Jak poznat kvalitní vědeckou studii? A proč mnohdy vyhrává kvantita nad kvalitou?
Když chcete kvalitní studii, podíváte se do kvalitních vědeckých odborných časopisů. Podle čeho ale poznám, že je časopis a pak i samotná studie kvalitní? Jakých parametrů si všímat? A neohrožuje tlak na kvantitu a také dotační a grantová politika trh s vědeckými články a kvalitu publikací? Ve druhé části rozhovoru odpovídala vědkyně RNDr. Anna Fialová ze společnosti SOTIO, která se nejen podílela a podílí na prestižních odborných studiích, ale také sama vědeckým pracím dělá oponenturu a posuzuje jejich kvalitu.
reklama
reklama
V první části rozhovoru jsme rozebrali, co by měl obsahovat kvalitní vědecký článek. Důležité je ale také vybrat časopis, jehož prestiž je důležitá pro další úspěch článku. Podle čeho se při výběru rozhodujete?
Kvalitu určuje tzv. impakt faktor, což znamená, jak moc jsou v průměru články publikované v daném časopise citovány za dva roky. Když má například časopis impakt faktor 10, tak kdyby se tam objevilo 100 článků za dva roky, musí mít 1000 citací dohromady. Vybíráme časopis i podle toho, jak rychle je schopen článek projít procesním řízením a jaká je rychlost citačního ohlasu.
Třeba tým kolegyně prof. PharmDr. Jitky Palich Fučíkové, Ph.D., nedávno publikoval skvělý článek v Nature Communications, což je velmi kvalitní časopis, a dva týdny poté, co článek vyšel on-line, už měl první citaci. Lidé tyto časopisy čtou a věří jim, a proto na ně rychle reagují. U méně dobrých časopisů se můžete dostat do povědomí lidí, kteří vás začnou citovat, až třeba za půl roku rok. Díky vysokému citačnímu indexu vidíme rychleji, jestli vědecká komunita na práci reaguje, nebo ne. Jednotlivé časopisy jsou také velmi úzce tematicky zaměřené, takže vybíráme i podle toho. Časopisy typu Nature nebo Science mají větší tematický rozsah, ale zase se potřebujete trefit do těch 5 až 10 % úplně nových témat (podle statistik jen 5 až 10 % odborných článků přijde s něčím novým, viz první část rozhovoru, pozn. red.).
reklama
V souvislosti s důležitostí citačního dopadu a impaktu – nemusí se autoři řídit i tím, co je zrovna trendy a populární? Která témata jsou třeba zrovna více protlačovaná vědeckou a možná i politickou komunitou? Je tedy možné, že spousta témat zanikne, protože se zrovna nehodí do narativního ranku?
Je to tak. Určitě jsou témata, která jsou zrovna v kurzu, a člověk, který napíše zrovna článek na žádané téma, má velkou šanci, že se článek opublikuje. Bylo to krásně vidět v době covidu, kdy v podstatě skoro všechny covidové články byly publikovány s minimálním recenzním řízením bez ohledu na kvalitu, protože to bylo velmi horké téma a všichni chtěli publikovat o covidu. Tyto články často procházely velmi hladce a měly obrovskou citovanost. Těžko říct, jakou citovanost budou mít dnes. Pravděpodobně už ne tak vysokou.
Všimla jsem si ale, že i některé covidové studie, které asi zrovna nevyšly podle představ, naopak zapadly a citované tolik nebyly. Je to tedy někdy ovlivněné i politicky?
Zrovna u covidu hrála podle mě svoji roli i politická situace. U našich publikací tolik ne, protože se zaměřujeme na jiná témata, ale obecně se témata řídí tím, co je zrovna v kurzu. Například když jsem začínala v oboru onkoimunologie, hodně se řešily regulační T-lymfocyty a jestli jsou methylované, nebo nejsou methylované. V podstatě ten, kdo neměl údaje o methylaci a psal o regulačních T-lymfocytech, neměl šanci na publikování. Dnes se na ni už zcela zapomnělo a nikdo ji neměří. Proto je ideální alespoň zařadit do článku aktuální trend, protože tím se daný článek stane atraktivnější, a nejen sledovat své nápady a myšlenky. Proto také neustále čteme, co vychází, co se hodně cituje, co se hodně tiskne a která témata zrovna oborem hýbou.
Tlak na publikační činnost sráží kvalitu
Četla jsem několik rozhovorů s rektory a děkany univerzit, jak se v současné době tlačí na publikační činnost studentů. Nevyhrává tak kvantita nad kvalitou, kdy se dostávají do oběhu i méně kvalitní články?
Hodně se o tom mluví, protože u nás v České republice studenti potřebují alespoň dvě publikace, v některých oborech dokonce čtyři, aby mohli dokončit studium. To ale není v podstatě možné, aby sami zvládli. Takže buď musí být součástí velkého týmu, kde se hodně publikuje, a participují na projektech, ze kterých pak publikace píšou jejich školitelé, nebo jsou to opravdu málo kvalitní publikace s malým množstvím dat. Jak jsem říkala, aby měl člověk opravdu skvělou publikaci, jsou potřeba dva až tři roky intenzivní práce na tématu a samozřejmě čtyři práce nelze stihnout v rámci Ph.D. studia. Určitě zaznívají hlasy, podle kterých by byl lepší jeden skvělý článek než tři špatné. A kdyby student spolupracoval na jednom článku, který vyšel v Nature Communications, tak by to mělo stačit. V některých zemích vlastně ani studenti nemusí mít publikaci. Stačí, když mají skvělou disertační práci, a většinou právě z této práce pak publikují luxusní a kvalitní článek.
O kvantitě vydávaných článků a také dotační politice jsme si povídali také s paní profesorkou Fučíkovou. Granty a dotace hrají velkou roli, protože vlastně nejen ovlivňují tematický směr, ale také časové možnosti, protože dotace jsou většinou časově limitované, čímž se pak může zbytečně osekávat i samotný pokus a vědecká práce.
Je to tak. Musíte mít všechno navázané. Potřebujete z výzkumu výstup, který ale vlastně ani nemusí být dokončen tak, jak bychom si představovali. Chápu, že na jednu stranu se tím hodnotí produktivita, jestli člověk vůbec něco dělá, ale pak to občas může sklouznout do toho, že kvantita vyhrává nad kvalitou.
Podle čeho poznat kvalitní studii?
Na veřejnost skáče mnoho studií ze všech stran. Jak se v nich může vůbec normální smrtelník vyznat? Které jsou základní parametry, podle nichž poznám, že je studie kvalitní?
Je to hrozně těžké, a pro laika obzvlášť. Pokud máte jen kusé zprávy z televize, tak je v podstatě nemožné zjistit, jestli je studie kvalitní, nebo ne. Když už si člověk nejčastěji medicínský článek celý přečte, je dobré se podívat, kolik se na studii podílelo pacientů. Když je jich ve studii 10, neznamená to vůbec nic. Když je jich 100, už lze uvažovat o dobrém výsledku. Když si třeba poslechneme zprávu o tom, že američtí vědci zjistili, že lék na rakovinu skvěle funguje na myších, neznamená to v podstatě také nic, protože to, že něco funguje na myškách, neznamená, že to bude fungovat u lidí, a jak víme, klinické studie zaberou spoustu času – roky. Taková informace z televize tak představuje hlavně naději do budoucna a člověku se zlepší den, protože ví, že lidé pracují na tom, aby se rakovina nebo jiná nemoc vyléčila.
S výjimkou počtu pacientů si ale pravdivost dat těžko ověřím.
Správnost a rigor studie nemá laik vůbec možnost posoudit. Proto je dobré se orientovat například podle fáze klinických studií. Pokud je to například fáze III klinické studie, je to velmi nadějné a k pacientům se opravdu lék dostat může. U fáze I, kdy se zkoumá hlavně toxicita léku, naopak víme, že jen 10 % léčivých přípravků, které fází I klinické studie prošlo, se dostane na trh. Šance jsou tedy poměrně malé.
Nejčastější chyby ve vědeckých článcích
Stává se někdy, že jsou zpětně stahovány už publikované vědecké články?
Už poměrně málo, protože se správnost hodně hlídá. Dříve se lživé články objevovaly a stahovaly a bohužel právě stahované studie pak lidem nejvíce utkví v hlavě a nikdy už ze světa nezmizí, i když byly lživé. Dnes se to ale podle mě stává čím dál méně, obzvláště v dobrých časopisech. Kdyby se pak na zfalšovaná data přišlo, člověk má ostudu do konce života a v podstatě v oboru skončil.
Na druhou stranu, jak jsme říkaly, vznikají kvanta studií a kontroly nestíhají. Jaké jsou nejčastější chyby ve vědeckých článcích?
Vždy záleží na počtu vzorků, počtu pacientů. Když někdo definuje hypotézu na základě pěti pacientů, výsledky nebudou nikdy kvalitní a validní. Může se pak stát, že zrovna těchto pět pacientů se lišilo od těch ostatních, a proto to vyšlo. Ve skutečnosti tomu tak ale být vůbec nemusí a nemusí to platit pro všechny pacienty se stejnou diagnózou. Pokud porovnávám pacienty se zdravými osobami, tak zdravé osoby musí být např. věkově srovnatelné. Kdybych vzala pacienty s nádory ve věku 60 až 70 let a proti nim zdravé osmnáctileté studenty, tak rozdíl neodpovídá pravdě. Proto potřebuji například u nádoru plic nejlépe relativně zdravé kuřáky ve věku 60 až 70 let, abych zjistila, v čem se liší ti, kdo nádor nemají, od těch, kdo ten nádor mají, a přitom se chovají v podstatě stejně.
Chyby se také hodně dělají ve statistických analýzách. Je potřeba se na data podívat kriticky. Jestli mi výsledek v korelaci nedělá jen jeden odlehlý pacient, který se výrazně liší od ostatních. Zkrátka se zamyslet a podívat se, jestli jsou výsledky hodnověrné, nebo jsou jen přáním, které sice statisticky vyšlo, ale biologicky nemá žádnou hodnotu.
Jak vidíte budoucnost vědeckého publikování a roli umělé inteligence, která už nyní zasahuje do vysokoškolských prací. Jaké panují obavy, nebo očekávají se i pozitivní dopady?
Třeba pro analýzu obrazu, v našem případě naskenovaných řezů nádorové tkáně, funguje umělá inteligence skvěle. Pomáhá nám rozlišit různé typy tkáně a jednotlivé buňky. Náš software umělou inteligenci používá a je to velká pomoc. Co se týče psaní článků, tam se zatím musí uvádět, že člověk ke psaní umělou inteligenci nepoužil. Je ale možné prostřednictvím umělé inteligence hledat a ptát se, což může být zajímavé třeba i při zjišťování aktuálních témat. Nebezpečí je v tom, že se člověk pracující s umělou inteligencí nad tématem dostatečně nezamyslí a nemusí si pak pamatovat, jak vlastně k nějakému řešení došel.
Co tím myslíte?
Dělali pokusy u studentů IT, kteří měli vyřešit nějaký problém. Ti, kdo ho řešili za pomoci umělé inteligence, pak nebyli schopní říct, jak k řešení došli, a vlastně se nic nenaučili. Zatímco ti, kteří řešili problém standardním postupem, se na příkladu hodně naučili, i když jim vyřešit problém trvalo mnohem déle. Takže je to nejen o tom, aby člověk umělou inteligenci nezneužíval, ale aby ji taky nepoužíval úplně ke všemu a nezůstal tak sám úplně prázdný. Dala bych si také hodně pozor na to, jak výstupy z umělé inteligence interpretovat. Zatím ale není povolená ani u psaní vědeckého článku, ani u oponentury. Určitě se ale používá k dokázání toho, jestli je článek plagiátem, nebo ne, a s tím mají problém spíše učitelé na vysokých a středních školách, kde studenti zkoušejí stahovat seminární a bakalářské práce z internetu.
Autorka: Pavlína Zítková
Foto: SOTIO Biotech a.s.
reklama
reklama
Mohlo by vás zajímat
reklama
reklama