Hlavička
Rozhovory -
22/08/2018

Lékaři v roce 1968: Operace jako za války. Ty mrtvé si zapamatuju do smrti

V prvních dnech okupace Československa se možná ty největší boje sváděly na operačních sálech nemocnic. Hned po Praze měl největší počet mrtvých Liberec. Svědectví tamních lékařů vypovídají o desítkách postřelených lidí, přeplněných nemocnicích i solidaritě pacientů.

reklama

reklama

Liberec se stal jedním z přístupových bodů, přes který vtrhla 21. srpna 1968 okupační vojska Varšavské smlouvy do vnitrozemí Československa. Ve městě se střílelo už v noci a k zemi padli první z raněných i mrtvých celé invaze. Za pouhý první den útoku vojáci okupačních armád v Liberci zranili 48 lidí a devět jich zabili. Za pouhý týden se však počet mrtvých ve městě vyšplhal takřka na šest desítek a přes pět stovek raněných. Počty dodnes nejsou úplně přesné, už proto, že se za normalizace utajovaly. Doložená čísla podle historiků stále stoupají.

Vojáci v Liberci nejprve spustili z kolony palbu do lidí na lešení i z bezprostřední blízkosti do davu civilistů u radnice. První mrtví a spousta zraněných... Jedním z nich byl i tehdy čtyřiadvacetiletý Petr Šída, který na tragické okamžiky vzpomínal pro Paměť národa (Post Bellum). Zasáhlo ho sedm střel ze samopalu vypálených do davu vojáky ze vzdálenosti dvou metrů. Přežil zázrakem, s prostřílenou taškou, kterou se na zemi chránil a taky díky první pomoci cizích lidí, záchranářů, sanitářů, lékařů a jedné pozorné sestřičky.


reklama

Na chodbách leželi živí i mrtví

Petr Šída byl jedním z prvních pacientů, kteří ale začali plnit místní nemocnici už v noci. Po této chaotické střelbě přišla další vlna zraněných poté, co ruský tank najel do podloubí domu vedle radnice a zbořil kus domu.

Situace v liberecké nemocnici rázem přešla do válečného stavu - a to bez nadsázky, protože šlo i o charakter zranění a narůstající počty pacientů. Brzy zaplnili všechna volná místa, na chodbách vedle sebe leželi živí i mrtví.

Štěstím v neštěstí bylo, že nemocnice plánovala v jednom celém patře malování. Bylo tedy prázdné a hned mohlo na lůžka přijmout čtyřicet lidí. V nemocnici v tu dobu na kritickém oddělení chirurgie sice chyběl primář i jeho zástupce, ale lékaři se přesto rychle zorganizovali k pomoci. Uprostřed válečné chirurgie se náhle ocitli i povolaní lékaři z gynekologie, zubního oddělení a ortopedi z Jedličkova ústavu.


Devastující poranění i střely s fosforem 

Lékaři sloužili takřka nepřetržitě celé dny. V knize Srpen 1968 na to vzpomíná lékař chirurgického oddělení Václav Cihlář, který šest dní neopustil nemocnici: \""Při takovém masakru se musí postupovat zcela jinak než při mírové chirurgii. Bylo nutné ošetřit desítky lidí, objevily se průstřely hrudníku, břicha, střev, končetin. Operace byly velmi náročné. / Za běžné situace se dá zlomenina sešroubovat, ale v těchto případech nikoli. Střely totiž v sobě měly jedovatý fosfor, protože vojáci používali i svítící střely, a tak poranění byla devastující. Končetiny jsme tedy pouze srovnali, poraněné měkké části vyřízli, dali sterilní vazelínu a celé to zasádrovali na řadu týdnů.\""

\""Tato vojenská věc, hrubě násilná, byla absolutní nevíra a hrůza z toho, co je možné...\"" přibližuje své niterné pocity lékař Václav Cihlář v knize. Vzpomíná i na poslední operaci: \""Poslední, koho jsem operoval, byla malá postřelená holčička. Mohlo jí být tak osm až deset let. Koukala z okna a jak stříleli samopalem, tak to chudinka chytla. Měla prostřelenou levou ručičku, rozdrcené kosti v dlani. A takový detail vám v hlavě ulpí.\""


Mrtvé si budu pamatovat do smrti

Podobně silně popisuje ve vzpomínce pro Paměť národa (Post Bellum) detaily okupace v Liberci další tamní lékař, František Plhoň. O invazi se dozvěděl cestou do práce - okupační armádu v ulicích nebylo možné přehlédnout.

V nemocnici ho čekal další hrozný pohled. \""Už se operovalo na osmi stolech. Dostal jsem nějakého pana Fialu, kterého střelili do zad. Proletělo mu to pánví, genitáliemi a vyletělo to ven stehnem. Nakonec bylo čtyřicet osm zraněných a devět mrtvých. Pamatuji si, že byla operována sestra Livečková, která pracovala v nemocnici. Právě šla do práce a střelili ji do krku. Umřela. Ty lidi, kteří zemřeli, si budu pamatovat do smrti. Lidé tehdy v nemocnici leželi na sálech, na vozících na chodbách i jen tak na zemi. Ti, kteří měli třeba jen prostřelené ruce, trpělivě čekali. Vládla tam solidarita,\"" řekl František Plhoň pro Post Bellum v projektu Paměť národa.

Jeho vzpomínka zachycuje i situaci, kdy sanitky i civilní vozy začaly přivážet další vlnu zraněných po pádu podloubí na náměstí Liberce, když do něj narazil sovětský tank. \""Mezi nimi byl pán, který mi prakticky umřel v rukách. Všechna žebra měl zpřerážená...\""

Tragické osudy obětí okupace v Liberci a Severočeském kraji si můžete přečíst také na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Příběh téměř neznámé lékařky z Prahy v srpnu 1968 pak zde: Svědectví lékařky 1968: Mezi kulkami a výbuchy zachránila desítky lidí


Nadzvedl jsem deku a viděl toho chlapce. Byl mrtvý

A jaký byl osud sedmkrát postřeleného Petra Šídy z úvodu článku? Jeho vzpomínka pro Paměť národa to mimořádně sugestivně popisuje. Dávky ze samopalu mu z bezprostřední blízkosti prostřelily obě kolena, dvakrát levou holeň, levé chodidlo, paži, ale především mu prošly i pánví a vytrhly kus masa z pravé hýždě. Mimo jiné i to pak Šídu málem stálo život, nebýt pozorné sestry v nemocnici.

\""Všichni jsme na příjmu leželi na zemi na nosítkách, živí i mrtví. Lékaři, včetně zubařů, tam běhali, pomáhali. Jak tam ležím na zemi, tak s hrůzou vidím, že tam jsou někteří lidé přikrytí, to znamená mrtví. Nadzvedl jsem deku člověka, který ležel vedle mě, a vidím toho chlapce, kterého jsem pustil do sanity před sebou. Byl mrtvý. (…) Prohlédli mě a viděli, že mám rozstřílené nohy. Musel jsem na operační sál. Ale v nemocnici náhle vypadl proud. Neměl jsem se jak dostat nahoru. Stálo při mně velké štěstí. Mezi zřízenci byl můj kamarád. On a ještě jeden mě na nosítkách vytáhli po schodech nahoru a říkali: ,Neboj, neumřeš, my se o tebe postaráme!‘ To bylo poslední, co jsem slyšel, ztratil jsem vědomí,\"" popsal po letech zraněný mladík.


Kousky kostí jsem měl stále v džínech

Ani po operaci neměl vyhráno, jak se brzy ukázalo. \""Probral jsem se odoperovaný na chodbě. Ležel jsem přikrytý na nemocničním vozíku. Chodila tam sestřička a najednou přišla ke mně a řekla: ,Ježišmarjá, vy mi špičatíte, máte nějak ostřejší rysy.‘ Odkryla prostěradlo a já ležel ve velké kaluži krve. Prvotní operaci mi provedli na tomto vozíku. Nejspíš jsem měl během ní ucpanou díru na zadnici a nikdo si toho nevšiml. Měl jsem tam veliký průstřel, který vytrhl ohromný kus masa… nebýt té sestřičky, která si toho včas všimla a odtáhla mě zpět na sál, tak jsem skončil mezi těmi mrtvými. Měl jsem štěstí,\"" řekl pro neziskovou organizaci Post Bellum Petr Šída.

Zmínil hned několik lidí v řadě, kteří mu přímo zachránili život a na konci této řady vyjádřil vděčnost hlavnímu lékaři operace Pohanovi, který mu zachránil nohu i život. \""Měl jsem kliku, byl to ortoped a chirurg. Kousky kostí byly před operací stále v džínech. Naštěstí mi cestou nevypadly a doktor mi to mohl z asi 24 kusů poskládat.\""

(Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků na 20. století na www.pametnaroda.cz. Vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.)


David Garkisch

reklama

reklama



Mohlo by vás zajímat

Obrázek
Rozhovory -
27/03/2024

I malé zlepšení klinického stavu pacienta s pokročilou fází rakoviny je velmi obohacující, říká vědkyně Palová Jelínková

Uběhlo pět let a nový lék se konečně dostal k pacientovi s pokročilým nádorem, který už nemá jinou možnost léčby. Dostal možnost účastnit se první fáze klinické studie. Jeho imunitní systém už je velmi oslabený. Někteří pacienti na léčbu reagují pozitivně, nádor se hodně zmenší nebo skoro zmizí a život se zlepší a prodlouží. U takto pokročilých pacientů je úplné vyléčení spíše raritou. Někteří na léčbu vůbec nezareagují. I malé prodloužení života ale dává Lence Palové Jelínkové, ředitelce translační vědy ze společnosti SOTIO, impuls, že práce ve vývoji takových léků má smysl a že má smysl pokračovat, i když celý proces provází i nezdary.


reklama

reklama