Jsme zhýčkaná populace. Už šestnáctiletí si berou prášek na každou malou bolístku, varuje adiktolog Aleš Kuda

O závislostech a jejich léčbě jsme si povídali s adiktologem a ředitelem Institutu Origanum Mgr. Alešem Kudou.

V první části rozhovoru jste řekl, že díky tomu, že u vás probíhá jako v soukromém zařízení přímá platba, může to být pro některé klienty bojující se závislostí motivující. Přicházejí k vám většinou sami od sebe, nebo je k tomu donutí rodina a okolí?

Platba je motivací jen u části z nich. Pro někoho je částka vysoká, ale pro řadu klientů je to tolik, kolik by zaplatili za dovolenou, nebo i méně. Je to relativní. Vždy budou existovat klienti, kteří zaplatí obrovskou částku, ale nakonec hrají jen divadlo pro manželku nebo pro blízké, aby měli klid. To pak vidíte i v samotné léčbě. Na druhou stranu práce s motivací je součástí procesu. Je normální, že člověk přijde na začátku s ambivalencí (vnitřní rozpolcenost, pozn. red.). Motivace, s kterou člověk nastupuje do léčby, bývá diametrálně rozdílná, než s kterou ji ukončí. Často se pak i ve státních léčebnách říká, že se léčba nedaří, protože není dostatek motivace. Myslím si, že od toho jsme tam my, abychom s tou motivací pracovali. Nastavovali pacientům pomalu a nenápadně zrcadlo a během léčby ho víc a víc přibližovali. Pokud chcete, aby vám někdo řekl, že už nikdy nebude pít, tak vám to v úplném začátku neřekne upřímně skoro nikdo.

Jakou má motivace vliv na následnou péči?

Dobře, že se ptáte na následnou péči. Nikdy žádnému svému klientovi neřeknu a neslíbím, že ho za čtyři nebo šest týdnů vyléčím. Proces uzdravení je dlouhodobý, a co jsme schopni pacientovi umožnit, je detoxifikovat (detoxifikace je proces zvládání odvykacího stavu, který probíhá buď během hospitalizace pacienta, nebo ambulantní formou, pozn. red.), zastavit, definovat motivaci, zastabilizovat se zdravotně a psychicky, po letech vystřízlivět a pojmenovat problém, vydefinovat témata, na kterých musím pracovat. Vydefinovat to, co musí v životě změnit. Protože bez zásadní změny životního stylu to nepůjde. Nejen jak pracuje a jak jí, ale obecně způsob žití. Dál ale na tom musí klient pracovat v rámci následné péče, kterou také nabízíme – osobní, on-line, pobytovou. Jsou i takoví lidé, kteří jezdí jednou týdně z Brna do Prahy na hodinovou konzultaci a berou to jako takový léčebný rituál. Následná péče je minimálně tak důležitá jako léčba samotná.

Jaký typ člověka má průběh léčby jednodušší? U kouření se často opakuje, že stačí vůle chtít přestat. U alkoholu a léků to ale tak jednoduché není a mnohdy ani u kouření ne. Je to dáno také náturou člověka?

Závislost je fascinující. Každý adiktolog vám potvrdí, že psychická závislost je pro léčbu a následnou péči a překonání daleko těžší než ta fyzická. Když si lidé říkají, že když budou chtít přestat, tak přestanou, ne vždy to platí. Fyzická závislost je otázkou dnů, možná týdnů. U závislosti na medikamentech je to komplikovanější a delší. Obecně však slovem závislost velmi šetřím. My máme tendenci říkat, když někdo pije, že už má závislost, a zaškatulkujeme ho do nějaké remise nebo odborné kategorie. Pro mě je to nepodstatné, pro mě je to symptom. Pro mě je důležité pochopit životní příběh a jakou v něm má alkohol roli. Pak u spousty lidí zjistíte, že si vystačíte s diagnózou reaktivního pití. To znamená, že mají těžké období a pokouší se o automedikaci. Nechci generalizovat, ale může se jednat o rozvod, úzkosti, deprese apod. V takové chvíli ještě není alkohol zakousnutý a můžete v člověku vzbudit naději, že se mu může ulevit i bez alkoholu. Například poskytnete psychoterapii, pomůžete mu situaci přijmout, nebo nasadíte kvalitní farmakoterapii. Je to komplexní věc a diagnóza závislost se někdy nadužívá.

Tudíž neléčit jen důsledek a alkoholismus samotný, ale zaměřit se především na příčinu.

Vyžaduje to terapeutickou zkušenost a střídmost, protože na toho člověka máte jen čtyři týdny – z toho první týden ztratíte tím, že je mu blbě. Na začátku tedy můžete podporovat bazální motivaci, aby vydržel. Obecně u psychoterapie je podle mě nejtěžší timing (načasování, pozn. red.). Když přijde klient a povídáte si s ním, poměrně rychle dostanete nějakou teorii. Jenže pak může trvat ještě dalšího půl roku, než to bude chtít sám klient slyšet a bude s tím chtít něco udělat. Zároveň on je nabuzený se sebou něco dělat, jenže když ho zahltíte všemi dramaterapiemi, arteterapiemi a dalšími najednou, přehltíte ho a celé se to rozpadne. Je důležité věci pojmenovat, ale nerozvrtávat a podávat po kouskách.

Nejsložitější je závislost na lécích v kombinaci s alkoholem

Jak velký rozdíl je v odvykání v jednotlivých závislostech?

Naprosto nejsložitější je odvykání závislosti na lécích. Ještě horší v kombinaci s alkoholem, kdy to už musíme řešit somaticky (práce s nezpracovanými emočními prožitky prostřednictvím tělesných symptomů, pozn. red.), abychom člověka neohrozili. Jako adiktolog vím, jak se postupuje, ale v těchto případech musí nastoupit lékař. Důležité je najít při závislosti na lécích rychlost odvykání a terapii. Když na začátku klient bere 80 mg diazepamu, tak terapie moc nefunguje, protože je odříznutý od emocí. Pak je to už o individuálním hledání menšího zla. Někdy nemusí být cílem okamžitá abstinence. Jsou případy, kdy se dostaneme na dávku 20 mg diazepamu, klienta stabilizujeme, na několik týdnů či měsíců propustíme, aby si zvykl v normálním životě, a rovnou domluvíme termín, kde ve vysazování pokračujeme. Někdy jsou klienti přemotivovaní hned prášky vysadit, ale ne vždy je to žádoucí. Kromě toho, že riskujeme epileptický záchvat, tak se vyplavují masivní koncentrované úzkosti. Důležitý je partnerský přístup. S těmi lidmi spolupracovat při hledání reálných cílů léčby.

Dnes téměř na vše máme lék. Tomu odpovídají i statistiky v užívání léků, kdy do kategorie problematické spotřeby psychoaktivních léků, definované na základě užívání léků po dobu déle než šest týdnů, subjektivního pocitu nadužívání léků a/nebo získání léků bez lékařského předpisu, spadá odhadem 14 až 15 procent populace. Sedativa a hypnotika užívá problémově odhadem 1,1 milionu osob a opioidní analgetika 550 tisíc osob. Myslíte, že čím dál víc budeme na prášcích závislí, nebo existuje cesta, abychom se do takového stavu nedostali?

Může pomoci osvěta, kampaně a větší tlak na lékaře. Znám spousty případů, kdy lidé zavolají svému praktickému lékaři, že nemohou spát, a on jim předepíše Neurol. Když pak přicházejí k lékaři za týden s jiným problémem, už se jich třeba nezeptá na to, jestli spí lépe. Tam to podle mě často začíná. Praktičtí lékaři zároveň většinou vidí jako první u svých pacientů, když mají problém s alkoholem. Své pacienty znají, vidí jaterní testy. Už tam by se měli vyptávat, a dokonce podle zákona zjišťovat. Osvěta by měla probíhat i u veřejnosti. Jsme zhýčkaná populace. Začíná to už u dětí, kdy šestnáctiletí si berou prášek na každou malou bolístku.

Mladší generace si umí říct o pomoc

Podle statistik pravidelných konzumentů alkoholu v loňském roce mírně ubylo, dokonce přibylo abstinentů. Jak vnímáte vy závislosti v posledních dvou letech?

Často se nás ptají na vývoj situace. Když jste šla během prvního lockdownu kolem kontejneru se sklem, nánosy skla byly nepřehlédnutelné.

Lidé ale zase nechodili do restaurací a hospod, protože byly zavřené.

To ano. Vnímám ale, že se nůžky více rozevřely. Přibylo abstinentů, které přestalo pití bavit. Naopak jsou zase lidé, kteří byli na hraně a rozpili se. Pokud nám ale roste úzkost a deprese, tak riziko, že nám část lidí sáhne automedikačně po alkoholu nebo lécích, roste. Myslím, že dopad budeme moci definovat až s větším časovým odstupem.

Nyní na podzim se očekává vzhledem k rostoucí inflaci a rostoucím cenám energií, že hodně dalších lidí spadne do tíživé finanční situace. Očekáváte zhoršení situace, pokud jde o závislost na alkoholu a lécích?

Je to pravděpodobné, ale zároveň záleží na dostupnosti služeb. Rozdíl mezi starší, střední a mladší generací je ten, že mladší generace si v případě problémů řekne o pomoc. Střední generace si to často řeší sama v sobě. Považuje za slabost s někým řešit své problémy. Pak už záleží na dostupnosti adekvátní pomoci. Na druhou stranu, když se mluví o závislosti jako multifaktoriálním jevu (způsobeného či ovlivněného více nebo mnoha faktory, pozn. red.), tak vedle rodiny a přátel nás také významně ovlivňuje společnost, ve které žijeme. A velmi rizikovým faktorem na úrovni společnosti je společenský stres. A ten my teď zažíváme a budeme zažívat. Bojím se toho, aby léková závislost nerostla.

Zmínil jste, že mladší generace si o pomoc často řekne. Problémem ale zůstává, že čekací lhůta na psychologickou či psychiatrickou pomoc bývá i šest měsíců a déle. Podle jednoho průzkumu jsou rodiče přesvědčení, že by poznali, když by se něco s jejich dítětem dělo, ale ve většině případů to začínají řešit pozdě. Co jsou podle vás takové první varovné signály, kterých by si rodiče měli všímat, že už něco není v pořádku?

Ono to začíná už tím, že doma máte klima, ve kterém můžete o svých problémech a pocitech otevřeně mluvit. A když to něco řeknou, rodiče nepadají do paniky, ale fungují jako podpora a zprostředkují adekvátní péči. To je velmi důležité. Chápu, že je to někdy zavádějící, protože puberta představuje barevné spektrum emocí.

Když jste mluvil o osvětě a prevenci, na ty putují z veřejných rozpočtů jen čtyři procenta. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek se chce na prevenci včetně té psychologické více zaměřit. Kdybyste mohl v rámci prevence něco udělat, na jakou oblast byste se zaměřil jako první?

Deprese, úzkost, varovné signály. Jako adiktolog vidím, že většině závislostí předchází často traumata, deprese a úzkosti. Další důležitou oblastí, kde se i sám snažím být nápomocný, je zvýšit dostupnost psychologické a psychiatrické péče. Snaží se i pojišťovny, ale zároveň drží psychoterapeuty celkem zkrátka. Kdo dnes může dělat psychoterapeuta? Já třeba podle některých výkladů ne.

Jak to?

Náš zákon je tak nastavený. Mám veškeré vzdělání a odbornost, ale jedinou živnost, kterou mohu mít vázanou, je psychologické poradenství a diagnostika. Ve výsledku je asi jedno, jestli vám na účtenku napíšu psychologické poradenství, nebo psychoterapie. Vás bude zajímat, jestli jsem vám pomohl, nebo nepomohl. Mezi psychoterapeuty s atestací a pojišťovnami ale začíná velký boj, protože pojišťovny nové psychoterapeuty neberou a neplatí celý rozsah služeb, který je potřeba. Navíc většina psychoterapeutů je zaměřená na psychopatologii (jedna ze základních disciplín psychologie zabývající se duševními poruchami, psychickou tísní a abnormálním chováním, pozn. red.), přitom spousta lidí potřebuje jen provést nějakým těžkým životním obdobím.

Sama se občas ztrácím v tom, v jakých situacích pomůže psycholog, kdy už je potřeba psychiatr, psychoterapeut, nebo klinický psycholog. Chybí ucelený přehled.

V tom se také snažím pomoci. Už je připravený návrh zákona o psychoterapii (návrh si můžete přečíst ZDE) a pro vznik psychologické komory. Stejně jako lékaři mají Českou lékařskou komoru, nemáme žádnou zaštiťující organizaci, kde byste si mohla ověřit, jestli člověk, ke kterému se jdete léčit, má odpovídající vzdělání a splňuje určitá pravidla a standardy. V tomto by ministerstvo zdravotnictví mohlo pomoci, aby byl tento zákon přijat.

Foto: Institut Origanum / poskytnuto se souhlasem Aleše Kudy

Autor: Pavlína Zítková

Ilustrační foto: Shutterstock