Chtěl jsem dokázat svým pacientům s nadváhou nebo obezitou, že s pohybem lze začít kdykoliv, říká MUDr. David Dezort, který úspěšně absolvoval jeden z nejtěžších maratonů na světě.
reklama
reklama
Je ročník 1976 a rodilý Ostravan. Promoval na LF UP v Olomouci v roce 2000. Po škole nejprve pracoval jako anesteziolog ve FNOL, aby pak s rodinou odešel na delší dobu do Německa. Následně pracoval ve Velké Británii, kam dojíždí jako locum anesteziolog dodnes. Natrvalo zakotvil s rodinou u Litomyšle, odkud pochází jeho žena, která je soukromou oční lékařkou s úvazkem v nemocnici. Pracoval na ARO v Litomyšlské nemocnici.
Později si dodělal atestaci ze všeobecného lékařství a převzal praxi po tchánovi. V současné době pracuje ve vesnické ordinaci, slouží na ARO v Litomyšli a v Londýně a občas zaskočí i na záchrance. Klasický doktor na maloměstě, říká o sobě. Nicméně jeho sportovní úspěch moc klasický není. Úspěšně absolvoval horský ultramaraton, tedy 176 km v Alpách s celkovým převýšením deset tisíc metrů a časovým limitem 46,5 hodiny.
Pane doktore, máte za sebou ultramaraton kolem Mont Blancu. Nemýlím se, když tento závod označím za jeden z nejtěžších běžeckých maratonů na světě? Můžete ten závod popsat?
reklama
UTMB je mistrovství světa v horském ultramaratonu, jde o finálový závod všech horských maratonů, které se běhají po celém světě; 176 km v Alpách, celkové převýšení deset tisíc metrů, časový limit 46,5 hodiny. Start je ve francouzském Chamonix a trasa vede kolem masivu Mont Blanc přes území Itálie a Švýcarska. Na startu vedle sebe stojí jak běžecká elita, tak zástupy natěšených hobby běžců, kterým jde hlavně o to si závod užít a jakkoliv v časovém limitu dojít do cíle. Celkem 2700 účastníků, z nichž tisíc závod nedokončí. Běžecký rekord trati je neskutečný, něco málo pod 20 hodin.
Noc před závodem jsem šel spát už v osm večer a nemohl usnout. Honily se mi v hlavě myšlenky. Proč? Stojí mi to za to? Sedmačtyřicet let, po operaci přetrženého vazu v koleni, šroubovaný kotník. Fyzicky jsem si věřil, kondičku mám, kopce urvu silou, ale bál jsem se vazů a kloubů. Přece jen, mám adekvátně věkem zhuntované tělo. Váha 73 kg na 177 cm. Na ideální běžeckou váhu, abych mohl hopsat po kamenech jak srnka, mám asi 13 kg navíc. Stojím na balkoně penzionu v Chamonix a koukám na příkré svahy hor kolem a majestátní Mont Blanc. Chce se mi zvracet, tohle jsem fakt přehnal.
Prvních 80 km jsem si užíval. Běželo se opravdu dobře a trošku jsem to přepálil. Terén se střídal přes štěrkové cesty, udusané hliněné pěšinky, vysokohorské louky po obtížný technický kamenitý sešup. Baštil jsem gely plus jídlo, co bylo k dispozici včetně nabízených energetických izotoňáků, které jsem neznal a předem nevyzkoušel. Počasí bylo nádherné, noc jasná, hvězd nepočítaně a já postupoval směle vpřed. Stoupání se táhla, ale nebyla nekonečná. Klesání se dala seběhnout a nebolela. V horských vesnicích jsme hlasitě povzbuzováni tisíci fanoušky, kteří si z fandění udělali celonoční party.
První vyčerpaní odpadlíci byli zdravotníky baleni do alu folií a stahováni z trasy. Na 51. kilometru překvapivá kontrola povinného vybavení. Chtějí vidět nabité a připojené mobily, dva litry vody a termofólii. Následuje totiž 30 km dlouhý úsek vysoko v horách. Byl jsem na trase 12 hodin, překročil francouzsko-italskou hranici a překonal pět vrcholů, z toho čtyři s výškou kolem 2500 metrů nad mořem. Nadšeně jsem se pustil z kopce na hlavní check point na italské straně. Prudce 1300 výškových metrů dolů. Jde ti to skvěle, hlásí mozek. Tělo nenaříká, co se může stát? Krotím optimismus.
Krize první – 83. kilometr, Courmayeur. Strmý seběh do symbolické půlky trasy na druhé straně Bílé hory mě odvařil a dosavadní popíjení nevyzkoušeného energeťáku si vybralo svou daň. Mám průjem! Kurňa! Support team nedorazil. Uvízli s autem v zácpě v tunelu pod Mont Blancem. Depka. Trochu povzbudit bych potřeboval. Měním komplet oblečení za čerstvé a voňavé, ale suché trenky, ponožky a triko mi náladu nezvednou. Po třicetiminutové pauze těžce vstávám ze židle a jdu dál. Následuje příkré stoupání v pravé poledne a nepřátelská italská vespa mě bodá do pravého lýtka. První opravdová krize, kdy přemýšlím, že to zabalím. Ruce mám slabé, chybí mi vnitřní energie, totální deprese, pravé lýtko natéká a slunce peče, fakt peče. Začínají mě pálit chodidla.
Jedu jak stroj. Připomenu si svou motivaci, proč tuhle šílenost dělám, a zapojím antikrizovou techniku. Zaháknu se za nejbližšího závodníka a kopíruji jeho krok a tempo v těsném závěsu a nechávám se jím vyvézt až nahoru. Vrtulník sváží v kleci nějakého chudáka, který vyšel nahoru, ale na cestu dál už mu nezbylo sil. Piju v tom vedru vše, co teče.
Následovala nejkrásnější část UTMB, která mě nakopne. Dlouhatánský třináctikilometrový traverz s výhledem na jihovýchodní masiv Mont Blancu s několika ledovci. Škoda, že mi výhledy kazí pálení plosek a úporná snaha kontrolovat svěrače. Břicho mám nafouklé jak buben. Na 101. kilometru se na občerstvovačce očima vyhýbám medikům, kteří sondují a stahují z trati vyčerpané kusy. Dávám polívku, z pevné stravy se mi dělá šoufl, bolí mě břicho, láduju se banány a kolou. Na záchodě sedím 15 minut, dávám smectu proti průjmu a po vzoru okolí se pokouším o power nap. Lehnu si na 15 minut, ale neusnu. Vstanu, sklopím hlavu a dřu do dalšího kopce. Mega stoupání ve vedru na nejvyšší místo trati 2537 metrů nad mořem a zároveň italsko-švýcarskou hranici utáhnu rukama. Dojdu vyhublého zvracejícího Nora, nevypadá dobře, kolabuje vedle trasy, volají pro něj vrtulník. Do cíle stále zbývá 70 kilometrů, 14 kilometrů dolů je nekonečných, myslím jen na záchod, zpropadené nevyzkoušené energeťáky!
Sto šestnáctý kilometr, opět neúspěšný pokus o šlofíka u trasy. Začíná druhá noc. Nikdy jsem nešel závod delší než 119 kilometrů, takže nevím, jak bude moje tělo dál reagovat. Překonávám další stoupání na 130. kilometru, kde mě konečně čeká support team, komplet rodina. Snažím se vypadat pozitivně, ale moc mi to nejde. Je tma, dusno, nasoukám do sebe těstoviny se solí. Kolem mne odpadávají lidi ze závodu po desítkách. Nejčastěji pro puchýře, otoky chodidel, opruzeniny, bolesti kolen, zažívací obtíže, celkové vyčerpání a dehydrataci. Kanaďan naproti mne má nohy jeden velký puchýř, jeho manželka ho objímá a on se svěšenou hlavou pozoruje, jak mu odepínají startovní číslo s čipem. Celá rodina jde kousek trati se mnou, po kilometru je setřesu a mizím jim z dohledu ve tmě.
Trient, 146. kilometr, do cíle 30 kilometrů. UTMB jde do finále. Teď se rozhoduje. Teprve teď závod doopravdy začíná. Jde se daleko přes limit. Nápor na tělo a psychiku je extrémní. Podpořit mě teď přišli oba synové. Vyjeveně na mne koukají, asi nevypadám zrovna svěže. Další pokus o chvilkový power nap. Kluci mě zabalují do spacáku a deky. Neusnu a jdu čelit nejprudšímu stoupání celé trasy. Masakr! Doslova si v tom prudkém krpále šlapeme na hlavy, hole se smýkají a nemají se v terénu oč zabodnout. V každé serpentině někdo odpadne a těžce oddychuje, někdo to otáčí a končí. Sto padesátý pátý kilometr. Z předposledního kopce se potácím. Hlava mi hučí, jsem jak opilý. Je pět hodin ráno, opouštím běžeckou skupinu. Motá se mi hlava, nejsem schopen se soustředit na terén. Bojím se úrazu. Kolem trasy polehávají unavení závodníci, někteří nohama doslova uprostřed stezky. Totálně vyčerpaný lehnu do trávy někde na švýcarsko-francouzské hranici. Jen tak sebou plácnu na zem. Budík nastavím na 15 minut.
Probudím se za 45 minut. Svítá, hlava je svěží, ale každý krok mne pro puchýř pod palcem na noze bolí, běžet už nemůžu. Silou vůle se dobelhám po ostrých kamenech z kopce na předposlední check point 20 kilometrů před cílem. Pevné jídlo už nejím, jen čaj, šest kostek cukru, polévka, banán. Beru si analgetika. Tohle už dojdu, tohle už dorvu! Vylézá slunce, nálada se mi zlepšuje, sice jsem nabral ztrátu tři hodiny, ale mega krizi z nedostatku spánku jsem překonal. Mysl je jasná a šlapací robot ve mně jede na plné obrátky.
Vidinu cíle jsem si připustil až na vrcholu posledního kopce, až při posledním seběhu. Už jsem si povolil myslet na to, že závod zvládnu. Dával jsem sakra pozor na každý krok a kámen, abych si těsně před cílem něco neudělal. Jak já si těch posledních devět kilometrů užíval! Turisté kolem skandovali a tleskali na každého závodníka a volali bravo! A já odpovídal: I did it! I did! a usmíval se jak jojo. Běžel jsem jak vítr, a když se ke mně asi kilometr před cílem v Chamonix přidal nejstarší syn Daniel, se kterým jsem ve dvojici před léty zvládl B7, zažíval jsem běžeckou a emocionální extázi. To se musí zažít! Všichni, ale opravdu všichni kolemjdoucí a postávající skandují, volají vaše jméno, tleskají a řinčí alpskými kravskými zvonci.
Cílová rovinka byla splněný sen. Z věže kostela duní údery zvonů, obecenstvo burácí a vítá i mě jako vítěze. Míří na vás kamery a desítky fotoaparátů. Neskutečný pocit hrdiny okamžiku. Cílová brána s logem UTMB nad hlavou. Takhle jsem si to ve snu představoval. Chce se mi křičet štěstím. Já hobík jsem to dokázal! Já to opravdu dal! Chce se mi křičet, ale únava zvítězila a vydýchávám cílový sprint. Ta bolest za to stála. V duchu s pokorou děkuji čemukoliv a komukoliv za to, co mi bylo právě umožněno a že jsem u toho nebyl sám.
Jak se k takovému závodu dostane praktický lékař a anesteziolog z Čech?
Jsem doktorem na plný úvazek, mám tři děti a běhat jako hobík jsem začal po svých čtyřicátých narozeninách. Nechci říct, že hlavní motivací byla krize středního věku, ale možná, že právě tahle cifra mě nakopla. Motivací bylo nejen shodit nějaké to kilo navíc, ale zároveň dokázat svým pacientům s nadváhou nebo obezitou, že s pohybem lze začít kdykoliv, i v pozdějším věku. Chtěl jsem ostatním ukázat, že sportovní sny se mohou s trochou píle vyplnit každému, že aktivní přístup ke zdraví má každý ve svých rukou. Prevalence obezity, hypertenze, cukrovky u mé generace husákových dětí je opravdu extrémní.
V tu samou dobu přišel švagr, zubař, s tím, že poběží Beskydskou sedmičku (stokilometrový horský maraton v Beskydech) a přesně v ten okamžik jsem se rozhodl. Když to chce dokázat on, dokážu to taky! O nějakém UTMB jsem neměl ani páru, mým Everestem byla B7.
Začal jsem se po čtyřicítce také učit hrát na trumpetu, jezdit na koni, oprášil jsem střelbu, chodil jsem na Aikido, krav magu, provázel turisty po Litomyšli a Praze. Myslím, že po čtyřicítce jsem začal žít i jinak než jen prací a dětmi. Plnil jsem si konečně své nepracovní sny. Postavit se na start Beskydské sedmičky a později UTMB vedle běžecké elity a pokusit se zdolat B7 a UTMB patří rozhodně pro mě jako hobíka do kategorie oživlého sportovního snu.
Horskou výzvou s 35 kilometry v Jeseníkách to začalo. Pak jsem šel třikrát Beskydskou sedmičku, poprvé to bylo fiasko. Nato jsem si poprvé oťuknul Alpy na 72kilometrovém Dolomiti Extreme Trail s převýšením 5500 metrů. Rok nato jsem zvládl Scenic trail ve Švýcarsku, 119 kilometrů s převýšením 7500 metrů. No a loni jsem dokončil nádherné Lavaredo, 120 kilometrů opět v Dolomitech. Nikdy mi nešlo o umístění. Hlavní bylo dojít do cíle v časovém limitu, užít si hory a atmosféru. Pak se mi ale v hlavě usadila představa UTMB, nemohl jsem se jí zbavit. Ta vzdálenost a převýšení čněla nade vším. UTMB mě fascinoval a děsil zároveň. Pokusím se o UTMB a dám do toho všechno, co můžu jako hobík dát. Poběžím a s trochou štěstí dokončím mistrovství světa v ultramaratonu!
Příprava na takový závod musela být hodně náročná. Jak dlouho trvala a jak probíhala? Co jste musel pro úspěch u Mont Blancu obětovat?
V lednu jsem se dozvěděl, že jsem byl vybrán. Zájem o účast na závodě je totiž enormní. Zájemce musí splnit náročná běžecká kritéria a pak mít štěstí a být vylosován do startovního pole. Okamžitě jsem šlápnul do tréninku, běhal jsem 300 kilometrů za měsíc, ladil výbavu, speciální běžeckou výživu, posiloval střed těla, zhubnul sedm kilo. Trénoval jsem, kdy mi to práce dovolovala, třikrát čtyřikrát týdně. Studoval jsem nelítostný profil trasy a byl nervózní z toho, že jsem to možná už trošku přehnal, že už nejsem žádný mrštný kamzík. Nejpravděpodobnější má diagnóza zněla – věčný snílek. Poslední měsíc jsem byl už fakt nervózní a napnutý, no a den před závodem se mi chtělo při pohledu na strmé kopce už vysloveně fyzicky zvracet.
Co vám maraton naopak dal?
Od 83. kilometru na UTMB jsem si přísahal, že s běháním ultramaratonu končím. Že si nehodlám dále ničit zdraví. Dnes, týden poté, už mám jasno. Asi. Ultramaratony pro mou váhovou a výkonnostní kategorii fakt nemají smysl. Snad jsem tímto možná trochu zbytečným počinem dokázal, že i přes náročnou profesi si my lékaři můžeme plnit nelékařské sny. Samo sebou, že absolvování takového závodu nemá se zdravím nic společného. Před startem jsem si pro jistotu zašel na vyšetření ke sportovnímu lékaři doc. MUDr. Daliborovi Pastuchovi z FN Ostrava, aby mi dal zelenou. Díky přípravě jsem ale zhubnul, naučil se správně rehabilitovat a dodržovat pravidelný pohyb.
Jak se odrazil ve vaší práci lékaře?
Svým přístupem jsem už motivoval několik svých pacientů i kolegů k pravidelnému běhání nebo cvičení. A v ordinaci není dne, abych se mě někdo na běhání nezeptal.
Co chystáte dál?
Dotknul jsem se běžeckého nebe a málem shořel. Jsem si říkal, jestli existuje něco podobného na běžkách, sníh totiž nehoří. Lákají mě běžky a putování drsnou zasněženou severskou krajinou. Láká mě jít na běžkách celou 470 kilometrů dlouhou Kungsleden ve Švédsku. Sto dvacet kilometrů jsem před pár lety projel se svým synem na běžkách se sněžnými sáněmi a stanem, bez signálu, v severské polární zimě a naprosté divočině. Surový zážitek srovnatelný s UTMB, jen bez diváků a té bolesti.
Mým snem je konečně zpomalit. Mým snem je nebýt přepracovaným doktorem nejpočetnější generace, která teď táhne české zdravotnictví. Mým snem je, ať to další generace našich lékařů konečně dotáhne na úroveň odměňování a pracovních podmínek v západní Evropě.
Už raději končím a jdu si zaběhat.
Děkuji za vaše odpovědi a držím palce.
Autor: Michal Sojka
Foto: užito se souhlasem MUDr. Davida Dezorta
reklama
reklama
Mohlo by vás zajímat
reklama
reklama