Afrika vás změní navždy, vypráví docent Bartůněk o expedicích, rozhodnutích i návratech

V první části rozhovoru jste mi popsal vaši cestu k medicíně a profesní zážitky. Pojďme se nyní přesunout k cestování, protože to také představovalo nemalou součást vašeho dobrodružného života. V roce 1968 proběhla studentská expedice Lambaréné, o které jste také napsal knihu „Za džunglí je Lambaréné“. Mimochodem je velmi čtivá a opět ji nechybí nutná dávka humoru, měla jsem ji přečtenou za pár hodin. Cílem expedice bylo zprostředkovat a v určitém omezeném množství i přivézt humanitární pomoc nemocnici, kterou v Gabunu v Lambaréné založil roku 1913 profesor Albert Schweitzer. Cesta Tatrou 138 napříč 13 africkými státy začala 1. ledna 1968 a skončila 10. září téhož roku. Jak jste se vůbec k takové expedici dostal?

Nápad připravit expedici byl inspirován jedním rozhlasovým pořadem, z něhož vyplynulo, že proslulá Schweitzerova nemocnice je v personální i finanční nouzi. A já jsem si říkal: co můžeme jako studenti udělat? Peníze poslat nemůžeme, protože nemáme žádné finanční prostředky, ale mohli bychom tam jet a pracovat. Pomáhat na místě. Přišel jsem s nápadem za spolužáky, kteří z něho byli nadšení. Pak jsem šel za vedoucím studijního oddělení, doktorem Dufkem, a ten mi řekl: „Na to zapomeňte. Tahle doba není zralá na to, aby studenti jezdili do Afriky na prázdninovou praxi. Buďte rád, že pojedete do Nymburka.“ To byla realita. Jenže nás neodradil.

Jak se z nápadu stala skutečná expedice?

Postupně jsem začal původní představu přetvářet v koncepci humanitární pomoci. To předpokládalo takovou personální strukturu výpravy, aby bylo možné zajistit náročnou cestu bez rizika debaklu. Postupně jsem oslovil svoje spolužáky či přátele, aby byly zastoupeny žádoucí obory. Expedice se nakonec zúčastnili Miloslav Topinka – tehdy student psychologie na filozofické fakultě UK, psycholog výpravy; Josef Vavroušek – absolvent fakulty strojního inženýrství ČVUT, navigátor a mechanik výpravy; Luboš Kropáček – absolvent filozofické fakulty UK, tlumočník výpravy, arabista se znalostmi reálií; Jiří Plaček – z lékařské fakulty UK, hlavní řidič a mechanik expedice; Klement Kunz – absolvent přírodovědecké fakulty UK, kuchař, zásobovatel; Jiří Stöhr – absolvent Filmové a televizní fakulty AMU, kameraman, fotograf; Petr Bárta – absolvent osvěty a novinářství na UK, zpravodaj výpravy; já Petr Bartůněk – student lékařské fakulty UK, iniciátor a organizátor, ale také lékař výpravy.

S konceptem projektu jsem oslovil rektora UK, profesora MUDr. Oldřicha Starého, DrSc., shodou okolností našeho profesora neurologie. Jeho reakce byla nečekaně příznivá a vstřícná. Řekl mi: „To je skvělá myšlenka.“

Z debaty vyplynula potřeba oslovit řadu podniků zahraničního obchodu. A on učinil něco, co bylo v té době naprosto mimořádné. Podal mi sadu podepsaných dopisních papírů s logem univerzity a řekl: „Sepište si potřebné žádosti.“ Díky tomu jsme mohli oslovit podniky jako Motokov, Koospol nebo Exico a další, které nás začaly podporovat většinou materiálně. Obrovskou pomoc jsme získali i od Chirany, kde nás přijal vedoucí právního oddělení koncernu JUDr. Gažík, a který byl touto myšlenkou nadšený a poskytl nám významné vybavení. Celá příprava zabrala dva roky.

Co jsem si zjišťovala, ale ani po dvouleté přípravě nebyla vaše účast na expedici jistá. Skoro jste neodjel. Proč?

Rektor si mě jednou prostřednictvím sekretářky zavolal a řekl mi, že projekt byl samozřejmě projednáván na vysokoškolském odboru ÚV KSČ. A že s expedicí jako takovou problém nemají a vnímají ji jako humanitární akci. Ale že se jí nesmíme zúčastnit já a inženýr Josef Vavroušek, který byl u příprav také klíčový.

To samozřejmě nedávalo smysl, protože jsme expedici v podstatě připravili. Rektor se mě tehdy zeptal, jestli mu můžu garantovat, že se všichni vrátíme, a že nikdo nezůstane v zahraničí. Řekl jsem mu, že ano a dal jsem mu své slovo. Podali jsme si ruku, a to mu stačilo. Odešel a asi za hodinu se vrátil s tím, že je všechno v pořádku a že můžeme odjet. A dokonce, když jsme odjížděli 1. ledna ze Staroměstského náměstí, symbolicky „pokřtil“ naše auto. Byl to mimořádný člověk.

Fotografie: Rozloučení docenta Bartůňka 1. ledna 1968 krátce před odjezdem ze Staroměstského náměstí (mezi přihlížejícími je rektor UK prof. MUDr. O. Starý, DrSc., který pokřtil nákladní Tatru na "Drobečka"), zdroj: archiv expedice Lambaréné

Samotná expedice trvala téměř deset měsíců. Zážitků je plná kniha, kterou jste o ní sepsal. Ale co to ve vás zanechalo osobně, vnitřně?

Projeli jsme velkou část Afriky a to, co jsme viděli, bylo pro nás šokující. Obrovská bída. Nemoci. Slepí trachomem. Leprózní pacienti, zmrzačení lidé bez končetin. Potkáte ženu, která jde několik kilometrů pro vodu každý den. Jedete krajinou, kde desítky kilometrů není nic, a najednou potkáte člověka, jenž přežívá v naprosto základních podmínkách. Tyto zážitky nelze obsáhnout popisem jedné určité události. To je celý komplex dojmů, pocitů. Směs zážitků, které vás poznamenají navždy. Každý z nás si z výpravy odnesl něco jiného, ale všechny nás zásadně ovlivnila.

Změnila tato zkušenost váš přístup k pacientům nebo k medicíně jako takové?

Uvědomil jsem si, že jsem si zvolil správně. Že medicína je přesně to, co chci dělat. A že vlastně stojím v opozici vůči tomu, co jsem tam viděl – vůči bídě, nemocem, utrpení. Utvrzovalo mě to v tom, že lékařská práce má smysl.

Emigrovat, neemigrovat

Během expedice se poměry v naší zemi významně měnily. Jak probíhal návrat domů?

Základní pocit? Vracíte se do úplně jiné země. Odjížděli jsme 1. ledna 1968 a vraceli se v září, po okupaci. Už během cesty jsme se postupně dozvídali, co se děje. Když jsme dorazili v půlce ledna do Alexandrie, obdrželi jsme od našeho konzula české deníky a pochopili jsme, že se situace doma dramaticky mění.

Na ambasádách jsme pak zažívali zvláštní věci. Byli tam lidé, kteří se od dění distancovali, a pak jiní, kteří říkali: „Zaplať pánbůh, že se to doma pohnulo.“ Všude se k nám ale chovali velmi vstřícně, pomáhali nám. Bylo to neuvěřitelné. A pak jsme se dozvěděli o okupaci.

Pamatuji si velmi silný moment, když jsme při návratu připluli do Marseille a hned u přístavu visel velký nápis „Russia go home“. Než jsme se vůbec stačili zorientovat, přijela francouzská policie, naházeli nás do auta a odvezli. Měli podezření, že s těmi nápisy máme něco společného a za akcí stojíme my. Vysvětlili jsme jim, že jsme československá univerzitní expedice a že se vracíme z Afriky. Trvali na kontaktování univerzity, aby si informaci ověřili. Po nějaké době se vše vysvětlilo a pustili nás.

Fotografie: Členové expedice Lambaréné dva kroky na jižní polokouli, zleva J. Vavroušek, L. Kropáček, J. Stöhr, P. Bartůněk, K. Kunz, J. Plaček a M. Topinka. (zdroj: Petr Bárta)

Hodně lidí asi zajímá, nelákalo vás tehdy zůstat rovnou na Západě?

To je otázka, kterou jsem si samozřejmě kladl. Ve Francii se k nám chovali neuvěřitelně vstřícně. Pomohli nám s ubytováním, starali se o nás a nabídli nám dokonce možnost zůstat a pokračovat ve studiu. Nám medikům byli ochotni uznat celé pětileté studium s tím, že bychom si jen doplnili jazyk a složili závěrečné zkoušky. To bylo mimořádné gesto. Takže ta možnost existovala.

A do toho se ještě přidalo setkání s vaší ženou…

Ano. Moje žena mezitím dokončila studium a navštívila s přáteli Anglii. Když se dozvěděla, že se doma něco děje, odjela do Paříže na ambasádu, aby zjistila, zda o nás mají nějaké zprávy. A tam jí sdělili, že expedice právě dorazila. Tak jsme se po deseti měsících setkali právě v Paříži.

Ale setkání bylo zásadně poznamenané velmi smutnou informací. Oznámila mi, že během mé nepřítomnosti zemřel můj otec. Měl náhlou příhodu břišní, operovali ho, ale nepřežil. Rodina mi to nechtěla hned sdělit, aby nenarušili průběh expedice. 

Přesto, byli jste oba v Paříži. Uvažovali jste, že byste třeba syna nějak dostali k vám a zůstali?

Ano, rozhodování bylo nesnadné. Moje maminka mi dokonce po telefonu říkala, abychom zůstali, že pošle dítě přes Červený kříž, protože měla obavy z toho, co se doma bude dít. V Praze byl chaos, střílelo se, stavěly se barikády, byli první mrtví… Budoucnost byla více než nejistá. Ale právě i s ohledem na rodinu, na to, co se stalo, jsme si s ženou řekli, že to udělat nemůžeme. Nechtěli jsme nechat naše rodiče na všechno samotné, takže jsme se vrátili. 

Nelitoval jste někdy rozhodnutí zpětně? Nepřišla někdy myšlenka „kdyby…“?

Ne. Jakmile jsme se rozhodli, bylo jasno. Samozřejmě člověk si uvědomoval, do jaké situace se vrací, ale nikdy jsem rozhodnutí nelitoval. Možná i proto, že se mi podařilo dokončit medicínu tak, jak jsem chtěl, a dokonce získat místo sekundárního lékaře na klinice… A to bylo pro mě vždycky nejdůležitější.

Lodním lékařem do Indie

Pak jste se stal také lodním lékařem. To se přihodilo jak?

Plavba do Indie vznikla zcela náhodou. Ležel u mě pacient – námořník – a říkal mi, že československá námořní několikaměsíční plavba okolo světa nutně potřebuje lékaře na novou loď. Zaujalo mě to. Jenže všechno nebylo tak jednoduché. Probíhala doba prověrek, různých posudků, schvalování. Dokonce jsem měl v jednu chvíli všechno připravené, kufry sbalené, letenky do Santanderu, kde loď kotvila v kapse, ale v červnu se odmítl sejít celozávodní výbor KSČ nemocnice, a tak celý záměr spadl pod stůl a odjel někdo jiný.

Po čase ale měla proběhnout jiná plavba, kde námořníci odmítli vyplout bez lékaře, protože měli zkušenost, že na jiné lodi někdo zemřel dřív, než se dostali do přístavu. Tak mě narychlo oslovili znovu a během krátké doby se vše vyřídilo. Plavba trvala čtyři měsíce. Trasa vedla ze Štětína přes sever Evropy, protože Suez byl zavřený, takže kolem Afriky do Mombasy, dál do Kuvajtu a Indie. Člověk viděl svět, byť jsme v přístavu kotvili vždy jen několik dní.

Zažil jste na lodi i dramatické situace?

Ano, byť zprostředkovaně. Například jeden mladý důstojník měl dlouhodobé zdravotní potíže, a já měl podezření na žaludeční vřed. Když jsme zakotvili v Mombase, nechal jsem ho vyšetřit a rentgenové vyšetření vřed potvrdilo. V tu chvíli jsem věděl, že ho nemohu nechat na palubě. Kdyby došlo k perforaci, neměl by šanci. Takže jsem rozhodl, že pacient musí domů do odborné péče. Kapitán zajistil letenku a odletěl do Prahy.
To rozhodnutí bylo z lékařského hlediska oprávněné, ale mělo i nepříjemné konsekvence. On se vrátil domů o několik měsíců dřív a zjistil, že jeho žena mezitím žije s jiným mužem. Námořníci mají složitý život. Tráví ročně čtyři až osm měsíců mimo domov, jsou odloučení od rodiny. Není to jednoduché povolání.

Jaké bylo žít tak dlouho na lodi?

Specifické. Denně jsem ordinoval, ráno i večer. Měl jsem odpovědnost za zdravotní stav posádky. Existovaly i takzvané nedělní kontroly, kdy se kontroloval pořádek na kajutách. To jsem odmítl, protože jsem to nepovažoval za práci lékaře. Řekl jsem, že budu léčit nemocné, kontrolovat hygienu v kuchyni, starat se o přijatelné podmínky života na lodi, ale rozhodně nebudu chodit po kajutách a hodnotit úklid. Kapitán to akceptoval. Zajímavé bylo i setkávání, resp. návštěvy na jiných lodích. Na sovětských lodích měli úplně jiný systém. Úklidové služby zde zajišťovaly ženy, které měly ve skutečnosti mnohem širší pole působnosti…

Expedice Korál

V roce 1985 jste se také zúčastnil expedice Korál, takže jste si vyzkoušel i potápění.

Ano, jeden kamarád potápěč se se svými přáteli rozhodl uskutečnit potápěčsko – filmařskou expedici na korálové rify v oblasti Rudého moře. Požádal mě, abych jim pomohl s přípravou a zúčastnil se jako lékař. Původně jsme plánovali návštěvu Súdánu, v oblasti Suakin, ale to bylo nereálné, neboť celá oblast byla policejně uzavřena. Jako náhradní varianta byl zvolen Egypt, konkrétně tehdy ještě rezervace na Sinaji v oblasti Ras Mohammed.

Příprava si vyžádala zhruba dva roky. Každý týden jsme se scházeli, řešili logistiku, vybavení, bezpečnost. Nakonec jsme získali povolení, dokonce jsme měli i v cíli cesty oficiální doprovod vysokoškoláka z káhirského ministerstva vnitra, který měl dohlížet, abychom mimo jiné nepoškozovali korály. Dnes toto pobřeží lemují desítky prvotřídních hotelů, ale tehdy byla tato chráněná oblast prakticky nedotčená civilizací.

Fotografie: Členové expedice Korál 1985 na poušti v oblasti Sinaje známé jako Shark Observatory. Přítomni jsou i čtyři úředníci z Káhiry, kteří přijeli na inspekci. Doc. Bartůněk první zprava. (zdroj: archiv expedice Korál)

Vy sám jste se potápění nebál?

Naopak. Ačkoliv jsem před odjezdem absolvoval příslušný kurz, měl jsem z potápění obrovský respekt. Když jsem se poprvé ponořil, spotřeboval jsem vzduch tak rychle, že jsem byl za chvíli zpátky na břehu. Ten pocit, že pod vámi je hloubka okolo 30 metrů dokáže velmi rychle znejistit…. Absolvoval jsem několik ponorů, než jsem to díky pomoci přátel zvládl do té míry, že jsem se potápěl právě do hloubky dříve obávaných 30 metrů. Netušil jsem, jak úžasný svět se skrývá pod hladinou….

A nakonec bychom mohli zmínit ještě výjezd do Japonska se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy (FOK).

Cesta do Japonska proběhla v roce 2005. Lákavou nabídku doprovázet naše přední symfonické těleso jako lékař nebylo možné odmítnout. Turné trvalo tři týdny. Procestovali jsme celé Japonsko – od Fukuoky na jihu až po Nagano na severu. Návštěva Japonska, to pro mě byl kulturní šok. Nikdy nezapomenu například na jejich tradiční divadlo. Nedaleko Ginza Station, jedné z centrálních stanic obludně přebujelé, ale dokonale fungující sítě tokijské podzemní dráhy, stojí budova nejproslulejšího japonského tradičního divadla Kabuki-za. Štěstí mi přálo a krátce po usednutí na galerii pro cizince (ti odsud mohou odejít kdykoliv zadním schodištěm, aniž ruší zaujaté diváky) započala fascinující podívaná. První část je ukázkou tribálního kultovního tance, kterým herci-tanečníci za doprovodu tradiční hudby vycházející z pentatonického tónového systému, orodují za bohatou úrodu a štěstí pro všechny. Ženské role, v počátcích divadla v 17. století byly často obsazovány nevěstkami, později pro společenskou neúnosnost tohoto jevu je převzali muži. Výlučnou charakteristikou je rovněž po staletí přetrvávající neměnnost gest, pohybů i jazyka, nesrozumitelného pro současného Japonce. Druhá část je vlastně převyprávěním nejproslulejší pasáže tradičního příběhu japonské mytologie. Hudba s četnými dramatickými pomlkami, nejprve jako by umocňovala nesmírně pomalé a plynulé pohyby střídané rychlými tanci se zbraněmi, kdy akordy strunného nástroje jako by prodlužovaly napětí až k nesnesitelnému pocitu z blízkosti smrti. To vše spolu se ztrnulými maskami herců vytváří neopakovatelný zážitek

Když se ohlédnete zpět, byla pestrost vašeho života výhodou?

Nesporně. Ale medicínu jsem měl vždy na prvním místě.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Archiv expedice Lambaréné, Petr Bárta