Hlavička
Tempus -
13/06/2022

Proč nikdy nedoženeme EU-15?

V prvé řadě je míněno zdravotnictví, ale vynořují se i jiné souvislosti. A proč právě EU-15? Jsou to nejvyspělejší země Evropské unie před rozšířením o bývalý východní blok. Naší ambicí byl tehdy „návrat do Evropy“, kterou jsme i s jejími hodnotami na více než 40 let opustili. Měřítkem bylo Německo, nikoliv Balkán nebo Zimbabwe. Do zemí EU-15 směřují i naši zdravotníci za lepšími výdělky a pracovními podmínkami.

reklama

reklama

Výdaje na zdravotnictví 

Výdaje na zdravotnictví se obvykle sledují jako procenta z HDP nebo v absolutních částkách. ČR pokulhává v obou ukazatelích (viz graf ). Naše výdaje na zdravotnictví v posledních desetiletích oscilují jen kolem 7–7,5 procenta HDP, někdy více, někdy méně, zatímco vyspělý svět už překročil deset procent HDP. Různá zákoutí statistiky by přitom mohla naše čísla ještě zhoršit (započítávání kapitálových výdajů atp.).

V absolutních částkách je propad zřetelnější. V posledním roce před covidem činily naše výdaje na osobu necelých 1500 eur (viz tabulky), zatímco sousední Rakousko a Německo vydávaly třikrát tolik, 4500 eur a více. 

Brzy budeme znát čísla z covidových let. Určitým problémem je srovnávání dat navzájem. Obvykle se používá „parita kupní síly“. Jenže spotřební koš třeba nemocnic je výrazně odlišný od domácností (léky, zdravotnický materiál, technika), přičemž už téměř polovinu (velké nemocnice) až tři čtvrtiny (následná péče) tvoří mzdové náklady.

reklama

Energie, léky a techniku nakupujeme zhruba za stejné „světové ceny“ jako EU (tu více, tu méně ne/regulované) a jediným stabilizačním prvkem našeho zdravotnictví tak evidentně zůstávají nižší výdělky našich zdravotníků, které jsou ve srovnání s EU-15 zhruba poloviční (sestry), ale i třetinové až čtvrtinové (lékaři v nemocnicích). 

Naše jaderné elektrárny vyrobí elektřinu za pár desítek haléřů. Ta se prodá na burze v Lipsku za desetinásobek nebo ještě víc a pak se za tyto částky prodá zpět lidem a nemocnicím v Česku. Mnohým se to líbí: stát má tučné zisky, manažeři ČEZ milionové prémie a zdravotníkům zbudou oči pro pláč. Když řeknou, že chtějí platy jako na „burze pracovních sil v Německu“, jsou za blázny a ministerstvo se jim vysměje. Pracují prý v Česku za české peníze…

Očekávaná délka života

Měřítkem úspěšnosti zdravotních systémů je i očekávaná délka života. Země východního bloku začaly během 2. půle 20. stol. vý razně zaostávat za těmi vyspělými. V EU-15 to před covidem bylo rekordních 80,9 let a v ČR o dva roky méně (78,9 let). Ovšem např. Lotyši a Bulhaři se dožili v průměru jen 74,5 let.

Patrně nepřekvapí úspěšná Skandinávie a Středomoří, neboť je to obecně známo, ale ani bídný východní blok. Mnohé však překvapí, že stejně špatně jsou na tom Spojené státy, zejména jejich jihovýchodní část. Přitom tržní zdravotnictví v USA je absolutně nejdražší na světě a spolkne už téměř 18 procent jejich HDP. To znamená v přepočtu na hlavu v posledních letech každoročně 8500–9000 eur. Nepochybně hraje svou roli, že desítky milionů Američanů si nemohou dovolit zdravotní pojištění.

Komplikující faktor – nízká délka dožití ve zdraví v ČR

V posledních letech se kromě očekávané délky života sleduje ještě „délka dožití ve zdraví“ (Healthy Life Years). Tento ukazatel má kromě kvality života (léta bez zdravotního omezení) i svou kvantitativní stránku. S vyšším věkem přibývají akutní i chronické nemoci znamenající vyšší, až násobné náklady na zdravotní a dlouhodobou péči. Neumíme totiž prodloužit mládí, nýbrž jen stáří, spojené s přidruženými chorobami, omezenou soběstačností a bezmocností. 

Z tabulek WHO lze vyčíst zajímavé srovnání mezi ČR a Švédskem (viz tabulka):


V roce 1962 na tom byly Československo a Švédsko přibližně stejně, československé ženy dokonce o něco lépe. Během dalších 50 let nastal zvrat a Švédi nás dohnali a předehnali. V ČR se do roku 2010 skoro nic nezměnilo, zato Švédsko se zlepšilo o víc než devět let. To mj. znamená, že naše zdravotnictví spotřebuje „o devět let více péče a zdrojů“ než Švédsko a podobné země EU-15.
Mělo by tedy dávat do zdravotnictví o to víc. Tvrdá čísla ale ukazují přesný opak: Švédsko na své zdravotnictví vydává ročně 5206 eur na osobu (11 procent svého bohatého HDP), zatímco my pořád jen svých necelých 1500 eur…

ČR by měla přidat, ale ubírá

Financování zdravotnictví je v zásadě průběžné. Co se v tom kterém roce vybere, má jít do systému, zůstat mohou pouze jednotky miliard na rezervních fondech. Pokud bychom se chtěli přiblížit EU-15 a např. do deseti let dávali na zdraví deset procent našeho HDP, museli bychom každý rok dát 40–50 miliard korun navíc. To se podařilo pouze v roce 2021. Jenomže ani výdaje v EU-15 nestagnují. Mimoto deset procent HDP v ČR není deset procent HDP v Rakousku. 

Je proto absurdní, že vláda v letošním roce místo aby „přitlačila“, dokonce ubírá 14 miliard korun, takže nás od EU-15 opět vzdaluje a o jakémkoliv přibližování nemůže být ani řeč. Je to, jako kdybychom pacientovi s hemoglobinem 80 g/l místo transfuze pouštěli žilou.

V následující tabulce můžeme sledovat vývoj výběru prostředků do systému veřejného zdravotního pojištění v ČR. Vidíme sice poměrně slušné přírůstky, ale jak známo, nebyly použity a zůstávají nečinně na fondech pojišťoven. Dosavadní výběr za leden až květen 2022 ukazuje, že bychom byli schopni i v letošním krizovém roce při inflaci nad 14 procent nejen dobře dofinancovat naše zdravotnictví např. kompenzační vyhláškou, ale v příštím roce by ministerstvo a pojišťovny mohly nabídnout zdravotníkům víc než hubená čtyři procenta, jak činí. V řadě segmentů se tak ocitají zcela mimo ekonomickou realitu.

Pojišťovny zpravidla hradí své závazky vůči poskytovatelům zdravotních služeb z tzv. základního fondu zdravotních prostředků (ZFZP), kde je t. č. kolem 30 miliard korun, ale v případě potřeby mohou být použity i ostatní zdroje, stávající zůstatky jsou dostatečné.

ČR na konci roku 2021 dosáhla 94 procent průměrného HDP v EU, ale na zdraví vydáváme pořád jen třetinu toho, co vyspělé země. Tomu až na výjimky odpovídají i platy našich zdravotníků, kteří se pochopitelně bouří. Někteří rovnou „hlasují nohama“ a znovu směřují na Západ za lepším. Jejich nepostradatelnost v sousedních zemích se plně projevila v době uzavření našich hranic pendlerům na začátku pandemie v roce 2020. Vydrželo jen pár dní do doby, než tehdejšímu premiéru Babišovi telefonovala německá kancléřka Merkelová a rakouský Kurz, aby mu vysvětlili, že se bez českých zdravotníků neobejdou. Zdá se ovšem, že stávající vláda nemá žádnou vůli tuto situaci změnit. Při trvalém nedostatku personálu a zavírání oddělení by bylo víc než žádoucí, aby se naše sestřičky a lékaři vraceli zpět a noví masivně přicházeli.

Sanace státního rozpočtu na úkor zdravotnictví

Od roku 2021 u nás byla zrušena tzv. superhrubá mzda zavedená v roce 2007. Tento manévr provedly společně ANO + ODS. Zadělaly tak na dnešní problémy, které se povlečou ještě hezkou řádku let. Nešlo by ani tak o její samotné zrušení, ale o současné zavedení tzv. rovné daně 15 procent, a to bez náhrady.
Pro nízkopříjmové se tím prakticky nic nezměnilo, ale středně- a vysokopříjmovým skupinám najednou přibyly peníze, které nebylo v době covidu v podstatě za co utratit. V současnosti se ocitly na trhu a jsou jedním z dalších hybatelů naší dvouciferné inflace, která nemá obdoby. V důsledku toho činil výpadek příjmů do státního rozpočtu v roce 2021 kolem 70–80 miliard korun a v letošním roce nejspíše překročí 100 miliard.

Je zřejmé, že tyto ztráty nemůže nahradit ani hubených 14 miliard korun bezdůvodně odebraných našim zdravotníkům a lze jen těžko pochopit, proč má právě tento podfinancovaný resort látat díry v rozpočtu za nezodpovědné politiky. Vypadá to, že MZ ČR v tomto směru nedisponuje žádnou validní koncepcí, která by nasměrovala naše zdravotnictví zpět mezi vyspělé systémy.

Mimochodem, nikde v EU-15 ani v dalších vyspělých ekonomikách, jako jsou např. USA, Kanada atd., nemají rovnou daň. Je v nich už dlouhá desetiletí zakořeněné progresivní zdanění, takže ti, kdo víc vydělávají, se o svůj úspěch 
dělí s těmi, jimž nebylo tolik přáno. Zdá se, že v tom kromě peněz hrají roli ještě i jiné hodnoty, které jsou vyspělé euroatlantické civilizaci vlastní. Je dobré 
vidět, mezi které země nás zařadily naše politické elity. Stačí se pozorně podívat na vedlejší mapku.

V uplynulých dvou letech u nás doslova „dvě stě tisíc (zdravotníků) zachraňovalo deset milionů“, pokud bychom použili Churchillovy parafráze. Bez zbytečných frází to mnohé z nich stálo život. Zaslouží si lepší zacházení, než jim přichystala dnešní vláda. Není hanbou přiznat chybu. Hanbou je na svých omylech trvat a obhajovat neobhajitelné. 

Autor: Ing. MUDr. Petr Fiala

Foto: Shutterstock

reklama

reklama


Mohlo by vás zajímat

Obrázek
Tempus -
20/05/2024

Čekání na reformu jako čekání na Godota

Zdravotníci uzavřeli s vládou dohodu, díky níž má dojít k výraznému navýšení platů. Už se začínají objevovat kritikové, kteří jako mantru opakují, že jde o špatný, nesystémový krok, kterému měla nejprve předcházet reforma zdravotnictví. Jsem už na tyto řeči alergický. Od roku 1995, kdy se pohybuji v lékařských organizacích, slýchávám od různých politiků, expertů a novinářů, že nejprve se musí udělat reforma, aby se ušetřilo, a teprve pak se mohou zvýšit platy. Jenomže od roku 1995 dodneška žádná trvalá reforma neproběhla. A co je důležité: žádná ani neproběhne. Čekání na ni je jako čekání na Godota, který nepřijde. Kdo si myslí opak, je buď naivní, nebo ideologicky předpojatý. Od oslavované proklamace „Musíme udělat reformu!“ k činům je cesta nekonečně dlouhá. Politická reforma prostě nebude a hned ze tří důvodů. Ale nezoufejte! Potřebnou změnu si můžeme vynutit sami. A tím tu reformu vlastně udělat.


reklama

reklama