Každá doba má své psychopaty a politika je v tomto směru kapitola sama pro sebe. Mění se jen způsoby šíření zla. Je to mimořádně infekční virus, kterému odolá jen malé procento z nás, říká v rozhovoru čerstvě jmenovaný první český profesor lékařské psychologie Radek Ptáček.
V prosinci se Radek Ptáček stal nejen prvním profesorem lékařské psychologie v České republice, ale také prvním psychologem jmenovaným na lékařské fakultě. Sám to považuje ve své kariéře spíše za počátek, a především závazek.
„Přestože si řada lidí myslí, že dosažení profesorského titulu je jakýsi pomyslný vrchol, kde končí veškerá práce, pro mne je to pouze první výškový tábor, ze kterého se teprve budu vydávat k dalším cílům,“ řekl v rozhovoru pro měsíčník České lékařské komory Tempus medicorum nový profesor Radek Ptáček.
Obor psychologie nyní nemá v tuzemsku mnoho podobných osobností, byť o nich sám novopečený profesor v rozhovoru mluví. Mezi jeho zmiňované cíle patří věda, popularizace psychologie, ale i výuka studentů či celoživotní vzdělávání lékařů. Radek Ptáček je totiž i vedoucím oddělení vzdělávání České lékařské komory.
V obsáhlém rozhovoru mimo jiné velmi zajímavě mluví o zlu mezi námi i v politice, ale také o nových způsobech, jakými se dnes šíří. Podle profesora Ptáčka v tom sehrávají největší roli sociální sítě a tlak společnosti na výkon.
_______________________________
Jmenování profesorem je začátek a závazek
Vedoucí oddělení vzdělávání České lékařské komory prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., byl v prosinci minulého roku jmenován profesorem v oboru lékařské psychologie. Stal se tak vůbec prvním profesorem v tomto důležitém oboru v České republice a prvním psychologem jmenovaným na lékařské fakultě. Položili jsme novému profesorovi několik otázek. A témat k diskusi s vedoucím vzdělávání lékařů, pedagogem na lékařské fakultě a forenzním psychologem je vskutku hodně...
Pane profesore, nejprve přijměte gratulaci k vašemu jmenování. Jste prvním profesorem v oboru lékařské psychologie. Co to pro obor znamená a proč k jmenování nedošlo už v minulosti?
Děkuji. Tradice lékařské psychologie je v České republice mimořádně dlouhá. Samotný pojem „lékařská psychologie“ (resp. „Medizinische Psychologie“) byl pravděpodobně poprvé použit německým lékařem a filozofem M. Herzem v roce 1773. V České republice je pak za zakladatele tohoto oboru považován slovinský psycholog Mihajlo Rostohar, který v zimním semestru 1910/1911 otevřel první experimentální psychologickou laboratoř v českých zemích v prostorách Fyziologického ústavu Lékařské fakulty České univerzity v Praze.
K rozvoji oboru pak podstatnou měrou přispěl prof. Vladimír Vondráček, který v letech 1957–1970 vedl Psychiatrickou kliniku v Praze (v současné 1. LF UK a VFN v Praze). Zásadním milníkem v moderní historii této fascinující disciplíny je akreditace doktorského studijního programu (a návazně i akreditace habilitačního a jmenovacího řízení) Lékařská psychologie a psychopatologie na 1. lékařské fakultě, a to na podnět a pod vedením přednosty Psychiatrické kliniky prof. Jiřího Rabocha a emeritního přednosty Ústavu pro humanitní studia v lékařství prof. Jana Vymětala.
V tomto ohledu drží v oblasti rozvoje lékařské psychologie 1. LF UK primát. V současné době je zde téměř 50 absolventů tohoto oboru – převážně lékařů a psychologů –, ale též odborníků z jiných oborů, kteří se věnují skutečně nejrozmanitějším aplikacím psychologických metod a principů do medicíny.
Rozvoji lékařské psychologie, respektive aplikacím psychologie do medicíny se v České republice věnuje i velká řada dalších velmi významných odborníků z příbuzných oborů, jako jsou zvláště psychiatrie, psychologie zdraví, klinická psychologie nebo sociální lékařství. Zvláštní poděkování za rozvoj tohoto oboru bych chtěl na tomto místě vyjádřit již zmíněnému prof. Jiřímu Rabochovi, který se nejvíce zasadil a zasazuje za etablování lékařské psychologie jako svébytného oboru. Navíc za možnost věnovat se tomuto oboru v plném rozsahu, a to na prestižním pracovišti – Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze, vděčím především jemu.
Profesor Raboch je nejvýznamnější osobností mé odborné kariéry. Jeho schopnost vidět věci ve velmi širokých souvislostech, překračovat hranice konvenční medicíny i lidský přístup jsou pro mne velmi velkou inspirací.
Velké poděkování a úctu bych chtěl též vyjádřit svým dalším učitelům a kolegům, kteří v podstatě celoživotně lékařskou psychologii rozvíjejí, prof. Janu Vymětalovi, prof. Jiřímu Marešovi, doc. Beranovi a dovolte mi s úctou vzpomenout i mého prvního učitele profesora Kebzu. Poděkování samozřejmě patří řadě dalších odborníků, kteří se psychologickým tématům v medicíně věnují a které zde nemohu všechny zmínit.
Jak vidíte, psychologie v medicíně má v České republice velmi dlouhou tradici a „prvním profesorem“ jsem de facto pouze formálně. Nicméně i to má pro obor jako takový velký význam – je to uznání, že oblast aplikace psychologie do medicíny je svébytným oborem, který má své vymezení, cíle a metody a je plnohodnotným partnerem všech ostatních medicínských oborů.
Co jmenování znamená pro vás? Jak dlouhá, nebo spíše díky vašemu mládí krátká byla k němu cesta?
Pro mne je to začátek a závazek. Přestože si řada lidí myslí, že dosažení profesorského titulu je jakýsi pomyslný vrchol, kde končí veškerá práce, pro mne je to pouze první „výškový tábor“, ze kterého se teprve budu vydávat k dalším cílům. Mezi ty patří věda, výuka studentů, rozvoj celoživotního vzdělávání lékařů, integrace psychologických poznatků do medicíny, ale též popularizace psychologie jako vědy.
Cesta, i vzhledem k mému „mládí“, byla poměrně velmi dlouhá, ale mimořádně fascinující. Dosažení samotného titulu je vlastně pouze jakýsi vedlejší produkt, ke kterému jsem rozhodně primárně nesměřoval. První vysokou školu jsem dokončil v roce 1999 a působit na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze jsem začal v roce 2000, kdy jsem se věnoval především svému doktorskému projektu a pomalu jsem začínal pracovat na dalších projektech svých starších a zkušenějších kolegů, kteří mne pomalu uváděli do tajů psychologicko-psychiatrického výzkumu. Velmi důležitou úlohu zde zcela jistě sehráli doc. Petr Bob a prof. Ivo Paclt, kteří mne nasměrovali k tématům, jimž se věnuji dodnes.
Dále jsem se začal věnovat svým vlastním projektům, které směřovaly k problematice neurovývojových poruch, zvláště ADHD, tématům lékařské psychologie, jako jsou zvláště stres, deprese, syndrom vyhoření, životní styl, ale i některým dalším tématům, která souvisejí s forenzními aplikacemi psychologie, jako je například psychopatie.
Celých osmnáct let jsem se tedy spontánně věnoval velmi zajímavým tématům, spolupracoval s velkým množstvím zajímavých odborníků v ČR i zahraničí, výsledky našich projektů samozřejmě publikoval a začal si všímat, že naše práce má v zahraničí určitý ohlas.
Mění se psychologie jako obor? Objevují se nové postupy nebo metody?
Psychologie, tak jako všechny obory v současnosti, se mění poměrně zásadně. Tím nejvýraznějším jevem je propojování psychologie s medicínskými obory. Jestliže chceme zkoumat určité psychické jevy, velmi často si již pouze s psychologickými metodami nevystačíme. Potřebujeme se „podívat“ do mozku, ale často i do jiných orgánů, zjistit, co se v organismu děje na biochemické úrovni nebo jaké mají zkoumané jevy genetické souvislosti.
Psychologický výzkum, opět tak jako ve všech ostatních oborech, se stává více interdisciplinárním. V podstatě ve všech výzkumných projektech, které jsem realizoval, jsem spolupracoval s lékaři. Psychologický, ale ani medicínský výzkum se nemůže dít ve vakuu. Tedy v přesvědčení, že jsou jevy čistě psychologické a jevy čistě biologické. Tento dualismus, přestože je stále pevně zakořeněn v myslích řady lékařů a psychologů, je naštěstí již dávno překonán. Moderní obory jako zvláště neurovědy nebo epigenetika jasně ukazují, že vše je propojené se vším.
Důležitým aspektem vývoje současné psychologie je též skutečnost, že tak jako v medicíně, i když pomaleji, se přesouváme od čistě na zkušenostech založené praxe („experience-based“) k zohledňování praxe založené na důkazech („evidence-based“). Tohle je pro psychologii velmi velký a důležitý krok.
V poslední době jsem opakovaně zaznamenal z psychologické komunity vyslovování termínu psychopatizace společnosti. Skutečně k tomu dochází? Osobně mám pocit, že společnost se odklání od rozumu k emocím. Přestávám některým pochodům a postojům rozumět.
Každá historická doba má své psychopaty – tedy osoby, které jdou bezohledně za svými cíli a pro jejich dosažení jsou ochotny udělat cokoliv. Třeba jít i přes mrtvoly – a to často i doslovně. Jejich procento se ve společnosti napříč dějinami pravděpodobně zásadně nemění.
Co se ovšem mění, je způsob, jak se zlo, které produkují, šíří ve společnosti. Zlo je mimořádně infekční virus, jemuž odolá pouze malé procento z nás. To dostatečně jasně prokázal jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století profesor Zimbardo. Jakmile se zlo usídlí v naší mysli, začne velmi rychle působit.
Nejdřív mění naše myšlenky, později chování a nakonec může doslova změnit i naši osobnost. Zlo velmi dobře prospívá na stinných místech, tedy v anonymitě, má rádo zaměřenost na výkon a osobní prospěch, miluje předsudky a stereotypy. Velmi mu neprospívají hodnoty, vzájemnost, tolerance a pochopení. A to je, proč dnes mluvíme o tzv. psychopatizaci společnosti.
V současné době spatřuji dva základní zdroje tohoto jevu. Jednak sociální sítě a obecně internet a média – vytvářejí ideální podhoubí pro pandemickou nákazu nenávistnými myšlenkami, které během krátké chvíle doslova zkorodují lidské hodnoty, nastaví pocit ohrožení, ze kterého se záhy vytvoří nenávist vůči čemukoliv, co není v souladu s mým přesvědčením.
A budou to opět média, která mé nenávisti a zlosti poskytnou dostatek živné půdy. Opět vidíme to, o čem zpívá Karel Kryl: „Syn otce nenáviděl. Bratr bratru škodil.“ Dnes k této nenávisti často stačí i rozdílné názory na politické vedení, nebo dokonce i určitou televizní stanici.
Druhým zdrojem psychopatizace společnosti je mimořádný tlak na výkon. Hovoří se v této souvislosti i o psychopatických korporacích – tedy obchodních subjektech, které drancují přírodní i lidské zdroje jen za účelem zisku. A zde si představte slušného a dobře vychovaného absolventa střední nebo vysoké školy, který přichází do takové korporace. Každý jednotlivý zaměstnanec je tu hodnocen pouze za výkon, bez ohledu na to, jak k němu došel. Náš slušňák se snaží dodržovat pravidla, ale požadovaných výkonů nedosahuje. Nejlepší jsou ti, kteří pravidla porušují a chovají se bezohledně. Co mu tedy zbývá? Odejít, nebo se přizpůsobit.
Většina z nás se přizpůsobí a stane se psychopaty „druhé kategorie“. Tedy psychopaty, kteří to nemají v sobě, ale kteří se pouze nechají strhnout. Odborná literatura někdy v této souvislosti uvádí termín sociopatie.
Mají se lékaři začít bát svých pacientů?
Řekl bych to obecně. Mějme se na pozoru před lidmi bez hodnotového ukotvení, před lidmi, kteří již v prvním kontaktu zjevně nedodržují základní sociální pravidla a zvyklosti. A nemusí jít vždy jen o neurvalé nebo agresivní chování – tedy jak si obvykle psychopata představujeme. Naopak psychopati jsou skvělí manipulátoři a jejich klíčovou charakteristikou je tzv. povrchní šarm.
Na pacienta, který se od počátku chová neurvale, si většina lékařů a lékařek dá okamžitě pozor. Nicméně pacienta, který je od počátku obzvláště milý a lékaře zahrnuje lichotkami, aniž by ho pořádně znal, si do kategorie „psychopat“ velmi často nezařadíme. Přesto takový pacient může být i pro lékaře, který mu nebude po vůli, nezměrně nebezpečnější než situačně agresivní jedinec.
Jak je to s lékaři psychopaty? Musí jistě existovat také.
Psychopaty přitahují povolání spojená s mocí a možností ovládat druhé. V tomto ohledu existují studie, které uvádějí, že medicína je právě z tohoto důvodu pro psychopaty přitažlivá. Nicméně ty, jak jsme již říkali, najdeme prakticky všude. Jestliže psychopat pomýšlí na pořádnou kariéru, pak medicína ve většině případů nebude první volbou. Je ovšem pravdou, že psychopat v bílém plášti, a nedej bože s nějakou funkcí, může být opravdu hodně nebezpečný.
A co politici?
Politika je kapitola sama pro sebe. U většiny historicky významných osobností, které se nějakým způsobem podílely na chodu dějin, najdeme určitou úroveň psychopatických rysů. Nemůžete rozhodovat o zásadních otázkách, které ovlivňují životy tisíců a milionů lidí, a mít empatii ke všem. Nemůžete se stát vůdcem vlčí smečky, aniž byste byl alespoň trochu agresivním, manipulativním a bezohledným vlkem.
A právě tato zvířata jsou skvělou ilustrací. Dobrý vůdce smečky je na jednu stranu nelítostný vlk, který se vždy bez mrknutí oka vypořádá s kýmkoliv, kdo by chtěl ohrozit jeho pozici, na druhou stranu jeho úkolem je chránit svoji smečku a vést ji k dobrým úlovkům.
Vlk samotář tuto schopnost postrádá a jde vždy pouze za svými cíli. Stejné je to i s politiky – někdy se vyskytne dobrý vůdce smečky, více je však těch vlků samotářů, kteří loví pouze pro svůj prospěch.
S kolegy se také dlouhodobě věnujete syndromu vyhoření, a to v mnoha profesích, včetně lékařů. Jak to vysvětlit a co s tím? Mění se to v čase?
Otázkám vyhoření se na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze věnujeme opravdu dlouho a realizujeme v této oblasti jedny z nejrozsáhlejších výzkumů v ČR. Syndrom vyhoření je reakce na dlouhodobý neřešený stres, obvykle, i když nejen, pracovního charakteru.
Nejde pouze o únavu, ale stav spojený se ztrátou smyslu své práce, zvýšeným cynismem a pocity neefektivity. Tyto pocity jsou často spojeny s různými dalšími psychickými i somatickými obtížemi. Nejedná se o diagnózu, je to v podstatě přirozená reakce organismu na neadekvátní dlouhodobou zátěž. Je to v určitém smyslu presymptomatický stav, který když neřešíme, následují vážné obtíže – poruchy nálad, neurotické poruchy, ale i některá somatická onemocnění.
Někdo se diví, jak syndrom vyhoření a psychopatie souvisí. Možná se budete divit, ale velmi úzce. Je to důsledek velmi podobných procesů ve společnosti, o nichž jsme mluvili výše. Dle některých studií se přibližně od poloviny 20. století ve společnosti zvyšuje výskyt projevů psychopatie, ale též deprese nebo emoční nestability. Může to být reakce na mizející hodnoty, individualizaci společnosti a již zmiňovaný tlak na výkon.
Obrazy ze životů našich vyhořelých respondentů jsou někdy až mrazivě podobné – pracovní život pod silným tlakem na výkon, ve kterém se občas někomu musí stoupnout na hlavu, psychohygiena pouze alkoholem nebo léky, rozpadající se rodina plná konfliktů, často i rozvod. Absence hodnot a zájmů. Jakmile se toto kolo roztočí, jen špatně se z něj vystupuje.
Vedete vzdělávání lékařů v lékařské komoře přes deset let. Co se za tu dobu změnilo?
Za těch deset let se změnilo v podstatě úplně vše. Když jsem tuto funkci začal vykonávat, domluvili jsme se s prezidentem ČLK MUDr. Milanem Kubkem, že celoživotní vzdělávání lékařů bude jasná priorita. Bylo by to na samostatný článek, ale vytvořili jsme systém celoživotního vzdělávání lékařů, který má ohlas i mezi evropskými lékařskými komorami.
Je to systém, který nestojí lékaře jedinou korunu z jejich příspěvků. Přesto každoročně nabízí téměř 3 500 vzdělávacích akcí, u nichž je garantována odborná úroveň a komerční nezávislost a ze kterých si mohou vybírat na jednom místě. Z původních 20 vzdělávacích akcí, které pořádala ČLK přímo, se letos blížíme ke dvěma stovkám akcí.
Máme vlastní knižní edici, konference, e-learningový systém, vytvořili jsme Asociaci pro celoživotní vzdělávání lékařů, která sdružuje hlavní poskytovatele CŽV lékařů v ČR. Máme funkční stavovský předpis, jenž téměř bezchybně naplňuje oddělení vzdělávání ČLK. Většinu požadavků na zařazování akcí, stejně jako rozmanité dotazy lékařů, řešíme bezodkladně.
Co je na komorovém vzdělávání podle vás dobrého?
Samozřejmě dlouhodobě vnímám kritiku samotné existence centralizovaného systému CŽV lékařů, zvláště pod ČLK. Nicméně právě to, co je kritizováno doma, je v zahraničí téměř vždy hodnoceno pozitivně. Tedy doma není nikdo prorokem. Řada zemí bojuje s roztříštěným systémem CŽV lékařů, často spravovaným několika různými organizacemi, což omezuje možnost kontroly odborné úrovně vzdělávacích akcí, jejich komerční nezávislosti, ale také možnost kontrolovat, zda se lékaři vůbec nějak vzdělávají.
Tohle systém CŽV ČLK řeší velmi efektivně a s nejmenším možným objemem administrativy. Pro akreditaci vzdělávací akce stačí vyplnit elektronický formulář, pro získání diplomu ČZV lékař vezme jednou za pět let veškerá potvrzení, které na těchto akcích získal, a odnese je na své OS ČLK. Více administrativy zde pro lékaře ani vzdělávající subjekty není.
Málokdo si také uvědomuje, že současnému vedení ČLK se podařilo udržet nejen nesankční systém vzdělávání, kdy v řadě zemí neplnění požadavků CŽV může vést i ke ztrátě licence, ale daří se zavádět též významná incentiva – zvláště v podobě bonifikace za CŽV pro ambulantní specialisty, ambulantní gynekology a praktické lékaře.
Jsou ale i hlasy, které chtějí zrušit jakoukoliv povinnost CŽV pro lékaře. To by byl ovšem velký návrat zpět, a hlavně krok proti jednoznačnému světovému trendu, jímž je vytváření centrálních akreditačních orgánů, které hodnotí jak odbornou úroveň, tak komerční nezávislost, což je dnes stále složitější a potřebnější. Státy, které takové systémy nemají, se potýkají s řadou problémů, o nichž nemáme často ani tušení.
Co připravujete do budoucnosti a co je potřeba ještě změnit?
Vždy je co zlepšovat a rozvíjet. Velmi důležitým prvkem naší práce je komunikace. Snažíme se komunikovat se všemi, kteří se na organizaci a rozvoji CŽV lékařů podílejí – odborníky i institucemi. To je nekončící úkol a budeme velmi rádi, když se i na základě tohoto rozhovoru na mne nebo na oddělení vzdělávání ČLK čtenáři obrátí s podněty pro další rozvoj.
Jako důležité samozřejmě vnímáme rozšiřování nabídky vzdělávacích akcí, ale i prostředků, jak se lékaři ke vzdělávacímu obsahu mohou dostat. Tento rok například plánujeme zásadní upgrade e-learningu, který je pro všechny lékaře zdarma.
Velkou výzvou, kterou se také daří naplňovat, je spolupráce s evropskými lékařskými komorami. Samozřejmě je před námi i řada dalších úkolů, na nichž budeme rádi spolupracovat s lékaři a dalšími odborníky, kteří chtějí CŽV lékařů rozvíjet.
Michal Sojka
Foto: Radek Ptáček
-
ola Kdy nastane doba, kdy bude muset politik kandidující do nejvyšších funkcí prokázat, že nemá poruchu osobnosti ve smyslu psychopatie II. typu( dle PCL-R testu dle Harea)? Voliči - občané totiž neví koho volí. A dřív nebo později se tato porucha v konání politika projeví a vznikají problémy společnosti jak po morální, tak po ekonomické stránce. -
pl tato doba nastane .... nikdy -
o Každý kdo se uchází o nějakou pozici v parlamentu, vládě, městském zastupitelstvu atd., by měl podstoupit psychotest a IQ test, a až potom co splní podmínky by směl kandidovat. A to by mělo platit i pro policisty, lékaře, hasiče, atd. -
Alena Krutákova Naprosto souhlasím.
-
-
o Mám vzácnou svalovou chorobu a můj neurolog se odmítá jakkoliv o mé chorobě vydělat, a to je ta choroba známá přes 100 let. Jak je to možné, neměl by mít nějaký postih za to, že se odmítá vzdělávat? -
Martina Dobrý den, jeden PL jde na přednášku, převezme a ihned aplikuje v praxi. 2.PL tam jde také, vyslechne, napapá a večer divadlo. Toť (ve zkratce )veškerý přínos pro jeho praxi. Což takhle přezkoušení, kontrola výsledků efektivity vzdělávání?Vím, že to je věc morálního kreditu člověka, ale. ....? -
Tanja Nigdo si neuvědomuje to že při těchto poměrach co u nas panuji(korupce) každy dokaže pro sebe ziskat ten sprasny posudek jaký chce.Je to smešne na něco takoveho spolehat. -
Svoboda To zlo se týká hlavně posudkových lékařů.Od dvou lékařů specialistů mám napsáno Práce trvale neschopen revmatologie,Návrat do pracovního procesu se nepředpokládá rehabilitace.Přesto mi posudkový lékař MPSV sděluje že 2 je maximum a na plnou invaliditu s morbus Bechtěrev bych musel přijet na vozíčku.Hraje to na mě dojem že pod ministerstvem zdravotnictví slouží lékař a pod MPSV dobře placený Mengele.Když jsem se odvolal na lék,komoru bylo vše pravdivě uznáno ale že posudkáři mají svoje předpisy a nelze s tím tudíž nic dělat.Z toho tedy jednoznačně vyplývá že lék.komora je instituce k ničemu.Neposuzuje se co je ve vyhlášce napsáno ale to co posoudí doktor s titulem ale bez jakékoliv etiky kterou prodal a zaprodal. -
ola Jste mimo .Posudkoví lékaři jsou de facto úředníci, kteří se řídí tabulkami. A když nejste na vozíku,, tak jste v ID II. stupně. A co se týče lékařské komory, tak jste ještě dále mimo mísu. V její kompetenci není řešit sociální věci. A není na to zákon, aby komora řešila, kdo komu přidělí a jaký invalidní důchod. Jděte za soudružkou ministryní práce a sociálních věcí. Pod ní to spadá. -
Štěpánka Babička měla dílně rozvinutý revmatismus a postupně nemohla kvůli bolesti udržet ani nic v ruce a nemohla chodit, ruce, kterými od 14 let tahala a zvedla lidi v nemocnici, ji pak přestaly poslouchat a ztratily úplně sílu. Dnes je daleko víc možností a určitě by se Vám mohlo podařit najít pracovní skupiny, kde byste se uplatnil. Mohl by Vám někdo z okolí pomoct, jak zužitkovat Vaše zkušenosti? Když si tak povídat s lidmi v čekárně, na zastávce, v obchodě, třeba občas řeknou něco, co vy Vám mohlo v tomto směru pomoct. Přeji upřímně hodně stesti
-
-
MARIE DUŠÁTKOVÁ Souhlasím, aby politici prošli vyšetřením, kde se prokáže, že jsou normální, nejsou hamouni a tuneláři, pokud se to dá. A tato vyšetření by si měli zaplatit. -
Alena O psychopatech neco vim. Precetla jsem o nich mnoho knih(napr.od Roberta D.Hare-bez svedomi) a muj byvaly je psychopat. Samozrejme je velice jednoduche rict o svem byvalem ze je psychopat, ale co to opravdu znamena vi jen malokdo- vetsinou jen ti, co s nimi meli co do cineneni. A ani to ne- protoze jsou velice zdatni manipulayori a lhari. Udelaji z vas blazna anebo hysterku... Pan Ptacek zminuje psychopaty jen v souvislosti s korporacemi anebo politikou. Ale zapomina na statistiky- domaci nasili. A nejenom to fyzicke, ale predevsim psychicke, ktere z cloveka udela jen stin. Vetsina techto manzelu, ktere psychicky trapi sve zeny, aniz by ontom nejblizsi okoli neco tusilo, jsou prave psychopati- anebo prinejmensim narcisti. A ja se ptam- proc o tom nikdo nemluvi, proc se nikdo nesnazi vysvetlit dynamiku jejich chovani aby jsme temto psychopatum odkryli jejich masku normalnosti? Navic je znamo, ze pri vedeckych experimentech je psychopatie dokazatelna pomoci magneticke rezonanci- jejich mozek totiz reaguje naprosto stejne pri divani se na scenu plnou nasili a na scenu neutralni, jako treba ruch velkomesta. Urcity procento paychopatu vzdycky bude existovat, teorie je ze priroda se tim jisti pro pripad nouze- pokud nastane nejaka krize- budou tomprave oni co preziji. Jejich nedostatek svedomi a empatie jim dovoli jit pres mrtvoly aby si zachranili prdel. A ja si myslim, ze je treba v tomhle velke osvety- aby se o nich mluvilo, aby meli lide moznost odhalit jejich skryte mechanismy a tim se branit. -
ola Ano, souhlas. Problém je, že to není nemoc, ale porucha osobnosti.... -
Zdena Také nevím, s kým jsem 30 let žila a znám, neznám ho už 35 let...ztráta sebedůvěry, pudu sebezáchovy, nesdělitelné pocity úzkostí z projevů jeho “lásky” ke mne, střídavých s nenávistí a opovržením, naprosto nečekané reakce na obyčejné slovo, názor. Vím, jak lehké je zničit člověka, pokud to dopustí, dostane se do závislosti na někom, koho miluje, věří mu a vůbec není schopen pochopit rozumem, ani citem, o co vlastně šlo, přestože jednal, jak cítil v tom nejlepším, trpí pocity viny a stavy, kterým ani ti nejbližší nerozumí. Bezmoc, něco vysvětlit, protože člověk, který dokáže jít opravdu přes mrtvoly, city umí dokonale předstírat, jak je kdy potřeba, dokáže své chování a jednání dokonale i zdůvodnit. Život píše romány, které se vymyslet nedají. -
Léčič Ad Alena: "Vetsina techto manzelu, ktere psychicky trapi sve zeny....." Sakra, buďte genderově spravedlivá, znám dost manželek, které psychicky trápí své muže...akorát chlap se s tím nechlubí kámošům, páč by si z něj dělali prču, kdežto ženská se obklopí stejně smýšlejícím houfem potrefených, aby se neustále utvrzovaly, že mají pravdu (a je jedno jestli je ženská zrovna predátor nebo kořist). LGBT...UVWXYZ tu rozebírat nebudu, tyhle týpky mě zatím dost míjejí a já jim za to děkuji. P.S.: Kde se Vám ztratily hacky a carky? Je to dost psycho... -
Veronika Souhlasim taky jsem byla tyrana zena, bil me jak psa a lhal jak se dalo a ja mu vsechno verila. Byl to fetak a psychopat s disociacni poruchou. Zaplat panbuh zeme nechal po letech byt a po vyhazovu ze dvou bytu kvuli vykopanym dverim a rozbitym oknum a neustaleho kriku moji novou adresu uz nevyhledaval,jeste ze tak. Ale je zajimavy ze na nej vzpominam neustale a v podstate si ho vazim dal mi takovou skolu preziti.
-
-
Jirka Sirka 2 Alena: To co popisujete je smutné a děje se to. Nicméně ohledně domácího násilí se dle některých tedy nefeministických a tudíž fujky nekorektních výzkumů dopouštějí obě pohlaví shodně. U mužů převažuje to fyzické a u žen světe div se to psychické.. To by člověk neřekl, že? Jenže jaká je praxe v odhalování a postihování domácího násilí? Napovím: je stejná jako u jiných trestných činů a přestupků... + ještě to okořeněno tím, že dle většinového mínění vytvořeného souškami feministkami se domácího násilí dopouštějí výhradně muži... -
Eva Zlín Pánové, nelynčujte Alenu, její komentář je hlavně plný faktů. A když si čtu komentář Zdeny, úplně jsem se vyděsila z té podobnosti psychopatů. Kvůli jednomu podobnému se už 2 měsíce léčím z operace ploténky. Opravdu to není legrace... -
Andrea Já také žila s psychopatem. Bohužel to není nadávka. Kdo nezažije, nepochopí.. Nejhorší je, že vás to poznamená a trvá, než se dáte dohromady z takového vztahu.. Kolik je takových skrytých skvělých,milých,slusně chovajícíh se psychopatů kolem nás.. -
Štěpánka Ráda jsem si přečetla přínosný článek. Vzala jsem si z toho, opominu-li životopis, že psychické zdraví bývá velmi ovlivněno fyziologickým a naopak a výzkumy v komto směru pokračují. Dále mě zaujalo, že úroveň individuálního zdraví spolu se sociologickým tlakem značně ovlivňují rizost hodnot a tím i postojů. Přitom všem je evidentní, že lékem nebude výrobek farmaceutického průmyslu, ale velmi mohou ke zdraví přispět archaismy jako je přátelství, rodina, společně travene chvíle a výlety, ujasnovani si hodnot ve vztahu k prirode, rozhovory a vztahy bez elektronickeho zprostredkovani,apod. Nevím, proč je jednodušší chtít pomoc zvenčí místo zevnitř, kvůli zodpovědnosti? A proč se bojíme osobní zodpovědnosti? -
Dana Hiclová Je skvělé, že psychiatrie a psychologie se dívá již směrem k epigenetice. Ale co je nejklíčovější, zahlédnout skutečnou energetiku člověka, jeho nastavení (genetické), které nemusí být uchopeno jen vědecky a rozpoznat vzorce chování (archetypální), které vedou k nemocem, psychickým potížím, například k psychopatii, depresi, vyhoření, ... Dokud člověk neporozumí a nenahlédne do této energetiky, svou myslí to nevymyslí,protože jsou to věci zapsané v člověku i nevědomě, ale dají se přečíst. Věřím, že právě v tomto Vašem oboru se tento pohled brzy zpřístupní, protože právě pro děti dnešní doby je to obzvláště významné a může to do budoucna být prevencí proti všem nemocem a potížím. Hodně štěstí ve vaší práci. -
renee.turkova biochemická úroveň - ověřená fakta od 10 let ověřená a léčená alergie - od počátku klimakteria stupňované problémy s trávením - průjmy atd. po cca deseti letech - naprostá schvácenosti - příjem na internu Motol, výsledek vyšetření O, ale kontrola na ambulanci tamtéž- gastro odběr sliznice = 100% alaktazie (ověřená letos na imunologii), zárověň postup deprese nespavost, agresivita, hrůza z nových věcí, strach a úzkost. Po několika pokusných kombinacích a pobytu v léčebně uspokojivě Zoloft a Trittiko. Nucený pětinedělní pobyt po plicní embolii v Lisabonu - nahlášení všech druhů potravin jak alergizujících tak nesnášených, velmi tvrdá dieta = naprostá duševní spokojenost -dovolená (WIFI a spojení s domovem i televize!?), žádně hubnutí V případě velké stravovací chyby = nespavost + něco podobného kopřivce a den strávený u WC - přes to stálé přibírání na váze -
Vladimír Kadlec, Vlašim Zdravím vás a všechny kdo tu komentují a svěřují se zde se svými problémy... Už 15 let jsem bez ženské partnerky... a netvrdím vám že bych na tom neměl určitý podíl na tomto stavu ale setkal jsem se naposledy před těmi 15 lety s tyrankou ženou která se mnou ráda manipulovala přes můj zájem o sex... byla vdaná a snažila se se mnou ponížit už teď bývalého se mnou, aniž by jsem o tom měl tenkrát zdání. To o čem chci promluvit je moje fyzické mučení které jí dělalo nesmírnou radost neboť nebylo v mých fyzických silách ženu s vahou přes 100 kg ze sebe odhoditi nebo jakkoliv jí zabránit mému týrání... nejprve vše vypadalo na laškování s humorem a končilo mým znehybněním a od ní fyzickým mučením a její psychopatickou reakcí mít z mých šílených krutých bolestí jen požitek... Od té doby jsem mi vytvořil v hlavě blok a mám odpor k tlustým lidem v oblastech lásky. A vyhledávám jen subtilní mladé a drobné lehké vahou dívky... ale mám pocit že odpuzuji všechny ženy které mě zajímají nějakým přičiněním toho čím mě ta dotyčná poznamenala... Vyvolala ve mě pocit mé vyjímečnosti... osoby jíž se změnilo úplně vše ale bohužel s negativy které mě nedokážou integrovat do běžného života... dříve jsem byl v domě kde bydlím pořádku milovný dnes ignoruji uklízet přijde mi zbytečné přendavat věci, stírat prach, vysávat koberce, mýt okna, mít vlastního potomka (už neumím být zodpovědný sám k sobě, proto by jsem a to jsem si jistý nezvádal navíc i výchovu a vývoj a starost o jiného dalšího člověka) Po patnácti letech jsem se sešel se ženou které jsem se zalíbil po sociální síti... a vyklubala se z ní další psychopatka... co s tím lze dělat, jde přeprogramovat to co člověk nechtěně přitahuje a to čím může jiné podvědomě odpuzovat?... Jinak jsem dobrým čověkem se srdcem na dlani a možná i proto citlivý a zranitelný a příliš průhledný a nezajímavý pro jiné nudný. Avšak žádný ustrašený uzlíček nervů na pochodu... umím se bavit, umím se bavit i ve společnosti lidí. Ale jelikož mám strach vážně se vázat nedovedu se představit sebe řešit jakékoliv rodinné problémy a to jak fyzicky tak i psychicky. Sexuální uspokojení mě dostatečně nenaplňuje a dnes už vlastně ani nevím jak toho docílit slušnou a solidní cestou... Nehledě k tomu srdcem stále toužím po nikdy nenaplněné oboustrannné a tolerantní upřímné lásce... a hledám to u žen se kterými by jsem mohl být jen sexuálně... což kříží jejich zásadní ženský přístup k jejich životu. V podstatě mít ženu v okolí nebyl by problém se s ní scházet skoro každý den... s tou vzdálenější pouze a jen na víkendy... a v tom je i jádro mého problému v lásce... mnoha žen toto nestačí a chtějí mnohem víc mého vzácného času. -
RK Pane profesore, je dobře, že jste dokázal seriózně naservírovat to, co je už dlouho patrné, leč odmítané jak laickou tak odbornou veřejností. Držím palce a věřím, že Vám vydrží síly. Vypadá to, že na to fakt máte. -
Úsměv Dobrý den, vše co jsem si zde přečetla, osobně považuji jen za důsledek rozpadu morálky a veškerých cenných hodnot. Tato země už velmi dlouho nemá žádné kvalitní autority hodné obdivu a uznání, úpadek společnosti je zcela nepopiratelný. Dle mého názoru se kterým nikdo souhlasit nemusí, dochází k degeneraci nejen z nedostatku ale i z nadbytku. Společnost není kultivována na základě kvalitních lidských hodnot, silný úpadek je tak již běžně dennodenně pozorovatelný. Sebestředná, závistivá, chamtivá a bezohledná česká společnost ve své honbě za mocí, penězi a papalášstvím nejenže často dokázala velmi rychle zničit život tėm ještě zbývajícím slušným lidem, ale nastavila tak odporné hodnoty i pro budoucí generace, že život v této společnosti se v budoucnu zřejmě stane už jen trestem. Každý kdo jsi bez viny hoď kamenem. Příklady prostě táhnou a dnes se sklízí jen to, co bylo před časem zaseto, a takto to bude pokračovat i dále. Sáhněte si všichni poctivě do svědomí v tom, co jste v průběhu svého života udělali dobrého proto, aby se v této společnosti žilo nám všem, lépe. Nakolik jste uspokojovali jen své sobecké zájmy na úkor všeho a všech ostatních? Logicky s postupujícím věkem, pak v životě přichází zúčtování s tím vším, čeho jsme se v životě zúčastnili svými skutky. Šťastný je člověk ten, který je sám se sebou bez lhaní vyrovnán a může poctivě říct, že se sám sobě dokáže podívat zpříma do očí s tím, že se v životě nedopustil žádného svinstva. -
Monika Souhlasím s Vámi. Dnes lidé ani nestojí o velké kladné vzory a je to už záležitost několika desetiletí a před tím i staletí, kdy žil český člověk v porobené zemi. Od dětství jsem tíhla a tíhnu stále k vzorům z dávné minulosti(Hus, Komenský...) či tehdejší současnosti (tajně Kryl..) a jen díky nim jsem hrdá na svůj národ a kořeny. Vždy jsem tvrdila, že nejsem hrdou Češkou kvůli současnosti a to žel stále trvá. Mým vzorem ale naštěstí není jen člověk, potažmo Čech, ale Bůh, kterého celoživotně poznávám navzdory tomu, jak je někdy prezentován či zavrhován lidmi. To je můj zdroj jasných, stálých a dobrých hodnot a síla k postupnému překonávání zla, které přichází zvenčí a snaží se stát naší součástí. Přeji všem životní cestu, která navzdory a právě díky překážkám, vede k růstu a hlavně správným směrem od zla k dobru.
-
-
Úsměv Dobrý den, vše co jsem si zde přečetla, osobně považuji jen za důsledek rozpadu morálky a veškerých cenných hodnot. Tato země už velmi dlouho nemá žádné kvalitní autority hodné obdivu a uznání, úpadek společnosti je zcela nepopiratelný. Dle mého názoru se kterým nikdo souhlasit nemusí, dochází k degeneraci nejen z nedostatku ale i z nadbytku. Společnost není kultivována na základě kvalitních lidských hodnot, silný úpadek je tak již běžně dennodenně pozorovatelný. Sebestředná, závistivá, chamtivá a bezohledná česká společnost ve své honbě za mocí, penězi a papalášstvím nejenže často dokázala velmi rychle zničit život tėm ještě zbývajícím slušným lidem, ale nastavila tak odporné hodnoty i pro budoucí generace, že život v této společnosti se v budoucnu zřejmě stane už jen trestem. Každý kdo jsi bez viny hoď kamenem. Příklady prostě táhnou a dnes se sklízí jen to, co bylo před časem zaseto, a takto to bude pokračovat i dále. Sáhněte si všichni poctivě do svědomí v tom, co jste v průběhu svého života udělali dobrého proto, aby se v této společnosti žilo nám všem, lépe. Nakolik jste uspokojovali jen své sobecké zájmy na úkor všeho a všech ostatních? Logicky s postupujícím věkem, pak v životě přichází zúčtování s tím vším, čeho jsme se v životě zúčastnili svými skutky. Šťastný je člověk ten, který je sám se sebou bez lhaní vyrovnán a může poctivě říct, že se sám sobě dokáže podívat zpříma do očí s tím, že se v životě nedopustil žádného svinstva.