Bez zdravotníků to nejde

Zatím ještě nikdo nevymyslel, jak léčit nemocné lidi bez zdravotníků. Zdravotní péče přece nejsou jen léky, přístroje nebo budovy, zdravotní péči v první řadě tvoří kvalifikovaná lidská práce, a tu je samozřejmě třeba řádně zaplatit. 

Pokud pojišťovny zvýší úhrady poskytovatelům zdravotních služeb tak, aby nejenom nemocnice, ale také soukromí lékaři mohli dobře zaplatit své zaměstnance a sami také slušně žít, pak pacienti samozřejmě péči dostanou. Budou mít k dispozici tolik lékařské péče, kolik za ně zdravotní pojišťovny nebo stát zaplatí. A případně navíc ještě to, za co si sami připlatí. 

Pokud se naopak stát a politici řídící pojišťovny budou i nadále snažit na nás co nejvíc ušetřit, pak budou následky pro české zdravotnictví devastující. 

A hádejte, kdo nejvíc potřebuje zdravotnictví? Doktoři? Ne. Zdravotníci? Také ne. Zdravotnictví potřebují především naši stárnoucí spoluobčané, naši pacienti, nemocní lidé. Politici nás s oblibou obviňují z toho, že si bereme pacienty za své rukojmí. Tak tomu není. Pokud někdo dělá z pacientů své rukojmí, pak jsou to naopak politici, pro které není fungující zdravotnictví prioritou. 

Výdaje na zdravotnictví, tedy investice do zdraví, jak je moderní říkat, v České republice zůstávají pod průměrem vyspělých států Evropské unie, a to nejenom v částkách nominálních, ale i reálných po přepočtení paritou kupní síly. 

A zaostávají také v případě jejich vyjádření podílem na hrubém domácím produktu (HDP). Vysoká kvalita a pro občany stále ještě slušná dostupnost zdravotní péče jsou vykoupeny nízkou cenou lidské práce. Zdravotníci v podstatě pacientům péči dotují na úkor svých vlastních příjmů.

Politici hořekují, že pokud zaplatí doktorům a sestrám, nebude na péči. Ve skutečnosti se ale obávají toho, že nezůstane dost peněz na investice do budov, na drahé léky či na nové přístroje. Mají strach, že by zdravotnictví již nedokázalo živit celou tu armádu IT firem, dodavatelů všeho možného a certifikátorů i toho nemožného, smečku poradců i dalších „obchodníků s deštěm“. To, že zdravotní péče bude kvůli stárnutí zdravotníků a jejich prohlubujícímu se nedostatku pro pacienty hůř a hůř dostupnou, je moc netrápí. 

Tvrdit, že pokud lépe zaplatíme lékaře a zdravotníky, nezbydou peníze na zdravotní péči, je samozřejmě nesmysl. Závistivým spoluobčanům se to však jistě dobře poslouchá. Tetelí se blahem, až zapomenou na to, jak také je bere stát na hůl. 

Skutečně smysluplné varování musí znít jinak. Asi takto: Pokud slušně nezaplatíme za práci lékařům a dalším zdravotníkům, pak nebude mít kdo pacienty léčit. Doktoři jsou totiž nenahraditelní. 

„Plat má odpovídat významu profese ve společnosti a být na takové úrovni, aby díky tomu odpadaly jakékoliv další dohady okolo jeho automatického navyšování.“ Takovými argumenty obhajují představitelé soudců a státních zástupců nadstandardní platy v justici. Mají pravdu, jejich práce je pro společnost opravdu důležitá, podobně jako práce lékařek a lékařů, kterým však stát přiměřené příjmy neustále odpírá. 

Jako kouli na noze si lékařský stav stále za sebou vláčí důsledky naivity a hlouposti svých představitelů z počátku devadesátých let, kteří nechtěli či neuměli řádně hájit profesní zájmy svých kolegů a kolegyň. Na rozdíl třeba od právníků si lékaři v době, kdy se po zhroucení reálného socialismu nastavovaly nové společenské hodnoty, o slušné peníze za svoji kvalifikovanou a odpovědnou práci říct nedokázali. Co tenkrát mohlo jít hladce a rychle, to se dnes stává téměř nemožným. Sebemenší pokrok musí být vykoupen nezměrným úsilím.

Na to, že zdravotníci jsou levnou pracovní silou, si zvykli politici i naši spoluobčané. Vyhovuje jim to. Co ušetří na zdravotnících, to mohou utratit jinde. Stejně tak automaticky počítají s tím, že doktoři a doktorky pracují a i nadále budou pracovat mnohem víc než všichni ostatní. Vždyť i ministr Válek, který by jako náš kolega měl naopak doktory bránit, počítá lékařské platy za šestidenní pracovní týden. Bez zdravotníků to však opravdu nejde! 

Autor: Milan Kubek

Foto: Shutterstock