Doktoři v kopačkách nejsou másla: budou Češi mistry světa i počtvrté?

Lékaři a fotbal? Nenechte se mýlit, není řeč o žádném okresním přeboru, ale o fotbalovém mistrovství světa lékařů – prestižní akci, která se letos poprvé bude konat v Praze. A český tým je mimořádně obávaným favoritem. Už třikrát za sebou získal na mistrovství zlato.

article

Fotbal je patrně nejoblíbenějším sportem planety a platí to i mezi lékaři. Před třinácti lety se rozhodli poměřit své síly i mezinárodně. Tehdy se poprvé odehrálo fotbalové mistrovství světa lékařů. 

Než svůj tým na popud České lékařské komory sestavili a vyslali čeští doktoři, trvalo to dalších pár let. Do šampionátu se poprvé zapojili v roce 2013 v Maďarsku, ale pak už nezůstal kámen na kameni. Hned při své premiéře získali čeští lékaři stříbro. O rok později opět. A další tři roky už se pokaždé stali mistry světa.


Češi se chtějí blýsknout i jako organizátoři

Letošek je výjimečný nejen tím, že Češi budou obhajovat počtvrté zlato, ale především proto, že letos se mistrovství koná poprvé v Česku. A nejde skutečně o žádné žertovné klání, ale o celkem lítý boj. I když spolu nehrají profesionální fotbalisté, mají týmy své funkcionáře, trenéry, kapitány, fyzioterapeuty a jakkoli to zní vtipně, pochopitelně i lékaře.

Letos v červenci se mistrovství světa v Praze zúčastní týmy z 22 zemí a pěti kontinentů (Evropa, Severní a Jižní Amerika, Asie, Austrálie). Hrát se bude na osmi stadionech, mistrovství začíná ceremoniálem 30. června a vyvrcholí slavnostním ukončením 7. července na Žofíně. Více informací najdete na oficiálních stránkách šampionátu WMFC 2018.


Rozhovor: Nejvíc fotbalistů je asi mezi chirurgy. Já jsem gynekolog...

Proč jsou čeští lékaři ve fotbalu tak fenomenální? Nebojí se zranění? Jak se dá vůbec skloubit práce lékaře s fotbalem? Jaké odbornosti nejraději navlékají kopačky? Proč procházejí někteří hráči přímo na hřišti vědomostním testem z medicíny? Jak se stát členem týmu? 

Na tyto otázky Našeho zdravotnictví odpovídal dlouholetý hráč a zástupce kapitána týmu, gynekolog a na hřišti také týmový stoper Josef Bolen. "Fotbal mě bavil od malička, ale nikdy jsem ho nehrál na úrovni, ani jsem neuvažoval o tom, že by to někdy bylo víc než koníček. Takže jsem rád za to, co člověk zažil díky těm našim mistrovstvím, protože ta atmosféra, když člověk titul vyhraje, tak ta emocionální hladina je stejná, jako kdyby to hrál profesionálně," řekl v rozhovoru lékař Josef Bolen. 


Kolik lidí tvoří ten zlatý tým?

V nominaci je pětadvacet hráčů. A protože někteří funkcionáři jsou také hráči, tak je nás celkem 27. Jinak vybíráme z celé republiky a teď máme v týmu asi kolem 35 hráčů. Deset jich tu nominaci nemá - buď kvůli zranění nebo z výkonostních důvodů.

Jaké máte v týmu lékaře, jaké jsou jejich odbornosti?

Tam je průřez skoro všeho, ale nejvíc je tam asi chirurgů, ortopedů a lékařů z ARO. Pak je tam několik ojedinělých profesí, jako třeba já gynekolog nebo lékař ORL, pediatr a další. Ale největší část týmu tvoří asi chirurgové.

Jmenujete chirurgy nebo ortopedy. Nemají už z titulu své profese a svých zkušeností větší strach ze zranění?

Já bych řekl, že jakmile se zapíská, tak na to tak trochu zapomenete. Jasně, je pravda, že čím je člověk starší, tak už přemýšlí trochu jinak a chápe, že po fotbale musí zase do práce a že je dobré tam jít zdravý. U těch zkušenějších životem je znát, že do toho souboje jdou už trochu s rozumem. Ale ne vždycky to platí, ne vždycky je to o věku, ale třeba i o nátuře a zemi, ze které je ten hráč. Když se přijdete podívat, tak uvidíte, že ty zápasy se hrajou s velkým nasazením a ani o tvrdé fauly není nouze.

Naštěstí to většinou odnesou jen nohy, ne?

Jak kdy. Už byly i rozbitý hlavy. Nohy samozřejmě většinou, občas ty hlavy a ruce naštěstí nejméně. 

Ostatně vy jste teď prý měli celou sérii zranění ve svých řadách.

Z toho loňského kádru, co byl na mistrovství, teď nemůžou kvůli zranění hrát nejméně tři lidi. A u všech tří to byla stejná diagnóza: koleno, koleno, koleno.

Je těžké skloubit práci lékaře a koníček fotbalisty?

Aby se člověk mohl zúčastnit mistrovství, je potřeba, aby někde hrál. Nejde tam prostě přijít bez toho, aby se člověk fotbalu věnoval a jenom odehrát to mistrovství. Úroveň toho fotbalu už je taková, že by to byl problém. Možná kolem těch pětadvaceti, pokud by byl někdo všestranný sportovní talent, tak by se to možná ještě dalo. Ale dá se říct, že všichni ti lidé někde hráli a fyzicky se připravují, aby to byli schopní odehrát, protože fyzická náročnost - v sedmi dnech odehrát šest zápasů - je opravdu velká.

A vy se všichni připravujete individuálně?

My hrajeme po republice za různé kluby a v různých soutěžích a potom se scházíme jako reprezentace na našich soustředěních. Asi pětkrát šestkrát do roka.

Jak se to mistrovství vlastně hraje? Jsou tam nějaká specifická pravidla?

Hraje se dvakrát čtyřicet minut, to znamená o pět minut méně než běžný fotbalový zápas. A navíc musí v každou chvíli na hřišti hrát dva hráči nad pětatřicet let a dva nad čtyřicet. Ti musí být vždycky na hřišti fyzicky přítomní a ani jeden z nich nesmí být gólman. Taky střídáme jinak, hokejově.

Jak se vám daří to, že jste už potřetí za sebou mistry světa?

Když jsme jeli poprvé do toho Maďarska v roce 2013, tak to byla tak trochu náhoda. Potkala se dobrá parta lidí, s kusem štěstí jsme to dotáhli až do finále, které jsme nakonec nevyhráli, i když jsme mohli. Zjistili jsme, že ten první výběr nebyl po herní stránce úplně nejlepší.  Byli tam kluci, co ten fotbal opravdu moc neuměli. Obměnili jsme sestavu a v Brazílii už jsme byli silnější, i když jsme finále znovu prohráli. Tam jsme dojeli na to, že nás bylo málo a hráči byli na konci strašně unavený a pokopaný. V Americe jsme to už nenechali náhodě, mužstvo jsme ještě jednou doplnili a od té chvíle vlastně máme všechny posty zdvojené. Teď už ta síla v závěrečných rozhodujících zápasech je. 

Ale přece jen, ta série pěti medailových úspěchů za sebou je až neuvěřitelná. To jsou ostatní tak slabí nebo Češi tak dobří ve fotbale?

Ostatní to samozřejmě nenechává klidnýma, protože pět účastí a pět finále, to není úplně normální. Co můžou okoukat, to okoukají a učí se velmi rychle. My jsme do toho postupně dali i díky trenérovi nějaký systém, přemýšlíme nad tím, děláme přípravy, což dříve také nebývalo. Teď jsou ty tréninkové kempy běžné už i v jiných zemích. Posouvá se to zkrátka jinam a výš.

I přes své úspěchy prý bojujete s relativním nezájmem lékařů o fotbal. Přitom třeba ukrajinský tým si prý může vybírat ze stovek zájemců mezi lékaři-fotbalisty...

Já jsem tím taky překvapenej, protože ta naše značka už je dneska opravdu dobrá. Myslím si, že kdo tu atmosféru na mistrovství jednou zažil, tak se často účastní už jenom kvůli tomu. Překvapuje mě, že tady ty český kluky-lékaře, co kopou A třídy a krajský přebory, musíme skoro přemlouvat. Já vám to řeknu jinak: I kdybych vyhrál divizi, tak se to s výhrou na mistrovství světa lékařů nedá srovnat. Ta divize má nepochybně větší sportovní úroveň, ale atmosféra mistrovství je něco úplně jinýho, úplně. 

Kdo je letos favoritem?

Kromě nás určitě Maďarsko, Ukrajina, Švédsko, asi i Uzbekistán, určitě Jihoameričani, Kolumbie, a taky Mexiko. Tam se všude může stát, že doplní mužstvo o pět dobrých hráčů a kvalita mužstva půjde úplně jinam.

Na vašem mistrovství je ještě jedna zvláštnost - fotbalisti na hřišti musí prokázat i lékařské znalosti. Jak se tohle ověřování dělá a proč?

Jde o to, aby spolu soutěžili sobě rovní hráči. Jako jsou třeba v boxu různé váhy, tak u nás by to měl být doktor. To vzdělání vás prostě brzdí ve sportovní kariéře. Pokud by tam někdo nabral někoho, kdo není doktor a hraje nějakou vyšší soutěž, mohlo by to dost zásadně ovlivnit turnaj. Každý chce samozřejmě vyhrát, ale je tam tahle brzda. 

Jak to ale vypadá v praxi?

Vytipujeme si někoho z protihráčů, zeptáme se ho na odbornost, dostane tři otázky a buď reaguje nebo ne. 

Objevili jste někdy na turnaji falešného doktora?

Ne, to ne, to se nestalo. Jen občas hráči dostávali otázky mimo svoje odbornosti, ale to už se vysvětlilo.

Letos nejenže počtvrté obhajujete titul, ale navíc v Praze mistrovství pořádáte. Jak se to daří? Předvedete se i jako organizátoři?

Nakonec jsme si to vzali úplně na svoje bedra a ve spolupráci s fotbalovým svazem jsme to zvládli tak, že doufám, že to bude působit jako skvělé mistrovství. 

Jak jste se vy sám dostal k mužstvu?

To bylo v roce 2013 na základě inzerátu České lékařské komory v časopise Tempus Medicorum. Tehdy se nás přihlásilo asi těch pětatřicet lékařů a takhle to mužstvo vlastně vzniklo. 

Kdo se může stát členem?

Jakýkoli lékař, který na to má výkonnost.

Fyzickou, předpokládám...

Jasně, ta odborná není důležitá (smích). Musí to být fotbalista a musí mít diplom. Jak je dobrej ve svém oboru nezkoumáme. Ale měl by to být fotbalista. 

To je podmínka?

Jednoznačně. Musí hrát fotbal. Třeba basketbalista by nebyl dobrej. (smích)

David Garkisch

Foto: Czech National Medical Team, David Garkisch


Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Lékaři v roce 1968: Operace jako za války. Ty mrtvé si zapamatuju do smrti