Naproti tomu Ústavní soud v jiném případě označil jako nepřípustnou nedobrovolnou hospitalizaci pacienta, který trpěl duševní poruchou a ohrožoval sám sebe závažným porušováním lékařských doporučení a léčebného režimu. Ústavní soud zdůraznil, že účelem nedobrovolné hospitalizace není disciplinace neposlušných pacientů nebo prosazování paternalistických představ o tom, jaká zdravotní péče je pro dobro pacienta nejlepší a nejvhodnější.<h2>Jak vysvětlovat pojem „bezprostředně ohrožuje“?</h2>Úvodem k danému případu, který byl předmětem rozhodování Nejvyššího soudu ČR dne 23. 9. 2024 pod spisovou značkou 24 Cdo 2368/2024, musím poznamenat, že Česká lékařská komora ve všech případech, kdy připomínkovala návrh novely zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, navrhovala vypustit ze zákona jako důvod nedobrovolné hospitalizace slovo „bezprostředně“, pokud jde o ohrožování sebe nebo svého okolí pacientem. Opakovaně Ministerstvo zdravotnictví tuto připomínku neakceptovalo. V současné době Nejvyšší soud ČR zaujal alespoň výkladové stanovisko k tomu, jak si tento pojem vysvětlovat.<h2>Popis případu</h2>Pacient v příjmové ambulanci nemocnice žádal ošetření údajného zranění, přičemž si všechny přítomné zdravotníky přes jejich výslovný nesouhlas obrazově nahrával na mobilní telefon a přes jejich opakované výzvy, aby jim řekl, jaké má zdravotní potíže, a umožnil jim provést vyšetření, to s odkazy na práva pacienta opakovaně odmítal, a přitom zároveň začal zdravotníky obviňovat, že mu lékařskou péči poskytnout nechtějí. Trval na tom, že si je bude nahrávat a chce být ošetřen jiným personálem.Lékařka, zdravotní sestra i zdravotník uvedli, že je slovně napadal, vyhrožoval jim kariérním postihem a měli z něj obavu. Jednání probíhalo za plného chodu chirurgické ambulance, kdy v čekárně zbytečně čekali další pacienti s akutními případy. Jednání pacienta podle přítomného personálu rozhodně nesvědčilo pro vážnost zranění, se kterým chtěl být ošetřen.Přivolaní strážníci městské policie pacientovi odňali mobilní telefon, došlo k ostrému slovnímu konfliktu, v jehož průběhu byl <a href="https://nasezdravotnictvi.cz/aktualita/pacient-je-v-bezvedomi-opily-nebo-zmateny-a-co-informovany-souhlas" target="_blank" rel="noopener noreferrer">pacient slovně agresivní</a> a použil vulgární slova. Na jedné straně nechtěl opustit ordinaci a trval na ošetření – ovšem jen za podmínky, že mu bude vrácen mobilní telefon, který bude při ošetření držet v ruce –, na straně druhé razantně odmítal, aby se ho přítomní zdravotníci dotýkali, a byl vůči nim verbálně agresivní. Na výzvu strážníků k opuštění nemocnice reagoval opakovaným prohlášením, že se vrátí.Po odchodu z chirurgické ambulance nakonec byl strážníky před nemocnicí pacifikován a do ambulance znovu odveden, ale opět odmítal ošetření. Když se dostavil nový lékař, pacient odmítl nechat se od něj ošetřit. Tím vznikla patová situace, která bránila zdravotníkům ošetřovat další akutní pacienty. Lékařka pak dospěla k názoru, že pacient, soudě podle jeho chování, trpí nebo může trpět duševní poruchou, a po telefonické konzultaci se sloužícím psychiatrem působícím ve zdravotním ústavu se rozhodla odeslat pacienta na vyšetření do psychiatrické nemocnice.O hospitalizaci rozhodl sloužící psychiatr na základě informací od lékařky chirurgické ambulance, od doprovázejících policistů a podle vlastních poznatků seznal, že není možné se s pacientem dohodnout. Tvrdil, že má vykloubené rameno, které evidentně vykloubené neměl, byl významně paranoidní, což se projevilo i tím, že si chtěl vše nahrávat, a lékaři oponoval, že je to on, kdo ho napadá a ohrožuje.Chování pacienta bylo bizarní. Žádal naléhavé ošetření zranění, žádné viditelné známky zranění nevykazoval a v kontrastu se svým požadavkem zcela nepochopitelně odmítal vyšetření a ošetření přítomnou lékařkou a zdravotníky. Místo přijetí vehementně požadované péče si bezdůvodně a nesmyslně diktoval podmínky, za jakých se nechá ošetřit. Byl neodbytný, arogantní, neusměrnitelný, nebylo možné se s ním dohodnout, byl i verbálně agresivní, a to zcela bez ohledu na to, že se nacházel v chirurgické ambulanci poskytující ošetření v akutních případech.Ačkoliv se domáhal ošetření zranění, nesmyslně lpěl na svých údajných právech pacienta, určoval, kdo ho smí, či nesmí vyšetřit a ošetřit, a kdo tomu bude, či nebude přítomen, a to vše za situace, kdy kromě lékařky, zdravotní sestry a zdravotníka v ambulanci nikdo nebyl. Vykazoval evidentní známky paranoidity. Obával se, že mu zdravotnický personál může ublížit, a z toho důvodu, protože na to má údajně právo, trval na tom, že si bude vše nahrávat. Svým jednáním obtěžoval a zcela bezdůvodně zaměstnával a zdržoval zdravotnický personál, kterému fakticky bránil v ošetření akutních případů dalších čekajících pacientů.&nbsp;Soud prvního stupně i odvolací soud uznaly převzetí pacienta do psychiatrického zdravotnického zařízení jako důvodné, byť se tak stalo bez jeho souhlasu.<h2>Rozhodnutí Nejvyššího soudu k pojmu „bezprostředně“</h2>Proti rozhodnutí okresního a krajského soudu podal pacient prostřednictvím svého advokáta dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tvrdil v něm, že bezprostředně nikoho neohrožoval; zejména v době, kdy byl vyšetřen přijímajícím psychiatrem v psychiatrické nemocnici, se již choval naprosto klidně, a nešlo tedy o bezprostřední ohrožování ani sebe, ani okolí, proto neměl být přijat a přijetí bylo nezákonné, pokud s ním nesouhlasil.&nbsp;Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání nelze odmítnout, protože pojem „bezprostředně“ nebyl dosud v judikatuře Nejvyššího soudu ČR vyřešen. Proto je vhodné, aby dovolání bylo přijato a k pojmu bezprostředně se Nejvyšší soud ČR vyjádřil. Dovolání bylo proto meritorně Nejvyšším soudem ČR projednáno.Nejvyšší soud uvedl, že považuje za potřebné zdůraznit, že ve vztahu k zákonné podmínce vyjádřené tak, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle <a href="https://nasezdravotnictvi.cz/aktualita/rozsudek-evropskeho-soudu-pro-lidska-prava" target="_blank" rel="noopener noreferrer">jazykového vyjádření</a>, ale zejména (za pomoci teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jejž zákonodárce přijetím této části právní normy sledoval. Platí totiž, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie).&nbsp;Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona tak, jak opakovaně rozhodl Ústavní soud. Zákon vychází z principu prevence a bylo by proti jeho smyslu s detencí vyčkávat až do doby, než pacient bude skutečně v důsledku duševní poruchy vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou důstojnost.&nbsp;Nedávalo by kupříkladu rozumný smysl, aby osoba s podezřením na duševní poruchu, která vyhrožuje svému okolí vážnými následky na zdraví, byla proti své vůli umístěna do zdravotnického ústavu až teprve tehdy, kdy by své výhrůžky zcela nebo i jen zčásti naplnila. Detenční řízení slouží k předcházení předpokládaných závažných následků jednání osoby s duševní poruchou a je třeba vždy podrobně a s respektem ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta, popřípadě jiných osob, to na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé.&nbsp;Slovo bezprostředně neznamená jen „tady a teď“, pokud se inspirujeme například výkladem § 21 trestního zákoníku, tak zjistíme, že slovo bezprostředně pod sebe zahrnuje i situace, kdy by k závažnému ohrožení došlo, pokud by nebylo zvnějšku zasaženo. Slovo bezprostředně tak vyjadřuje požadavek, aby každé omezení osobní svobody v podobě hospitalizace bez souhlasu bylo bezprostředně propojeno s konkrétním ohrožením života nebo zdraví. Lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotnickém zařízení, respektive soud, jenž následně rozhoduje, zda k tomu došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi známy, zejména k anamnéze a okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicínského hlediska význam pro náležité určení, zda je bezprostředně přítomna duševní porucha, či alespoň její známky, a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient, pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu, závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu, zejména na životě, zdraví či lidské důstojnosti.&nbsp;Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR k pojmu „bezprostředně ohrožuje“ lze tedy stručně charakterizovat následující právní větou: V době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence musí být <a href="https://nasezdravotnictvi.cz/aktualita/slovnich-i-fyzickych-utoku-vuci-zdravotnikum-pribyva-clk-pro-ne-zada-vyssi-ochranu-i-financni-kompenzace" target="_blank" rel="noopener noreferrer">bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku</a>, nikoliv však nezbytně také její projevy. Bylo by proti smyslu zákona vyčkávat, než bude pacient v důsledku duševní choroby či pod vlivem omamných prostředků skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot.<h2>Nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2026 k nedobrovolné hospitalizaci z preventivních důvodů</h2><h2>Popis případu</h2>Předmětný nález spisová značka I. ÚS 30/26 ze dne 27. 5. 2026 se týkal situace, kdy pacient neohrožoval své okolí, ale měl ohrožovat sebe, zejména hrubým porušováním doporučeného léčebného režimu.V daném případě nebylo sporu o existenci duševní poruchy. Pacient trpěl schizofrenií. Bezprostřední a závažné ohrožení sebe sama v případě pacienta lékaři i okresní soud dovodili z kombinace duševní poruchy a podezření na myokarditidu, která vyžadovala klidový režim. Pacient měl dodržovat klidový režim po dobu požívání antibiotik, ale sám ve své výpovědi uvedl, že cvičí a chtěl by cvičit. Toto nebylo v souladu s doporučením internistky ohledně klidového režimu.&nbsp;V tomto směru tak měl pacient bezprostředně ohrožovat sám sebe. Při psychiatrické léčbě pacienta bylo zjištěno onemocnění somatické, které je třeba také léčit, což je náročná situace, jak vyplývá z výpovědi ošetřující lékařky. Hospitalizace umístěného byla shledána jako nutná, v ambulantních podmínkách nebo v jiném jemnějším opatření by pacient vzhledem ke svému psychickému stavu a somatickému onemocnění nemusel dodržovat medikaci nebo jiná doporučení lékařů, a jeho zdravotní stav by tak byl ohrožen. Okresní soud i krajský soud vyslovily přípustnost umístění pacienta do psychiatrické nemocnice. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl.<h2>Nález Ústavního soudu</h2>Ústavní soud označil stížnost pacienta za důvodnou a zrušil rozhodnutí obecných soudů. Dospěl k závěru, že osobní svoboda pacienta byla nedobrovolnou hospitalizací omezena na základě hypotetického scénáře, jehož budoucí naplnění bylo podmíněno kumulativním nastoupením hned několika skutečností. U pacienta by se po negativním reverzu potvrdilo podezření na myokarditidu, pacient by současně nevyhledal lékařskou pomoc jinde, nedodržoval by medikaci, závažným způsobem by porušoval klidový režim a v důsledku toho by došlo k závažnému poškození jeho zdraví.&nbsp;Takový scénář, podmíněný hned několika nejistými budoucími skutečnostmi, pohledem specifických okolností nynějšího případu zjevně nesplňuje zákonnou podmínku osvědčení bezprostřednosti závažného ohrožení života a zdraví pacienta. Je tomu tak zvlášť proto, že obecné soudy opakovaně zmiňovaly podezření na myokarditidu, aniž však míru podezření individualizovaly ve vztahu ke konkrétní situaci pacienta. Ústavní soud nad rámec tohoto případu připomenul, že účelem institutu nedobrovolné hospitalizace je nezbytnost odvrácení bezprostředního a závažného ohrožení pro umístěného nebo jeho okolí, nelze-li toho dosáhnout jinak. Účelem nedobrovolné hospitalizace naopak bez dalšího není disciplinace neposlušných pacientů nebo prosazování paternalistických představ o tom, jaká zdravotní péče je pro dobro pacienta nejlepší a nejvhodnější.<h2>Komentář</h2>O nedobrovolné hospitalizaci pacienta rozhodují v první fázi lékaři. Jednak lékař, který zpravidla není psychiatrem a dospěje k závěru, že pacient bezprostředně ohrožuje sebe nebo okolí a je nezbytné ho hospitalizovat. V jiných případech je to psychiatr, který tak rozhodne v rámci psychiatrické péče. Zpravidla poté nastupuje další rozhodnutí lékaře již na příjmové ambulanci psychiatrické nemocnice, kde službukonající lékař-psychiatr může rozhodnout o tom, že nebude pacienta nedobrovolně hospitalizovat, neboť k tomu neshledává zákonné důvody. Nebo naopak rozhodne o tom, že důvod k nedobrovolné hospitalizaci je, a bude ji realizovat. Pak nastupuje do sedmi dnů předběžné přezkoumání zákonnosti nedobrovolné hospitalizace soudem a poté další detenční řízení, ve kterém se s konečnou platností rozhodne, zda hospitalizace bez souhlasu pacienta byla, či nebyla provedena ze zákonných důvodů.V minulosti jsme byli svědky případů, kdy, pokud nedobrovolně hospitalizovaný pacient uspěl u soudu s tvrzením, že byl nedobrovolně hospitalizován bez zákonných důvodů, podával žalobu na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy v penězích proti poskytovateli zdravotních služeb, který rozhodl o jeho nedobrovolné hospitalizaci.Takové žalobě by v případě, že nedobrovolná hospitalizace byla podle rozhodnutí soudu nezákonná, mohlo být soudem vyhověno. Byli jsme však i svědky případů, kdy pacient tvrdil, že lékař, který rozhodl o jeho nedobrovolné hospitalizaci, se dopustil trestného činu omezení osobní svobody či dokonce zbavení osobní svobody a měl by být trestně stíhán. K tomu je třeba zdůraznit, že oba uvedené trestné činy nelze spáchat z nedbalosti, ale pouze úmyslně. Tedy ani v případě, pokud by lékař při posuzování potřeby nucené hospitalizace nikoliv úmyslně pochybil, nešlo by o trestný činOtázka, zda zdravotní stav pacienta vyžaduje hospitalizaci v psychiatrické nemocnici a zda jinak hrozí ohrožení samotného pacienta nebo jeho okolí, je především otázkou medicínskou, kterou musí posoudit lékař, jenž hospitalizaci bez souhlasu doporučuje, a posléze lékař, který rozhoduje o tom, že pacient bude v psychiatrickém zdravotnickém zařízení nedobrovolně hospitalizován. Otázka, zda jsou, či nejsou v konkrétním případě splněny zákonné podmínky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu pro nedobrovolnou hospitalizaci, je již otázkou právní. Na jedné straně může zdravotní stav pacienta vyžadovat nedobrovolnou hospitalizaci, na straně druhé nemusejí být splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. V těchto případech se lze obrátit i na tísňovou linku právní kanceláře České lékařské komory a konzultovat případ s právníkem komory.Autor: JUDr. Jan Mach, advokát, ředitel Právní kanceláře ČLKIlustrační foto: ChatGPT

large_pacient-hospitalizace-spor-agrese- ChatGPT-Psychiatric Ward Restraint Scene.png

medium_pacient-hospitalizace-spor-agrese- ChatGPT-Psychiatric Ward Restraint Scene.png

small_pacient-hospitalizace-spor-agrese- ChatGPT-Psychiatric Ward Restraint Scene.png

thumbnail_pacient-hospitalizace-spor-agrese- ChatGPT-Psychiatric Ward Restraint Scene.png

pacient-hospitalizace-spor-agrese- ChatGPT-Psychiatric Ward Restraint Scene.png

Rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR ve věcech přijetí pacienta k nedobrovolné hospitalizaci

Dosavadní judikatura a odpovědi na tuto otázku zněly zpravidla tak, že není možno provést vůči pacientce zákrok, se kterým nesouhlasí, byť svým nesouhlasem způsobí úmrtí nebo újmu na zdraví dosud nenarozenému dítěti. Otázka „A co ochrana lidského života před narozením?“ zpravidla vzbudila rozpaky a odpovědi na ni byly neurčité.Rozhodovací praxe soudů u nás i v zahraničí se v tomto směru však pomalu mění tak, jak stanoví i článek 6 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, tedy že každý má právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením.<h2>Zachránit rodící se dítě přes nesouhlas rodičky, nebo ne?</h2>Dne 15. ledna 2026 se touto otázkou zabýval i český Ústavní soud. V daném případě zdravotnický personál provedl císařský řez i přes nesouhlas rodičky, aby zachránil rodící se dítě, tedy budoucího novorozence. Obecné soudy shledaly tento postup zdravotnického personálu jako zákonný, správný a důvodný. Ústavní stížnost rodičky Ústavní soud odmítl. Jeho rozhodnutí akcentuje ve svých důsledcích ochranu života nenarozeného (rodícího se) dítěte s tím, že ovšem rodička při takovém postupu nesmí být vystavena žádnému ponižujícímu zacházení, které v daném konkrétním případě však zjištěno ani prokázáno nebylo.Samotné rozhodnutí Ústavního soudu však svědčí o tom, že právní názory na danou otázku nejsou ani u nás, ani v zahraničí zdaleka vyjasněny. Zatímco článek 6 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, jak již bylo uvedeno, že každý má právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením, článek 7 stejného dokumentu stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a omezena může být jen v případech stanovených zákonem.&nbsp;Článek 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně pak stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoliv svobodně svůj souhlas odvolat. Na jedné straně je tedy právo na ochranu lidského života již před narozením, na druhé straně právo rodičky na informovaný souhlas s jakýmkoliv lékařským zákrokem s tím, že není-li souhlas dán, zákrok by neměl být proveden.&nbsp;Zákon otázku, zda lze, či nelze zachránit život „plodu“, tedy rodícího se dítěte, i proti vůli rodící ženy, která rozhoduje v neprospěch rodícího se dítěte, neřeší vůbec. Evropský soud pro lidská práva se touto otázkou zabýval bez jasného výsledku s tím, že řešení této otázky spíše „ponechává na členských státech“. Na jedné straně je uznáváno právo rodičky, tedy ženy, u které <a href="https://nasezdravotnictvi.cz/aktualita/co-stoji-za-predcasnymi-porody-a-lze-jim-predchazet" target="_blank" rel="noopener noreferrer">probíhá porod</a>, na to, aby se zákrokem, jakým je císařský řez, vyslovila informovaný souhlas. Na druhé straně je zde právo plodu na to, že lidský život je hoden ochrany již před narozením, a rozhodnutím rodičky by tedy nemělo znamenat, že toto pravidlo neplatí.&nbsp;Donedávna k tomu ještě bylo zaujímáno spíše negativní právní stanovisko. Při nesouhlasu ženy, která rodí, zákrok k záchraně života plodu provést nelze. Žena je svéprávná osoba, která rozhoduje o svém těle a o tom, jaké zákroky mohou být na jejím těle provedeny, sama, a žádný zákrok jí nesmí být vnucován. Pokud nesouhlasí, ani po náležitém vysvětlení, s provedením určitého zákroku, směřujícího k záchraně života rodícího se dítěte, nezbývá než toto stanovisko respektovat.Konečně trestní zákoník v České republice nezná pojem vražda plodu, tedy dosud nenarozeného dítěte, na rozdíl od některých zahraničních trestních kodexů, například ve Spolkové republice Německo. Úmyslné usmrcení plodu v těle těhotné ženy není v České republice vraždou, ale je těžkou újmou na zdraví těhotné ženě (§ 122 odstavec 2 písm. g) trestního zákoníku). Zatímco za těžké ublížení na zdraví spáchané na těhotné ženě může být pachatel potrestán trestem odnětí svobody na 5–12 let, za vraždu dítěte mladšího 15 let může být pachatel potrestán odnětím svobody na 5–12 let[R1.1], případně výjimečným trestem na 20–30 let nebo na doživotí (§ 140 odstavec 3 písm. c) trestního zákoníku). Tedy úmyslné usmrcení plodu v těle těhotné ženy (jinými slovy vražda dosud nenarozeného dítěte) není hodnoceno jako vražda, ale jako těžké ublížení na zdraví těhotné ženě. V tom se nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 oproti trestnímu zákonu z roku 1961 nezměnil.<h2>Jak rozhodl Ústavní soud</h2>Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2026, sp. zn. II. ÚS 2517/23:Ústavní soud konstatuje, že porod představuje jedinečný a choulostivý okamžik v životě žen, dotýká se jejich tělesné a duševní integrity, osobní autonomie a souvisejících reprodukčních práv. Otázka výběru místa a okolností porodu proto spadá pod rozsah práva žen na ochranu jejich soukromého života a základních práv a svobod, včetně práva na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí. Poukazuje na to, že obdobně se vyslovil v několika případech i Evropský soud pro lidská práva (ESLP).&nbsp;Dále Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že k této tematice se vyjádřily nejen soudy, ale i mezinárodní organizace, jichž je Česká republika členským státem. Zvláštní zpráva OSN o porodnickém násilí definuje „porodnické násilí“ jako násilí páchané na ženách během porodu ve zdravotnických zařízeních. Potvrzuje, že tato forma násilí je rozšířená a systematická a je zakořeněna ve zdravotním systému. Podle zvláštní zpravodajky OSN je „porodnické násilí“ součástí souvislého řetězce porušování práv, k němuž dochází v širším kontextu strukturální nerovnosti, diskriminace a patriarchátu. Je také výsledkem nedostatečného vzdělávání a odborné přípravy, jakož i nedostatečného respektování rovného postavení žen a jejich lidských práv (zvláštní zpráva OSN o porodnickém násilí A/74/137, 11. červenec 2019, bod 4, 12 a 15). Zvláštní zpravodajka v této věci shledala, že provedení císařského řezu bez informovaného souhlasu může být projevem porodnického násilí.&nbsp;Ústavní soud do jisté míry kritizuje rozhodnutí Městského soudu v Praze, který vycházel z toho, že postup porodnice byl lege artis. Nezákonnost však nemusí spočívat pouze v postupu non lege artis. Ústavní soud uvádí, že Městský soud v Praze částečně nesprávně spojil neexistenci porušení práva na tělesnou integritu stěžovatelky s tím, že postup personálu nemocnice byl lege artis. Nezákonnost se totiž v případě pacientky neodvíjí od základní povinnosti poskytovatele vykonávat svou činnost řádně, tzv. postupem lege artis. Může dojít k zásahu do osobnostních práv, i když čistě zdravotní péče je provedena správně. Bylo potřebné přezkoumat, zda k pochybení nedošlo ještě o krok dřív. Tedy zda lékař tuto činnost k provedení císařského řezu v celkové anestezii vůbec mohl vykonávat.&nbsp;Ústavní soud poukázal i na předchozí nálezy Ústavního soudu v některých případech konfliktu zájmu rodičky a nenarozeného dítěte, tzv. maternal-fetal conflict. Poukazuje na to, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn.: I. ÚS 1565/14, konstatoval výjimečnou možnost zásahu do tělesné integrity rodící ženy bez jejího souhlasu. Stanovil, že takový zásah do práva rodící ženy je možný z důvodu ochrany zdraví a života dítěte. Tento právní názor převzal Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn.: III. ÚS 2480/20. Jednalo se ovšem pouze o část odůvodnění, a proto se této otázce nevěnoval hlouběji. Otázkou ústavnosti provedení císařského řezu bez souhlasu rodičky se doposud Ústavní soud nezabýval.&nbsp;Ústavní soud rovněž cituje poněkud vyhýbavé stanovisko Evropského soudu pro lidská práva v této citlivé otázce. Uvádí, že protože právní osobnost nenarozeného plodu je citlivou politickou otázkou, ESLP se jí záměrně ve své judikatuře zabývající se reprodukčními právy vyhýbá. Ve věci Vo proti Francii ponechal otevřenou otázku, zda plod spadá do působnosti článku 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně s ohledem na různé vnitrostátní přístupy, k tomuto problému ESLP shledal, že určení počátku práva na život je na uvážení států, které jim ESLP v této oblasti poskytuje, a to i v rámci evolutivního výkladu Úmluvy, která je žijícím instrumentem, který je nutno vykládat ve světle současných životních podmínek. Proto nepovažoval za vhodné abstraktně odpovědět na otázku, zda je nenarozené dítě „osobou“ ve smyslu článku 2 Úmluvy.Nicméně český Ústavní soud k tomu dodává:„Právo na tělesnou integritu určitě omezit lze, nejedná se o právo absolutní, ovšem neměl by zde být dán prostor pro libovůli zdravotnického personálu. Při poměřování přiměřenosti tak výrazného zásahu do práv zranitelné osoby, kterou je rodící žena, je však nutno přistupovat velice přísně.“Ústavní soud uzavírá, že Městský soud v Praze vysvětlil, proč byl zákrok nevyhnutelný, s ohledem na urgentní ohrožení života rodícího se dítěte. Závěr městského soudu je tedy podle Ústavního soudu v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu. V situaci stěžovatelky byly dány výjimečné okolnosti pro tak závažný zásah do jejího práva na tělesnou integritu. Městský soud se s proporcionalitou zásahu vypořádal. Císařský řez byl indikován z důvodu možných fatálních následků na zdraví dítěte. Takový přístup byl zvolen i s ohledem na zdraví stěžovatelky, která mohla svým přístupem, kdy oddalovala porod (což soudy vyhodnotily i na základě výpovědi znalce), k této situaci určitým způsobem přispět. Proto je námitka stěžovatelky zjevně neopodstatněná.&nbsp;„Závěrem Ústavní soud konstatuje, že císařský řez je určitě legitimním prostředkem ochrany ústavní hodnoty ochrany zdraví a života nenarozeného (rodícího se) dítěte. Poukazuje však na to, že „ovšem, lze si představit situaci, kde by císařský řez bez informovaného souhlasu, například ve spojení se specifickým přístupem personálu nebo nátlakem, mohl být nepřípustným zásahem do práva stěžovatelky nebýt vystavena ponižujícímu zacházení. Takovou úroveň nevyhnutelného ponížení však jednání lékařského personálu vůči stěžovatelce v tomto konkrétním případě nepřekračuje, přestože stěžovatelka mohla chování zdravotnického personálu takto subjektivně vnímat.“&nbsp;Závěrem lze tedy konstatovat, že přece jenom v poslední době, alespoň judikaturou českého Ústavního soudu, se poněkud „ledy hnuly“ a vedle práva rodičky rozhodnout si sama o způsobu porodu a potřebných zákrocích a nesouhlasit s některými z nich (tedy právo rozhodovat o svém těle a o tom, co s ním budou lékaři provádět) je zde ještě právo další rodící se bytosti na ochranu svého života a zdraví, a nemá-li k tomu rodička závažné důvody, je možné přistoupit k zákroku, který jediný může zachránit život a zdraví rodícího se dítěte i bez jejího předchozího souhlasu. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že se tak nemá stát za použití hrubého nátlaku a ponižujícího zacházení s rodičkou.&nbsp;Někteří lékaři si možná vzpomenou na poněkud vzrušenou diskusi se soudcem Ústavního soudu na právní konferenci České lékařské komory na jaře 2023. Lékaři se tehdy tázali, zda u tzv. náhradní rodičky, která odmítá, aby její tělo bylo poškozeno císařským řezem, a to i za cenu závažné újmy na zdraví nebo úmrtí rodícího se dítěte, je, či není možno provést zákrok proti vůli náhradní rodičky. Odpověď tehdy zněla tak, že zákrok by proveden být neměl, trestní odpovědnost náhradní rodičky rovněž nepřipadá v úvahu, byť by zavinila úmrtí nebo závažnou újmu na zdraví plodu, ale bylo by možno požadovat náhradu nemajetkové újmy na zdraví nebo životě dítěte za neodpovědný postoj náhradní rodičky, která z malicherných důvodů zmařila možnost zachránit život nebo zamezit závažné újmě na zdraví rodícího se dítěte. Mezitím tedy došlo k posunu judikatury Ústavního soudu, podle kterého by v této situaci, byť bez nátlaku a ponižujícího zacházení, mohl být zákrok i proti vůli náhradní rodičky proveden.Snad lze do budoucna předpokládat, že i český zákonodárce přistoupí na podobnou koncepci, jaká existuje v některých zemích západní Evropy, tedy že i úmyslné usmrcení dosud nenarozeného dítěte v těle ženy je vraždou a nikoliv pouze těžkou újmou na zdraví těhotné ženě. Samozřejmě k takovým případům dochází zcela výjimečně, ale mají i svoji symboliku z hlediska hodnot dané společnosti.&nbsp;Autor: JUDr. Jan Mach, advokát, ředitel Právní kanceláře ČLKFoto: Shutterstock

large_dite-plod-deloha-shutterstock_2498721637.jpg

medium_dite-plod-deloha-shutterstock_2498721637.jpg

small_dite-plod-deloha-shutterstock_2498721637.jpg

thumbnail_dite-plod-deloha-shutterstock_2498721637.jpg

dite-plod-deloha-shutterstock_2498721637.jpg

Lidský život je hoden ochrany již před narozením