které může novela nadále poškozovat. Je pro člověka těžké po vstupu do politiky zůstat sám sebou?

Při vědomí a za slunných dnů to těžké není. Je nepochybně těžší sám sebou nezůstat a trápit se vyvržením duše z těla. V praxi však spíše není snadné pochopit hlásanou ústavní roli Senátu jako pojistky při třicetidenní záruční lhůtě exspirace, po kterou prý snad ona pojistka zásadně ovlivní motor pokroku a chod spotřebičů doby. Reálně viděno, nejde o technickou pojistku. Spíše o psychosociální roli hlídacího pejska ve zdobném valdštejnském kotci parlamentní usedlosti, který kolemjdoucí případným poštěkáváním možná zaujme, ale nezastaví. Jde-li o pejska staršího, zkušeného a své role vědomého, pak ví, že nesmí skočit na každé předhozené sousto, aby pak nebyl otrávený jeho kvalitou či pachutí. Na druhé straně nejde v tomto jednom případě jedné z novelizací novel našich zákonů o žádnou osudovou tragickou scénu, pouze o neúplně zvládnutá pravidla pro lékařské vzdělávání se značnými rozdíly v radosti zúčastněných. Nelze teď jinak než zůstat v naději, že nad dosažené minimum se ještě k optimu provyhláškujeme, případně pronovelizujeme. Disciplinovaně tedy přijímám verdikt sněmovny i tezi propagátorů novely, která zní „lepší než nic“. Hodí se zde citát z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka: „Když nedorazily hladovým vojákům do zákopů dlouho očekávané konzervy, byly rozdány aspoň pohlednice z významných bojišť.“ Lepší něco než nic. 

Českou medicínu a zdravotnictví sledujete z různých postů dlouho. Proč se pořád nedaří vytvořit jednoduchý a přijatelný, tedy přátelský systém postgraduálního vzdělávání, který je obvyklý v jiných státech? Mladí kolegové jsou roky zmítáni systémem v chaosu, formalismu a podvádění. Mnozí radši odcházejí do ciziny. 

Poměrně jednoduchý a přátelský systém postgraduálního vzdělávání byl již u nás vytvořen a celá desetiletí fungoval. Většina kolegů ve věku nad čtyřicet let ho pamatuje. Tři roky k první atestaci, dalších pět let ke druhé, pak podle potřeby nějaká atestace nadstavbová. Lépe tedy už bylo. Stačilo ho hýčkat, kultivovat a přizpůsobovat době. V roce 2004 byl rozbit, k čemuž se teď nikdo nehlásí. Asi to provedli skřítkové nebo temné síly. Zkrátka ONI jako obvykle v našem všelidovém obrazu bojovníků dobra v disentu se zlem. Prý to tak muselo být podle požadavků EU, tedy jednostupňový systém na pět let. Asi ano, ale zjevně naše ideové pojetí tohoto zlepšení vedlo k faktickému zhoršení. Solidní strukturovaná debata na toto téma chyběla a stejně nebyla ani nyní při pokusu o nápravu po dvanácti letech. Nebo bylo nezřízených debat až příliš a málo strukturovaných. Neumíme spolu zatím jednat. Někdo chtěl přidat obor, který učí, jiný chtěl ubrat ty, které neučí, někdo chtěl všechny chovance stáhnout na věhlasné kliniky, jiní se bránili personálnímu vyprázdnění, někdo chtěl levnou lékařskou sílu, jiný snáze vylepit služby, někdo hlásal nejvyšší náročnost, další zájem pacienta a jiný zase eurokompatibilitu. Babylonské zmatení jazyků, čacké voje bez velení, filharmonie bez dirigenta, finální disonance. Investigativně bludná média se v tom už dávno ztratila a do vysílání jen občas nejistě předhodí náhodný fragment problematiky, aby se ztrácela i veřejnost, jíž je to však v podstatě jedno. Tento zákon měl být pevným kodexem lékařských specializací, stalo se z něj vnucené „něco lepší než nic“. Nejpikantnější je, že mladí lékaři konstatují, že jim novela stejně jejich hlavní problémy neřeší. Fandové novely ale říkají, že to není podstatné. Profesní komora, v níž jsou ze zákona všichni lékaři, je usnesením svého sjezdu proti. Fandové novely říkají, že komora není podstatná. Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně z vedení zákon podporuje, část jejích společností si však stěžuje a reptá. Fandové novely říkají, že to také není podstatné. Asociace nemocnic má výhrady. Fandové novely říkají, že ani to není podstatné. Podstatné prý je, že zcela spokojené jsou reprezentace lékařských fakult, ale ty zase nejsou tolik podstatné pro praxi klinických provozů, řešení kompetencí a nákladů. Prý je podstatné, že zákon napraví vyhlášky. Zákonnou normu tedy napraví normy podzákonné, vyhlášky, předpisy, přípisy, zvyklosti a rukou zatřepání. Pomáhej nám pánbůh. Je podstatné, že budou k dispozici další praktická cvičení v improvizaci.

Mám pocit, že systém zdravotnictví a s tím i vzdělávání lékařů a sester má být konstruován tak, aby fungoval i v zapadlé vísce a malém městě, a nejen v centrech. Nabývám dojmu, že pohled ministerstva a akademické obce je opačný. Nejprve a jenom centra a zbytek není důležitý. Pak dochází k tomu, že se totálně rozpadají interní oddělení po republice. 

Nepochybně jen část zdravotnictví konzumuje blaho akademických představ a možností, větší část tyto ambice nemá. Uvažujme však, zda to nezkusit ještě z jiného konce, když neukázněný hašteřivý liberalismus neumí zjevně přejít k liberalismu racionálně ukázněnému a každý lišák se věnuje svému ocásku. Ten jiný konec by se mohl zkusit vždy při promocích, jistě již letos. Že by absolvent obdržel povinně k diplomu ještě dvě stránky návodu k použití diplomu jako cestovní mapu profesním životem. Na první straně by byl přehled oborů, v nichž se lze vzdělat, specializovat a stát se způsobilým, a na druhé v pár bodech jak, kde a za jakou cenu toho dosáhnout. Lze namítnout, že toto vše je přece v onom zákoně. Ale shrnutím pravidel na dvou stranách se rozsvítí, klady i zápory, přednosti i absurdity, jasnosti i nejasnosti se zpřehlední. Nejen pro ty, jimž je zákon určen, ale i pro veřejnost, ať odbornou, či laickou, mudrující i nedbající. Mojžíš prý byl z tehdejší situace už také dost zoufalý, a tak snesl z kopce onu kamennou desku s několika vytesanými pravidly a hned bylo jasnější, co se má a nemá, jak se zařadit a být lepším. Za pobytu v Senátu jsem pochopil, že pravidla zahalená do hávu nesčetných paragrafů, vzešlých z návrhů, protinávrhů, pozměňovacích návrhů, názorů i nekonzumovaných ustanovení, v nichž se skrývají skvosty, nejasnosti i darebnosti, konečné konzumaci, porozumění a výkonu práva ve společnosti neprospívají. Lid pak reptá, strádá a nebaví se, jak by mohl, aby si blaha zákonů užil. 

České zdravotnictví je v personální krizi. Prognózy, včetně té, kterou vytvořil ředitel ÚZIS docent Dušek a jeho tým, nedávají žádnou naději. Naopak stav se ještě bude zhoršovat. Česká lékařská komora na to už několik měsíců upozorňuje, ale z akademické obce podobné názory veřejně nezaznívají, ačkoliv na uzavřených jednáních to potvrzují. Myslíte si, že nemají odvahu? 

Prý ano. Počet doktorů prý lineárně roste, ale nejsou tam, kde by měli být, tedy v místech a na místech méně žádaných či méně pohodlných. Asi jde více o strukturální problém než o absolutní nedostatek. Odevzdaní lékaři také stárnou. A ubývá tolerance k nepohodlí ve prospěch adherence k lepšímu. Pokud jde o akademický náhled, jeden můj bývalý přítel mnohé názory v akademické obci glosoval povzdechem: \""Hm, academic people.“ To malé rýpnutí do vlastních řad si jako profesor a bývalý děkan mohu dovolit. Nevím, zda třeba způsob získání řidičského průkazu má být toliko věcí nekonečných diskusí na dopravní fakultě či ve výzkumném ústavu pro transport a dojíždění, nebo také záležitostí dopravců, přepravních podniků a všech zájemců o řízení vozidel, včetně tatínka a maminky přejících si, aby si i dcerka sama legálně zajezdila. Prostředí od početí medika až k porodu lékaře je akademické, jeho řehole a role však již zhusta neakademická. Akademická obec klinických oborů se povinně prolíná s obcí lékařské komory a obcí zaměstnanců nemocnic. Takže je zasněná i znalá reality, horující pro maximum vědění i čelící jeho minimu, ale dost dlouho zrající k optimu. Zmínil jste také přítele Duška. Docent Dušek se zrodil jako nymfa či Venuše z pěny a chaosu informačního moře, aby vynesl na světlo jeho plody. V moři dat se bude plavit snad bez utonutí, aby naší nadýchané vatové přirozenosti denně nastrkoval k samozodpovězení otázku „data, nebo vata“? Tam, kde máme data, máme i trendy, prognózy a je o čem mluvit. Tam, kde je nemáme, je o čem plkat a domnívat se. Leč dosud nemáme ani spočítané lékaře a jejich způsobilosti. Zda je možno je spočítat, řeší Ústavní soud, aby nebyla omezena člověčí práva sčítanců. Máme však funkční registr řidičů, myslivců, rybářů, držitelů zbraní, navrhován je prý nově registr sportovců a centrální registr psů, aby se lépe identifikovali, když se zaběhnou. A na závěr ještě otevřeně poznamenám, ač si nepolepším, že více než naši lékaři zaměstnaní v jiných zemích našeho ještě snad chvíli otevřeného světa, hrozícího zavíráním na východě i západě, mě trápí vnitřní emigrace školených i vyškolených kolegů do zdravotních zařízení a činností zbytných a zbytečných, byť třeba lukrativních, v tuzemsku. To nikdo nepočítá, neboť je neslušné definovat hranice nezbytného a zbytného, na rozdíl od zjevné linie u Rozvadova či Mikulova. Někdy mám pocit, že musí být ještě poněkud hůře, aby bylo poněkud lépe. Zběhlý politik zatím zdravotnictví jen pochválí, prohlásí ho za kvalitní, poradí hledat rezervy a slíbí najít zdroje. Poté bez obav odkvačí. Ví, že zdravotnictví stejně běží na každodenní pohon zdola a podle slov klasika „zdroje jsou“. 

Michal Sojka

Vyšlo v časopise ČLK Tempus Medicorum, 2/2017

Foto: Jan Žaloudík, zaloudik.cz


Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

Narozen 7. 8. 1954 ve Vyškově, chirurg, onkolog, ředitel a senátor. Maturoval na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku v roce 1973, na Lékařské fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně promoval v roce 1979. V roce 1992 se stal kandidátem věd. V roli vysokoškolského pedagoga působil od roku 1998 jako docent a od roku 2003 jako profesor chirurgie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1998–2000 byl proděkanem této fakulty pro vědu a výzkum a v letech 2003–2010 děkanem. 

Od roku 1979 pracoval jako chirurg a onkolog v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, zprvu jako sekundární lékař, posléze docent, ředitel ústavu (2000–2001), náměstek ředitele pro rozvoj, vědu a výuku (2002–2008) a jako odborný lékař (2008–2010). Po výpovědi pro nadbytečnost pak přechodně pracoval v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a v Nemocnici Jihlava jako onkochirurg. V říjnu 2014 se na základě konkurzu oklikou vrátil do křesla ředitele Masarykova onkologického ústavu.

V Senátu pracuje od roku 2010, v současnosti jako předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku a poradce předsedy vlády pro zdravotnictví. V letech 2012–2013 byl rovněž stínovým ministrem zdravotnictví tehdy opoziční ČSSD. 

Stal se členem vědeckých rad Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, Univerzity Karlovy, Agentury zdravotnického výzkumu ČR a České lékařské komory, členem výborů České chirurgické společnosti a České onkologické společnosti. Je autorem více než 200 odborných prací, spoluautorem několika odborných monografií a učebních textů.

Je rozvedený, má dvě dcery a tři vnoučata.

reklama

reklama


Mohlo by vás zajímat

Obrázek
Rozhovory -
27/03/2024

I malé zlepšení klinického stavu pacienta s pokročilou fází rakoviny je velmi obohacující, říká vědkyně Palová Jelínková

Uběhlo pět let a nový lék se konečně dostal k pacientovi s pokročilým nádorem, který už nemá jinou možnost léčby. Dostal možnost účastnit se první fáze klinické studie. Jeho imunitní systém už je velmi oslabený. Někteří pacienti na léčbu reagují pozitivně, nádor se hodně zmenší nebo skoro zmizí a život se zlepší a prodlouží. U takto pokročilých pacientů je úplné vyléčení spíše raritou. Někteří na léčbu vůbec nezareagují. I malé prodloužení života ale dává Lence Palové Jelínkové, ředitelce translační vědy ze společnosti SOTIO, impuls, že práce ve vývoji takových léků má smysl a že má smysl pokračovat, i když celý proces provází i nezdary.


reklama

reklama