Novela zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

Celý text novely zákona a posléze i celý text nového znění zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytován bude možno nalézt na webových stránkách České lékařské komory.

Upozornění na některá ustanovení důležitá pro lékaře

V § 26 změna postupu v případě přerušení poskytování zdravotních služeb na dobu delší než měsíc. Bylo zrušeno omezení, že takto lze přerušit poskytování zdravotních služeb nejdéle na jeden rok. Bylo rovněž zrušeno ustanovení, že je povinností poskytovatele hlásit přerušení poskytování zdravotních služeb 60 dnů předem správnímu orgánu. Podle nové právní úpravy je třeba hlásit správnímu orgánu přerušení poskytování zdravotních služeb předem 15 dní ode dne, kdy se poskytovatel dozvěděl o skutečnosti, která je důvodem přerušení poskytování zdravotních služeb. 

Doba, na kterou lze přerušit poskytování zdravotních služeb, není zákonem nijak omezena. Je rovněž zrušen limit, kdy lze opakovaně přerušit zdravotní služby, který byl dosud stanoven tak, že opakovaně bylo možno přerušit poskytování zdravotních služeb po pěti letech od posledního přerušení. V současné době tedy lze přerušit poskytování zdravotních služeb na neomezenou dobu, aniž by poskytovatel pozbyl oprávnění k jejich poskytování. Skutečnost, že k přerušení delšímu než jeden měsíc dojde, je třeba hlásit správnímu orgánu, který vydal oprávnění k poskytování zdravotních služeb, do 15 dnů předem ode dne, kdy se o důvodu přerušení poskytovatel dozvěděl. Toto ustanovení platí ve vztahu k oprávnění k poskytování zdravotních služeb a správnímu orgánu, který toto oprávnění vydal. Pokud jde o oznámení o přerušení poskytování zdravotních služeb příslušným zdravotním pojišťovnám, se kterými má poskytovatel uzavřené smlouvy, je věcí obsahu smlouvy se zdravotní pojišťovnou, jak a kdy je třeba přerušení poskytování zdravotních služeb zdravotní pojišťovně oznámit. Ustanovení zákona o zdravotních službách se problematiky vztahu se zdravotními pojišťovnami netýká.

Podle § 28 odst. 8 je stanoven jednoznačný zákaz požadovat jakoukoliv platbu za přítomnost osob blízkých při poskytování zdravotních služeb. Lze však požadovat úhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s jejich přítomností ve zdravotnickém zařízení.

Podle § 33 odst. 1 pacient může nejen určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, dávat zástupný souhlas a nahlížet do zdravotnické dokumentace, ale může určit rovněž osoby, které tato práva nemají, byť by šlo o osoby blízké. 

Podle § 36 odst. 2 v případě dříve vysloveného přání pacienta, jehož povinnou součástí je poučení lékaře o důsledcích jeho rozhodnutí, toto poučení může dát buď registrující všeobecný praktický lékař, nebo kterýkoliv jiný ošetřující lékař se specializovanou způsobilostí. Nadále platí, že dříve vyslovené přání nemůže projevit osoba nezletilá. Pokud však jde o osoby omezené ve svéprávnosti, musí se omezení týkat rozhodování o zdravotním stavu, nikoliv například o disponování s finančními prostředky. Dříve vyslovené přání může kdykoliv odvolat i osoba, která je omezená ve svéprávnosti, týkající se rozhodování o poskytování zdravotní péče. 

Podle § 89 odst. 4 je poskytovatel lůžkové zdravotní péče a jednodenní zdravotní péče povinen vést centrální evidenci použití omezovacích prostředků, a to pro každé pracoviště zvlášť.

Podle § 40 odst. 2 se hospitalizace bez souhlasu pacienta hlásí soudu do 24 hodin od okamžiku, kdy došlo k indikaci hospitalizace pacienta v lůžkovém zdravotnickém zařízení bez jeho písemného souhlasu. 

Podle § 45 odst. 2 písmena c) je zrušena povinnost stanovit „provozní a ordinační dobu“, slovo provozní je ze zákona vypuštěno a je dána pouze povinnost stanovit ordinační hodiny. Ordinační hodiny je povinno stanovit zdravotnické zařízení, jde-li o pracoviště ambulantní nebo jednodenní péče. Jde-li o zdravotnické zařízení lékárenské péče, kontaktní pracoviště domácí péče, nebo poskytování zdravotních služeb mimo zdravotnické zařízení, je poskytovatel povinen vymezit jeho otevírací dobu.

Podle § 45 odst. 2 písmena f) je každý poskytovatel povinen bez zbytečného odkladu předat zprávu o poskytnutých zdravotních službách registrujícímu poskytovateli v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost nebo pediatrie, je-li to nezbytné pro zajištění návaznosti poskytování zdravotních služeb a je-li mu tento poskytovatel znám. Dále je povinen poskytnout tuto zprávu poskytovateli, který si poskytnutí těchto zdravotních služeb vyžádal, a na vyžádání též poskytovateli zdravotnické záchranné služby nebo pacientovi. Registrující poskytovatel v oboru zubní lékařství nebo gynekologie a porodnictví má povinnost předat zprávu jen v případě, kdy si poskytnutí zdravotních služeb vyžádal registrující poskytovatel v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost nebo pediatrie. Z toho tedy vyplývá, že není povinností každého lékaře při poskytnutí zdravotní služby podávat vždy zprávu registrujícímu praktickému lékaři, ale tuto zprávu podává pouze tehdy, pokud je to nezbytné pro zajištění návaznosti poskytování zdravotních služeb nebo pokud si to registrující poskytovatel vyžádal. 

Podle § 45 odst. 2 písmena h) je povinností každého poskytovatele zdravotních služeb předat novému registrujícímu poskytovateli zdravotních služeb v případě změny tohoto poskytovatele kopii zdravotnické dokumentace do 15 dnů ode dne, kdy ke změně registrace došlo. Nesplnění této povinnosti je provázeno sankcí.

Podle § 45 odst. 2 písmena l) je zrušena povinnost poskytovatelů zdravotních služeb podílet se na pohotovostní službě na vyžádání kraje.

Podle § 47 odst. 3 písmena d) je povinností poskytovatele lůžkové a jednodenní péče vypracovat místní ošetřovatelské postupy.

Podle § 48 odst. 2 písmena f) lze vyřadit z péče i pacienta, který se vůči poskytovateli zdravotních služeb nebo jeho zaměstnancům dopustil úmyslného trestného činu s výjimkou případů, kdy spáchání tohoto trestného činu bylo způsobeno jeho zdravotním stavem.

Podle § 48 odst. 6 poskytovatel, kterého si pacient zvolil, nesmí požadovat úhradu za poskytnutí zdravotních služeb nebo služeb souvisejících s poskytováním zdravotních služeb v rozsahu, ve kterém jsou tyto služby hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Poskytovatel rovněž nesmí požadovat úhradu poskytnutých zdravotních služeb nebo služeb souvisejících s poskytovanými zdravotními službami nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, jež nejsou v době informování pacienta o jejich ceně uvedeny v seznamu cen zpracovaném poskytovatelem tak, jak zákon stanoví. Poskytovatel rovněž nesmí podmínit přijetí pacienta do péče ani pokračování v poskytování zdravotních služeb tomuto pacientovi poskytnutím platby nebo jiného prospěchu ani nákupem jiného zboží či služeb, které nejsou nezbytné pro poskytnutí zdravotních služeb. To neplatí, pokud jde o pacienta, který není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenou smlouvu. 

Zákon definuje některé instituty, které dosud nebyly zákonem definovány, případně mění definici těch institutů, které již definovány byly, a to takto:

– § 44a obsahuje novou definici hospice

– § 44b obsahuje definici centra duševního zdraví

– § 44f obsahuje definici centra komplexní péče o děti

– § 44g obsahuje definici urgentního příjmu. 

Podle § 112 je nově definováno centrum vysoce specializované zdravotní péče a pravidla přiznávání statusu tohoto centra.

Ustanovení § 113g stanoví nově pravidla pro dobrovolnickou činnost ve zdravotnictví. 

Ustanovení § 113h stanoví nově pravidla pro poskytování duchovní péče ve zdravotnických zařízeních.

Ustanovení § 112i  stanoví podmínky pro výkon funkce nemocničního kaplana.

Nově jsou stanoveny některé sankce 

Podle § 117 odst. 2 písmena i) je stanovena sankce pro případ, kdy registrující poskytovatel v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost neposkytne návštěvní službu, kterou byl povinen poskytnout.

Podle § 117 odst. 1 písmena x) je přestupkem, pokud poskytovatel zdravotních služeb poruší právo pacienta na úctu, důstojné zacházení a ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb. Za tento přestupek stanoví zákon pokutu až 1 000 000 korun.

Podle § 117 odst. 2 písmena r) stanoví zákon pokutu, pokud poskytovatel požaduje úhradu za poskytnutí zdravotních služeb nebo služeb souvisejících v rozsahu, v jakém jsou tyto služby hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, ve výši 1 000 000 korun.

Podle § 117 odst. 2 písmena s), pokud poskytovatel požaduje úhradu za poskytnutí zdravotních služeb nebo služeb souvisejících, nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, jež nejsou v době informování pacienta o jejich ceně uvedeny v seznamu cen, který je poskytovatel povinen zpracovat a zveřejnit, je stanovena pokuta ve výši do 50 000 korun. 

Zákaz vyžadovat jakékoliv „poplatky“ v souvislosti s přijetím do péče nebo v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb hrazených ze zdravotního pojištění; pokud jde o služby, které jsou ze zdravotního pojištění hrazeny, bylo toto stanoveno i dosud, avšak za porušení tohoto zákazu bylo sankcí pouze možnost ukončení smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Pokuta za porušování těchto zákazů stanovena dosud nebyla. Nově tomu tak je, jak bylo konečně Ministerstvem zdravotnictví předem avizováno.

Celkově lze konstatovat, že pokud jde o práva a povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb a vztahy s pacienty, nepřináší zákon žádné podstatné změny.
V zásadě beze změn zůstává ustanovení o informovaném souhlasu a nesouhlasu, dříve vysloveném přání (s výjimkou drobných úprav uvedených shora), zadržení nepříznivé informace, vedení zdravotnické dokumentace apod. Jako pozitivní lze považovat skutečnost, že přerušit poskytování zdravotních služeb lze bez omezení nikoliv maximálně na jeden rok a přerušení na delší dobu než 30 dní nemusí být hlášeno dva měsíce předem, ale 15 dní ode dne, kdy se poskytovatel dozvěděl o skutečnosti, která je důvodem přerušení. 

Rovněž povinnost každého lékaře podat zprávu o poskytnutých zdravotních službách registrujícímu všeobecnému praktickému lékaři nebo praktickému lékaři pro děti a dorost je rozumně omezena pouze na případy, kdy je tato zpráva důležitá pro návaznost poskytování zdravotních služeb nebo pokud si ji registrující lékař vyžádal. Důležité je také, že tato povinnost je stanovena pouze tehdy, je-li lékaři registrující poskytovatel znám. Je třeba upozornit na to, že pacient nemusí mít ani registrujícího všeobecného praktického lékaře ani registrujícího praktického lékaře pro děti a dorost; nejde o povinnost, ale o právo pacienta. Pozitivní je rovněž zrušení povinnosti podílet se na pohotovostní službě. 

Zákonodárce rovněž vyhověl požadavku, aby v případě, že se vůči poskytovateli zdravotních služeb nebo jeho zaměstnanci pacient dopustil úmyslného trestného činu, bylo možno bez dalšího tohoto pacienta z péče vyřadit, s výjimkou pacientů, kteří takové jednání spáchali, aniž za něj byli ze zdravotních důvodů odpovědní (tedy pacientů prokazatelně neodpovídajících za své jednání). 

Některé návrhy a podněty České lékařské komory v novele zákona akceptovány nebyly. 

Tato informace je pouze předběžná, celý text zákona se zapracováním změn dosud k dispozici není a až k dispozici bude, bude zveřejněn na webových stránkách ČLK. K některým ustanovením, o kterých jsme se v tomto článku nezmínili, bude možné se v budoucnu vrátit a upřesnit si jejich výklad.

Za velmi důležité považuji, že některá zásadní práva, která si ČLK v minulosti do zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování vydobyla (například právo pořídit si i bez souhlasu pacienta kopii zdravotnické dokumentace pro potřeby svého soudního znalce komory nebo odborníka, kterého hodlá lékař pověřit posouzením správnosti jeho postupu, nebo právo disciplinárních orgánů ČLK i bez souhlasu pacienta nahlížet do zdravotnické dokumentace a pořizovat si její kopie, zvláště pak dobrou definici pojmu lege artis, kterou prosadila ČLK a schválilo plénum Ústavního soudu), zůstala beze změny. 

Autor: JUDr. Jan Mach, advokát, ředitel právní kanceláře ČLK

Foto: Shutterstock