Nakonec může přijít absolutní vyhoření. Řada lidí si přitom myslí, že se jich netýká, protože oni přece vědí, co dělají. Mají o něm načteno a včas by si dokázali pomoci. Opravdu? Jakou chybu dělají lidé nejčastěji a stres se přitom prohlubuje? V čem spočívá tzv. všímavá komunikace a proč se učí i v kurzech pro lékaře? Povídala jsem si se zakladatelkou Českého mindfulness institutu Ing. Marcelou Roflíkovou, MBA.Během <a href="https://www.nasezdravotnictvi.cz/aktualita/hodinove-sichty-a-stovky-pacientu-denne-jak-zvladat-dlouhodoby-stres-a-zklidnit-mysl" target="_blank" rel="noopener noreferrer">první části rozhovoru</a> jsme diskutovali o kurzech pro lékaře a jak mohou lépe zvládat mnohahodinové služby. Když s nimi mluvíte, z čeho mají nejčastěji stres?Řekla bych, že je to dlouhodobá přetíženost a pocit, že z toho nelze vystoupit.Jaké vidíte nejčastěji chyby ve způsobu řešení takového stresu, kdy si lidé myslí, že vše zvládají, ale ve skutečnosti se ten stres ještě prohlubuje?To je typický symptom u syndromu vyhoření. Hodně lidí si myslí, že se jich to netýká. Znají případy někoho jiného a myslí si, že podobnou situaci ustojí a zvládnou, když budou chtít. Ohroženi jsme všichni.A potom také odkládání svých potřeb a pocitů na později. S vidinou, že pak budeme mít lepší podmínky, kdy můžeme něco změnit, odpočinout si apod.&nbsp; Žijeme pak více budoucností a minulostí než přítomností, která je pro nás náročná, a dostáváme se do začarovaného kruhu.&nbsp; Mimochodem tipněte si, kolik času si uvědomujete to, co právě děláte?&nbsp;Malinko.Většina lidí tipuje 5 až 20 procent. Studie je hodně milosrdná, protože říká, že na to, co děláme, myslíme v 53 % času.&nbsp;To je hodně vysoké procento. Neprobíhal průzkum někde v buddhistickém klášteře?Dobrá poznámka, ale nikoliv. 😊 Průzkum probíhal na běžné dospělé populaci a lidé opakovaně odpovídali na tři otázky: 1. Co děláte? 2. Na co myslíte? 3. A jak se teď cítíte šťastní? V 53 % času lidé mysleli na to, co dělali. Průzkum dále ukázal, že pokud lidé mysleli na to, co dělali, cítili se šťastnější. Pro pocit, jak šťastní se cítíme, tedy není určující, co děláme, ale na co myslíme. Spokojenost tedy není někde v budoucnosti, kde ji většinou hledáme, ale v přítomnosti, pokud se k ní vědomě vztahujeme.&nbsp; Obecně jsou lidé v západní civilizaci zvyklí více plánovat. Což přece jen covid možná trochu přibrzdil, protože jsme zjistili, že ne vše plánovat lze.&nbsp; Tím, že zaměřujeme pozornost do budoucnosti, limitujeme sami sebe v uvědomování si svého skutečného života, který se nikde jinde než v přítomnosti neděje. Žijete teď, když čtete tyto řádky, váš život nezačne, až tento rozhovor dočtete.&nbsp;<h2>Pozornost je největší dar</h2>Už v první části rozhovoru jste zmínila výraz všímavá komunikace. Co je její podstatou?Všímavá komunikace velmi jednoduše znamená, že dáváme plnou pozornost tomu momentu, kdy s někým komunikujeme. Plně nasloucháme, uvědomujeme si, co slyšíme, vnímáme nejen slova, ale i gesta, emoce, prožívání druhého člověka a uvědomujeme si taky sami sebe, svoje emoce a myšlenky.Třeba když mi kolega něco vypráví, ale protože už mi podobné historky říkal v minulosti, mám tendenci předem odhadnout, co má na srdci, a vlastně si ho pořádně nevyslechnu?Ano, v tu chvíli přestáváte být v rozhovoru přítomná, protože podléháte minulé zkušenosti. Každá komunikační situace je ale originální, není naprosto identická, i když můžeme mít pocit, že historky jsou stále stejné. &nbsp;Lékaři se denně setkají třeba i s desítkami pacientů. Přece jen je tlačí čas a možná už ve dveřích si řeknou – aaah, to bude tento případ. Jak udržet u tolika pacientů všímavou komunikaci?To je hodně dobrá otázka a těžké na ni dávat univerzální odpověď v systému, v jakém zdravotnictví funguje. Obecně bych doporučila začít se věnovat všímavé komunikaci jinde, kde není takový tlak a nedostatek času. Například při povídání s přáteli, dětmi, partnery sledovat, jak se pozornost vzdaluje od toho, co nám druzí říkají, jakou máme potřebu skákat lidem do řeči, dokončovat jejich myšlenky, dělat závěry po první větě apod. A pak se na základě vlastní zkušenosti rozhodnout, co by mohlo být užitečné a reálné přinést do komunikace s pacienty v ordinaci.Máte i nějaký konkrétní příklad?Vzpomínám si na jednoho lékaře psychiatra. Dělali jsme cvičení všímavého naslouchání, kdy na dané téma nejprve mluví jeden ze dvojice a druhý naslouchá, pak se vymění. Když naslouchající zjistí, že mu pozornost utekla, vrací ji zpět k tomu, co druhý člověk říká. Po skončení cvičení sdílel lékař svoje uvědomění, že vlastně u svých pacientů zapíná pozornost až při změně intonace jejich hlasu, což bývá až pár vět před koncem jejich sdělení. Následně provedl diagnózu a doporučil léčbu. Předtím neposlouchal, protože si to ani neuvědomil. Na základě tohoto aha momentu začal pracovat jiným způsobem. Nic nefunguje hned. Každý si hledáme svoji cestu, která je mnohdy protkaná slepými uličkami.&nbsp;Když pořádáte kurzy pro lékaře, jakou mají nejčastější otázku nebo proč si tento kurz vyberou? Jaká je jejich motivace?Kurzy musí být kompatibilní s časem, který tomu mohou lékaři dát. Proto jsou kurzy maximálně praktické a interaktivní. Lékaři jsou zvyklí na přednáškách spíše poslouchat. Aby ale celá metoda odbourávání stresu fungovala, je potřeba vedle poslouchání a čtení praktikovat. Kurz je o sebeučení a poznávání, a to je možná to, na co se neptají. Na tento problém ale narážíme, když přijdou do kurzu bez očekávání. Jen si chtějí poslechnout informace třeba při řízení v autě. Jenže pak je velmi malá přidaná hodnota. Může být přitom zajímavé a obohacující slyšet zkušenosti jiných lidí. Najednou zjistíte, že i jim utíká pozornost ve chvíli, kdy ji mají mít.&nbsp;Chtějí <a href="https://www.nasezdravotnictvi.cz/aktualita/jak-zvysovat-svoji-stresovou-odolnost-dulezite-je-si-uvedomit-ze-si-svuj-mozek-programujeme-rika-klinicky-psycholog-radek-ptacek" target="_blank" rel="noopener noreferrer">lépe zvládat stres</a>, necítit se tolik přetížení, chtějí méně konfliktů, lépe se soustředit, mít lepší spánek, nereagovat tolik podrážděně. Někdy chtějí spojit příjemné s užitečným a za intenzivní seberozvojovou aktivitu získat potřebné kredity. 😊<figure class="image"><img src="https://nasezdravotnictvi.fra1.digitaloceanspaces.com/absolvent_mindfulness_8ccbfc33c3.png"></figure>Autorka: Pavlína ZítkováFoto: užito se souhlasem Ing. Marcely Roflíkové

large_Marcela-Roflikova-konference2023-49.jpg

medium_Marcela-Roflikova-konference2023-49.jpg

small_Marcela-Roflikova-konference2023-49.jpg

thumbnail_Marcela-Roflikova-konference2023-49.jpg

Marcela-Roflikova-konference2023-49.jpg

Mě se vyhoření netýká, myslí si většina lidí. Opak je ale pravdou

Spravedlnost, jak o ní většinou uvažujeme, bývá vnímána jako určitá objektivní&nbsp; nebo objektivizující „kategorie“, která je prostě daná. Zákony, odbornými a sociálními pravidly, etickými principy a kodexy, které jsou definované státotvornými, etickými, filozofickými a náboženskými směry a smýšlením. Když jsme tuto publikaci připravovali, řada kolegů nás upozorňovala na to, že téma&nbsp;spravedlnosti musí být popsáno především právníky, případně etiky. Jinak že k tomu není moc co jiného napsat.Jsem velmi rád, že se v některých kapitolách tento úhel pohledu podařilo překonat a postavit pojem „spravedlnosti“ do roviny pochyb a nejasností. Toto hezky ilustruje jeden ze spoluautorů, Mgr. Tibor Brečka, v kapitole „Lidská versus Boží spravedlnost“.&nbsp;O nutnosti definovat spravedlnost v podobě objektivních norem a pravidel není pochyb. Jsou tmelícím prvkem naší společnosti a bez ochoty většinové společnosti je dodržovat bychom se dostali v lepším případě do prvobytně pospolné společnosti, možná i hůře.&nbsp;Je nesmírně důležité, abychom vytvářeli nové zákony, které upravují nové jevy nebo redefinují pohled na věci zaběhlé a rádoby tradiční. Je nezbytné, abychom rozvíjeli lidskoprávní a etická pravidla a principy, které posouvají naši společnost a pomáhají nám být lepšími lidmi a společností.&nbsp;Od osobnostně a společensky zralého člověka očekáváme nejen to, že bude mechanicky dodržovat zákonem daná pravidla, ale i to, že je bude aktivně žít a rozvíjet. Rozvíjet etická pravidla, která překračují to, co musíme, a činí z nás mravně a morálně zralé jedince, kteří jsou schopni a ochotni postavit potřeby&nbsp;druhých nad své individuální zájmy. Mohli bychom se ptát, kolik takových lidí je, a možná i to, jak jsou po světě v různých společnostech a komunitách distribuováni. Pravděpodobně by z toho vyšel smutný obraz, který by ukázal,&nbsp;že i ty nejzákladnější lidskoprávní principy, které považujeme v našich geopolitických podmínkách za samozřejmé, pro většinu světa neplatí a není jim ani porozuměno. Možná by z toho vyšlo i to, že některé základní lidskoprávní principy nejsou dostatečně pochopeny a aplikovány ani u nás, jakožto kulturně, ekonomicky a sociálně rozvinuté demokratické společnosti.Spravedlnost nepadá z nebe. Tedy vyjma boží spravedlnosti. To ale pouze za předpokladu, že jí věříme. A přijmeme to, že jí nikdy nebudeme rozumět. Principy spravedlnosti se liší geopoliticky, kulturně, z hlediska filozofického a náboženského přesvědčení. Linie mezi různými, často i velmi odlišnými pojetími&nbsp;spravedlnosti, může být tenčí než lidský vlas.&nbsp;Spravedlnost je produktem společnosti nebo komunity a člověk do ní musí „dorůst“. Tomuto procesu se říká socializace. Pro děti přibližně do tří let spravedlnost neexistuje. Je to kategorie, která zcela uniká jejich chápání. Jejich chápání světa je od toho dospělého naprosto odlišné a bez výhrady egocentrické. Předškolní děti již začínají mít o něčem, čím lze spravedlnost nazvat, tušení. Nějak vnitřně, ovšem bez schopnosti vnitřní konceptualizace, dovedou pojmenovat, co je to „fér, a co nikoliv“, byť je to stále silně egocentricky chápáno. Dovedou též pochopit, že když dostanou menší kousek čokolády než jejich sourozenec, není to spravedlivé. Vnímání spravedlnosti se tak rozbíhá do dvou rovin.&nbsp;Jedné čistě subjektivně pojaté: spravedlivé je to, co je pro mě výhodné, a druhé objektivně dané: spravedlivé je to, co je naprosto přesně odměřeno. I když i to má své limity, protože „větší díl čokolády bych měl dostat já, protože jsem byl hodnější než brácha“. První koncepty chápání spravedlnosti jsou tak čistě subjektivní, egocentricky centrované a tak to i u většiny z nás v nějaké podobě zůstane po celý život.V mladším školním věku, s rozvojem verbálního myšlení, dítě začíná princip spravedlnosti chápat objektivněji, byť stále čistě mechanicky. Pochopí princip objektivní spravedlnosti ve smyslu, že šest je více než čtyři a jinak to být prostě nemůže. Chápe, že určitý počet chyb v písemné práci se rovná určité známce. Začne také chápat, že hry, aby byly spravedlivé, musejí mít pro každého stejná&nbsp;pravidla a výjimky chápe jen velmi obtížně.&nbsp;S rozvojem abstraktního myšlení, tedy počátku adolescence, dochází k pochopení abstraktních pojmů, jako je dobro, demokracie a spravedlnost. Děti v relativně nízkém věku (např. deset let) jsou překvapivě schopné vysvětlit principy a nutnost spravedlnosti, a to bez ohledu na subjektivní zájmy, které&nbsp;dovedou jasně oddělit.&nbsp;Charakteristikou rané adolescence (dříve puberty) ovšem je, že dochází k výrazným neuroanatomickým změnám i výrazným proměnám myšlení a chování. Neurovědní studie ukazují, že s rozvojem rané adolescence dochází ke zmenšování prefrontálních struktur v mozku, tedy regionů, které jsou odpovědné za „lidskost“. Chápání a schopnosti dodržování norem, regulaci chování a emocí. To vše jako by v adolescenci mizelo nebo se oslabovalo.Evoluční vysvětlení je takové, že příroda potřebuje, aby mladí na vrcholu sil&nbsp;byli schopni překračovat zaběhnutá pravidla, měli odvahu riskovat a nacházet nová řešení. To je patrné v řadě vědních oborů, jako jsou například matematika a fyzika, ale i umění. K největším objevům docházejí právě mladí&nbsp;lidé. Ti, kteří překročí onu pomyslnou hranici rané geniality si opět začínají vytvářet silná prefrontální spojení, ale ve své práci více respektují pravidla a zaběhnuté normy, protože „tak se do dělá“, „je to slušné“ a je to „pravidlem“.Snahou usměrňovat mladé, nadané a možná i rebelující mladistvé připravujeme&nbsp; svět o rozvoj a překvapivá zjištění. Vidím to jako člen oborové rady pro lékařskou psychologii. Jsou studenti, které někdy nepřipustíme ani ke studiu, protože jejich projekty jsou příliš mimo zaběhnuté metodologické hranice a my, v dobré víře, studenty „ochraňujeme“ před zklamáním z toho, že jejich práce bude mít malý potenciál projít recenzními řízeními přísných recenzentů, kteří málokdy ustoupí z principů aktuální vědecké metodologie.Nicméně vraťme se ke spravedlnosti práva a etiky. Monografii otevírá naše nejvýznamnější a &nbsp;první profesorka lékařské etiky, prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., otázkou, zda medicína v roce 2022 může být medicína spravedlivá. Text je velmi rozsáhlý, ale čtivý, tak jak to u paní profesorky bývá.Pro naladění na připravovanou knihu můžeme vybrat závěr této kapitoly:"Závěrem zopakujme, že problematika alokace reálných zdrojů je ekonomickým, medicínským, organizačním, politickým a v neposlední řadě i etickým problémem číslo jedna. Zdravotnické systémy, tedy i ten náš český, je nezbytné racionalizovat, protože nikdo nemůže dostat všechno, co je k dispozici.Současně by nikdo neměl spotřebovat více péče, než je nezbytné a účinné. K rozhodování o tom, jak to udělat, nepochybně patří i kritérium spravedlnosti, kterou (nejen) Avicenna považoval za jednu z nejdůležitějších ctností. Situaci vedoucí k úspěchu spravedlivé racionalizace komplikuje preference zdraví jako individuální hodnoty, společenská eroze solidarity a upozaděná hodnota veřejného zdraví, která zasluhuje prvky zvláštního režimu. Přes všechny (i neuvedené) překážky musíme stále o spravedlnost pečovat.„Doufej ve spravedlnost, ale buď připraven na bezpráví.“ Lucius Annaeus Seneca.&nbsp;V jiném světle prezentuje svůj příspěvek JUDr. Jan Mach, který se drží především v čistě praktické rovině, což od vrcholového advokáta je velmi cenné. Svůj příspěvek „Vrcholová péče o chudé i bohaté bez připojištění a příplatků. Jak je to možné?“, uzavírá takto:„České zdravotnictví je tedy spravedlivé v tom, že bez připojištění, bez diferenciace podle plateb na zdravotní pojištění a pro velkou část populace (státní pojištěnce) bezplatně, za mnohem méně finančních prostředků, než je tomu v jiných státech, zajišťuje vysoce kvalitní lékařskou péči. Jak je to možné?Na úkor spravedlivé odměny pro lékaře a další zdravotníky.“Vedle témat, která se zaměřují na čistě etické a právní roviny, je v monografii pozoruhodná i kapitola Mgr. Tibora Brečky, který v kapitole „Lidská versus Boží spravedlnost“ zpochybňuje samotný koncept spravedlnosti. Nikoliv však ve smyslu, že by tato kategorie nebyla možná a potřebná, ale že pohledů na tuto problematiku je opravdu mnoho.Do monografie přispěli: prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc., prof. MUDr. Pavel Kalvach, DrSc., MUDr. František Koukolík, DrSc., prof. MUDr. Eva Králíková, CSc., prof. MUDr. Pavel Pafko, CSc., prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., doc. MDDR. MUDr. Jiří Šedý, Ph.D., MBA, prof. MUDr. Richard Škába, CSc., Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D., prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., JUDr. Jan Mach, Mgr. Jana Koláčková Zapletalová, prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., MBA&nbsp;&nbsp;Autor: prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., MBAFoto: Shutterstock

psychologie-mozek-shutterstock_1526483066.jpg

medium_psychologie-mozek-shutterstock_1526483066.jpg

small_psychologie-mozek-shutterstock_1526483066.jpg

thumbnail_psychologie-mozek-shutterstock_1526483066.jpg

Psychologie spravedlnosti  a odpuštění nejen v medicíně

large_MUDr. Jakub Albrecht Ph.D 3.jpg

medium_MUDr. Jakub Albrecht Ph.D 3.jpg

small_MUDr. Jakub Albrecht Ph.D 3.jpg

thumbnail_MUDr. Jakub Albrecht Ph.D 3.jpg

MUDr. Jakub Albrecht Ph.D 3.jpg

Přál bych si, aby přestalo platit, že na psychiatrii chodí jen blázni, říká nový primář psychiatrického oddělení mostecké nemocnice

Lidé, kteří přichází, se často nachází ve fázi akutní reakce na stres. Včasná psychologická pomoc přitom může zabránit rozvoji posttraumatické stresové poruchy.&nbsp; &nbsp;Cílem hodinového videa je diváka seznámit s existencí psychického traumatu a jeho projevy na psychické i tělesné úrovni, a to nejen u dospělých, ale i dětí.&nbsp;"I přes existenci stigmatizace psychiatrie a psychiatrických pacientů u nás je třeba při šíření videa zdůrazňovat fakt, že se nově příchozí z Ukrajiny nemusí obávat vyhledat psychologickou i psychiatrickou pomoc v České republice," upozorňuje Jeroným Janíček&nbsp;ze spolku ArsAnima.&nbsp;V edukačním videu vystupuje psychoterapeutka, lektorka a metodička v oblasti krizové intervence PhDr. Daniela Vodáčková ze sociální kliniky Remedium, psychiatr a psychoterapeut MUDr. Vlastimil Tichý z Ústřední vojenské nemocnice v Praze, psychiatr a psychoterapeut doc. MUDr. Jan Vevera, Ph.D. z Psychiatrické kliniky FN Plzeň, psychiatrička a psychoterapeutka MUDr. Kateřina Duchoňová z PN Bohnice a Fakultní Thomayerovy nemocnice, psychoterapeut Mgr. Filip Grůša z Psychologické a psychiatrické kliniky AdiCare), klinický psycholog a psychoterapeut Mgr. Tomáš Holcner a terapeutka Mgr. Markéta Černoušková.&nbsp;Video je opatřeno titulky i komentářem v ukrajinštině, včetně ověřených kontaktů na psychologickou pomoc. Překlad videa do ukrajinštiny zajistil psycholog Mgr. Viktor Pasničenko. &nbsp;Spolek ArsAnima a slovenská Liga za duševní zdraví už dříve společně natočili dokumentární cyklus Bolesti dětské duše, kde ve čtrnácti „kapitolách“ vystupuje 27 odborníků nejen z oblasti péče o duševní zdraví dětí a dospívajících. Informace o dokumentu a odkaz na něj najdete v <a href="https://www.nasezdravotnictvi.cz/aktualita/deti-trpi-nejen-depresemi-rodice-jim-ale-casto-neveri-i-proto-vznikl-dokument-bolesti-detske-duse">tomto článku</a>.&nbsp;Autor: Pavlína ZítkováFoto: Shutterstock

large_shutterstock_2126091554.jpg

medium_shutterstock_2126091554.jpg

small_shutterstock_2126091554.jpg

thumbnail_shutterstock_2126091554.jpg

shutterstock_2126091554.jpg

Tým psychologů a psychoterapeutů natočil video o projevech a léčbě traumatu pro lidi zasažené válkou na Ukrajině

Psycholog Ptáček: Zlo mění myšlenky, pak chování a nakonec osobnost

psychiatrie a psychologie

Mě se vyhoření netýká, myslí si většina lidí. Opak je ale pravdou

Psychologie spravedlnosti a odpuštění nejen v medicíně

Přál bych si, aby přestalo platit, že na psychiatrii chodí jen blázni, říká nový primář psychiatrického oddělení mostecké nemocnice

Tým psychologů a psychoterapeutů natočil video o projevech a léčbě traumatu pro lidi zasažené válkou na Ukrajině

Psycholog Ptáček: Zlo mění myšlenky, pak chování a nakonec osobnost