Komentář: Třináct a půl procenta nestačí

Pomineme-li ucpávání bájných černých děr, pak se musíme v první řadě soustředit na propagaci zdravého životního stylu a výchovu ke zdraví. Primární prevence je samozřejmě důležitá a o tom, že předcházení nemocem je levnější než jejich léčba, o tom se nemusíme přesvědčovat. Zároveň víme, že nežijeme v ideálním světě, a tak je řada našich spoluobčanů k radám lékařů zcela rezistentní. Platí to i pro prevenci sekundární, kdy včasná diagnostika zachraňuje životy a zdraví, ale i ty nejsofistikovanější preventivní programy osloví jen část populace.

V úvahách o tom, jak zajistit ekonomickou udržitelnost zdravotnictví, se zas a znova objevují většinou zcela nekonkrétní návrhy na zvyšování spoluúčasti a její zavádění i mimo platby za léky. Současně se povídá také o komerčním připojištění. 

Spoluúčast by snad mohla mít efekt výchovný, kdyby motivovala k zodpovědnějšímu chování. Možná by dokázala něco málo ze společných peněz ušetřit i prostřednictvím trestání jednoznačného zneužívání zdravotních služeb. Nedovedu si však představit, že by se mohla stát zdrojem takového množství peněz, které budeme potřebovat na léčení těžce nemocných chronických pacientů. 

O poznání větší ekonomický efekt by mohlo mít zavádění zdravotní daně na tabák, alkohol nebo cukr, pokud by se její výnos alokoval přímo do systému veřejného zdravotního pojištění. Kuřákům, alkoholikům a notorickým přejídačům by se jejich neřesti prodražily, a oni by si tak v podstatě dopředu připláceli na dražší léčbu, kterou bude vyžadovat jejich horší zdravotní stav. Zdravotnictví by každoročně získalo několik miliard korun, a navíc by se snížila spotřeba vyjmenovaných škodlivin. Avšak ani tyto peníze zdravotnictví nad vodou neudrží.

Naše zdravotnictví je chronicky podfinancované a výdaje okolo 8,8 procenta HDP jsou o jeden a půl procentního bodu nižší než průměr celé EU, který je 10,3 procenta. Chybějící desítky miliard korun je možno zajistit pouze dvojím způsobem.

Zvýšení pojistného na 15 procent je přijatelné řešení

První, takříkajíc vyzkoušenou cestou, je zvyšování platby za tzv. státní pojištěnce. Geniálně jednoduchý způsob financování péče za děti, důchodce, nezaměstnané a uprchlíky zajišťuje při minimálních administrativních nákladech to, že pojišťovny dostanou za každého svého klienta zaplaceno. Z některých skupin obyvatel bychom přitom pojistné dolovali jinak jen velmi obtížně. 
Problémem není systém, ale to, že je platba od státu nízká. Ministr Válek, který nejprve zahodil dvacet miliard, prosadil automatickou valorizaci této platby, která však nepředstavuje nic víc než poukázku na permanentní chudobu českého zdravotnictví. A pokud příští vláda bude chtít chybu napravit, pak bude muset obtížně zdůvodňovat, proč při rostoucích výdajích na obranu ještě dalším způsobem zvyšuje schodek státního rozpočtu. Bude okolo toho spousta křiku.

Naštěstí existuje ještě jedno elegantní a v současnosti společensky i politicky přijatelnější řešení. Nastal prostě čas na zvýšení zdravotního pojištění. 
Před třiceti lety, kdy se stanovoval odvod na zdravotní pojištění na úrovni 13,5 procenta z příjmů (4,5 procenta platí zaměstnanec a devět procent odvádí zaměstnavatel), jsme měli úplně jinou populaci. Medián věku v České republice byl 36 let. V současnosti je již 44 let. Jsme o osm let starší a kvůli tomu také nemocnější. A za třicet let se zásadním způsobem změnila také medicína. Nové přístroje, nové léky, nové metody, které jsou úspěšné a prodlužují lidem život.

Zároveň jsou však mimořádně drahé. Každý nový lék je vždycky dražší, než byl ten předcházející. Každý nový přístroj je vždycky dražší, než byl ten předcházející. Právě z těchto dvou jmenovaných důvodů výdaje na zdravotnictví, či investice do zdraví, jak se jim moderně říká, musejí růst a také rostou ve všech vyspělých zemích rychleji, než jaká je míra inflace. 

Kvůli zvýšení pojistného ze 13,5 procenta na 15 procent, tedy pět procent od zaměstnance a deset procent od zaměstnavatele, nikdo nezchudne a ekonomika se určitě nezastaví. A nakonec i stát si obdobné mírné zvýšení platby za své pojištěnce bude moci dovolit. Pro většinu obyvatel to jistě bude přijatelnější řešení než drastické omezování dostupnosti zdravotní péče prostřednictvím různých poplatků a doplatků, které by musely být opravdu vysoké, pokud by se měly stát zdrojem peněz, který vyřeší současnou a především budoucí finanční nerovnováhu. Zdravotnictví totiž není perpetuum mobile, a bez peněz tedy fungovat nemůže.

Autor: Milan Kubek

Foto: Shutterstock