Z nenápadné nevolnosti k náročné léčbě lymfomu: Lucie našla cestu zpět k běžnému životu

Zdravotní potíže se u Lucie hlásily zpočátku plíživě. Tři měsíce statečně bojovala s nevolnostmi a průjmy, zatímco vyšetření krve ani ultrazvuk neodhalili nic podezřelého. Protože už dříve trpěla na záněty žaludku, očekávala spíše další běžný problém. Nenapadlo ji ani propojovat nevolnosti se záhadnou boulí na hlavě, kterou přisuzovala zranění z hřiště. Nakonec se jí přes známosti podařilo zajistit brzký termín na gastroskopii, po které okamžitě padlo nečekané podezření na difuzní B-lymfom – tedy na agresivní typ zhoubného nádorového onemocnění lymfatického systému, které vzniká nekontrolovaným množením specifických bílých krvinek zvaných B-lymfocyty.

„Když pan doktor po vyšetření vyslovil domněnku, že se může jednat o karcinom žaludku nebo v lepším případě lymfom, byla jsem šokovaná a nechtěla to přijmout,“ vzpomíná mladá maminka na začátky nemoci, kdy ihned následovala hospitalizace. Během týdne musela nastoupit na první velmi silnou chemoterapii. Lucie tuto hektickou situaci přijala pragmaticky. „Lékařům důvěřuji – když říkají, že je velká pravděpodobnost vyléčení, tak to půjde a já se prostě vyléčím,“ popisuje své tehdejší optimistické nastavení.

Absolutně nejpevnější štít? Rodina. 

Během nesmírně náročné léčby se její nejbližší stali nepostradatelnou životní oporou. Postupně musela absolvovat nejen chemoterapie, ale nakonec i vysoce moderní CAR-T terapii, při které se některé vlastní bílé krvinky pacienta laboratorně geneticky upraví tak, aby dokázaly cíleně rozpoznat a zničit nádorové buňky, a následně se vrátí zpět do těla.

„Mamka se mnou byla při první hospitalizaci na oddělení gastroenterologie. Víceméně za mě přebrala nelehký úkol postupně se situací seznámit rodinu, takže vysvětlování podrobností nebylo úplně na mně. Manžel se staral o malého syna, chodil se mnou na chemoterapie, taťka mi po chemoterapiích vždy vařil vývar, který byl jedno z mála jídel, co jsem snědla,“ vyjmenovává Lucie dojatě.

Díky tomu, že byl syn už odmalička zvyklý na širší okruh rodiny, zvládl bez potíží nečekaně dlouhé maminčino odloučení. Při složité CAR-T terapii si totiž Lucie musela projít třítýdenní izolací, kdy s ní povolené návštěvy mohly komunikovat pouze přes zavřené skleněné dveře. Syna do nemocnice nebrali, aby ho zbytečně nestresovali. Lucie s ním trávila volný čas alespoň přes videohovory, ze kterých jasně viděla, že se má doma i na hřišti stále moc dobře. To jí pobyt na oddělení psychicky ulehčilo a dodalo velkou sílu bojovat.

Fotografie: S mojí obrovskou podporo mamkou - krátce po ukončení cyklu chemoterapií, před PET CT a následném rozhodnutí o dalším postupu léčby pomocí CAR-T terapie, duben 2025 (zdroj: archiv Lucie)

Nejtěžší vnitřní boj? Po uzdravení. 

Přestože fyzickou léčbu zvládla Lucie statečně a s klidem, náročný psychický propad se nečekaně dostavil až po jejím úspěšném ukončení. Okolí radostně očekávalo okamžitý návrat k naprosto běžnému životu, ale ona sama mezitím tvrdě bojovala s těžkou únavou i obrovskými pochybnostmi nejen o svém aktuálním vzhledu po léčbě. Návrat do dříve zaběhnuté rodinné rutiny i zpět do běžného pracovního procesu byl najednou velmi vyčerpávající a stresující. „Ve mně zůstává dosud spousta nejistot, spousta věcí se změnila a jak mám naběhnout zpátky tam, kde život před nemocí skončil?“ vysvětluje obavy.

Kromě sníženého sebevědomí, pocitu silné únavy a fyzických následků, jako bylo velmi nepříjemné mravenčení končetin, řešila i pocity viny. Vnitřní klid začala znovu nacházet až díky psychologické a psychiatrické pomoci i delšímu léčebnému pobytu v luhačovických lázních, kam v květnu odjela po dosažení vytoužené remise. V tomto lázeňském prostředí se mohla zaměřit na sebe, na cvičení a účinně dočerpávat ztracenou sílu. Během minulého prosince si navíc musela projít obrovským strachem, když kontrolní PET-CT ukázalo nejasný nález, ale detailní punkce temné obavy vyvrátila a opět ji uklidnila.

Fotografie: Fotografie s manželem z ledna 2025, kterou jsem chtěla mít jako vzpomínku na to, jakou mi je oporou, ať se zrovna děje cokoliv. V lepších chvilkách jsem se musela pousmívat nad tím, jak nám to spolu ladí, když jsme oba holohlaví. Manžela jsem ale už jako holohlavého poznala při našem seznámení před lety. (zdroj: archiv Lucie)

Maximální pochopení

Důležitou kapitolou v celém příběhu mladé ženy je sehrála také podpora neziskové pacientské organizace Lymfom Help. Vstřícná komunita stejně nemocných pacientů a profesionálů je podle ní nezastupitelná. „Myslím, že organizace odvádí skvělou práci, když se snaží pacientům předávat cenné rady a propojovat bývalé pacienty s pacienty současnými i s odborníky,“ zdůrazňuje Lucie.

Právě kvůli obrovské důležitosti šíření osvěty a povědomí se rozhodla svůj osobní intimní příběh takto veřejně a upřímně sdílet. „Chci také povzbudit všechny nově diagnostikované pacienty, aby právě u organizace Lymfom Help od samotného počátku hledali chybějící oporu a pochopení, i praktické informace. Zkušenosti členů této organizace jsou velmi cenné, nebojte se ptát na cokoliv,“ vzkazuje pevně na závěr všem lidem, kterým se kvůli onkologické diagnóze náhle zhroutil celý dosavadní svět. Současně také intenzivně apeluje na všechny zdravé lidi, aby nepodceňovali trvalé varovné signály svého těla a včas absolvovali preventivní vyšetření – protože časný záchyt zachraňuje životy.

Autor: Michal Večeřa

Foto: archiv Lucie