V prvních dnech okupace Československa se možná ty největší boje sváděly na operačních sálech nemocnic. Hned po Praze měl největší počet mrtvých Liberec. Svědectví tamních lékařů vypovídají o desítkách postřelených lidí, přeplněných nemocnicích i solidaritě pacientů.
reklama
reklama
Liberec se stal jedním z přístupových bodů, přes který vtrhla 21. srpna 1968 okupační vojska Varšavské smlouvy do vnitrozemí Československa. Ve městě se střílelo už v noci a k zemi padli první z raněných i mrtvých celé invaze. Za pouhý první den útoku vojáci okupačních armád v Liberci zranili 48 lidí a devět jich zabili. Za pouhý týden se však počet mrtvých ve městě vyšplhal takřka na šest desítek a přes pět stovek raněných. Počty dodnes nejsou úplně přesné, už proto, že se za normalizace utajovaly. Doložená čísla podle historiků stále stoupají.
Vojáci v Liberci nejprve spustili z kolony palbu do lidí na lešení i z bezprostřední blízkosti do davu civilistů u radnice. První mrtví a spousta zraněných... Jedním z nich byl i tehdy čtyřiadvacetiletý Petr Šída, který na tragické okamžiky vzpomínal pro Paměť národa (Post Bellum). Zasáhlo ho sedm střel ze samopalu vypálených do davu vojáky ze vzdálenosti dvou metrů. Přežil zázrakem, s prostřílenou taškou, kterou se na zemi chránil a taky díky první pomoci cizích lidí, záchranářů, sanitářů, lékařů a jedné pozorné sestřičky.
reklama
Na chodbách leželi živí i mrtví
Petr Šída byl jedním z prvních pacientů, kteří ale začali plnit místní nemocnici už v noci. Po této chaotické střelbě přišla další vlna zraněných poté, co ruský tank najel do podloubí domu vedle radnice a zbořil kus domu.
Situace v liberecké nemocnici rázem přešla do válečného stavu - a to bez nadsázky, protože šlo i o charakter zranění a narůstající počty pacientů. Brzy zaplnili všechna volná místa, na chodbách vedle sebe leželi živí i mrtví.
Štěstím v neštěstí bylo, že nemocnice plánovala v jednom celém patře malování. Bylo tedy prázdné a hned mohlo na lůžka přijmout čtyřicet lidí. V nemocnici v tu dobu na kritickém oddělení chirurgie sice chyběl primář i jeho zástupce, ale lékaři se přesto rychle zorganizovali k pomoci. Uprostřed válečné chirurgie se náhle ocitli i povolaní lékaři z gynekologie, zubního oddělení a ortopedi z Jedličkova ústavu.
Devastující poranění i střely s fosforem
Lékaři sloužili takřka nepřetržitě celé dny. V knize Srpen 1968 na to vzpomíná lékař chirurgického oddělení Václav Cihlář, který šest dní neopustil nemocnici: \""Při takovém masakru se musí postupovat zcela jinak než při mírové chirurgii. Bylo nutné ošetřit desítky lidí, objevily se průstřely hrudníku, břicha, střev, končetin. Operace byly velmi náročné. / Za běžné situace se dá zlomenina sešroubovat, ale v těchto případech nikoli. Střely totiž v sobě měly jedovatý fosfor, protože vojáci používali i svítící střely, a tak poranění byla devastující. Končetiny jsme tedy pouze srovnali, poraněné měkké části vyřízli, dali sterilní vazelínu a celé to zasádrovali na řadu týdnů.\""
\""Tato vojenská věc, hrubě násilná, byla absolutní nevíra a hrůza z toho, co je možné...\"" přibližuje své niterné pocity lékař Václav Cihlář v knize. Vzpomíná i na poslední operaci: \""Poslední, koho jsem operoval, byla malá postřelená holčička. Mohlo jí být tak osm až deset let. Koukala z okna a jak stříleli samopalem, tak to chudinka chytla. Měla prostřelenou levou ručičku, rozdrcené kosti v dlani. A takový detail vám v hlavě ulpí.\""
Mrtvé si budu pamatovat do smrti
Podobně silně popisuje ve vzpomínce pro Paměť národa (Post Bellum) detaily okupace v Liberci další tamní lékař, František Plhoň. O invazi se dozvěděl cestou do práce - okupační armádu v ulicích nebylo možné přehlédnout.
V nemocnici ho čekal další hrozný pohled. \""Už se operovalo na osmi stolech. Dostal jsem nějakého pana Fialu, kterého střelili do zad. Proletělo mu to pánví, genitáliemi a vyletělo to ven stehnem. Nakonec bylo čtyřicet osm zraněných a devět mrtvých. Pamatuji si, že byla operována sestra Livečková, která pracovala v nemocnici. Právě šla do práce a střelili ji do krku. Umřela. Ty lidi, kteří zemřeli, si budu pamatovat do smrti. Lidé tehdy v nemocnici leželi na sálech, na vozících na chodbách i jen tak na zemi. Ti, kteří měli třeba jen prostřelené ruce, trpělivě čekali. Vládla tam solidarita,\"" řekl František Plhoň pro Post Bellum v projektu Paměť národa.
Jeho vzpomínka zachycuje i situaci, kdy sanitky i civilní vozy začaly přivážet další vlnu zraněných po pádu podloubí na náměstí Liberce, když do něj narazil sovětský tank. \""Mezi nimi byl pán, který mi prakticky umřel v rukách. Všechna žebra měl zpřerážená...\""
Tragické osudy obětí okupace v Liberci a Severočeském kraji si můžete přečíst také na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Příběh téměř neznámé lékařky z Prahy v srpnu 1968 pak zde: Svědectví lékařky 1968: Mezi kulkami a výbuchy zachránila desítky lidí
Nadzvedl jsem deku a viděl toho chlapce. Byl mrtvý
A jaký byl osud sedmkrát postřeleného Petra Šídy z úvodu článku? Jeho vzpomínka pro Paměť národa to mimořádně sugestivně popisuje. Dávky ze samopalu mu z bezprostřední blízkosti prostřelily obě kolena, dvakrát levou holeň, levé chodidlo, paži, ale především mu prošly i pánví a vytrhly kus masa z pravé hýždě. Mimo jiné i to pak Šídu málem stálo život, nebýt pozorné sestry v nemocnici.
\""Všichni jsme na příjmu leželi na zemi na nosítkách, živí i mrtví. Lékaři, včetně zubařů, tam běhali, pomáhali. Jak tam ležím na zemi, tak s hrůzou vidím, že tam jsou někteří lidé přikrytí, to znamená mrtví. Nadzvedl jsem deku člověka, který ležel vedle mě, a vidím toho chlapce, kterého jsem pustil do sanity před sebou. Byl mrtvý. (…) Prohlédli mě a viděli, že mám rozstřílené nohy. Musel jsem na operační sál. Ale v nemocnici náhle vypadl proud. Neměl jsem se jak dostat nahoru. Stálo při mně velké štěstí. Mezi zřízenci byl můj kamarád. On a ještě jeden mě na nosítkách vytáhli po schodech nahoru a říkali: ,Neboj, neumřeš, my se o tebe postaráme!‘ To bylo poslední, co jsem slyšel, ztratil jsem vědomí,\"" popsal po letech zraněný mladík.
Kousky kostí jsem měl stále v džínech
Ani po operaci neměl vyhráno, jak se brzy ukázalo. \""Probral jsem se odoperovaný na chodbě. Ležel jsem přikrytý na nemocničním vozíku. Chodila tam sestřička a najednou přišla ke mně a řekla: ,Ježišmarjá, vy mi špičatíte, máte nějak ostřejší rysy.‘ Odkryla prostěradlo a já ležel ve velké kaluži krve. Prvotní operaci mi provedli na tomto vozíku. Nejspíš jsem měl během ní ucpanou díru na zadnici a nikdo si toho nevšiml. Měl jsem tam veliký průstřel, který vytrhl ohromný kus masa… nebýt té sestřičky, která si toho včas všimla a odtáhla mě zpět na sál, tak jsem skončil mezi těmi mrtvými. Měl jsem štěstí,\"" řekl pro neziskovou organizaci Post Bellum Petr Šída.
Zmínil hned několik lidí v řadě, kteří mu přímo zachránili život a na konci této řady vyjádřil vděčnost hlavnímu lékaři operace Pohanovi, který mu zachránil nohu i život. \""Měl jsem kliku, byl to ortoped a chirurg. Kousky kostí byly před operací stále v džínech. Naštěstí mi cestou nevypadly a doktor mi to mohl z asi 24 kusů poskládat.\""
(Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků na 20. století na www.pametnaroda.cz. Vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.)
David Garkisch
reklama
reklama
Mohlo by vás zajímat
reklama
reklama