Pane doktore, jaký je správný a přesný název kurzu, který s kolegy z mostecké nemocnice vedete?Kurz se jmenuje Kurz základní neodkladné resuscitace, zkratka je BLS, což v angličtině znamená Basic Life Support. Tohle je terminologie používaná Evropskou resuscitační radou, která rozlišuje tuto základní podporu života a pak tzv. Advance Life Support, tedy záchranu pokročilou, kterou děláme posléze již v lékařském prostředí. Ten název BLS se etabloval i v našich, tuzemských podmínkách a běžně ho používáme.Co si tedy pod pojmem „resuscitace“ máme představit, co zahrnuje?Je to celý soubor úkonů, kterými nahrazujeme a podporujeme selhané základní životní funkce. Nejtypičtější a pro nejvíce lidí signifikantní je nepřímá masáž srdce. Pod resuscitací se ale skrývá i podávání silných léků na podporu srdce, podávání různých roztoků do žíly. Mluvíme opravdu o celé škále úkonů. Resuscitace dnes může probíhat i na mimotělním krevním oběhu. Ten lidi zavnímali více v covidové době. Je to ono známé ECMO.Kdo jsou frekventanti těchto kurzů?V tuto chvíli to jsou u nás lékaři z mostecké nemocnice, ze všech oddělení bez výjimky. Lékaři mají dokonce pracovní povinnost tento kurz absolvovat, a to v rámci vnitřního vzdělávání a měli by ho absolvovat každý rok. Já sám mám coby lektor ambici, aby se pokaždé dozvěděli i něco nového, aby kurz nebyl statický, i když opakování je matka moudrosti. Navíc bych rád reflektoval na to, z jakého oddělení který konkrétní kolega přichází a co tedy v rámci své specializace nejvíce potřebuje, s čím nejvíce přichází každý den do kontaktu. Obsah kurzů tedy určitě chci přizpůsobit.<figure class="image image_resized" style="width:70.24%;"><img src="https://nasezdravotnictvi.fra1.digitaloceanspaces.com/Seif_1_54b8dd4dde.jpg"></figure>MUDr. Prokop Seif (zdroj: Krajská zdravotní, a.s.)<h2>Opakování matka moudrosti</h2>Není to divné, že lékaři musí absolvovat kurz první pomoci? Proč vlastně? A jak si stojí?Je to úplně jednoduché. Stejně jako profesionální řidiči musí pravidelně docházet na různá přezkoušení nebo třeba elektrikáři musí také obhajovat svoje revizní zkoušky. Každá odbornost nebo v zásadě každá musí obhajovat to, čím se živí. Lékař sice po atestaci v podstatě již nic takového dělat nemusí, to ale neznamená, že by neměl. Navíc co neděláte denně, to neumíte nebo minimálně ztrácíte cvik, zručnost. Proto je nutné si to připomenout, opakovat nebo i doplnit. Dám jeden příklad. Jak často se potká oční nebo kožní lékař se zástavou oběhu? Naštěstí téměř vůbec. My jim tedy chceme bezpečnou formou kurzu a drobné simulace na škole nabytou vědomost obnovovat a uzpůsobovat ji i doporučovaným postupům, které se v průběhu doby mění.Z pohledu laika si lékaři stojí velmi dobře, protože samozřejmě mají mnohem větší povědomí než nezdravotníci. Bylo by smutné, kdyby tomu tak nebylo. Ale je logické, že obory, které se běžně s resuscitací nesetkávají, mají problém s vyhodnocením situace a s tím spojeným automatismem. Když se s něčím nesetkávám denně, tak nejednám automaticky, ale pudově a znalosti ztrácím. V té dané stresové situaci nejsem schopný pracovat s vědomostmi, které mám, nýbrž přepínám na autopilota. Ten pokud není nastavený na rutinu v poskytování resuscitační péče, tak dělá pochopitelně chyby. A my se snažíme v našich kurzech u našich kolegů jejich velmi solidní povědomí vylepšit a hlavně probudit.Jaké jsou základy první pomoci, resuscitace a existuje nějaký jasný plán, jak postupovat?Ano, existují tzv. doporučené postupy neboli guidelines. Jedná se v zásadě o návody vypracované odbornými společnostmi po celém světě. V Čechách se řídíme postupy Evropské resuscitační komise, v našich poměrech je to pak Česká resuscitační rada. Každých pět let také vychází nejaktuálnější postupy, jak se ke kriticky nemocnému pacientovi chovat, a to v různých situacích a poměrech. První pomoc se snaží statisticky vyřešit co nejvíce situací co nejjednodušší cestou. Mluvíme o situacích jako je utonutí, umrznutí, přehřátí, ale i například lavina.Věda ví, co máte v ten moment nejlépe a hlavně nejefektivněji dělat. Samozřejmě se můžete z doporučených postupů odchýlit, a to pokud vyhodnotíte, že tohle není v ten moment správná cesta. Ale každopádně je to návod, pokud nevím v tu chvíli, co dělat jiného, lepšího.<h2>Priorita: vlastní bezpečnost</h2>Co je u první pomoci absolutně nejdůležitější?Asi by mělo zaznít, že ne každá první pomoc musí být zároveň resuscitací. První pomoc poskytujeme dítěti s odřeným kolenem a ano, první pomoc je ale bohužel i zmiňovaná resuscitace. Prioritou při jejím poskytování je vlastní bezpečnost. Nesmím způsobit víc problémů tím, že sám sobě nevhodným přístupem ublížím. Druhé podstatné je vědomí toho, čeho chci svým činěním docílit. Pokud tedy budeme mluvit o resuscitaci jako takové, o nepřímé srdeční masáži, o celém tom balíků kroků oživování, tak si musíme v prvé řadě uvědomit, že pomáháme člověku, který je v ten moment klinicky mrtvý. A pokud neuděláme pro jeho záchranu nic, tak určitě umře. S nadsázkou můžeme říct, že resuscitace je jako sex nebo pizza – lepší nějaká než žádná.&nbsp;U resuscitace je jednoznačně rozhodující čas, kdy začnu člověku pomáhat. Pokud budu tři minuty váhat, tak jsem mu sebral 60 % šancí na přežití. Člověku v bezvědomí, který nedýchá, jde skutečně o čas. To je zásadní hráč, počet kompresí, které při stlačování hrudníku udělám, to je až na druhém místě. Pacientovi musí někdo mačkat srdce, abychom dostali kyslík do mozku, to je základní celá story.<div class="raw-html-embed"><iframe width="640" height="360" src="https://www.youtube.com/embed/ANHfQYsAZlM" title="Kurz resuscitace - Nemocnice Most, o.z." frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" allowfullscreen=""></iframe></div>Asi každý jsme, někdy, viděl film nebo seriál z lékařského prostředí. Jaká je ale realita? Předpokládám, že srovnávat se to moc nedá.Nechci využívat a zneužívat fantazii čtenáře. Když se ale děje někde něco na ulici, tak to zákonitě znamená v první moment zmatek. Situace tedy v první řadě vyžaduje někoho, kdo ji uklidní a ví, co má dělat. Když se zaměříme na defibrilaci, kterou právě dost často vidíme v různých seriálech a je tam prezentovaná jako něco velmi akčního, tak ano, je to podle současných medicínských poznatků další priorita. Podstatnou však stále zůstává již zmiňovaná nepřímá masáž srdce. To je to gró. Defibrilace ale podstatná je a v terénu se využívají všechny složky integrovaného záchranného systému – od dobrovolníků (ti jsou velkým přínosem a my jsme za ně moc rádi), přes městskou polici, hasiče a konče samozřejmě záchrankou, která přijede jako definitivní řešení. Takže ano, určitě včasná defibrilace, tj. dostat defibrilátor na hrudník člověka v bezvědomí, u kterého probíhá srdeční masáž, je nedílnou součástí celého tohoto procesu. Protože pokud má pacient byť jeden ze srdečních rytmů, který by ta defibrilace dokázala vyřešit, tak je to právě to, co ho může promptně vrátit do života, a to skutečně již po jednom výboji. Může to vlastně vypadat právě jako onen filmový zázrak. Znovu ale zdůrazňuji, že podstatné je, aby se mačkal hrudník.&nbsp;Zvládne to i laik?Určitě. Dnes již můžou lidé vidět automatické externí defibrilátory pod označením AED, jsou to takové krabičky, které jsou umístěny různě po našich městech. Jsou k dispozici na nejrůznějších místech, na které má veřejnost normálně přístup. Ukazuje se i to, že čím víc zapojíme laika do první pomoci, tím to má lepší efekt pro pacienty a defibrilátor a jeho užití do první pomoci patří. Tento typ defibrilátoru je navíc vymyšlený tak, že ho dokáže obsluhovat i jedinec, který ho do té doby v životě neviděl. Jde o to řídit se radami, které jsou napsané přímo na přístroji a radami dispečera na lince 155, tak de facto není kde udělat chybu – v uvozovkách řečeno.Medicína se vyvíjí. Vyvíjí se v průběhu času a také vývoje poznatků i doporučení, jak první pomoc účinně a efektivně poskytovat?Samozřejmě. O doporučených postupech jsem již mluvil. Uvedu pro názornost teď jen jeden konkrétní příklad z praxe, protože těch kroků, které resuscitace a první pomoc obecně zahrnuje, je opravdu celá řada. Spousta chytrých hlav z různých národních organizací si řekne: „Hele, tady jsme na velkých datech a statistikách zjistili, že lidi nechtějí resuscitovat, protože se bojí do těch pacientů dýchat.“&nbsp;A ono to zní docela logicky. Protože pacient, který upadne do bezvědomí na ulici, bude dost pravděpodobně zakrvácený, možná i pozvracený či něco podobného. Vy ho neznáte, bojíte se infekce. Je to absolutně přirozená reakce. Ale máte stále v hlavě uložený poznatek ze základky, že resuscitace je mačkat a dýchat. Budete tedy zběsile volat záchranku a tomu chudákovi, co o sobě neví, jde o život, hraje doslova o čas. Zatímco když se řekne, a medicínsky je to podloženo, že mačkat hrudník a tím rozhánět krev, ve které je u dospělého člověka dostatek kyslíku na to, aby se zvýšila jeho šance na přežití do příjezdu záchranky na co nejvyšší úroveň, tak to už obvykle dáte. Tak to celé pojďme shrnout a zahrnout a ukotvit do doporučených postupů. Je to ku prospěchu všech. V případě, že to zachránce neumí, nechce, cítí se ohrožen nebo toho prostě není schopen, tak ať nedýchá, ale hlavně mačká. Pravdou tedy je, že ano, i první pomoc, jednoduchá série úkonů se vyvíjí podle aktuálních zjištění a aktuálních dat. A je to jednoznačně dobře. Pomáhá to.Autorka: Jana MrákotováFoto: Krajská zdravotní, a.s.

large_prvni-pomoc-most.jpg

medium_prvni-pomoc-most.jpg

small_prvni-pomoc-most.jpg

thumbnail_prvni-pomoc-most.jpg

prvni-pomoc-most.jpg

Umíte opravdu poskytnout první pomoc? Co je u ní nejdůležitější popisuje pro laiky i lékaře MUDr. Prokop Seif

Osteoporóza představuje jednu z nejčastějších metabolických chorob, jejíž výskyt v české populaci navíc stále stoupá. Každá druhá žena a každý pátý muž starší 50 let utrpí osteoporotickou zlomeninu, zejména u vyšších ročníků přitom tyto zlomeniny doprovází řada velmi závažných komplikací, včetně vysoké mortality.„Osteoporózou trpí v Česku až 750 tisíc obyvatel, přesná čísla kvůli nedostatečnému záchytu onemocnění nejsou ale známa. Diagnostika a terapie choroby je v ČR výrazně hůře dostupná než v ostatních zemích EU,“ sděluje Jan Bodnár, náměstek ředitele VZP pro zdravotní péči.Jedním z důvodů vzniku tohoto projektu a zapojení lékařů z jiných odborností je nedostatečná kapacita kvalifikovaných osteologických odborníků. Pokud je <a href="https://www.nasezdravotnictvi.cz/aktualita/fraktury-dolni-casti-predlokti-patri-mezi-nejcastejsi-zlomeniny-rika-traumatolog-martin-vlcek-kdy-k-nim-nejcasteji-dochazi-a-proc-se-zkracuje-doba-fixace-sadrou" target="_blank" rel="noopener noreferrer">osteoporóza zachycena včas</a>, je velmi dobře léčitelná farmakologicky i jinými cestami.„Osteoporóza je „tichý zloděj“, často probíhá bez příznaků, nebolí a projeví se až vznikem komplikací, tedy zlomeninou obratle, krčku kosti stehenní nebo zápěstí. Zlomenin krčku kosti stehenní je v České republice ročně více než 17 000 a jejich počet neustále stoupá. I v zemích s vyspělým zdravotnictvím jako je české je udávána úmrtnost do 1 roku po zlomenině 15 až 20 % a cca 30 % pacientů zůstává nesoběstačných. Prevence osteoporózy je proto naprosto zásadní pro prodloužení života, a především života ve zdraví naší populace,“ říká Tom Philipp, předseda Správní rady VZP ČR a zároveň přednosta Kliniky revmatologie a rehabilitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice.VZP hodlá nejen navýšit počet diagnostických vyšetření, ale také počet kostních denzitometrů v ordinacích, zároveň také podala podnět k zahájení hloubkové revize na SÚKL s cílem přehodnocení preskripčního omezení v případě léčivých přípravků určených k léčbě osteoporózy.<h2>Součást preventivních prohlídek</h2>Záchyt osteoporózy bude zařazen do standardních preventivních prohlídek u všeobecného praktického lékaře a ambulantního gynekologa následujícím způsobem:1) Jako součást preventivní prohlídky ve dvouletých intervalech u všeobecného praktického lékaře nebo u gynekologa u žen rok po menopauze až do věku 59 let a u mužů ve věku 65 až 69 let bude provedena anamnéza a jednoduchý dotazník FRAX. Pokud vznikne podezření na onemocnění osteoporózou, bude u pacienta provedeno měření denzitometrem.2) U žen nad 60 let a u mužů nad 70 let bude v rámci preventivní prohlídky u všeobecného praktického lékaře nebo u gynekologa indikováno měření denzitometrem. Měření kostní hustoty prostřednictvím denzitometru bude provedeno buď přímo v ordinaci registrujícího lékaře (pokud bude mít v ordinaci přístroj k dispozici), nebo bude pacient odeslán na příslušné specializované pracoviště. Dle výsledku denzitometrického vyšetření bude zvolen další postup, buď pravidelné sledování pacienta nebo zahájení léčby nebo odeslání ke klinickému osteologovi či jinému specializovanému lékaři.„Našim cílem je zapojit do programu alespoň polovinu poskytovatelů primární péče, tj. gynekologů a všeobecných praktických lékařů. Rozšíříme tím i síť denzitometrů. Dnes evidujeme zhruba 90 pracovišť disponujících celotělovým kostním denzitometrem, do roku 2026 bychom rádi tento počet zvýšili na 160, abychom zajistili dostatečné kapacity k záchytu nemoci. I toto bude součástí hodnocení programu, které proběhne po dvou letech jeho trvání,“ doplňuje Jan Bodnár.VZP v loňském roce hradila léčbu osteoporózy 108 tisícům klientům, celkové číslo výskytu nemoci v celé populaci ale může být podle mluvčí VZP Viktorie Plívové až pětkrát vyšší.Autor: Pavlína ZítkováFoto: Shutterstock

medium_osteoporoza-shutterstock_391996339.jpg

small_osteoporoza-shutterstock_391996339.jpg

thumbnail_osteoporoza-shutterstock_391996339.jpg

osteoporoza-shutterstock_391996339.jpg

VZP spouští projekt na odhalování řídnutí kostí. Zapojit se mohou gynekologové i praktičtí lékaři

První evakuační vlak Lékařů bez hranic se rozjel na konci března 2022. Upravili ho tak, aby se v něm dala poskytovat zdravotní péče, jeden z osmi vagonů navíc funguje jako jednotka intenzivní péče. Hned během prvního dne převezli devět pacientů ze Záporoží do Lvova. Pak dostávali stále více naléhavých žádostí o pomoc z nemocnic na východě země, vlak tedy zvětšili a přizpůsobili. A zachráněných bylo násobně víc.„Do Vánoc loňského roku vlak převezl 2600 lidí. Převáží pacienty z východu, tedy z frontové linie, do bezpečnějších oblastí,“ říká Tereza Wyn Haniaková, vedoucí komunikace české pobočky Lékařů bez hranic.&nbsp;Velkou část ošetřovaných ve vlaku tvoří senioři a děti, nejmladšímu pacientovi bylo šest let. Spousta pacientů byla zraněna během vojenských útoků na rezidenční části měst plné civilistů: například v červnu loňského roku způsobil 73 procent zranění výbuch, asi 20 procent lidí potřebovalo ošetřit po zásahu šrapnely nebo střelnými zbraněmi, zbytek byl důsledek násilných incidentů. Více než deset procent ošetřených přišlo o nejméně jednu končetinu. Převozy trvají až třicet hodin: ve vlacích jsou přístroje na udržení pacientů ve stabilizovaném stavu. Evakuační vlak byl od počátku dost viditelný, mluvilo o něm hodně médií. A s tím se také pojí dezinformace. „V jisté době se šířila nepravdivá zpráva, že Lékaři bez hranic přepravují raněné dál do Evropy, což není pravda. Vlak nikdy nepřekročil hranice Ukrajiny. Ale překvapilo mě, že se o této polní nemocnici na kolejích hodně vědělo – a spousta zajímavých projektů naopak zůstala v pozadí,“ upozorňuje Wyn Haniaková.<h2>Fyzioterapie je na Ukrajině v plenkách</h2>Jedním z takových důležitých projektů je i fyzioterapie. „Měla jsem tu čest být u spuštění tohoto projektu,“ popisuje Wyn Haniaková, která na Ukrajině koncem léta loňského roku působila.Dodává, že Lékaři bez hranic mají jen tři takové projekty na světě, kromě Ukrajiny ještě v Jordánsku a Pásmu Gazy v Palestině.&nbsp;„Dokazuje to, že neděláme jen traumatologickou péči ve smyslu, že pacientovi kvůli zranění amputujeme nohu, zachráníme mu život a pošleme ho domů. To nestačí. Nechceme nechávat pacienty ve stavu, ve kterém nemohou pořádně fungovat. Staráme se také o navazující péči. Fyzioterapeutů je totiž na Ukrajině hrozně málo a tento obor tam nemá vyloženě specializaci. My jsme sem mohli&nbsp; přinést naši expertizu a zdravotníky v této specializaci zaškolit.“Území znali, proto mohli hned pomoci Lékaři bez hranic na Ukrajině působí už&nbsp; od roku 1999 a přítomní byli i v roce 2014. Konflikt tu přece jenom trvá už delší dobu než jeden rok, byť předtím nešlo o takové měřítko.V chudých a krizí zasažených venkovských oblastech už dříve zkvalitňovali přístup k primární zdravotní péči v Doněcku, starali se o nakažené virem HIV v Luhansku nebo o pacienty s tuberkulózou v Žitomiru. Když v únoru 2022 válka vyeskalovala, věděli, jak místním efektivně pomoct.„Na začátku nám velmi pomohlo, že už jsme na Ukrajině fungovali. Když se tu tedy daly do pohybu další události, nemuseli jsme začínat od nuly. Nepotřebovali jsme všude dělat terénní průzkum, abychom věděli, kde má smysl zasahovat a jak. Také spolupráci s místními úřady jsme už měli zahájenou. Takže pro nás bylo sice nesnadné, ale mnohem jednodušší mobilizovat zdroje a začít něco nového řešit,“ říká Tereza Wyn Haniaková.Nezisková organizace však nepůsobí sama, snaží se o co největší spolupráci, která ve výsledku pomůže všem. Stejně tomu bylo i na Ukrajině, jak dodává Wyn Haniaková: „Spolupracujeme s celou sítí místních dobrovolnických skupin. Ať už je to v rámci dodávek léků, materiálu, nebo solárních panelů a tak dál. Síť místních neziskových organizací je pro nás klíčová, bez ní bychom nemohli naši&nbsp; práci dělat tak efektivně.“<h2>Neuvěřitelných 800 zdravotnických konzultací během šesti dní</h2>Díky plánování, spolupráci a zejména finanční pomoci dárců mohli Lékaři bez hranic během uplynulého roku přivézt více než 800 tun zdravotnického a humanitárního materiálu. Kromě akutní pomoci dnes zajišťují také podporu lidem, kteří zůstali v oblastech těžkých bojů. Poskytují zde primární zdravotní péči formou mobilních klinik, léčí chronicky nemocné a nabízejí psychologickou pomoc.„V Chersonu, což je území, které v polovině listopadu 2022 znovu ovládly ukrajinské síly, jsme během šesti dní provedli 800 zdravotnických konzultací, což je obrovské množství práce. Jeli jsme tam totiž mezi neziskovými organizacemi jako první. A další lidi jsme evakuovali prostřednictvím mobilních klinik, ambulancí nebo třeba i pomocí zmiňovaného vlaku,“ vykresluje Wyn Haniaková.&nbsp;Pomoc je stále potřeba nejenom na Ukrajině, ale i za hranicemi, kam prchají miliony lidí. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze země dosud uprchlo téměř osm milionů Ukrajinců. Na Slovensku proto pomáhají Lékaři bez hranic školit zdravotnický personál, aby byl na místní zdravotníky menší tlak.Všechnu pomoc umožnila obrovská vlna solidarity, která se zvedla na celém světě. Dary posílali i dárci ze Slovenska, pro které byl zřízen speciální účet v eurech. Díky dárcům získávají Lékaři bez hranic finance k tomu, aby pomáhali v takovém měřítku.&nbsp;Na krizové situace jsou připraveni hlavně díky dlouhodobé podpoře pravidelných dárců, kteří jim umožňují pružně a rychle reagovat tam, kde jsou potřeby největší.<h2>Na Ukrajinu se vydal například anesteziolog či farmaceutka</h2>Ve válkou zasaženém státě se vystřídala už spousta odborníků prostřednictvím&nbsp; misí Lékařů bez hranic. Aktuálně tu působí zhruba 120 mezinárodních spolupracovníků a téměř 700 místních kolegů. Z toho bylo 16 pracovníků Lékařů bez hranic z Česka a Slovenska. Šlo o zdravotnické, ale i jiné profesionály: například anesteziologa, farmaceutku, manažerku v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví či logistika zajišťujícího převoz zdravotnického materiálu.&nbsp;Na Ukrajinu vyjela i Tereza Wyn Haniaková jako akutní záskok na dva měsíce a na pozici takzvaného Field Comms Managera tu zastřešovala komunikaci o aktuálním stavu na Ukrajině. Velmi pozitivně ji překvapilo, jak skvěle fungoval její tým, který se skládal z domácích.„Můj tým tvořily hlavně tři místní ženy a spolupráce s nimi byla skvělá,“ vzpomíná Tereza Wyn Haniaková. „Když to bylo potřeba, jely naplno i dvacet hodin denně. Spousta jiných profesí hodně rotuje, třeba po třech měsících, ale naši ukrajinští kolegové jsou na místě od začátku. A tím nemyslím od února 2022, ale už léta. Pořád pracují s neskutečným nasazením. Byly navíc vděčné, že je tam někdo ze zahraničí po jejich boku. To bylo velmi inspirativní.“Lékaři bez hranic všude na světě maximálně fungují s lokálními pracovníky, kteří vždy tvoří naprostou většinu personálu. Pokud je to potřeba, tyto místní pracovníky dál školí, aby byli schopni fungovat co nejvíc soběstačně. A to na Ukrajině i v Africe či Bangladéši, u lékařských týmů i u komunikačních a podpůrných pozic.<h2>Uvažujete o výjezdu? Zjistěte detaily na webináři&nbsp;</h2>Lidé, kteří na mise vyjíždějí, se musejí rychle adaptovat na místní podmínky, které v nich často zanechají odezvu. „Bylo těžké si odvyknout na to, že v Kyjevě zněly v noci sirény, a to hlavně mezi třetí a šestou. Někdy jsme se utíkali schovat do krytů, jindy ne. Po návratu jsem se asi dva nebo tři týdny v noci pravidelně budila. Přenastavilo mi to na nějakou dobu hlavu,“ vzpomíná Tereza Wyn Haniaková.Práce, kterou profesionálové na výjezdu provádějí, je neocenitelná. Lékaři bez hranic stále hledají kolegy, kteří budou pomáhat nejen na Ukrajině, ale po celém světě. Mezi žádanými pozicemi jsou například chirurgové, anesteziologové, zdravotní sestry, ale i specialisté jako gynekologové, pediatři či farmaceuti.Nábor nových pracovníků zajišťuje česká kancelář Lékařů bez hranic, která pro případné zájemce pravidelně pořádá nezávazné informační večery, a to také ve formě online webináře. Tam si kdokoliv může ověřit, jestli je pro něj či pro ni výjezd to pravé, nebo naopak ne. Více informací je k nalezení na <a href="http://www.lekari-bez-hranic.cz/informacni-vecery" target="_blank" rel="noopener noreferrer">www.lekari-bez-hranic.cz/informacni-vecery</a>.&nbsp;Autor: Michaela Tabakovičová, Lékaři bez hranicFoto: poskytnuto se souhlasem Lékaři bez hranic (z magazínu Tempus Medicorum)

large_39df394764d7b424f671fa66111976c5.jpg

medium_39df394764d7b424f671fa66111976c5.jpg

small_39df394764d7b424f671fa66111976c5.jpg

thumbnail_39df394764d7b424f671fa66111976c5.jpg

39df394764d7b424f671fa66111976c5.jpg

Lékaři bez hranic na Ukrajině: Během šesti dní jsme v Chersonu  poskytli 800 zdravotnických konzultací