Psycholog Ptáček: Zlo mění myšlenky, pak chování a nakonec osobnost

Každá doba má své psychopaty a politika je v tomto směru kapitola sama pro sebe. Mění se jen způsoby šíření zla. Je to mimořádně infekční virus, kterému odolá jen malé procento z nás, říká v rozhovoru čerstvě jmenovaný první český profesor lékařské psychologie Radek Ptáček.

V prosinci se Radek Ptáček stal nejen prvním profesorem lékařské psychologie v České republice, ale také prvním psychologem jmenovaným na lékařské fakultě. Sám to považuje ve své kariéře spíše za počátek, a především závazek.

„Přestože si řada lidí myslí, že dosažení profesorského titulu je jakýsi pomyslný vrchol, kde končí veškerá práce, pro mne je to pouze první výškový tábor, ze kterého se teprve budu vydávat k dalším cílům,“ řekl v rozhovoru pro měsíčník České lékařské komory Tempus medicorum nový profesor Radek Ptáček.

Obor psychologie nyní nemá v tuzemsku mnoho podobných osobností, byť o nich sám novopečený profesor v rozhovoru mluví. Mezi jeho zmiňované cíle patří věda, popularizace psychologie, ale i výuka studentů či celoživotní vzdělávání lékařů. Radek Ptáček je totiž i vedoucím oddělení vzdělávání České lékařské komory. 

V obsáhlém rozhovoru mimo jiné velmi zajímavě mluví o zlu mezi námi i v politice, ale také o nových způsobech, jakými se dnes šíří. Podle profesora Ptáčka v tom sehrávají největší roli sociální sítě a tlak společnosti na výkon.

_______________________________


Jmenování profesorem je začátek a závazek

Vedoucí oddělení vzdělávání České lékařské komory prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., byl v prosinci minulého roku jmenován profesorem v oboru lékařské psychologie. Stal se tak vůbec prvním profesorem v tomto důležitém oboru v České republice a prvním psychologem jmenovaným na lékařské fakultě. Položili jsme novému profesorovi několik otázek. A témat k diskusi s vedoucím vzdělávání lékařů, pedagogem na lékařské fakultě a forenzním psychologem je vskutku hodně...


Pane profesore, nejprve přijměte gratulaci k vašemu jmenování. Jste prvním profesorem v oboru lékařské psychologie. Co to pro obor znamená a proč k jmenování nedošlo už v minulosti? 

Děkuji. Tradice lékařské psychologie je v České republice mimořádně dlouhá. Samotný pojem „lékařská psychologie“ (resp. „Medizinische Psychologie“) byl pravděpodobně poprvé použit německým lékařem a filozofem M. Herzem v roce 1773. V České republice je pak za zakladatele tohoto oboru považován slovinský psycholog Mihajlo Rostohar, který v zimním semestru 1910/1911 otevřel první experimentální psychologickou laboratoř v českých zemích v prostorách Fyziologického ústavu Lékařské fakulty České univerzity v Praze.

K rozvoji oboru pak podstatnou měrou přispěl prof. Vladimír Vondráček, který v letech 1957–1970 vedl Psychiatrickou kliniku v Praze (v současné 1. LF UK a VFN v Praze). Zásadním milníkem v moderní historii této fascinující disciplíny je akreditace doktorského studijního programu (a návazně i akreditace habilitačního a jmenovacího řízení) Lékařská psychologie a psychopatologie na 1. lékařské fakultě, a to na podnět a pod vedením přednosty Psychiatrické kliniky prof. Jiřího Rabocha a emeritního přednosty Ústavu pro humanitní studia v lékařství prof. Jana Vymětala.

V tomto ohledu drží v oblasti rozvoje lékařské psychologie 1. LF UK primát. V současné době je zde téměř 50 absolventů tohoto oboru – převážně lékařů a psychologů –, ale též odborníků z jiných oborů, kteří se věnují skutečně nejrozmanitějším aplikacím psychologických metod a principů do medicíny.

Rozvoji lékařské psychologie, respektive aplikacím psychologie do medicíny se v České republice věnuje i velká řada dalších velmi významných odborníků z příbuzných oborů, jako jsou zvláště psychiatrie, psychologie zdraví, klinická psychologie nebo sociální lékařství. Zvláštní poděkování za rozvoj tohoto oboru bych chtěl na tomto místě vyjádřit již zmíněnému prof. Jiřímu Rabochovi, který se nejvíce zasadil a zasazuje za etablování lékařské psychologie jako svébytného oboru. Navíc za možnost věnovat se tomuto oboru v plném rozsahu, a to na prestižním pracovišti – Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze, vděčím především jemu.

Profesor Raboch je nejvýznamnější osobností mé odborné kariéry. Jeho schopnost vidět věci ve velmi širokých souvislostech, překračovat hranice konvenční medicíny i lidský přístup jsou pro mne velmi velkou inspirací.

Velké poděkování a úctu bych chtěl též vyjádřit svým dalším učitelům a kolegům, kteří v podstatě celoživotně lékařskou psychologii rozvíjejí, prof. Janu Vymětalovi, prof. Jiřímu Marešovi, doc. Beranovi a dovolte mi s úctou vzpomenout i mého prvního učitele profesora Kebzu. Poděkování samozřejmě patří řadě dalších odborníků, kteří se psychologickým tématům v medicíně věnují a které zde nemohu všechny zmínit.

Jak vidíte, psychologie v  medicíně má v  České republice velmi dlouhou tradici a „prvním profesorem“ jsem de facto pouze formálně. Nicméně i to má pro obor jako takový velký význam – je to uznání, že oblast aplikace psychologie do medicíny je svébytným oborem, který má své vymezení, cíle a metody a je plnohodnotným partnerem všech ostatních medicínských oborů.

Co jmenování znamená pro vás? Jak dlouhá, nebo spíše díky vašemu mládí krátká byla k němu cesta?

Pro mne je to začátek a závazek. Přestože si řada lidí myslí, že dosažení profesorského titulu je jakýsi pomyslný vrchol, kde končí veškerá práce, pro mne je to pouze první „výškový tábor“, ze kterého se teprve budu vydávat k dalším cílům. Mezi ty patří věda, výuka studentů, rozvoj celoživotního vzdělávání lékařů, integrace psychologických poznatků do medicíny, ale též popularizace psychologie jako vědy.

Cesta, i vzhledem k mému „mládí“, byla poměrně velmi dlouhá, ale mimořádně fascinující. Dosažení samotného titulu je vlastně pouze jakýsi vedlejší produkt, ke kterému jsem rozhodně primárně nesměřoval. První vysokou školu jsem dokončil v roce 1999 a působit na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze jsem začal v roce 2000, kdy jsem se věnoval především svému doktorskému projektu a pomalu jsem začínal pracovat na dalších projektech svých starších a zkušenějších kolegů, kteří mne pomalu uváděli do tajů psychologicko-psychiatrického výzkumu. Velmi důležitou úlohu zde zcela jistě sehráli doc. Petr Bob a prof. Ivo Paclt, kteří mne nasměrovali k tématům, jimž se věnuji dodnes.

Dále jsem se začal věnovat svým vlastním projektům, které směřovaly k problematice neurovývojových poruch, zvláště ADHD, tématům lékařské psychologie, jako jsou zvláště stres, deprese, syndrom vyhoření, životní styl, ale i některým dalším tématům, která souvisejí s forenzními aplikacemi psychologie, jako je například psychopatie.

Celých osmnáct let jsem se tedy spontánně věnoval velmi zajímavým tématům, spolupracoval s velkým množstvím zajímavých odborníků v ČR i zahraničí, výsledky našich projektů samozřejmě publikoval a začal si všímat, že naše práce má v zahraničí určitý ohlas.

Mění se psychologie jako obor? Objevují se nové postupy nebo metody?

Psychologie, tak jako všechny obory v současnosti, se mění poměrně zásadně. Tím nejvýraznějším jevem je propojování psychologie s medicínskými obory. Jestliže chceme zkoumat určité psychické jevy, velmi často si již pouze s psychologickými metodami nevystačíme. Potřebujeme se „podívat“ do mozku, ale často i do jiných orgánů, zjistit, co se v organismu děje na biochemické úrovni nebo jaké mají zkoumané jevy genetické souvislosti.

Psychologický výzkum, opět tak jako ve všech ostatních oborech, se stává více interdisciplinárním. V podstatě ve všech výzkumných projektech, které jsem realizoval, jsem spolupracoval s lékaři. Psychologický, ale ani medicínský výzkum se nemůže dít ve vakuu. Tedy v přesvědčení, že jsou jevy čistě psychologické a jevy čistě biologické. Tento dualismus, přestože je stále pevně zakořeněn v myslích řady lékařů a psychologů, je naštěstí již dávno překonán. Moderní obory jako zvláště neurovědy nebo epigenetika jasně ukazují, že vše je propojené se vším.

Důležitým aspektem vývoje současné psychologie je též skutečnost, že tak jako v medicíně, i když pomaleji, se přesouváme od čistě na zkušenostech založené praxe („experience-based“) k zohledňování praxe založené na důkazech („evidence-based“). Tohle je pro psychologii velmi velký a důležitý krok.

V poslední době jsem opakovaně zaznamenal z psychologické komunity vyslovování termínu psychopatizace společnosti. Skutečně k tomu dochází? Osobně mám pocit, že společnost se odklání od rozumu k emocím. Přestávám některým pochodům a postojům rozumět. 

Každá historická doba má své psychopaty – tedy osoby, které jdou bezohledně za svými cíli a pro jejich dosažení jsou ochotny udělat cokoliv. Třeba jít i přes mrtvoly – a to často i doslovně. Jejich procento se ve společnosti napříč dějinami pravděpodobně zásadně nemění.

Co se ovšem mění, je způsob, jak se zlo, které produkují, šíří ve společnosti. Zlo je mimořádně infekční virus, jemuž odolá pouze malé procento z nás. To dostatečně jasně prokázal jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století profesor Zimbardo. Jakmile se zlo usídlí v naší mysli, začne velmi rychle působit.

Nejdřív mění naše myšlenky, později chování a nakonec může doslova změnit i naši osobnost. Zlo velmi dobře prospívá na stinných místech, tedy v anonymitě, má rádo zaměřenost na výkon a osobní prospěch, miluje předsudky a stereotypy. Velmi mu neprospívají hodnoty, vzájemnost, tolerance a pochopení. A to je, proč dnes mluvíme o tzv. psychopatizaci společnosti.

V současné době spatřuji dva základní zdroje tohoto jevu. Jednak sociální sítě a obecně internet a média – vytvářejí ideální podhoubí pro pandemickou nákazu nenávistnými myšlenkami, které během krátké chvíle doslova zkorodují lidské hodnoty, nastaví pocit ohrožení, ze kterého se záhy vytvoří nenávist vůči čemukoliv, co není v souladu s mým přesvědčením.

A budou to opět média, která mé nenávisti a zlosti poskytnou dostatek živné půdy. Opět vidíme to, o čem zpívá Karel Kryl: „Syn otce nenáviděl. Bratr bratru škodil.“ Dnes k této nenávisti často stačí i rozdílné názory na politické vedení, nebo dokonce i určitou televizní stanici.

Druhým zdrojem psychopatizace společnosti je mimořádný tlak na výkon. Hovoří se v této souvislosti i o psychopatických korporacích – tedy obchodních subjektech, které drancují přírodní i lidské zdroje jen za účelem zisku. A zde si představte slušného a dobře vychovaného absolventa střední nebo vysoké školy, který přichází do takové korporace. Každý jednotlivý zaměstnanec je tu hodnocen pouze za výkon, bez ohledu na to, jak k němu došel. Náš slušňák se snaží dodržovat pravidla, ale požadovaných výkonů nedosahuje. Nejlepší jsou ti, kteří pravidla porušují a chovají se bezohledně. Co mu tedy zbývá? Odejít, nebo se přizpůsobit.

Většina z nás se přizpůsobí a stane se psychopaty „druhé kategorie“. Tedy psychopaty, kteří to nemají v sobě, ale kteří se pouze nechají strhnout. Odborná literatura někdy v této souvislosti uvádí termín sociopatie.

Mají se lékaři začít bát svých pacientů? 

Řekl bych to obecně. Mějme se na pozoru před lidmi bez hodnotového ukotvení, před lidmi, kteří již v prvním kontaktu zjevně nedodržují základní sociální pravidla a zvyklosti. A nemusí jít vždy jen o neurvalé nebo agresivní chování – tedy jak si obvykle psychopata představujeme. Naopak psychopati jsou skvělí manipulátoři a jejich klíčovou charakteristikou je tzv. povrchní šarm.

Na pacienta, který se od počátku chová neurvale, si většina lékařů a lékařek dá okamžitě pozor. Nicméně pacienta, který je od počátku obzvláště milý a lékaře zahrnuje lichotkami, aniž by ho pořádně znal, si do kategorie „psychopat“ velmi často nezařadíme. Přesto takový pacient může být i pro lékaře, který mu nebude po vůli, nezměrně nebezpečnější než situačně agresivní jedinec.

Jak je to s lékaři psychopaty? Musí jistě existovat také. 

Psychopaty přitahují povolání spojená s mocí a možností ovládat druhé. V tomto ohledu existují studie, které uvádějí, že medicína je právě z tohoto důvodu pro psychopaty přitažlivá. Nicméně ty, jak jsme již říkali, najdeme prakticky všude. Jestliže psychopat pomýšlí na pořádnou kariéru, pak medicína ve většině případů nebude první volbou. Je ovšem pravdou, že psychopat v bílém plášti, a nedej bože s nějakou funkcí, může být opravdu hodně nebezpečný.

A co politici?

Politika je kapitola sama pro sebe. U většiny historicky významných osobností, které se nějakým způsobem podílely na chodu dějin, najdeme určitou úroveň psychopatických rysů. Nemůžete rozhodovat o zásadních otázkách, které ovlivňují životy tisíců a milionů lidí, a mít empatii ke všem. Nemůžete se stát vůdcem vlčí smečky, aniž byste byl alespoň trochu agresivním, manipulativním a bezohledným vlkem. 

A právě tato zvířata jsou skvělou ilustrací. Dobrý vůdce smečky je na jednu stranu nelítostný vlk, který se vždy bez mrknutí oka vypořádá s kýmkoliv, kdo by chtěl ohrozit jeho pozici, na druhou stranu jeho úkolem je chránit svoji smečku a vést ji k dobrým úlovkům.

Vlk samotář tuto schopnost postrádá a jde vždy pouze za svými cíli. Stejné je to i s politiky – někdy se vyskytne dobrý vůdce smečky, více je však těch vlků samotářů, kteří loví pouze pro svůj prospěch.

S kolegy se také dlouhodobě věnujete syndromu vyhoření, a to v mnoha profesích, včetně lékařů. Jak to vysvětlit a co s tím? Mění se to v čase? 

Otázkám vyhoření se na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze věnujeme opravdu dlouho a realizujeme v této oblasti jedny z nejrozsáhlejších výzkumů v ČR. Syndrom vyhoření je reakce na dlouhodobý neřešený stres, obvykle, i když nejen, pracovního charakteru.

Nejde pouze o únavu, ale stav spojený se ztrátou smyslu své práce, zvýšeným cynismem a pocity neefektivity. Tyto pocity jsou často spojeny s různými dalšími psychickými i somatickými obtížemi. Nejedná se o diagnózu, je to v podstatě přirozená reakce organismu na neadekvátní dlouhodobou zátěž. Je to v určitém smyslu presymptomatický stav, který když neřešíme, následují vážné obtíže – poruchy nálad, neurotické poruchy, ale i některá somatická onemocnění.

Někdo se diví, jak syndrom vyhoření a psychopatie souvisí. Možná se budete divit, ale velmi úzce. Je to důsledek velmi podobných procesů ve společnosti, o nichž jsme mluvili výše. Dle některých studií se přibližně od poloviny 20. století ve společnosti zvyšuje výskyt projevů psychopatie, ale též deprese nebo emoční nestability. Může to být reakce na mizející hodnoty, individualizaci společnosti a již zmiňovaný tlak na výkon.

Obrazy ze životů našich vyhořelých respondentů jsou někdy až mrazivě podobné – pracovní život pod silným tlakem na výkon, ve kterém se občas někomu musí stoupnout na hlavu, psychohygiena pouze alkoholem nebo léky, rozpadající se rodina plná konfliktů, často i rozvod. Absence hodnot a zájmů. Jakmile se toto kolo roztočí, jen špatně se z něj vystupuje.

Vedete vzdělávání lékařů v lékařské komoře přes deset let. Co se za tu dobu změnilo? 

Za těch deset let se změnilo v podstatě úplně vše. Když jsem tuto funkci začal vykonávat, domluvili jsme se s prezidentem ČLK MUDr. Milanem Kubkem, že celoživotní vzdělávání lékařů bude jasná priorita. Bylo by to na samostatný článek, ale vytvořili jsme systém celoživotního vzdělávání lékařů, který má ohlas i mezi evropskými lékařskými komorami.

Je to systém, který nestojí lékaře jedinou korunu z jejich příspěvků. Přesto každoročně nabízí téměř 3 500 vzdělávacích akcí, u nichž je garantována odborná úroveň a komerční nezávislost a ze kterých si mohou vybírat na jednom místě. Z původních 20 vzdělávacích akcí, které pořádala ČLK přímo, se letos blížíme ke dvěma stovkám akcí.

Máme vlastní knižní edici, konference, e-learningový systém, vytvořili jsme Asociaci pro celoživotní vzdělávání lékařů, která sdružuje hlavní poskytovatele CŽV lékařů v ČR. Máme funkční stavovský předpis, jenž téměř bezchybně naplňuje oddělení vzdělávání ČLK. Většinu požadavků na zařazování akcí, stejně jako rozmanité dotazy lékařů, řešíme bezodkladně.

Co je na komorovém vzdělávání podle vás dobrého? 

Samozřejmě dlouhodobě vnímám kritiku samotné existence centralizovaného systému CŽV lékařů, zvláště pod ČLK. Nicméně právě to, co je kritizováno doma, je v zahraničí téměř vždy hodnoceno pozitivně. Tedy doma není nikdo prorokem. Řada zemí bojuje s roztříštěným systémem CŽV lékařů, často spravovaným několika různými organizacemi, což omezuje možnost kontroly odborné úrovně vzdělávacích akcí, jejich komerční nezávislosti, ale také možnost kontrolovat, zda se lékaři vůbec nějak vzdělávají.

Tohle systém CŽV ČLK řeší velmi efektivně a s nejmenším možným objemem administrativy. Pro akreditaci vzdělávací akce stačí vyplnit elektronický formulář, pro získání diplomu ČZV lékař vezme jednou za pět let veškerá potvrzení, které na těchto akcích získal, a odnese je na své OS ČLK. Více administrativy zde pro lékaře ani vzdělávající subjekty není.

Málokdo si také uvědomuje, že současnému vedení ČLK se podařilo udržet nejen nesankční systém vzdělávání, kdy v řadě zemí neplnění požadavků CŽV může vést i ke ztrátě licence, ale daří se zavádět též významná incentiva – zvláště v podobě bonifikace za CŽV pro ambulantní specialisty, ambulantní gynekology a  praktické lékaře. 

Jsou ale i hlasy, které chtějí zrušit jakoukoliv povinnost CŽV pro lékaře. To by byl ovšem velký návrat zpět, a hlavně krok proti jednoznačnému světovému trendu, jímž je vytváření centrálních akreditačních orgánů, které hodnotí jak odbornou úroveň, tak komerční nezávislost, což je dnes stále složitější a potřebnější. Státy, které takové systémy nemají, se potýkají s řadou problémů, o nichž nemáme často ani tušení.

Co připravujete do budoucnosti a co je potřeba ještě změnit? 

Vždy je co zlepšovat a rozvíjet. Velmi důležitým prvkem naší práce je komunikace. Snažíme se komunikovat se všemi, kteří se na organizaci a rozvoji CŽV lékařů podílejí – odborníky i institucemi. To je nekončící úkol a budeme velmi rádi, když se i na základě tohoto rozhovoru na mne nebo na oddělení vzdělávání ČLK čtenáři obrátí s podněty pro další rozvoj.

Jako důležité samozřejmě vnímáme rozšiřování nabídky vzdělávacích akcí, ale i prostředků, jak se lékaři ke vzdělávacímu obsahu mohou dostat. Tento rok například plánujeme zásadní upgrade e-learningu, který je pro všechny lékaře zdarma.

Velkou výzvou, kterou se také daří naplňovat, je spolupráce s evropskými lékařskými komorami. Samozřejmě je před námi i řada dalších úkolů, na nichž budeme rádi spolupracovat s lékaři a dalšími odborníky, kteří chtějí CŽV lékařů rozvíjet.


Michal Sojka

Foto: Radek Ptáček


Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Kubek: Zdravotnictví se rozpadá, ministerstvo lže a ignoruje problémy