Hlavička
05/05/2022

Šéf VR Medical: Virtuální realitou chceme pomáhat co největšímu počtu pacientů

Technologie jsou nedílnou součástí zdravotnictví, což dokazuje i společnost VR Medical, kterou vede mladý podnikatel Konstantin Novikov. Firma zajišťuje a vyvíjí technologie sloužící k léčbě a rehabilitaci v oblasti ortopedie a neurologie.

reklama

reklama

Rozhovor začal trochu smutně, protože probíhal ve chvíli, kdy odstartoval konflikt na Ukrajině a Konstantin Novikov má na Východě rodinu. „Chtěli jsme ji dostat k nám do bezpečí, ale zatím nechtějí. Muži museli narukovat do armády a ženy s dětmi chtěly zůstat,“ odpovídá na otázku, jak celou situaci vnímá.

Téma rozhovoru se ale točilo hlavně kolem virtuální reality (VR) a jejího využití ve zdravotnictví, čímž se zabývá jeho společnost VR Medical. Firma vznikla teprve v roce 2020 a dnes už její produkty využívají lázeňské domy a nejméně deset nemocnic v Česku. Projekt získal i první cenu v akceleračním programu 4DigitalHealth.

Jak virtuální realita při rehabilitaci funguje? Jak ji vnímají pacienti? Co Konstantina k tomuto nápadu přivedlo? A jak složité bylo dostat pro toto zařízení zdravotnickou certifikaci a dostat jej do nemocnic?

reklama

Působíte ve světě technologií. Co jste vystudoval?

Vystudoval jsem inženýra na strojní fakultě na Západočeské univerzitě v Plzni, kde také dokončuju disertační práci a ukončuju Ph.D. studium. Časově se ale uzavření titulu moc dobře nepotkává s prací.

Jak jste se dostal od strojařiny ke zdravotnictví, kde jste začal využívat virtuální realitu? Měl jste nějaký úraz, nebo k němu máte vztah?

S virtuální realitou pracuju už asi pět let. Před téměř osmi lety jsme se snažili tuto technologii využívat pro školení zaměstnanců, navrhování výrobních zařízení a projektovou práci ve výrobních podnicích, jelikož z průmyslové oblasti pocházím. Jenže jsme se na začátku hodně potkávali s tím, že daná technologie byla špatně uchopitelná.

Myslíte uživatelsky složitá?

Nabízela velkou přidanou hodnotu, ale když jsme ji potom nechali ve firmě „volně ležet“, nebyla situace ideální. Řadoví dělníci s virtuální realitou nedokázali pracovat. V posledních letech se přístup k technologii otočil a dnes existují takové, které nevyžadují žádné složité počítače a kabely. Zařízení vezmete jednoduše do ruky a odnesete kamkoli a bude kdekoliv fungovat. A pokud máte zkušenosti a dobrý přístup, tak ho lze využít a vytvořit z něj efektivní a funkční řešení.

Tím, že jsme z Plzně, jsme většinu projektů realizovali po Plzeňském kraji a v rámci toho jsme také od začátku komunikovali s plzeňskou fakultní nemocnicí. S tím souvisí i myšlenka, že když virtuální realita funguje pro stovky lidí v automotive, proč by nefungovala i v jiných oborech. Vítězně nakonec vyšla oblast zdraví, kde jsme věřili v pozitivní dopad.

Přepokládám ale, že přechod není tak jednoduchý. Zatímco běžného technologického pomocníka uvedete na trh, zdravotní prostředek musí projít celkem složitou schvalovací certifikací.  Jak moc složitý tento proces byl?

Přiznám se, na začátku jsem si vůbec neuvědomil, co všechno vyřízení certifikace bude obnášet. Moje očekávání byla mnohem přímočařejší. Říkal jsem si, že je to jen o tom něco vymyslet, navrhnout a potom věc dobře využívat. Samozřejmě jsme narazili. Certifikaci jsme museli intenzivně řešit. Trvalo řádově měsíce, než jsme se propracovali přes ISO standardy (normy ISO jsou mezinárodní standardy, které vydává Mezinárodní organizace pro normalizaci, pozn. red.), technickou dokumentaci a přes to, abychom správně nastavili systém fungování a navrhování veškerých řešení, která děláme. V konečném důsledku nám papírování zabralo skoro rok, ale naštěstí se prolínalo s vývojem.

Rehabilitace u moře nebo na horách

Předpokládám, že první váš produkt s virtuální realitou k rehabilitaci využila plzeňská nemocnice? Jak probíhalo jeho zavedení do praxe?

Už během získání certifikace jsme průběžně řešili otázku klinických zkoušek. I když po světě nějaké studie jsou a lze prokázat, že řešení funguje, my jsme si řekli, že půjdeme širší cestou. Opravdu jsme chtěli udělat komplexní studie a najít co nejvíce možných případových studií pro to využití. Náš cíl je spolupracovat s nejlepšími odborníky v Česku, což se nám myslím v posledních měsících velmi daří.

V září jsme získali od Státního ústavu pro kontrolu léčiv potvrzení o získání CE (conformité européenne  potvrzení, že výrobek splňuje bezpečnostní, zdravotní i environmentální požadavky EU, pozn. red.) a rovnou jsme navázali na klinické zkoušky. První léčba začala probíhat ve FN Plzeň a zaměřili jsme se na ortopedické pacienty z důvodu lepší představivosti. Je jednodušší si představit pohyb, změnu rozsahů pohybu, flexi a extenzi ruky. Postupně jsme pak v rámci vývoje postupovali do složitějších oblastí, jako je neurorehabilitace.

Jak funguje aplikace v praxi v nemocnicích? Programy vytváříte přímo vy ve spolupráci s lékaři?

Výhoda je, že jsme postavili funkční řešení a lidé v průmyslu ho museli vyžívat původně na denní bázi. Nejsme nadšenci, kteří by si řekli: „Teď s virtuální realitou vše osvobodíme a bude vše fungovat.“ Jsme skeptičtí. Na jedné straně víme, když jsme někde přístroj nechali, jak to dopadlo. Buď v něm byly zabodnuté nůžky, nebo tam nebyl vůbec. Na druhou stranu jsme získali zkušenosti, jak využívat moderní technologii.

Pokud to vezmu z pohledu praxe a nebudeme se bavit čistě o obsahu, který vidí pacient, potřebujeme mezičlánek, aby bylo řešení funkční. Když vám přinesu na flash disku námi vytvořenou aplikaci, co s ní budete dělat? Nic moc. Ale když vám dáme systém pro administraci a umožníme vám správu z jakéhokoliv telefonu, tabletu nebo počítače, můžete pacientovi zapojit virtuální obsah, vyberete mu ho, uvidíte, co je pro něj vhodné. A na základě jeho cílů a diagnózy dokážete sledovat, co tam přesně dělá. Na závěr zaznamenáte výsledky o tom, jaký měl pacient rozsah. O kolik víc jablek například naházel do košíku. Na závěr data lékař sesbírá a vyhodnotí. Doktoři tak ovládají přístroj, aniž bychom tam museli být s pacientem i my. Přístroj je uživatelsky jednoduchý, a aby byl plně funkční, pracovali jsme na programech samozřejmě s odborníky ze zdravotnictví.

Jak si mohu tuto technologii představit? Mám virtuální brýle, kde probíhá nějaké cvičení, které mě nutí zapojovat část těla, kterou potřebuji rehabilitovat?

Nejedná se jen o videa, ale o interaktivní světy. Často u neurologických pacientů vidíme, že vnímají virtuální realitu skoro jako skutečný svět. Míra ponoření je hluboká. Virtuální realita je tu s námi už dlouho, ale trvalo dlouho, než jsme se dostali z nemotorného statického a ne moc uchopitelného přístroje do konceptu, který je dnes. Dnešní virtuální headset nepotřebuje nic. Má vlastní výkon, procesor, neřešíte technické doplňky a kabely. Aplikace vyvíjíme s nejlepšími odborníky.

Snažíme se, aby přístroje a programy byly co nejlépe otestované a aby co nejlépe fungovaly. Pak máme pohled dvou hlavních článků – terapeutů, kteří musí jednoduše ovládat náš systém, a na druhé straně pacientů. Pro ně musí být terapie přínosná, přinášet efektivní rehabilitaci a jako benefit je to baví a rádi se k ní vrací. Líbí se jim podívat se k moři, splnit několik úkolů v horách. Brýle mají systém možnosti snímání rukou, takže už neřešíme ovladače. Snímáme do detailu pohyby článků prstů, což se hodí u různých paréz, u psychosomatických problémů, u problematiky zrcadlových neuronů, kde řešíme jemné nuance v pohybech.

Konstantin Novikov mi pouští video, abych si mohla proces představit:

Pro starší technologie nebude? Mýlil jsem se

Do jakých oblastí ve zdravotnictví s výrobkem dál směřujete?

Kromě ortopedie, kterou jsem zmínil, dále rozšiřujeme balík v oblasti neurologie, kde máme hned několik cílů. Začínali jsme se zlepšováním stability, se zmírňováním třesu, snižováním bolesti a vnímáním bolesti. Dokážeme člověka i dostat do vyšší tepové frekvence, a to během subjektivního vnímání času. Měli jsme například pána, který nemohl prakticky stát. Bez vozíčku vydržel zhruba jednu minutu. Když jsme mu nasadili brýle, tak začal plnit jednotlivé úkoly a úplně ho to pohltilo. Naměřili jsme, že stál 15 minut. Po sundání brýlí samozřejmě pacient vnímal celou léčbu jako jednu minutu a nechtěl nám naměřenou délku věřit. To jsou zajímavé věci, které se nám v průběhu práce s pacienty stávají, a je to příjemné zjištění.

Vnímáte rozdíly v léčbě z pohledu věku? Přece jen mladší lidé do 40 let věku už si mnohdy virtuální brýle třeba zkusili a práce s nimi pro ně může být lehčí než u starších ročníků.

Automaticky jsem rozdíl předpokládal na základě toho, co jsme viděli ve firmách, ale úplně se mi domněnky vyvrátily. Většina našich pacientů je starších 50 let a nestává se nám, že by někdo léčbu odmítl. Jsou nadšení a někdy třeba ani neplní úkoly, jen si sednou na terase u moře a později cvičení dokončí. Vyvrátila se mi také očekávání, že pro starší lidi technologie nebude. Naopak vnímáme, že ortopedické pacienty kolem 18 až 20 let, kteří nemají žádné kognitivní překážky, terapie baví, ale zároveň vyžadují ještě větší interakci, střílečky a podobně.

Je důležité, že to přijímají, ale myslela jsem spíše z pohledu úspěšnosti léčby. Jestli to pro starší není větší zážitek a vnímají to víc.

Záleží na rehabilitačním cíli. Rád bych řekl, že paušálně platí takové a takové výsledky. Jenže i když to zní špatně, ne ve všech případech lze předpokládat po dvou týdnech cvičení zlepšení stavu o 30 procent. Někdy i samotné udržení stavu je velmi pozitivní. Pro naše oko je skvělé vidět, že pacienti jsou nadšení a posouvají se. Výsledky jsou často viditelné u stability a rozsahu pohybu. Ale jsou věci, které nemůžeme tímto způsobem kvantifikovat.

V kolika nemocnicích nyní tyto brýle máte?

Okolo deseti nemocnic. Brýle dodáváme ale i do dalších zařízení. Kromě toho, že spolupracujeme s velkými nemocnicemi, se snažíme vybírat i zajímavá zařízení, jako jsou lázně. V Janských Lázních třeba spolupracujeme na oblastech, jako je fyzioterapie a ergoterapie. Když navrhneme a vyvineme určitou aplikaci pro specifickou skupinu či diagnózu, je vhodné ji zvalidovat s větším počtem pacientů a získat od nich zpětnou vazbu. 

 


 

Obrázek: Co je potřeba k VR terapii? Zdroj: prezentace VR Medical

Je tato léčba v nemocnicích hrazena pojišťovnami?

Zdravotní pojišťovny jsme oslovili a jednáme s nimi. Zpětná vazba byla pozitivní. Očekával jsem spoustu různých překážek, ale řešili jsme spíše, jak celý systém nastavit, aby byl funkční. Snažíme se také komunikovat s odbornou společností. Pilotně bychom rádi rozjeli testování, aby si pojišťovny i odborná společnost potvrdily, že virtuální realita ve zdravotnictví funguje.

Kolik stojí nyní tato terapie pro samoplátce?

Momentálně komunikujeme na úrovni individuálních požadavků nemocnic. Zatím nemáme nastavený systém, jakým způsobem by měla být rehabilitace hrazená samoplátci napřímo. Spíš se snažíme vytvořit skupiny pacientů, kterým by terapie ve VR pomáhala, a po konzultaci s odborníky vybíráme, komu bychom tuto terapii určili.

První v soutěži a možná expanze

Jaké jsou podmínky pronájmu nebo koupě, pokud si chce přístroj pořídit soukromé fyzioterapeutické nebo ortopedické centrum? Kupuje licenci?

Dlouho jsme nad tím přemýšleli a vydali jsme se cestou licenční s tím, že ordinace platí měsíční poplatek. Nejde totiž jen o hardware jako takový, ale dodáváme přístroj jako celek včetně softwaru, který umožňuje ovládání a který pravidelně aktualizujeme.

Zvítězili jste v programu 4digital health. Jak jste na program přišli a proč jste se do něj přihlásili?

Nebudu si přihřívat polévku, můj nápad to nebyl. Spolupracujeme s jednou developerskou pražskou agenturou, která tuto možnost viděla a doporučila naši účast. My jsme se zapojili.

Jaká kritéria bylo potřeba splnit? Bylo to náročné?

Bylo to trochu náročnější, než jsem očekával. Samozřejmě všude se musí vyplnit papír, vytvořit prezentace. Stálo to nějaký čas, ale ten čas nebyl vyhozený, protože během přípravy jednotlivých podkladů se dopilovávala i naše obchodní strategie a komunikace. Pracovalo se na prezentaci, na tom, jak by měl vypadat obchodní model. Koho by bylo možné oslovit v zahraničí pro možnost expanze. Takže časově ano, stálo nás to něco, ale zároveň jsme se posunuli o kus dál.

Naťukl jste expanzi do zahraničí. Jak moc krátkodobý nebo dlouhodobý cíl to je?

Získaná certifikace CE je platná po celé Evropské unii, takže nám umožňuje přechod do členských zemí. Chceme si udržet know-how a odbornost na území České republiky. Expanze do zahraničí by proběhla za účelem toho, že chceme, aby se to celé, co děláme, udrželo. Naše podnikání je finančně náročné. Hlavní středisko by zůstalo v Česku. Když už ale ty výsledky vzniknou, chceme, aby pomáhaly co nejširšímu spektru pacientů. Proto první část expanze startujeme v Německu, kde začínáme domlouvat první spolupráce. Výhledově vidím za dva roky expanzi do Ameriky.

Kolik lidí zaměstnáváte?

To je těžké říct. Užší skupina čítá 20 lidí. Velká část je vývoj, což je nezastupitelná složka. Pak máme projektové manažery, kteří musí komunikovat s odborníky a dalšími. A pak je ta stránka odborníků na jednotlivé oblasti, kteří nám pomáhají celý proces vytvářet. Zaměstnáváme tedy i spoustu externích odborníků.

Virtuální realita jde každým rokem velmi dopředu. Máte i tým vývojářů, který neustále technologii vylepšuje? Nejen ze zdravotnického hlediska, ale i technologického?

To je nezbytná součást, protože každý měsíc vyjde nějaké nové zařízení nebo nový softwarový modul, který by mohl pomoci. Snažíme se vše monitorovat, nakupujeme, sháníme informace, spolupracujeme s univerzitou a snažíme se sdílet zkušenosti. Snažím se pracovat s tím nejlepším, co na trhu je. Abychom se zbytečně neblokovali. A aby užitnost byla co nejlepší.

Na úkor veškerého volného času

Aby tento projekt mohl vzniknout, pomohl vám investiční holding JUFA. Jak vznikla tato spolupráce?

Dohoda až tak náročná nebyla. Primární start nebyl v tom, že bych si vymyslel nápad a rozeslal ho na všechna možná místa s cílem získat nějaké peníze. Nápad byl mnohem jednodušší. Měli jsme znalost technologie a pár kontaktů na lidi, kteří by ji rádi využívali. S Jiřím Fastem (jednatelem JUFA) jsme se setkali zcela náhodně nad tématem virtuální reality na schůzce, kterou nám domluvili z CzechInvestu.

Probírali jsme, kde všude lze tuto technologii využít, a napadlo nás i zdravotnictví, kde jsme uviděli velký potenciál. Nezačínali jsme s megalomanskou představou rozvoje, ale začínali jsme malou skupinkou pro využití v plzeňské fakultní nemocnici – pro ortopedické pacienty – a postupně se nám nabalovaly další možnosti a otevíral se nám svět. Postupně jsme řešili, jak k tomu přistoupit z pohledu nákladů.

Působíte na trhu v podstatě teprve rok a startupu se start povedl…

Ano, ale na úkor veškerého možného času. Je výborné, že se na celém byznysu podílí i náš investor. Nejsme lidi, kteří si jen ukazují excelovské tabulky a řeší finance a odhady, ale snažíme se makat. A to přináší ovoce. Je skvělé, když vidíme v reálu, jak naše produkty pomáhají. To nás zase motivuje, abychom se posouvali dál.

Kde byste chtěl být s touto firmou za pět let?

Cíl, který se nám od začátku nemění, je pomáhat co největšímu množství pacientů. Zní to líbivě, ale musí to souviset s tím, že celé toto podnikání bude fungovat. Když se nám pomocí klinických studií podařilo prokázat, že je tato technologie opravdu výjimečná, tak věřím, že ji dokážeme dostat i k co nejširším masám lidí, aby mohla pomáhat kdekoli.

 

 

Konstantin Novikov se narodil v roce 1990 ve městě Weimar v Německu a od svých šesti let žije v České republice. Vystudoval strojní fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni. Během magisterského a doktorského studia působil několik semestrů na univerzitách na Tchaj-wanu, ve Slovinsku a v Turecku. Po škole pracoval jako průmyslový inženýr v ČR a ve Švýcarsku. Poté byl ředitelem divize VR/AR, která se zabývala implementací moderních technologií do průmyslové praxe. V roce 2020 založil společnost VR Medical zajišťující a vyvíjející technologie sloužící k léčbě a rehabilitaci v oblasti ortopedie a neurologie.

 

 

Autor: Pavlína Zítková

Foto: archiv Konstantina Novikova

reklama

reklama

reklama

reklama