Hlavička
Příběhy -
17/11/2019

Listopad 1989: Lékaři hledali zbité z Národní. Našli důkazy masakru

Zní to jako příběh z jiné doby a také jím je. Po tvrdém zásahu na Národní v 17. listopadu 1989 zůstaly stovky zraněných a mnozí se skrývali. Když se režim zhroutil, začali po nich pátrat nikoli policisté, ale lékaři. Dostali dokonce \""detektivní licenci\"" a odhalili pozadí masakru.

reklama

reklama

Otázku, jestli se v listopadu na Národní třídě skutečně odehrál masakr, vytáhl před pěti lety prezident Miloš Zeman. Tehdy zásah zlehčil slovy: \""Nebyla to žádná krvavá řež, nebyl to žádný nestandardní masakr.\"" Archivy ovšem mluví jinak a stojí za nimi pátrání nikoli tehdejší veřejné bezpečnosti, ale speciální Nezávislé vyšetřovací komise zdravotníků.


Přesného počtu zraněných už se nikdo nedopočítá

reklama

Tato komise byla v revolučních dnech ustavena celkem záhy, už 23. listopadu 1989. Tvořili ji výhradně lékaři - od primářky ORL, přes chirurgy, po pediatra i psycholožku. Odbornost v tu chvíli ale nejspíš nehrála takovou roli jako odhodlání a přesvědčení. Úkolem těchto lékařů bylo zjistit a dokumentovat rozsah masakru na Národní třídě.

Dodnes není úplně jasné, kolik lidí a jak moc je zásahové jednotky zranily. Ani oficiální čísla totiž nakonec nejsou přesná. Závěrečný účet komise lékařů čítá asi 600 zraněných. \""Poraněných bylo minimálně 560 až 580,\"" řekl už před deseti lety České televizi lékař Martin Bojar, jeden z členů bývalé Nezávislé lékařské komise.


Lékaře popudily oficiální zprávy, dali se do pátrání sami

Komise za svůj vznik vděčí svým způsobem i tehdejšímu režimu. Navzdory tomu, co bylo už tehdy známé z televizních záběrů, oficiální místa přiznávala jen zlomek skutečně zraněných, nejprve 17, později 38.

\""Tyto údaje popudily celou zdravotnickou veřejnost, protože z již v té době známých počtů demonstrantů a proti nim nasazených policejních jednotek bylo zřejmé, že počet zraněných musel být mnohem vyšší. Prvotní střízlivé odhady mluvily o několika stech poraněných, možná i několika mrtvých. Přestože fáma o smrti Martina Šmída byla již vyvrácena, očití svědkové zásahu nevylučovali, že mohlo dojít k ubití jiné osoby,\"" uvedl ve zprávě Nezávislé komise její člen a lékař Jan Votoček.


Lékaři s detektivní licencí

Pátrání po zraněných z Národní bylo zprvu chaotické. Lékaři se dotazovali kolegů ze záchranky nebo obvolávali nemocnice. Ministerstvo zdravotnictví dokonce vydalo v novinách výzvu, aby se lidé přihlásili na speciální lince.

Nezávislá vyšetřovací komise zdravotníků nakonec dostala nejsilnější pověření a dokonce i ministerskou \""detektivní licenci\"", opravňující nahlížet do jakékoli zdravotnické dokumentace na území Československa. Společně s Ústavem soudního lékařství FVL UK se dokonce prověřovala i všechna podezřelá úmrtí.

Komise se nakonec dopočítala 568 zraněných. Z toho bylo 434 mužů a 134 žen. Několik z nich uniklo z Národní bez zranění, ale zbili je později na místním oddělení VB v Benediktinské ulici.


Zkušení studenti si na ochranu vycpali své batohy skripty

Pátrání neulehčoval ani fakt, že zranění ze strachu před represemi k lékařům ani nešli, pokud to nebylo nutné. Mnozí lékaři je zase kryli a tak v záznamech uváděli jiné příčiny zranění než od policejních obušků.

\""Jsme přesvědčeni, že to nejsou všichni. Mnoho jich považovalo svá zranění za nepodstatná, za pouhou daň tomu nešťastnému večeru. Mnoho studentů po zkušenostech z předchozích zásahů šlo demonstrovat s baťůžky plnými skript na zádech. Tím se mnozí uchránili těžších fyzických následků agrese,\"" napsal v závěrečné zprávě komise lékař Jan Votoček.


Že to nebyl masakr?

Navzdory názoru prezidenta Miloše Zemana, že na Národní nešlo o žádný masakr, vypovídá pátrání lékařů o opaku. Nikdo sice nezemřel, ale mnoho lidí bylo těžce zraněno, leckdy i s trvalými následky. 

\""Krvácení do mozkových plen, je tam poranění genitálu s následným operačním odstraněním varlat. Jsou tam případy lidí, kteří měli skutečně trvalé následky, které měly významný vliv na jejich budoucí život,\"" vzpomínal Jan Votoček, člen bývalé Nezávislé lékařské komise.


Policajti kopali i do rozkroku a používali elektřinu

Zranění vypovídala o brutalitě zasahujících příslušníků. Skoro tři sta lidí mělo poraněnou hlavu, dokonce i se zlomeninami lebky. Skoro šedesát utrpělo otřes mozku. Čtyři sta zranění trupu, opět včetně zlomenin žeber i obratlů. Přes dvě stovky lidí si ze střetu s mocí odneslo zranění rukou, sto jich mělo poraněné nohy.

To, že policisté zasahovali nedovolenými způsoby, dokládá i fakt, že jedenáct lidí mělo poraněné genitálie. Jak bylo zmíněno, jeden z mužů tak vážně, že o varlata nakonec přišel. V několika případech lékaři odhalili i použití elektrických obušků. 

Nejhorší zranění si lidé odnesli z uličky, kterou jim policisté vytvořili a ve které je surově mlátili. \""Mě bylo tehdy patnáct let a ten pocit byl skutečně strach. Když jsem vstoupil do té uličky, začali nás tam bít a kopat. Potom už si toho moc nepamatuju, jen si vybavuju, že jsem se kolem půlnoci ocitnul na pohotovosti. Rok jsem se z těch zranění léčil,\"" řekl České televizi jeden z účastníků demonstrace Bohuslav Hubálek.

Jiný demonstrant, Karel Hoza popsal, jak policisté dobíjeli prchající lidi: \""Utíkal jsem, co mi síly stačily. Periferně jsem ještě viděl, jak dobíhají některý lidi a mlátí je, kopou do nich na zemi, tak jsem prostě zdrhal. V okamžiku, kdy jsem doběhl ke vchodu do metra, jsem polevil a oni mě doběhli. Cítil jsem... to byl pocit, jako by mi zezadu rozkrojili hlavu až do půlky těla. Druhou ránu jsem dostal zprava do ucha a měl jsem pocit, že slyším andělské chóry.\""


Zranění neušli ani děti, starci nebo ženy

Nejvíc zranění zřejmě způsobily policejní obušky. \""Velmi záludná, velmi zákeřná zbraň. Nechtěl bych tím dostat,\"" vzpomínal na tyto \""donucovací prostředky\"" další člen komise, lékař Martin Bojar.

Přitom i obušek lze používat střídmě. \""Když se ten obušek používá v souladu s předpisy, tak, jak by měl, tak by nemělo dojít ke zranění. Zejména se s ním nesmí uhodit přes hlavu, přes ledviny, přes měkké části těla. Obušek slouží hlavně k úderu přes záda a končetiny,\"" vysvětlil kurátor sbírek Muzea Policie Pavel Šmejkal.

Další zajímavá čísla, která se podařilo lékařům získat, dokládají, že zasahující příslušníci nešetřili vůbec nikoho - ani děti, ani ženy, ani staré lidi. Mezi zraněnými byli i sedmdesátníci a osmdesátníci nebo naopak 46 nezletilých dětí.

Agresivitu si někteří policisté vybíjeli dokonce i po rozehnání demonstrace. \""Tady se válely boty, svetry, bundy, tašky, šály... Bylo vidět, že se tu dělo něco jinýho než na ostatních demonstracích, protože kdo odejde zutý, že jo? Sbírali jsme ty věci a dávali je na hromádky. Byly tam takový krvavý fleky a u nich jsme zapalovali svíčky, načež přijel od Národního divadla autobus, vystoupil z něj esenbák a začal ty svíčky rozkopávat. Řekla jsem mu: \""Prosím vás, to vám vadí i tohle?\"" On se na mě otočil a jednu mi ubalil. Vzal mě za vlasy a hlavou mi začal mlátit o zeď. Sesula jsem se na zem a tam do mě ještě kopal,\"" popsala své děsivé zážitky Kateřina Vávrová.

Muž, který ji tak surově napadl, bývalý nadporučík Jaroslav Oudrán, byl díky svědkům, kteří se později ozvali, jedním z mála odsouzených. Dostal 4,5 roku nepodmíněně a Kateřině Vávrové se u soudu omluvil.

Jinak ovšem příliš viníků potrestáno nebylo anebo jen velmi mírně. Například velitel zásahu Michal Danišovič byl odsouzený až v roce 2000 a dostal tehdy jen dva roky podmíněně. Dodnes se přitom cítí nevinný.


David Garkisch



reklama

reklama


reklama

reklama