Čeští lékaři a eutanazie? Jejich postoje chce odhalit obsáhlý výzkum

Je eutanazie, tedy usmrcení jiným člověkem na vlastní žádost, vražda, nebo pomoc druhému? Bez ohledu na to, co si o ní každý z nás myslí, vyvolává eutanazie nespočet dalších etických otázek. Lékařská komora před ní varuje, ale také rozběhla obsáhlý průzkum mezi lékaři.

Slovo eutanazie pochází z řečtiny a znamená doslova „dobrá smrt“. Definována je obvykle jako usmrcení na žádost, a tedy se svolením „poškozeného“. Podle tuzemského práva jde ale buď přímo o vraždu, nebo přinejmenším o účast na sebevraždě. Za oba činy přitom hrozí roky vězení nepodmíněně.

Chtějí politici otevřít otázku eutanazie v Česku?

Jaký je postoj českých lékařů k eutanazii, teď chce zjistit průzkum, který odstartovala Česká lékařská komora společně s Psychiatrickou klinikou 1. LF UK a VFN v Praze. Jeho výsledky bude prezentovat na odborné konferenci v květnu, která obsáhne i postoj veřejnosti k tomuto tématu.

Nejde přitom zdaleka jen o akademickou otázku. Lékařská komora upozornila, že je to v české společnosti dlouhodobě aktuální téma, které se opět objevuje v politických kruzích, a že existují snahy eutanazii svým způsobem legalizovat.

Česká lékařská komora, respektive její etická komise to považuje za alarmující. „Etická komise vážně varuje před zlehčováním a zjednodušováním tohoto tématu. Odvolávání se politiků na praxi v Nizozemí považujeme za nebezpečné. Dokud v naší zemi nebude fungovat perfektní pečovatelská péče, stejně jako v Nizozemí, nemá politická lobby morální právo takové téma otevírat,“ prohlásila předsedkyně komise Helena Stehlíková.

Má člověk právo rozhodovat i o své smrti?

Průzkum mezi českými lékaři má odhalit jejich názory i napříč odbornostmi. Není to přitom poprvé, co se o eutanazii komora zajímá. Už v minulosti na toto téma pořádala konferenci a sestavila i publikaci, kterou chce teď vydat v reedici a aktualizovat. „Žádáme vás proto o zodpovězení desíti krátkých otázek, které nám pomohou porozumět tomu, jak se k této problematice staví lékaři různých odborností a praxe,“ obrátila se na lékaře jejich komora.

Dotazy v průzkumu jsou jednoduché jen zdánlivě. Zjišťují nejen souhlas či nesouhlas lékařů s eutanazií. Ptají se i na to, jestli by lékaři byli ochotní na eutanazii aktivně spolupracovat nebo třeba jen poskytnout konzultaci, vypracovat posudek nebo poskytnout jed („přípravek k sebevraždě“).

Anketa je anonymní, nicméně zjišťuje i velmi osobní postoje lékařů – třeba to, jestli jsou věřící, jaký je jejich názor na interrupce, jestli mají osobní zkušenost s péčí o blízkého vážně nemocného člověka nebo jestli si dovedou představit, že by o eutanazii někdy sami žádali.

Průzkum zjišťuje také to, jestli mají obavy ze zneužití eutanazie, a ptá se jich, jestli „člověk má mít právo rozhodovat o svém životě i smrti“. Případně kterým pacientům by mělo být právo eutanazie vyhrazeno. 

Eutanazii nevyřešila ani staletí dohadů

Odpověď na otázku, jestli by eutanazie neměla být lidem přístupnější, ne-li přímo legální, není vůbec jednoduchá. V právu se probírá už od 18. století a vlastně celkem bez výsledku. Mezitím nás historie přesvědčila, jak strašným mechanismem se eutanazie může stát.

Na jedné straně stojí argument, že ani sebevražda není trestný čin, a pokud ji někdo může dokonat jen s cizí pomocí, mělo by stále jít o totéž. Mimořádně silný protinázor na eutanazii ale zazněl například už u norimberského soudu s nacistickými lékaři, kteří se dopouštěli zločinů, včetně nucených sterilizací, pokusů na lidech nebo právě eutanazie duševně nebo tělesně postižených.

Před tribunálem o tom promluvil bostonský neurolog a psychiatr Leo Alexander, který upozornil, že vše přitom začínalo nenápadně. „Zprvu šlo o pouhý odklon od důrazu na základní postoj lékařů. Vše začínalo přijetím postoje, podstatným v akci eutanazie, že totiž existuje život nehodný života. Tento postoj se zpočátku týkal pouze těžce a chronicky nemocných. Postupně se sféra těch, kteří byli zahrnováni do téže kategorie, rozšiřovala o lidi neproduktivní, ideologicky nežádoucí, rasově nežádoucí a nakonec všechny Neněmce,“ popsal vývoj eutanazie v nacistickém Německu.

„Je třeba si uvědomit, že právě oním prvním krokem, z něhož celý další způsob myšlení získal svůj impulz, byl postoj k nevyléčitelně nemocnému. A je to právě tento zdánlivě nevelký posun v důrazu na postoj lékaře, který je třeba pečlivě zkoumat,“ uvedl tehdy psychiatr Leo Alexander.

David Garkisch

Foto: Pixabay.com, CC0