Nemocniční blues. Příběh o nás všech, lékařích, sanitářích i pacientech

Doktorka, pacient, sanitář. Spojuje je jedna nemocnice, ale neznají se a jen zdánlivě se potkali na sedadle taxíku. Spojuje je také taxikář Jiří Němčík, který je vozí. Sám se označuje za spisovatele s taxametrem a vidí i vypráví zajímavé příběhy cestujících. Jeden z nich přinášíme.

Jiří Němčík je taxikář. Pozoruhodný taxikář, který už roky píše jako bloger a spisovatel (nejen) o svých zážitcích z taxíku. Mezi jeho pravidelné a stálé klienty patří lidé, kteří potřebují do nemocnice. Buď tam pracují, anebo jsou tam jen návštěvníky. Nakonec je to ale jedno, všichni si sedají na stejnou sedačku v jeho autě...

A Jiří Němčík poslouchá jejich příběhy. Má ovšem i dar je vyprávět. S jeho svolením jedno z vyprávění, které se točí kolem zdraví, nemoci, pacientů, lékařů a zdravotníků, publikujeme. Autor své texty zveřejňuje na facebookovém profilu Přiznání taxikářů. Dokonce z nich sestavil a vydal i knihu.

Sám vysvětluje, jak to začalo: „Rozhodl jsem se psát tenhle fejsbukovej blog, abych trochu narušil stereotypní vnímání taxikářů jako strejdů s povoleným pupkem a mozkem joudy od hnoje. Neříkám, že jsme všichni docenti jaderné fyziky, ale máme oči, umíme se dívat, poslouchat a pamatujeme si příběhy, který si vy nikdy pamatovat nebudete!“

Při jeho vyprávění si člověk uvědomí, jak různorodé osudy a lidi může spojovat nemocnice. „Obyčejně neobyčejný,“ říká o nich autor...

Nemocniční blues

Mám pár takových klientů, které vozím pravidelně do nemocnice nebo z ní.

Doktorku medicíny v důchodu, co jezdí vždy velmi brzy ráno vypomáhat do vinohradský nemocnice, protože doktorů je málo a jí to prostě pořád baví sedět v ordinaci, shlížet na bércový vředy, popáleniny, konejšit slovem. Dvakrát týdně vypomáhá, i když chodí ztěžka o holi. Vezl jsem ji už několikrát, vždycky je výborně naladěná a těší se do práce. Vozí si sebou igelitku s jídlem. Má v krabičkách nakrájenou zeleninu a ovoce. Věří na vitamíny a vlákninu. Potrava má být lehká, aby duch nebyl těžký. Tělo moc nepotřebuje, tělo se přeceňuje.

Jezte raději jablka než řízky!

Dopoledne zase jezdí pravidelně šedesátník ve slamáku, kterej už deset let bojuje s rakovinou. Na hlavě má vždy slamák a loveckou vestu s nápisem Petrův zdar. Porazil už tři ataky „raka“ na třech různých místech těla. Nevzdává to a nikdy to nevzdá. Má jenom strach o finance, protože nemoc je kurva drahá. Věří na optimismus a práci a lidský úsilí. Zdravíme se zvednutou pěstí jako komunisti, když to ještě bylo cool. Vozí si sebou knihy, protože čekání je dlouhý. Teď momentálně čte fantasy, ale nemyslí si, že to je úniková literatura, myslí si, že to má přesahy do filozofie. Třeba Pán prstenů je zatraceně dobrá věc!

A pak večer. Ze stejný nemocnice, kam jezdí tihle dva, se vrací sanitář na ubytovnu. Většinou dělá dvanáctky, někdy šestnáctky. Čeká vždycky s cigaretou u pusy a dvěmi igelitkami u nohou. Pracuje na onkologii. Pracuje tam dvacet pět let. Strašně se to změnilo. Dřív posílali do futrálu (rakev) skoro všechny, dnes je obrovská šance, že se lidi vyléčí, protože doktoři vědí víc a víc. Jako jo. Fakt tomu věří a proto pořád kouří. Věří, že než na něj přijde rakovina plic, doktoři na to přijdou. A když nepřijdou, tak nic. Viděl tolik smrtí, že jeho vlastní ho nemůže porazit.

Po cestě se staví ještě ve večerce koupit si tři piva.

Mají tam na ubytovně terasu, tam se vždycky před spánkem postaví, popíjí lahváče a dívá se na to shora. Myslí si, že je na dobrým místě. Pomáhá lidem.

A mně zas pomáhá potkávat takový lidi.

Obyčejně neobyčejný.

Jiří Němčík

Ilustrační foto: Flickr.com, GörlitzPhotography, CC2.0