Ve zdravotnictví je potřeba komplexní změna, ale není tu nikdo, kdo by ji chtěl udělat, říká předsedkyně Sekce mladých lékařů Hilšerová

Jako předsedkyně Sekce mladých lékařů jste v kontaktu s lékaři napříč republikou. Od akce „Lékaři jsou jenom lidi“ uběhly čtyři měsíce. Jaká je nyní situace v nemocnicích? Povedlo se lékařům dojednat lepší pracovní podmínky? 

Je to potřeba rozdělit, protože situace v soukromých nemocnicích je odlišná od nemocnic fakultních, které jsou přímo řízené státem. Nechtěla bych generalizovat. Samozřejmě je to nemocnice od nemocnice a oddělení od oddělení. Každopádně v soukromých nemocnicích se na většině míst lékaři s vedením domluvili, nebo se alespoň o dohodu obě strany snaží. Naopak ve státních nemocnicích panuje chaos. Nikdo neví, co má dělat, protože i sám ředitel má často ministerstvem zdravotnictví svázané ruce. I kdyby snaha byla, tak ředitel čeká na pokyny z ministerstva, které nepřichází, protože i tam podle mě nikdo moc neví, jak by to mělo být. Hodně lidí bylo mimo jiné převedeno do nerovnoměrného pracovního režimu.

Mohu poprosit o vysvětlení rozdílu mezi rovnoměrným a nerovnoměrným pracovním režimem?

V rovnoměrném pracovním režimu pracujete v základní pracovní době 40 hodin týdně. V nerovnoměrném režimu se variabilně pohybujete každý týden v rozmezí 30 až 50 hodin a na konci měsíce se dopočítávají chybějící hodiny. Nastává tzv. vyrovnávací období, což způsobuje ještě větší chaos, protože nikdo neví, kolik mu kde zbývá. Případně každá nemocnice si může v rámci zákona nastavit svůj způsob vykazování.

Co tím myslíte?

Třeba v současnosti se vykazuje, kolik lékař odpracuje v noci, kolik o víkendu a kolik má přesčasů. To se ještě pokrátí o dny volna ze zákona a z toho něco vyjde. Nám by se ale třeba líbilo, kdyby lékař každý den viděl, kolik dostane. Například sloužil 24 hodin, má za to tolik a tolik. Sloužil jsem v sobotu, mám tolik. Sloužil jsem ve všední den, dostanu tolik. V opačném případě si výsledek naprosto nedokáže zkontrolovat a lehce se ztratí dvě tři hodiny práce.

Když se zeptám naprosto laicky: V současné době, když lékař má 24hodinovou službu, počítá se mu celá do běžné 40hodinové týdenní pracovní doby? Nebo už je nějaká část příplatková? 

To také řešíme, protože existují dvě možnosti, jak se k výsledku dopočítat. Přesčas z podstaty věci nelze plánovat, i proto je ve zdravotnictví lépe ohodnocen, protože by měl být výjimečně. Všichni to ale počítají tak, že máme zhruba 168 hodin pracovní doby měsíčně, a co je nad, to se počítá jako přesčas. Tedy pokud člověk slouží v sobotu a v neděli a pak má nějaké dny volna, tak ty dny volna mu sežerou hodiny odpracované o víkendu. Přitom víkendové služby jsou mnohem dražší, než když má volno ve všední den. Tuto nespravedlnost řešíme. Nyní je v přípravě „novela novely“ zákoníku práce, kde se snažíme, aby pro zdravotníky vůbec přesčas nebyl. Místo toho by se vrátil pojem ústavní pohotovostní služba a ta by byla jasně definovaná (např. od 16 h do 7 h ráno). Problém ale opět nastává, že zákoník práce je pro všechny a nelze vyjmout jen skupinu lékařů. Proto chceme takovou změnu naroubovat do zákona o odměňování. 

Cílem je každopádně definovat službu za určitý příplatek. Nemuseli bychom se pak handrkovat o měsíční pracovní dobu, ale o to, co odsloužíme. Nyní by bylo paradoxně nejlepší, kdyby lékaři sloužili jen všední dny a ne víkendy, protože víkendy se vždy smažou, protože jsou nejdražší. Ne každá klinika vykazuje pracovní čas tímto způsobem, ale hodně z nich ano. 

Dodržení zákona za cenu nižšího platu

Existuje systém, který by už v Česku jako vzor fungoval? Myslím tím v rámci fakultních nemocnic?

Žádný vzor moc není. Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo doporučení, ale nemocnicím není příliš jasné, co z něj vyplývá. Kolektivní smlouvy a vyjednávání byly nyní v nemocnicích uzavřeny, ale stále stojíme před problémem, že nechceme dělat nelegální přesčasy, ale zároveň si potřebujeme vydělat. Když přišly lékařům únorové výplaty, které se počítají z kvartálu zahrnujícího prosinec, tak šly o polovinu platu dolů. Sice přišlo dohodnuté navýšení, ale lékařům bylo vzato třeba někde jinde v rámci osobního ohodnocení nebo na odměnách. Ve výsledku jsou na tom biti. Zároveň když sloužili pět služeb a nyní slouží dvě až tři, finančně to pocítí. Nastává najednou rozpor, kdy na jedné straně chcete dodržet legální pracovní režim, sloužíte tři směny měsíčně, jste odpočatí a je to dobře, ale zároveň máte poloviční výplatu.

Z tohoto důvodu také tlačíte na zákon o odměňování, který byl součástí prosincové dohody s ministerstvem zdravotnictví a premiérem Petrem Fialou. Co ale zatím do médií prosakuje, ministr zdravotnictví Vlastimil Válek připustil, že zákon o odměňování vůbec nebude. 

Dne 2. dubna se měla konat schůzka na ministerstvu zdravotnictví, kde měly být předloženy první návrhy. Nakonec ale byla odvolána. Lékařský odborový klub se dotazoval, co se děje, ale máme 19. dubna a situace je stále beze změny. 

Nejspíše se vás všichni ptají, co bude, když zákon o odměňování nebude. Připravíte další protestní akci?

Situace by byla mnohem přehlednější a jednodušší, kdyby s námi ministerstvo zdravotnictví komunikovalo. Dle dohody by podalo 2. dubna návrh a ten by pak putoval do prvního čtení. Všichni víme, že legislativní proces je zdlouhavý a je těžké ho urychlit. Viděli bychom ale alespoň snahu a žádný protest by se nekonal. Zatím se však opakuje vytěsňování problému a ignorace ze strany ministerstva zdravotnictví.

Po předchozích zkušenostech má takový protest smysl a význam?

To je druhá věc. My máme cíl, ale nemáme ho jak jinak dosáhnout. I kdybychom znovu protestovali, nakonec potřebné změny musí projít legislativním procesem. Ocitli jsme se tak trochu na mrtvém bodě. 

Změna odspodu

Vy jste si po poslední akci pochvalovali, že se snad povedlo změnit myšlení lékařů. Aby si uvědomili, že není normální pracovat takové přesčasy a zároveň je možné si říci o lepší pracovní a finanční podmínky. Není tedy toto cesta? Vidíte tuto změnu? Že jsou lékaři ochotni sami dát výpověď a odejít jinam, kde si lepší podmínky vyjednají, a tím se i přirozeně změní fungování práce v nemocnicích? Vedení bude muset nabrat lékaře za lepších podmínek, protože je zkrátka k fungování potřebuje?

Tato změna, kdy si lékaři sami říkají o lepší podmínky, nastala téměř všude. Jsou ale i případy, kdy je vedení jedno, že mu odejde 10 lékařů. V Pardubicích dalo výpověď 56 lékařů. Pokud odejdou a nemocnice tvrdí, že to její provoz neovlivní, tak je to lež.

To by v podstatě vyvracelo tvrzení, že máme málo lékařů. 

Nedokážu si osobně představit tamní provoz, kdyby tolik lékařů najednou odešlo. Třeba mají propracovaný systém. Každopádně důsledkem naší akce je, že si lékaři své možnosti více uvědomili. Na základě ohlasů vím, že nejen v Pardubicích dali někteří lékaři výpověď a odešli jinam. Sice se říká, že i na jiném pracovišti to bude podobné, ale oni si již při pohovoru nadiktují zcela jiné podmínky a s nimi začínají na zcela jiném levelu, a o to tu jde.

Lékař už přesněji ví, co chce, a jde si za tím. Předpokládám, že najít si práci jako lékař není až takový problém. 

Ano, vnímám to tak, že se nebojí říct si o lepší podmínky. Samozřejmě nejsou to lékaři hned po škole, ale po atestaci již ano. Podobnou situaci jsme zažili před 10 lety, kdy mladí lékaři po studiu běžně nastupovali na úvazek 0,2 nebo 0,5 a zbytek doplňoval PGD program. My jsme tehdy jezdili po šestých ročnících medicíny a vysvětlovali jsme studentům, že nemusí na takovou nabídku přistoupit. Když všichni budou žádat plný úvazek, tak nemocnicím nic jiného nezbude. Samozřejmě ne díky nám, ale postupným vývojem je dnes většina pracovních poměrů na plný úvazek. A když chtějí PhD program, je nad rámec pracovního úvazku. Takže také zde přišla změna odspodu a u odměňování a pracovních podmínek to nyní vnímám podobně. Na centrální úrovni to postupuje pomaleji, ale postupuje. Když něčemu lékaři nerozumí, už jdou na personální oddělení poprosit o vysvětlení. Více vše sledují.

Chybí efektivita

Hodně se také mluví o (ne)efektivitě ve zdravotnictví, kdy lékaři často dělají činnosti, které by ani dělat neměli. Měli by léčit a papírování by mohla udělat administrativní pracovnice či nezdravotník. Zlepšuje se situace i v tomto směru?

I v soukromém sektoru platí, že když si někoho zaplatíte, nechcete, aby dělal jinou práci. Najal jste si ho na určitou činnost a náplň. V soukromých nemocnicích, které nečerpají ze zdravotního pojištění, by je ani nenapadlo, aby lékař objednával, zapisoval a dělal administrativní činnost, protože je na to moc drahý. Ve státním sektoru jsou ještě mezery. Velmi by tam například s byrokratickou přetížeností pomohli kvalitní kodéři. Jsou dražší, ale v konečném důsledku by ušetřili všem lékařům i samotné nemocnici peníze a čas. Některé nemocnice je již zaměstnávají, ale je jich stále málo.

Kde v zahraničí bychom se mohli inspirovat? 

Hlavně ve Skandinávii si umí práci krásně rozdělit a zefektivnit tím celý proces. I v Německu, které je nám přece jen geograficky blíž, lékaři jen nadiktují zprávu do diktafonu a administrativní pracovník nebo pracovnice to přepíše do systému. Kodér výkon vykáže a lékař se opravdu soustředí jen na léčení.

A jsme opět u zefektivnění systému, personálního vyladění a digitalizace, aby nedocházelo ke zbytečným duplicitám.

Ale musí se někde začít. Když jsme se bavili s ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem, tak on nemůže sám provést celkovou restrukturalizaci. Proto nyní poslal do sněmovny zákon o veřejném zdravotním pojištění, který dává větší pravomoci zdravotním pojišťovnám, aby kontrolovaly, jestli jednotlivá oddělení jsou ztrátová, nebo ne. Tam by měl nastat ekonomický tlak. Pokud je oddělení ztrátové, proč by měla pojišťovna s touto nemocnicí, potažmo s oddělením uzavírat smlouvu? Když máte porodnici, kde je 200 porodů za rok, její provozování nemá smysl. Nikdo tam nechce rodit, protože si to ženy mezi sebou řeknou. Lékaři, kteří tam pracují, to logicky moc neumí, protože z 200 porodů za rok nenasbírají dostatečné zkušenosti. A navíc je to neefektivní, protože jestliže mu přijde jedna paní do služby, co dělá zbytek času? Prospí ho? Stejně tak jsou v republice pediatrická oddělení, kde je zaplněno jen 30 % lůžek. To je strašný. Stále se opakuje, že jde o politické rozhodnutí, a nikdo se do redukce nemocnic nechce pustit. Na druhou stranu si myslím, že zrovna toto by šlo lidem velmi dobře vysvětlit. Příklad: Máme porodnici, kde nikdo nerodí, ale máme tu zase nadbytek starších lidí, kteří potřebují internu, která je oproti porodnici malá. Porodnici tak předěláme na interní oddělení a rozšíříme ho o lékaře internisty.

Dalším příkladem jsou tzv. gatekeepeři. Když nějaká nemocnice nemá konkrétní lůžkové oddělení, ať už gynekologii, nebo neurologii, tak má spolupracujícího lékaře, který tam dochází do ambulance. Lidé, kteří potřebují lůžko, jsou odesláni do vedlejší nemocnice a ty, kteří lůžko nepotřebují, si obstará ten docházející lékař. Stejně to může fungovat i v dalších menších nemocnicích. Výhoda je v tom, že lékař má v nemocnici hned vše k dispozici (CT, rentgen apod.). Je potřeba se nad těmi problémy komplexně zamyslet, ale připadá mi, že nikdo takový není. 

Opravdu?

I kdyby tu někdo byl, většinou má k prosazení záměru velmi málo času. Nedávno jsem byla v pořadu Fokus Václava Moravce a vedle mě seděl bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger, který zmínil, že volební období je velmi krátké. Zvláště na ministerstvu zdravotnictví, kde se ministři mění neustále. I když je dobrá myšlenka a začne se s jejím prosazováním, po čase se garnitury vymění a začíná se od znova. Dlouhodobé změny se téměř nedají prosadit. Potřebovali bychom podobnou odbornou skupinu jako NERV (Národní ekonomická rada vlády), která by dokázala efektivní plán navrhnout. 

Obměna ve vedení Sekce mladých lékařů

Když jsme u voleb, 31. května se bude konat valná hromada Sekce mladých lékařů ČLK, kde si budete volit nové vedení. Budete ještě kandidovat?

Já určitě ne. Stála jsem u založení sekce. Už jsem předsedkyní byla. Nyní jsem předsednictví převzala jen dočasně po Honzovi Přádovi, protože se stal viceprezidentem České lékařské komory. V květnu ale přijde nová, mladší generace, která žezlo převezme. My jim samozřejmě budeme rádi dál pomáhat, protože jsme přece jen za ta léta nasbírali kontakty, ale už jen minoritně. 

Na čem nyní pracujete?

Kromě zmíněného zákona o odměňování se podílíme i na tvorbě novely zákoníku práce. U takto velkých organizací typu ČLK se ale nikdy nezavděčíte všem. Každý lékař pracuje v jiné nemocnici, v jiném oboru, má jiné pracovní podmínky. Těch proměnných je tam strašně moc. A pak někdo je v životní situaci, kdy upřednostní volný čas na úkor peněz, ale někomu vyhovuje mít šest služeb měsíčně a nemít svůj osobní život. Naopak si potřebuje vydělat. Pak si myslíte, že lékařům pomáháte, ale následně vám druhá skupina řekne, že to tak vlastně vůbec nechtěli. I z tohoto důvodu budeme rozesílat na všechny lékaře dotazník, abychom zjistili, jaké jsou priority většiny a jestli si většina přeje prolomit těch 416 hodin přesčasů ročně. Hodně lékařů si pak vedle služeb kompenzuje peníze v soukromí. Ve velké nemocnici se dostanou ve větším týmu k zajímavé práci. V soukromé sféře si zase více vydělají. 

Právě velký odliv lékařů do soukromé sféry je často zapříčiněn lepšími pracovními podmínkami. 

Všechno je to o nastavení work-life balance. S Honzou Přádou jezdíme pravidelně dvakrát do roka na setkání evropských mladých lékařů a už před šesti lety se tam řešila vyváženost mezi pracovním a soukromým životem. Tehdy jsme si říkali, jaké to řeší blbosti. My bychom byli rádi, kdyby se vyřešily úvazky. Dnes jsme se dostali do bodu, kdy už work-life balance řešíme taky. Nastává generační obměna a nejen ta. Největší změnu přináší také fakt, že na lékařských fakultách studuje 75 % žen a ty se postupně zapojují do pracovního systému. Ta žena, pokud chce mít děti a do toho dále sloužit šest služeb měsíčně, bude nejspíš taky potřebovat muže, který bude ochotný se o dítě v těchto časech starat. Jsou muži, kterým to nevadí, ale většina, které potkávám, není nadšená, že žena v domácnosti chybí. A nedej bože, když jsou lékaři oba. To už se nevidí vůbec a jen se střídají u dětí. To je to, co vedlo k tlaku na pracovní podmínky. A nejen u nás. V době, kdy jsme protestovali my, protestovali proti přesčasům i lékaři v Portugalsku. V Dánsku zase řeší, že by pracovní týden neměl mít 36 hodin, ale 34. 

Ve Skandinávii celkově systém funguje odlišně.

Ano, tam je mindset nastavený zcela jinak a řekla bych v tomto ohledu mnohem líp. Samozřejmě mají své problémy, ale co se týče mateřství a rodičovství, mají možnost se na rodičovské střídat, ale hlavně po roce na mateřské s dítětem, kdy dostávají plný nebo mírně pomenšený plat, jde dítě do zařízení day care (zařízení denní péče pro děti) a vědí, že se tam o něj postarají. Jsou na to zvyklí a mají to tak všichni. Fungují. Nejsou hloupější ani netrpí většími depresemi. Kdybych tady dala dítě v roce jeho života někam do zařízení, tak se na mě stále hodně lidí dívá skrz prsty. 

Změnit by to mohl nový projekt, do kterého jste se také zapojili, a to vytvoření dětských skupin v nemocnicích. Jak to probíhá a v jaké jste fázi?

Spolupracujeme s organizací Sto skupin. Ony už tu samozřejmě dětské skupiny někde existují, ale jsou poměrně drahé. Na tento projekt budou vyčleněny peníze z Národního programu obnovy. Věřím, že hodně pomůže, protože běžné školky fungují od sedmi od rána do pěti do odpoledne. Jenže lékaři musí být většinou už v sedm na pracovišti. Navíc v běžných školkách jsou pak děti lékařů většinou první a odchází jako poslední, což je pro ně velké trauma. Vidím to u svých dětí, byť to nemají každý den. V nemocničních skupinách už budou ve tři čtvrtě na sedm všechny děti a nebudou se cítit hned po ránu tak osaměle.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: užito se souhlasem Moniky Hilšerové