Ústavní soud zamítl návrh na zrušení části úhradové vyhlášky

Dne 15. října 2025 přijal Ústavní soud v plénu nález sp. zn: Pl. ÚS 7/25, kterým rozhodl o návrhu skupiny 31 senátorů Parlamentu na zrušení přílohy č. 1 a přílohy č. 10 vyhlášky č. 314/2024 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad za hrazené služby a regulačních omezení pro rok 2025 (tedy část úhradové vyhlášky). Podání tohoto návrhu bylo vedeno snahou o narovnání rozdílných plateb za zdravotní výkony, které obdrží ze zdravotního pojištění běžné nemocnice a centra vysoce specializované péče. Úmyslem navrhovatelů bylo zejména do budoucna vytyčení ústavněprávních kritérií, která by toto rozdílné odměňování za stejnou práci eliminovala. Tedy nešlo jen o to, zrušit již probíhající úhradovou vyhlášku, respektive její části týkající se dané problematiky, ale do budoucna nastavit ústavněprávní kritéria pro spravedlivější výši odměn jednotlivým poskytovatelům zdravotních služeb lůžkové péče.

Ústavní soud návrh na zrušení části úhradové vyhlášky zamítl a proti jeho rozhodnutí není odvolání. Dospěl k závěru, že nejde o dvě srovnatelné skupiny, ale o skupiny odlišné, jednak o poskytovatele bez statusu centra vysoce specializované péče a jednak o poskytovatele s tímto statusem, jakkoliv je pravdou, že tento status mají uděleny převážně fakultní, velké a středně velké nemocnice. Na každou z těchto skupin poskytovatelů jsou podle Ústavního soudu kladeny odlišné požadavky a vzhledem k tomu, že centra vysoce specializované péče poskytují v průměru specializovanější a náročnější péči než ostatní poskytovatelé, vyznačuje se tato péče také vyššími náklady. 

Byť tedy rozdílným nastavením koeficientu centralizace dochází v některých případech k rozdílnému zacházení mezi jednotlivými poskytovateli, nejde o skupiny poskytovatelů, které by byly podle Ústavního soudu srovnatelné. Rozlišení skupin poskytovatelů podle toho, zda mají status centra vysoce specializované péče, nebo nikoliv, je navíc podle Ústavního soudu zjevně nediskriminační a nelze ho podřadit pod žádnou ze zakázaných kategorií rozdílného zacházení, které by bylo důvodem k zásahu Ústavního soudu. V daném případě podle názoru Ústavního soudu je odlišné zacházení ospravedlnitelné, a to z důvodů již uvedených – zejména odlišné požadavky, jiné spektrum poskytované péče a z toho plynoucí vyšší průměrné náklady.

Ústavní soud poznamenal, že prostředek použitý k dosažení legitimního cíle koeficientu centralizace je rozumný, byť si lze jistě představit i jiné a případně i vhodnější prostředky k financování center vysoce specializované péče a ke zvyšování kvality péče. Ústavní soud však konstatuje, že není tvůrcem zdravotnické politiky a nepřísluší mu právo hodnotit jednotlivé varianty této politiky z pohledu jejich účelnosti. 

Podle nálezu Ústavního soudu Ministerstvo zdravotnictví nepostupovalo svévolně ani diskriminačně vůči vybrané skupině poskytovatelů, jak bylo v ústavní stížnosti tvrzeno. Zakotvení koeficientu centralizace reaguje na vědecké poznatky a empirická data o lepších výsledcích léčby u vysoce specializovaných zákroků. Snahu o zlepšení kvality poskytované péče považuje Ústavní soud za legitimní. Skutečnost, že jsou centra vysoce specializované péče úhradovou vyhláškou v některých případech koeficientem finančně zvýhodněna oproti jiným poskytovatelům, není v rozporu s legitimním cílem, kterým je zvýšení kvality péče. 

Rozlišení skupin poskytovatelů podle toho, zda mají status centra vysoce specializované péče, nebo nikoli, je podle Ústavního soudu zjevně nediskriminační. Využití právní konstrukce tzv. koeficientů centralizace péče podle Ústavního soudu nevede k porušení základních práv a svobod poskytovatelů zdravotní péče ani dalších zúčastněných subjektů. Právo na ochranu zdraví či právo občanů na bezplatnou zdravotní péči není vyhláškou porušeno. Vyhláška se nijak nedotýká práv pacientů na poskytnutí zdravotních služeb určité kvality. Podle Ústavního soudu předním zájmem pacienta nepochybně není, aby se centrum vysoce specializované péče nacházelo co nejblíž jeho bydlišti, ale spíše to, aby mu byla garantována co možná nejlepší profesionální péče, pro kterou musí existovat odpovídající podmínky, tedy přístrojové vybavení, zkušený zdravotnický personál, specializace na určitý typ zákroku. 

Česká lékařská komora se k iniciaci tohoto návrhu na zrušení části úhradové vyhlášky na rok 2025 nepřipojila, byť vnímala a vnímá důvody, pro které byl návrh podán, ale její právní kancelář zastávala právní názor, že návrh velmi pravděpodobně nebude mít naději na úspěch. 

Ústavní soud neposuzuje správnost, účelnost a efektivitu rozhodnutí vlády a ministerstev, ale rozhoduje o tom, zda jde, či nejde o porušení ústavních práv. Bylo proto pravděpodobné, že rozdílné odměňování nemocnic za stejné zdravotní výkony, ač může být ve svých důsledcích nespravedlivé a nesprávné, nebude Ústavní soud považovat za porušení ústavních práv.

Česká lékařská komora naopak iniciovala nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13, kterým byla zrušena úhradová vyhláška na rok 2013. Tehdy dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud poskytovatel zdravotních služeb na základě vydaného právního předpisu nemá možnost dosáhnout přiměřeného zisku, a dokonce v některých případech musí náklady zdravotních služeb dotovat, pak jde již o situaci, která je důvodem k zásahu Ústavního soudu. Jsou-li parametry úhrad zdravotních služeb nastaveny tak, že poskytovatel nemá možnost poskytnout svým pacientům péči na náležité odborné úrovni, pak je to již důvod k zásahu Ústavního soudu. Pokud by v budoucnu v nemocnicích nastal takový stav, pak by případný návrh na zrušení úhradové vyhlášky, která by jej způsobila, mohl být úspěšný.

Autor: JUDr. Jan Mach, advokát, ředitel Právní kanceláře ČLK 

Foto: Shutterstock