Za problémy s trávením byla rakovina vaječníků. „Příznaky nepřehlížejte“, vzkazuje Jolana, která s nemocí bojuje

Vždy jsem si ráda dobíjela baterky sportem. Bavilo mě jezdit na kole a když děti trochu odrostly, splnila jsem si dětský sen a pořídila si svého prvního koně. Od té doby mě koně provází životem. Je to náročná záliba po všech stránkách, ale opravdu platí, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Volný čas jsem prakticky vždy trávila buď s rodinou nebo u koně. Je to prostě romantika, spousta času stráveného v přírodě… Sice také spousta úrazů, ale možná i právě to člověka zoceluje.

První možné příznaky onkologického onemocnění jsem začala pociťovat někdy v létě 2023, ale vždy se ke mě dostala nějaká informace, která daný problém vysvětlovala jiným způsobem. Nejprve jsem začala mít pocit, že mi roste břicho, že se zvětšuje jeho objem. Ne nějak dramaticky, ale měla jsem pocit určité plnosti. Jenže v tu dobu se ke mně donesla informace, že ve věku po menopauze se ženám víc ukládá tuk v oblasti břicha a roste takzvané „hormonální bříško“. Říkala jsem si, že to asi bude ono. Třeba to tak i bylo, ale na druhou stranu si říkám, že už to byl možná první příznak nádorového onemocnění. Kromě toho jsem začala trpět na úporné zácpy. Ale bylo léto a já ne vždy dodržuji pitný režim. Tak jsem si říkala, že zácpa může souviset s horkem a tím, že málo piji.

Vždycky jsem si našla něco, co mi tu situaci vysvětlilo. Pak jsem začala mít výrazné nárazové bolesti v podbřišku. Trvalo to vždy pár vteřin, ale ta bolest mě úplně paralyzovala. V ten moment jsem se nemohla hnout, ani udělat krok… a pak to zase pominulo. Spojila jsem si to se zácpou, ale už jsem začínala mít pocit, že se něco děje. Myslela jsem si, že s tlustým střevem a docela dlouho jsem čekala, že to všechno pomine. Že je to jen chvilkové. Zkoušela jsem různé doplňky stravy, bylinky a podobně. Když to nepomohlo, tak jsem se donutila jít na kolonoskopii, která ale nic neprokázala. Bolesti ale začaly být postupně častější, už i několikrát za den. Objednala jsem se tedy k praktickému lékaři, ale ještě před termínem vyšetření mne čekala pravidelná preventivní prohlídka na gynekologii. Právě tam všechno nabralo jiný směr – čekala mě šokující zpráva, zároveň ale začátek cesty ke správné léčbě. 

Foto: Paní Jolana (archiv Jolana)

Jsem ráda, že vše šlo rychle

Když mi na gynekologii provedli ultrazvukové vyšetření, byl potvrzen nález na vaječníku. Následoval odběr krve a vyšetření nádorových markerů, které vykazovaly zvýšené hodnoty. To pro mne byla první informace o tom, že mám onkologické onemocnění. V tu chvíli jsem měla strach, co bude dál. I když člověk ví, že může onemocnět, tak si to nějak nepřipouští. Na gynekologii mne stále ještě uklidňovali, že to možná bude teprve v začátcích, ale musím se smířit s tím, že mě operace nemine, že to musí ven. Protože z výsledků krve je jasné, že se jedná o zhoubný nádor.

Trochu pro mě byla výhoda v tom, že všechno probíhalo hrozně rychle a neměla jsem tolik času o tom moc přemýšlet. Jeden týden jsem se na preventivní prohlídce dozvěděla špatné výsledky krve a druhý týden už mi volali, ať si přijdu pro žádanku na předoperační vyšetření. Objednala jsem se tedy k Apolináři na vyšetření velkým ultrazvukem, které ukázalo hodně rozsáhlý nález. To byla velmi těžká chvíle, připravovala jsem se svým způsobem také na možnost, že mi sdělí, že už to ani není k operaci. Proto se mi vlastně ulevilo, když mi lékař řekl, že se na operaci musím objednat, a dostala jsem termín hned na říjen 2023. Kupodivu jsem se zákroku ani nějak zvlášť nebála – spíš jsem chtěla, aby to už bylo za mnou.

Po operaci se o mne u Apolináře starali opravdu skvěle. Sestřičky i lékaři byli úžasní. Když jsem se po operaci zotavila, tak na základě výsledků z histologie mi byla doporučena další léčba. Šest cyklů chemoterapie, na které jsem začala chodit v listopadu. Měla jsem samozřejmě nejdřív před očima scény z filmů, ve kterých je to podané opravdu děsivě. Bála jsem se, co mě čeká. Dostala jsem ale léky na nevolnost a dá se to vydržet. Je to taková těžká kocovina, houpe se mi žaludek, mám knedlík v krku, jsem hodně unavená. Ale musím zaklepat na dřevo, že jsem ještě ani jednou nezvracela. Přede mnou jsou ještě dva cykly a poté kontrolní vyšetření.

Úplně ze začátku mi poradila známá, která je lékařka v důchodu, ať se nestydím nechat si napsat nějaké léky na spaní, na uklidnění. Je pravda, že ze začátku pro mne byly nejhorší právě noci. Usnula jsem, ale za chvíli jsem se vzbudila, hlavou se mi honily ty nejhorší myšlenky. Tak jsem si nechala napsat prášky na uklidnění, jenže jsem se po nich necítila dobře, proto jsem je přestala brát a snažím se držet bez nich. Musím říct, že teď už docela dobře v noci spím. Pořád doufám, že to všechno dopadne dobře. I když je to takové nahoru dolů, někdy jsem optimistická, někdy mám myšlenky horší, ale pořád naději mám.

Rodina mi je velkou oporou

Na začátku jsem se svěřila pouze svému partnerovi a v práci jsem zatím nic neříkala. Až když jsem měla výsledky potvrzující onkologickou nemoc, informovala jsem šéfovou, a po ultrazvuku taky nejbližší kolegyně. Pak až jsem to řekla dětem a nejbližším přátelům. Jednoduché to pro nikoho nebylo, všichni z toho byli smutní. Přítel mě povzbuzuje a věří v moje uzdravení. Hodně mě podporují i synové s partnerkami. Když jsem byla po operaci, tak byli úžasní, nevěsta vždycky něco upekla nebo uvařila. Jsem stále na neschopence, není vhodné chodit do kolektivu, hlavně abych se vyhnula virózám, protože chemoterapie snižuje leukocyty v krvi a tím hodně oslabuje imunitu.

Foto: Jolana a její přítel (zdroj: archiv Jolana)

Taková nějaká vnitřní síla a uklidnění pro mě nastalo, když jsem přestala vzdorovat osudu a přijala jsem to tak, jak to doopravdy je. Nevím, jak to vysvětlit, ale když jsem se s mým zdravotním stavem smířila, tak jsem se svým způsobem uklidnila.  Mimo kruh nejbližších o svém onemocnění moc nemluvím, nemám tu potřebu. Nosím paruku, dnes jsou opravdu kvalitně udělané, takže není poznat, že jsem přišla o vlasy.

Asi každý v podobné situaci si musí projít strachem, než se s tou situací smíří. (S tím pomáhá na základě evidence based medicine mimo jiné i pacientská organizace Veronica, která sdružuje pacientky s karcinomem endometria, vulvy, vaječníků, děložního hrdla a ženy s genetickou mutací BRCA 1 a BRCA 2.) Dál sice mívám stavy, kdy se ráno vzbudím a říkám si, že se mi to asi zdá. Ale přestala jsem vzdorovat realitě. Přestala jsem brečet a litovat se, proč zrovna já. Pokud se někdo právě dozvěděl zprávu, že má vážné onemocnění, tak je myslím dobré, aby ze začátku nebyl sám. Každému ale pomáhá něco jiného. Někdo se uzavře, někdo o tom chce stále mluvit. Já jsem třeba nevyhledávala podporu psychologa, ale vím, že někomu to pomáhá. Zdravým ženám bych chtěla vzkázat, aby svému tělu naslouchaly a nestyděly se jít k lékaři, když je cokoliv trápí. Kdybych dříve měla informaci, že zácpy můžou být jedním z příznaků rakoviny vaječníků, určitě bych se vydala do ordinace dřív.

Autorka: Jolana 

Foto: archiv Jolana