Přimlouvám se za to, aby studenti více fiškusovali, říká kardiolog a školitel docent Jan Bruthans

Pan prezident České lékařské komory Milan Kubek při své úvodní řeči zmínil, že jste komandérem ve vojenském a špitálním řádu rytířů sv. Lazara Jeruzalémského, založeného v 11. století ve Svaté zemi. Co konkrétně tento řád znamená? 

Řád vznikl ještě před křížovými výpravami. Řádoví bratři ošetřovali nemocné poutníky do Svaté země, zejména onemocnělé leprou (malomocenstvím). Malomocní pak také vyráželi do boje bránit Jeruzalém a byli velmi obávaní, protože jim už v podstatě o nic nešlo. Byli stejně na umření, upadávaly jim nosy, prsty. Původně byl symbolem řádu rovnoramenný zelený kříž. Později v 16. století velmistr Jean de Lévis zavedl kříž osmihrotý, tzv. maltézský. Řád se též opakovaně etabloval v českých zemích a byl z nich i opakovaně vyhnán. Dnes sdružuje křesťany všech vyznání.

Jak jste se k řádu dostal vy?

Čistě ze známosti. Existuje jistý pan inženýr Karel Kloud, který mě propojil s lidmi z řádu a přimluvil se za mě. Díky tomu mě povýšili do funkce komandéra a stal jsem se členem řádu. Nejsem ale řádovým bratrem. Je to spíše charitativní záležitost, kdy jsem zván na různé akce a pomáhám, kde je potřeba.

Prezenční výuka je nezastupitelná, stejně jako praxe

Od roku 2002, kdy přednášíte ve vzdělávacích programech pod hlavičkou České lékařské komory, jste přednesl více než 35 odborných kurzů. Jak se během této doby vyvíjelo lékařské posluchačstvo? 

Bývá méně aktivní, než bývalo dříve. Padá méně dotazů. Kromě toho se do vzdělávání vmezeřila covidová éra, během níž jsme se nemohli setkávat. Rozšířilo se sice elektronické vzdělávání, ale k němu mám trochu odtažitý vztah, protože při živém kurzu jsou lidé fyzicky přítomní po celou dobu, vnímají vás a zeptají se. Při online výuce nemám vůbec kontrolu, jestli před obrazovkou někdo sedí nebo nesedí a jak sdělovanou látku vnímá. Proto si myslím, že prezenční výuka je nezastupitelná. Jinak proti elektronickým kurzům nic nemám. Obecně kurzů je velké množství a nelze vše stíhat prezenčně, i když na vnímání jsou lepší.

Na kardiologických kurzech také vítám, že se jich účastní nejen kardiologové, kteří mají vše nastudované, ale také internisté a občas i praktici. Jde to tak napříč obory. V rámci školení postrádám starý systém atestací, kdy se musela složit nejdříve první atestace z interny a až pak následovala další atestace například z gastroenterologie nebo kardiologie. Osobně jsem si udělal dvě atestace z interny a pak jsem šel na kardiologickou, kterou jsem potřeboval rychle získat kvůli pracovnímu pobytu v Jemenu (pan docent odjel v roce 1984 do San’á v tehdejší Jemenské arabské republice, aby tam v nelehkých podmínkách pracoval jako kardiolog. Jeho ambulancí procházeli tenkrát ti nejtěžší kardiologičtí pacienti, převážně s vrozenými či získanými srdečními vadami, pozn. red.). V nemocnici Al Thawra pracovali též čeští kardiochirurgové. Velmi komplikované případy, které nebylo možno řešit bez mimotělního oběhu, jsme odesílali do Velké Británie a Kanady.

Nevím, jak dnes fakulta připravuje, ale obrovsky se přimlouvám za to, aby studenti fiškusovali (asistovali na praxi v nemocnicích, pozn. red.) a aby během studia už třeba ve třetím ročníku šli podobně jako já na klinické pracoviště. Dostal jsem se tak přes plastickou chirurgii až ke kardiologii na Strahově u pana asistenta Struppla.

Myslíte, že dnes mají lékaři málo praxe?

Výuka a postávání v davu nenahradí to, když jste po nocích nebo přes den někde sám na oddělení a nějaký pedagog altruista se vám věnuje a radí vám, jak co dělat a nedělat. Myslím, že takových praxí výrazně ubylo. Samozřejmě je to i o tom, co si načtete a naučíte se. Českých a anglických učebnic je mnoho. Ale musí se vám i někdo věnovat. Měl jsem velké štěstí na dobré primáře a profesory, kteří nebyli líní mi věnovat svůj čas. Například pan docent MUDr. Jaroslav Šetka byl gastroenterolog, já jsem byl určený na klinice do kardiologie, ale tři měsíce jsem se musel věnovat gastroenterologii, kde mi doporučoval literaturu a učil mě. A podobně to chodilo na hematologii a v dalších odbornostech.

Z průzkumů ale mimo jiné vyplývá, že mnohdy ani školitelé nemají na své školence čas a praktická kolečka se někde stávají spíše formální záležitostí. 

Doba je dnes mnohem hektičtější. Navíc více lidí nechce setrvat v práci do pozdních večerních hodin a samostatnou kapitolou je administrativa. Lékaři dnes dostávají pětistránkové zprávy, kde se elektronicky zaznamenává vše, a je skoro nemožné se v tak dlouhém textu orientovat. Takové elaboráty vám už dávno žádné informace nepodávají. Když budete číst desetistránkové propouštěcí zprávy v rámci vymezené doby ambulantního vyšetření, tak byste se tomu pacientovi ani nemohla pořádně věnovat.

Nebezpečí atomizace oborů

Na který ze svých kurzů jste nejvíce hrdý a mezi posluchači je nejpopulárnější?

Přednášené kurzy šly tematicky napříč internou, takže jsme měli kus z pneumologie, kus z gastroenterologie a dalších. Ale například do kurzů interny jsem posléze těžko získával přednášející z některých interních oborů. Hodně se pak zájem krystalizoval do kardiologie, kde se snažíme představit hlavně novinky, protože jde o velmi dynamický obor. Takže i kardiologické kurzy se osvědčily. Do dalších oblastí jsme nepenetrovali, ale jen čistě do interny.

Když jsme u jednotlivých oborů, ve své děkovné řeči při přebírání Ceny Radka Ptáčka za přínos ve vzdělávání jste zmínil nebezpečí atomizace oborů. Je i z tohoto hlediska volba témat kurzů složitější, protože vlastně dnes už ani není čistě kardiolog, ale kardiolog se specializací na něco? 

Když jsem v minulosti pracoval na klinice, nemohl jsem říct, že jsem kardiolog, to by se mi vysmáli. Vy jste internista a věnujte se kardiologii na koronárce, říkali mi. Když se dnes zeptáte kolegy na kardiologii, tak vám neřekne, že je kardiolog, ale že je intervenční kardiolog, nebo ambulantní kardiolog apod. To mi připomíná pana docenta Antonína Krčílka na II. interně. Už byl starý pán a jednou mu dali vyšetřit cévy a tepny, jenže on vyšetřoval žíly. Takže se ohradil, že je tady na žíly, na tepny je Vladimír Puchmayer. Pamatovali si to pak s lehkým úsměvem všichni. 

V čem podle vás tedy tkví to největší nebezpečí atomizace oborů?

Nebezpečí atomizace medicíny spatřuji v tom, že lékař schopný uchopit jen svůj úzký obor přehlédne to klíčové, o co vlastně u pacienta běží, a pacient dále putuje od odborníka k odborníkovi. 

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Martin Kubica