Václav Havel o profesních komorách a zdravotnictví

Profesní komory a jejich kompetence

V projevu v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR dne 14. března 1995 Václav Havel o profesních komorách zřízených zákonem mimo jiné řekl: „Zdá se, že živým tématem se dnes stává problematika profesní samosprávy, respektive profesních komor. Jsem přesvědčen, že i v této sféře lze nalézt vyvážený model, který by komorám svěřoval přesně ty kompetence, jež mohou plnit lépe než stát a  který by zároveň zajišťoval přiměřený způsob jejich odpovědnosti vůči státu za výkon těchto pravomocí. Neexistuje sice řešení jednotné a pro všechny komory stejné, některé věci jsou však jasné. 

Nedovedu si například představit, že by státní úředník měl rozhodovat o tom, který advokát smí vykonávat advokátskou praxi a který nikoliv. Advokáti, již nejednou hájí své klienty proti státu, musejí být na státu nezávislí a je věcí jejich vlastního zájmu i profesionální cti, aby si sami hlídali, jací lidé jejich profesi vykonávají. Stejně tak si neumím představit, že by rozhodování o tom, kteří lékaři jsou způsobilí samostatně vykonávat lékařskou praxi, mělo být výhradně v rukou státního úředníka. Ano, stát je za základní a dostupnou zdravotní péči odpovědný. To ale neznamená, že sám léčí. A tak jako deleguje léčení na lékaře, měl by na ně logicky delegovat i rozhodování – pochopitelně na základě přesně stanovených kritérií – o tom, kdo je schopen samostatně léčit a kdo nikoliv. Samozřejmě, že stát by měl nad tímto rozhodováním bdít a působit i jako eventuální druhá instance. Ostatně stát má v této věci i jiné nástroje, jimiž může zabránit případnému omezování konkurence. Celkově se tedy domnívám, že by se mělo využít zkušenosti z ostatních zemí, přiklonit se k tomu, co se osvědčuje a neexperimentovat na základě jakéhosi apriorního úsudku, že komory chtějí dezintegrovat stát.

Odhlédneme-li od bezpočtu praktických důvodů, včetně důvodů ekonomických, které mluví ve prospěch ponechání určitých funkcí v rukou profesní samosprávy, pro to mluví i důvod zcela zásadní a veskrze politický: loajalitu ke státu nelze trvale zajistit tím, že se mu všechno podřídí, ale naopak tím, že se projeví co největší důvěra občanům. Kdo totiž vidí, že mu stát důvěřuje, důvěřuje i státu.“

Tato slova pronesl prezident Václav Havel v době, kdy skutečně licenci k výkonu soukromé lékařské praxe vydávala a o tom, kdo je či není způsobilý ji vykonávat, rozhodovala Česká lékařská komora, nikoliv státní úřad. Bylo to rovněž v době, kdy komora posuzovala věcné, technické a personální vybavení lékařských ordinací a rozhodovala o tom, jak mají být vybaveny a zda jsou v konkrétních případech splněny stanovené podmínky. 

Jaká je situace dnes? O tom, kdo je oprávněn vykonávat lékařské povolání, případně soukromou lékařskou praxi, dávno nerozhoduje ČLK, ale úředníci krajských úřadů. 

Na většině odborů zdravotnictví krajských úřadů není zaměstnán ani jeden lékař. Rozhodují většinou bakaláři, v lepším případě magistři různých oborů, nikoliv však lékařských. ČLK sice může nadále vydávat licence pro výkon soukromé lékařské praxe, ale ty lékař nepotřebuje, protože oprávnění k poskytování zdravotních služeb (tedy k soukromé praxi) mu uděluje krajský úřad. Komoře zůstalo pouze nadále fungující oprávnění vydávat licence k výkonu funkce vedoucího lékaře a primáře. Personální, věcné a technické vybavení soukromých zdravotnických zařízení nemá právo posuzovat ani kontrolovat komora, ale již řadu let by jej měly posuzovat a kontrolovat příslušné správní orgány, tedy krajské úřady. 

Praxe je ovšem taková, že je zpravidla neposuzuje a nekontroluje nikdo. Zákonodárce sice moudře včlenil do zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech ustanovení o tom, že v profesích, kde je zákonem zřízena profesní komora, je k výkonu znalecké činnosti třeba osvědčení příslušné profesní komory. Úředníci však v prováděcí vyhlášce toto ustanovení zákona klidně ignorují a neřídí se ani rozhodnutím ministra spravedlnosti, který přislíbil prezidentovi komory zjednání nápravy. Vyhláška je tedy již několik let v rozporu se zákonem a nikomu to příliš nevadí. To jsou paradoxy, pane prezidente Havle, že? 

Stížnosti na odbornost a etiku výkonu lékařského povolání těžko mohou řešit úředníci krajských úřadů, kteří k tomu nemají odborné znalosti ani kompetence. Také je neřeší, řeší je lékařská komora. I pokud nezávislá odborná komise kraje dospěje k závěru, že stížnost na lékaře je důvodná, předává se případ k řešení komoře. Etická provinění pak nemohou krajské úřady řešit vůbec. Řada dalších vysoce odborných zdravotnických profesí jako zdravotní sestry, porodní asistentky, kliničtí psychologové, kliničtí logopedi, fyzioterapeuti, adiktologové, ergoterapeuti a jiní zatím své profesní komory zřízené zákonem, a tím také kompetenci řešit odbornost a  etiku výkonu těchto povolání, nyní u nás nemají.

Myslím, že by mít měli. A to s možností kárně postihovat neodborné nebo neetické počínání všech příslušníků příslušné profese. Zvláště zdravotní sestry by si svou profesní komoru zasloužily, protože jsou často v bližším vztahu s pacienty než jiné profese, a věřím, že by si samy dokázaly přijmout vhodný etický kodex a dbát na etický výkon tohoto povolání. Zajímavé je také to, že profesní spolky těchto oborů si vznik profesních komor zřízených zákonem přejí a jejich vznik navrhují.

Havel ke koncepci českého zdravotnictví

V témže projevu Václav Havel k situaci v českém zdravotnictví uvedl:

„Poměrně složitá situace je v  tuto chvíli ve zdravotnictví. Ze všeho, co jsem vyslechl, vysvítá podle mne jediné: že ministerstvo ve věcném dialogu s lékařskou obcí i veřejností by se mělo znovu zamyslet nad celou koncepcí transformace zdravotnictví, pokusit se tuto koncepci vtělit do jednoduchého, krátkého, konkrétního, obecně přístupného a obecně srozumitelného textu, který by obsahoval i jasný časový výhled jednotlivých kroků. To, co lékařům i občanům zřejmě nejvíc chybí, je jasný výhled, jistota o tom, co je čeká, i o tom, kdy je to čeká. 

Znovu a jasně by se mělo říct, která zařízení či které činnosti přicházejí ještě v úvahu pro privatizaci, jakým způsobem bude tento proces probíhat a jak dlouho bude trvat a která zařízení získají naopak neziskový statut. Mělo by být jasné, kdy který zákon bude předložen, kdy budou hotovy některé další podklady, jako například nové sazebníky, jak a kdy bude vyřešen problém financování lůžek v nemocnicích, léčebnách pro dlouhodobě postižené a ústavech sociální péče, jak bude zajištěno, aby se nerozpadly po léta spolupracující speciální týmy, jak se zlepší pojišťovací systém, jak se zajistí, aby se lékař nemusel na úkor skutečné léčby jen honit za body, a aby tudíž nebyl nucen mít zájem spíše na nemocnosti než na zdraví pacientů, jak bude podporována prevence, jaké podmínky čekají i privátní lékaře atd. atd. Je prostě třeba jasně vědět, co a kdy zdravotnictví čeká a jakými způsoby toho má být dosaženo. 

V centru celého systému by přitom měl být občan jakožto potenciální pacient a lékař, zdravotní sestra či zdravotník jako ti, kdo péčí o lidské zdraví pečují o hodnoty, které žádný tržní výpočet není schopen stanovit.“ 

Jaká je v současné době realita, asi netřeba komentovat. Naplnil se zatím spíše opak toho, co prezident Havel v oblasti zdravotnictví považoval za důležité.

Havel o srozumitelnosti a přehlednosti zákonů 

V projevu proneseném 23. března 1995, při převzetí čestné hodnosti doktora filozofie v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Václav Havel mimo jiné řekl:

„Jsou zákony, které byly měněny a doplňovány dokonce více než desetkrát. Mnohé zákony či novely přitom novelizovaly i četné jiné zákony, které tím byly novelizovány takzvaně nepřímo. Tento stav považuji za dost nebezpečný. Jeho logickým důsledkem totiž je, že je nad síly kteréhokoliv občana i politika, aby věděl, co vlastně u nás přesně platí. Důsledkem takového stavu je postupné odcizování občanů od právního řádu, který se stává vskutku srozumitelný vlastně jen omezené vrstvě odborníků. Tato prohlubující se propast mezi společností a právem má ovšem své další následky: je-li nebo měl-li být právní řád jakýmsi výrazem či nedokonalým obrazem řádu mravního, tedy systémem obecně známých, obecně sdílených a obecně respektovaných pravidel lidského soužití, pak jeho rostoucí složitost a neprůhlednost nemůže vést k ničemu jinému než k mravnímu relativismu. 

Taková situace totiž přímo nutí občany, aby odpověď na otázku, co se smí a co se nesmí, a co je tudíž slušné a co nikoliv, delegovali na své právníky a sami se o ně přestávali starat. Přítomní právníci se na mě zajisté nebudou zlobit, řeknu-li jednu provokativní věc. Za jistých okolností může dokonce platit, že čím více právníků společnost potřebuje, tím je to s ní horší. Stav, kdy každý občan musí zaměstnávat několik právníků, aby byl schopen posoudit, zda někoho nezkracuje na jeho právech či zda je někdo nezkracuje jemu, nemusí být totiž nutně znamením rozvinutého právního státu, založeného na obecně sdíleném a vyzrálém právním vědomí, ale může být i projevem slábnoucího smyslu společnosti pro pravidla vlastního soužití, tedy známkou obecného úpadku mravů. 

S  přehledností a  srozumitelností právního systému souvisí otázka zdánlivě okrajová, pro mne osobně však rovněž významná, totiž problém právního jazyka. Neskrývejme si, že se zvolna ocitáme v situaci, kdy občan nepotřebuje právníka jen na to, aby za něj psal různá podání, žaloby a odvolání, ale i na to, aby mu text zákonů, jimiž se má řídit, jakož i smysl jeho vlastních podání překládal do normálního jazyka. Nejednou se mi stává, že chci-li pochopit, co říká zákon, jenž má být uplatněn v běžném životě a který podepisuji, musím se radit s právníky své kanceláře. Je-li ovšem společnost nucena přenášet v příliš velkém rozsahu pochopení práva na zvláštní vrstvu specialistů ovládající příslušný jazyk, může to znamenat ve svých důsledcích zase jen to, že na ni deleguje i rozhodování o etice vlastního chování.“ 

Mnohdy se mi stává, že když při různých přednáškách a seminářích cituji lékařům text nějakého zákona, hned poté nastupuje otázka či požadavek: „A teď nám to prosím řekněte srozumitelně a česky.“ Přitom text zákona je samozřejmě psán českým jazykem, ale pro běžného člověka, byť vysokoškolsky vzdělaného, mnohdy málo pochopitelným. Ještě častěji se stává, že zákon zní pochopitelně, ale soudy jej vykládají zcela jinak, než by si jej vykládal běžný čtenář zákona. Novela novel, kterou kritizuje Václav Havel v roce 1995, je v současné době naprosto běžná. 

Vzpomeňme na novelu novely zákoníku práce. Jak by asi Václav Havel komentoval stav, kdy jeden zákon stanoví určitá, poměrně významná pravidla chování a druhý zákon stanoví pro stejnou situaci také pravidla chování, ovšem zcela jiná. Mám na mysli situaci, kdy autoři občanského zákoníku jako by zapomněli na to, že existuje již zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, a řadu právních otázek občanský zákoník upravil jinak, než je stanovil zákon o  zdravotních službách a  podmínkách jejich poskytování.

Například otázka, za jakých podmínek lze provádět pitvy, byla vykládána několik let jinak občanským zákoníkem a jinak zákonem o zdravotních službách. Teprve novela občanského zákoníku, která se přizpůsobila zákonu o zdravotních službách, praxi sjednotila. Nadále však v řadě otázek duplicitně upravuje stejnou problematiku zákon o zdravotních službách a stejnou problematiku občanský zákoník poněkud odlišně a  nikomu to nevadí. A to jde o dva zákony, respektive jejich některé části, které jsou nám blízké. Kdybychom hodnotili stav české legislativy v jejím souhrnu, asi by to bylo smutné hodnocení.

Je dobře, že máme Letiště Václava Havla, náměstí Václava Havla a že si jeho odkaz a památku připomínáme před vánočními svátky každého roku, kdy nastává výročí jeho úmrtí a kdy pod sochou svatého Václava občané kladou spontánně mnoho svíček na jeho památku. 

Možná by bylo dobře, kdyby si i legislativci a politikové znovu oživili některé myšlenky tohoto státníka a filozofa a zamysleli se nad nimi v porovnání se současným právním stavem i společenskou situací. 

Autor: JUDr. Jan Mach, advokát a ředitel právní kanceláře ČLK
Foto: