Hlavička
Tempus -
10/10/2022

Psychologie spravedlnosti a odpuštění nejen v medicíně

Rádi vás informujeme o tom, že i v letošním roce bude uspořádána konference „Etika a komunikace v medicíně“ a spolu s ní vyjde i monografie. Letošní téma je provokující a zní „Spravedlnost v medicíně“.

reklama

reklama

Spravedlnost, jak o ní většinou uvažujeme, bývá vnímána jako určitá objektivní 
nebo objektivizující „kategorie“, která je prostě daná. Zákony, odbornými a sociálními pravidly, etickými principy a kodexy, které jsou definované státotvornými, etickými, filozofickými a náboženskými směry a smýšlením. Když jsme tuto publikaci připravovali, řada kolegů nás upozorňovala na to, že téma spravedlnosti musí být popsáno především právníky, případně etiky. Jinak že k tomu není moc co jiného napsat.

Jsem velmi rád, že se v některých kapitolách tento úhel pohledu podařilo překonat a postavit pojem „spravedlnosti“ do roviny pochyb a nejasností. Toto hezky ilustruje jeden ze spoluautorů, Mgr. Tibor Brečka, v kapitole „Lidská versus Boží spravedlnost“. 

O nutnosti definovat spravedlnost v podobě objektivních norem a pravidel není pochyb. Jsou tmelícím prvkem naší společnosti a bez ochoty většinové společnosti je dodržovat bychom se dostali v lepším případě do prvobytně pospolné společnosti, možná i hůře. 

reklama

Je nesmírně důležité, abychom vytvářeli nové zákony, které upravují nové jevy nebo redefinují pohled na věci zaběhlé a rádoby tradiční. Je nezbytné, abychom rozvíjeli lidskoprávní a etická pravidla a principy, které posouvají naši společnost a pomáhají nám být lepšími lidmi a společností. 

Od osobnostně a společensky zralého člověka očekáváme nejen to, že bude mechanicky dodržovat zákonem daná pravidla, ale i to, že je bude aktivně žít a rozvíjet. Rozvíjet etická pravidla, která překračují to, co musíme, a činí z nás mravně a morálně zralé jedince, kteří jsou schopni a ochotni postavit potřeby druhých nad své individuální zájmy. Mohli bychom se ptát, kolik takových lidí je, a možná i to, jak jsou po světě v různých společnostech a komunitách distribuováni. Pravděpodobně by z toho vyšel smutný obraz, který by ukázal, že i ty nejzákladnější lidskoprávní principy, které považujeme v našich geopolitických podmínkách za samozřejmé, pro většinu světa neplatí a není jim ani porozuměno. Možná by z toho vyšlo i to, že některé základní lidskoprávní principy nejsou dostatečně pochopeny a aplikovány ani u nás, jakožto kulturně, ekonomicky a sociálně rozvinuté demokratické společnosti.

Spravedlnost nepadá z nebe. Tedy vyjma boží spravedlnosti. To ale pouze za předpokladu, že jí věříme. A přijmeme to, že jí nikdy nebudeme rozumět. Principy spravedlnosti se liší geopoliticky, kulturně, z hlediska filozofického a náboženského přesvědčení. Linie mezi různými, často i velmi odlišnými pojetími spravedlnosti, může být tenčí než lidský vlas. 

Spravedlnost je produktem společnosti nebo komunity a člověk do ní musí „dorůst“. Tomuto procesu se říká socializace. Pro děti přibližně do tří let spravedlnost neexistuje. Je to kategorie, která zcela uniká jejich chápání. Jejich chápání světa je od toho dospělého naprosto odlišné a bez výhrady egocentrické. Předškolní děti již začínají mít o něčem, čím lze spravedlnost nazvat, tušení. Nějak vnitřně, ovšem bez schopnosti vnitřní konceptualizace, dovedou pojmenovat, co je to „fér, a co nikoliv“, byť je to stále silně egocentricky chápáno. Dovedou též pochopit, že když dostanou menší kousek čokolády než jejich sourozenec, není to spravedlivé. Vnímání spravedlnosti se tak rozbíhá do dvou rovin. 

Jedné čistě subjektivně pojaté: spravedlivé je to, co je pro mě výhodné, a druhé objektivně dané: spravedlivé je to, co je naprosto přesně odměřeno. I když i to má své limity, protože „větší díl čokolády bych měl dostat já, protože jsem byl hodnější než brácha“. První koncepty chápání spravedlnosti jsou tak čistě subjektivní, egocentricky centrované a tak to i u většiny z nás v nějaké podobě zůstane po celý život.

V mladším školním věku, s rozvojem verbálního myšlení, dítě začíná princip spravedlnosti chápat objektivněji, byť stále čistě mechanicky. Pochopí princip objektivní spravedlnosti ve smyslu, že šest je více než čtyři a jinak to být prostě nemůže. Chápe, že určitý počet chyb v písemné práci se rovná určité známce. Začne také chápat, že hry, aby byly spravedlivé, musejí mít pro každého stejná pravidla a výjimky chápe jen velmi obtížně. 

S rozvojem abstraktního myšlení, tedy počátku adolescence, dochází k pochopení abstraktních pojmů, jako je dobro, demokracie a spravedlnost. Děti v relativně nízkém věku (např. deset let) jsou překvapivě schopné vysvětlit principy a nutnost spravedlnosti, a to bez ohledu na subjektivní zájmy, které dovedou jasně oddělit. 

Charakteristikou rané adolescence (dříve puberty) ovšem je, že dochází k výrazným neuroanatomickým změnám i výrazným proměnám myšlení a chování. Neurovědní studie ukazují, že s rozvojem rané adolescence dochází ke zmenšování prefrontálních struktur v mozku, tedy regionů, které jsou odpovědné za „lidskost“. Chápání a schopnosti dodržování norem, regulaci chování a emocí. To vše jako by v adolescenci mizelo nebo se oslabovalo.

Evoluční vysvětlení je takové, že příroda potřebuje, aby mladí na vrcholu sil byli schopni překračovat zaběhnutá pravidla, měli odvahu riskovat a nacházet nová řešení. To je patrné v řadě vědních oborů, jako jsou například matematika a fyzika, ale i umění. K největším objevům docházejí právě mladí lidé. Ti, kteří překročí onu pomyslnou hranici rané geniality si opět začínají vytvářet silná prefrontální spojení, ale ve své práci více respektují pravidla a zaběhnuté normy, protože „tak se do dělá“, „je to slušné“ a je to „pravidlem“.

Snahou usměrňovat mladé, nadané a možná i rebelující mladistvé připravujeme 
svět o rozvoj a překvapivá zjištění. Vidím to jako člen oborové rady pro lékařskou psychologii. Jsou studenti, které někdy nepřipustíme ani ke studiu, protože jejich projekty jsou příliš mimo zaběhnuté metodologické hranice a my, v dobré víře, studenty „ochraňujeme“ před zklamáním z toho, že jejich práce bude mít malý potenciál projít recenzními řízeními přísných recenzentů, kteří málokdy ustoupí z principů aktuální vědecké metodologie.

Nicméně vraťme se ke spravedlnosti práva a etiky. Monografii otevírá naše nejvýznamnější a  první profesorka lékařské etiky, prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., otázkou, zda medicína v roce 2022 může být medicína spravedlivá. Text je velmi rozsáhlý, ale čtivý, tak jak to u paní profesorky bývá.

Pro naladění na připravovanou knihu můžeme vybrat závěr této kapitoly:

"Závěrem zopakujme, že problematika alokace reálných zdrojů je ekonomickým, medicínským, organizačním, politickým a v neposlední řadě i etickým problémem číslo jedna. Zdravotnické systémy, tedy i ten náš český, je nezbytné racionalizovat, protože nikdo nemůže dostat všechno, co je k dispozici.

Současně by nikdo neměl spotřebovat více péče, než je nezbytné a účinné. K rozhodování o tom, jak to udělat, nepochybně patří i kritérium spravedlnosti, kterou (nejen) Avicenna považoval za jednu z nejdůležitějších ctností. Situaci vedoucí k úspěchu spravedlivé racionalizace komplikuje preference zdraví jako individuální hodnoty, společenská eroze solidarity a upozaděná hodnota veřejného zdraví, která zasluhuje prvky zvláštního režimu. Přes všechny (i neuvedené) překážky musíme stále o spravedlnost pečovat.

„Doufej ve spravedlnost, ale buď připraven na bezpráví.“ Lucius Annaeus Seneca. 

V jiném světle prezentuje svůj příspěvek JUDr. Jan Mach, který se drží především v čistě praktické rovině, což od vrcholového advokáta je velmi cenné. Svůj příspěvek „Vrcholová péče o chudé i bohaté bez připojištění a příplatků. Jak je to možné?“, uzavírá takto:

„České zdravotnictví je tedy spravedlivé v tom, že bez připojištění, bez diferenciace podle plateb na zdravotní pojištění a pro velkou část populace (státní pojištěnce) bezplatně, za mnohem méně finančních prostředků, než je tomu v jiných státech, zajišťuje vysoce kvalitní lékařskou péči. Jak je to možné?Na úkor spravedlivé odměny pro lékaře a další zdravotníky.“

Vedle témat, která se zaměřují na čistě etické a právní roviny, je v monografii pozoruhodná i kapitola Mgr. Tibora Brečky, který v kapitole „Lidská versus Boží spravedlnost“ zpochybňuje samotný koncept spravedlnosti. Nikoliv však ve smyslu, že by tato kategorie nebyla možná a potřebná, ale že pohledů na tuto problematiku je opravdu mnoho.

Do monografie přispěli: prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc., prof. MUDr. Pavel Kalvach, DrSc., MUDr. František Koukolík, DrSc., prof. MUDr. Eva Králíková, CSc., prof. MUDr. Pavel Pafko, CSc., prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., doc. MDDR. MUDr. Jiří Šedý, Ph.D., MBA, prof. MUDr. Richard Škába, CSc., Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D., prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., JUDr. Jan Mach, Mgr. Jana Koláčková Zapletalová, prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., MBA 

 

Autor: prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., MBA

Foto: Shutterstock

reklama

reklama



Mohlo by vás zajímat

Obrázek
Tempus -
20/05/2024

Čekání na reformu jako čekání na Godota

Zdravotníci uzavřeli s vládou dohodu, díky níž má dojít k výraznému navýšení platů. Už se začínají objevovat kritikové, kteří jako mantru opakují, že jde o špatný, nesystémový krok, kterému měla nejprve předcházet reforma zdravotnictví. Jsem už na tyto řeči alergický. Od roku 1995, kdy se pohybuji v lékařských organizacích, slýchávám od různých politiků, expertů a novinářů, že nejprve se musí udělat reforma, aby se ušetřilo, a teprve pak se mohou zvýšit platy. Jenomže od roku 1995 dodneška žádná trvalá reforma neproběhla. A co je důležité: žádná ani neproběhne. Čekání na ni je jako čekání na Godota, který nepřijde. Kdo si myslí opak, je buď naivní, nebo ideologicky předpojatý. Od oslavované proklamace „Musíme udělat reformu!“ k činům je cesta nekonečně dlouhá. Politická reforma prostě nebude a hned ze tří důvodů. Ale nezoufejte! Potřebnou změnu si můžeme vynutit sami. A tím tu reformu vlastně udělat.


reklama

reklama