Chtěl jsem být lékařem za každou cenu. Cesta docenta Bartůňka od vojny a hutí až k medicíně

Bylo mi doporučeno, že se vás mám prvně zeptat, jak se dnes máte. (úsměv)

(smích) Tak to víte, co odpovím: „Lehčí otázku byste tam neměla?“

Byl jste pasován Českou lékařskou komorou Rytířem lékařského stavu. Jak toto ocenění vnímáte?

Mísí se ve mně dva základní pocity. Zaprvé mě šokovalo, když jsem se to dozvěděl. A zadruhé si nejsem tak úplně jistý, jestli je ocenění zasloužené. Říkal jsem to i v mém proslovu – kolem mě, jenom v mém nejbližším okolí, a vůbec nevidím za hranice Prahy, je tolik lidí, kteří by si ocenění zasloužili. Takže z toho mám takový zvláštní, smíšený pocit.

Samozřejmě jste především lékařem, ale také spisovatelem, pedagogem a cestovatelem. Ve které roli jste se cítil vždy nejlépe?

Jednoznačně jako lékař. Toužil jsem po tomto povolání již od dětství. Měl jsem vlastně velké štěstí, protože v domě na Vinohradech, kde jsme bydleli, žil redaktor František Gel, což byla velmi výrazná novinářská osobnost. Zastupoval Československo u norimberského procesu a psal reportáže pro rozhlas. Jako malého chlapce mě využíval jako poslíčka s jeho příspěvky do Československého rozhlasu a za to jsem dostával odměnu v podobě možnosti si půjčit jeho knihy. A protože měl blízko k medicíně, půjčoval mi knihy právě z tohoto prostředí. Od Archibalda Josepha Cronina, Sinclaira Lewise, příběhy Ignáce Filipa Semmelweise, Roberta Kocha, Louise Pasteura… Byly to silné lidské příběhy, které mě formovaly a inspirovaly. Vůbec jsem si neuměl představit, že bych dělal něco jiného než medicínu.

Vaše cesta na fakultu ale nebyla jednoduchá…

Nebyla. Můj otec byl úředník, ale měl velmi složitý osud. Za války byl vězněm koncentračního tábora a po návratu se už nikdy úplně nevzpamatoval. A hlavně, v roce 1951 nepodepsal nabízenou přihlášku do KSČ, takže krátce poté v akci „77 000 do výroby!“ ho zařadili do výroby. Rodina se tím dostala dlouhodobě do ekonomicky svízelné situace. 
Na lékařskou fakultu jsem se tak napoprvé nedostal, a proto jsem nastoupil jako laborant do Ústavu hygieny, ale vzhledem k věku jsem byl povolán k základní vojenské službě. Měl jsem výhodu, že jsem byl zařazen do práce na vojenské ošetřovně v roli tzv. lapiducha. Nebyla to tedy pro mě obtížná vojna. Ale bohužel došlo k epizodě, která mi značně zkomplikovala život. Při politickém školení mužstva vykládal jistý politruk naprosté nesmysly o příčinách druhé světové války. Já jsem to jen polohlasem komentoval sousedovi, ale byl jsem pokárán a vyzván abych sdělil o čem se bavíme. Nevím, zdali to byl projev mé naivity nebo furianství, ale dovolil jsme si poznamenat, že příčiny II. světové vláky jsou úplně jiné. K mému překvapení jsem byl vyzván, abych to řekl nahlas. Což jsem učinil a mužstvo mě odměnilo potleskem, a tím to pro mě skončilo. Bohužel jen zdánlivě. Zmíněný politruk si na mě zasedl, a značně mi komplikoval život například obstrukcemi při povolení dovolené tzv. opušťáku atp. Teprve později jsem se dozvěděl, že třeba kontroloval v knihovně tituly, které jsem si půjčoval. Jeho zášť se naplno projevila v posudku, který byl součástí mojí žádosti o studium na lékařské fakultě. Zaskočen byl i náčelník zdravotní služby útvaru, který se na onoho politruka díval se značným despektem, a rozhodl se jednat.  V Praze osobně intervenoval v můj prospěch u vedoucího studijního oddělení děkanátu lékařské fakulty JUDr. Dufka, bohužel bezvýsledně. Místo studia jsem tak skončil v hutích na Kladně, kam jsem celý rok dojížděl z Prahy.

Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Když se na toto období dívám s odstupem, byla to nesmírně cenná zkušenost. Hovořil jsem se tam s lidmi, se kterými bych se jinak nikdy nepotkal – advokáty, bývalé velkoobchodníky, a četnými příslušníky buržoazie, které režim odsunul na okraj. Vyprávěli své příběhy, a já díky nim pochopil, co znamená „obyčejný“ život v tom pravém slova smyslu. A jsem přesvědčený, že právě tam jsem získal komunikační a sociální dovednosti, které jsem pak celý život v medicíně zúročoval.

A ta zkušenost měla ještě jeden důležitý rozměr – v takzvaném nultém ročníku, který jsem absolvoval souběžně s prací, jsem se seznámil se svou ženou. Ona si tehdy „vylepšovala posudek“ tím, že pracovala na horizontální vrtačce. Takže i tahle, na první pohled složitá etapa, mi do života přinesla něco zásadního.

Cenzura frustrující a zároveň formující

Samotné studium už bylo poklidnější?

Studium samotné už probíhalo bez větších problémů, ale objevily se jiné komplikace. Začali jsme totiž vydávat studentský cyklostylovaný časopis Reflex, určený především pro potřeby fakulty. Jenže i to byla v té době citlivá záležitost. Každý výtisk se evidoval, jednotlivé blány měly své číslo a všechno muselo projít kontrolou takzvaného oddělení zvláštních úkolů.
Na jedné straně jsme měli nečekaný ohlas. Například Miroslav Holub, tehdy výrazná osobnost nejen vědecká, ale i literární, o nás napsal do velmi populárních „Literárních novin“, že jsme výborní, což nás samozřejmě povzbudilo a dodalo nám sebevědomí. Na druhé straně se ale našel někdo, kdo nás udal s tím, že naše texty nejsou v souladu se socialistickým duchem. A tak jsem začal s rukopisy docházet do Benediktské ulice na Ministerstvo vnitra, kde sídlila Hlavní správa tiskového dohledu a kde se rozhodovalo o tom, co smí vyjít a co ne. Člověk tam seděl, čekal, až se k jeho textům někdo dostane, a pak poslouchal, co všechno je špatně. Něco pustili, něco zamítli, často bez jasného důvodu.

Byly to v mnoha ohledech absurdní situace. O textech rozhodovali lidé, kteří jim často vůbec nerozuměli, a přesto měli poslední slovo. Pamatuji si, jak jsme tam seděli pod reprodukcemi Špálových kytic a Ladových obrázků, typické výzdoby úřadů oné doby a mezi nimi visel velký kubistický obraz ženy od Picassa.  Z jejich komentářů bylo zřejmé, že netuší, jaké dílo jim visí nad hlavou.  A právě oni rozhodovali, které názory jsou správné a naopak. Člověk si tehdy uvědomoval, jak je to vše bizarní.

Byla to zkušenost svým způsobem frustrující, ale zároveň formující. Naučila nás přemýšlet nejen o tom, co chceme říct, ale i o tom, jak to říct tak, aby to vůbec mohlo projít.

Držíte i jedno zajímavé prvenství, když jste se podílel na vývoji systému TELSAR pro přenos EKG po telefonu.

Ano, to byl tehdy velký průlom. S kolegy z Ústavu inženýrského studia při ČVUT jsme vyvinuli systém, jenž umožňoval přenášet EKG na dálku – v podstatě šlo o ranou formu telemedicíny. Díky tomu bylo možné monitorovat pacienty, kteří měli arytmie, ale také pacienty s kardiostimulátory. Data se dala přenášet přes telefon přímo na koronární jednotku, což bylo na svou dobu opravdu výjimečné. A přitom to celé vzniklo z domácích součástek. Technici byli mimořádně šikovní.

Mělo to velký ohlas, dokonce i v zahraničí. Pamatuji si, že se nám ozvali kolegové z tehdejšího Sovětského svazu, konkrétně z oblasti Sverdlovska. Zaujalo je to právě proto, že mají obrovské vzdálenosti a nedostatek lékařů, takže by takový systém pro ně měl obrovský význam při monitorování pacientů na dálku.

Oficiálně nás pozvali, abychom systém představili. Jenže jsem nedostal povolení vycestovat. Děkan mě nepustil. A to byl jeden z momentů, kdy si člověk velmi konkrétně uvědomil, jaké jsou limity té doby, že i když se vám podaří něco, co má reálný přínos, tak se to nemusí vůbec potkat s možností dalšího rozvoje. Takové situace k tehdejší době zkrátka patřily.

Když se přesuneme do samotné lékařské praxe, pamatujete si na svou první službu na jednotce intenzivní péče?

Velmi přesně. Dokonce si pamatuji jméno pacienta, kterého přivezli s plicní embolií. Nebyli jsme si jistí, jestli jsme udělali všechno správně. Volal jsem kolegům ještě před půlnocí. Pocit odpovědnosti byl obrovský. Najednou jste to vy, kdo rozhoduje. Dlouho jsme si pak navzájem volali během služeb, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku. A to vše navzdory tomu, že jsme předtím prošli několikatýdenním školením na koronárních jednotkách a ARO. Intenzivní péče je jiný svět – i když všechno umíte, trvá dlouho, než získáte skutečnou jistotu.

Čeho se lékař bojí víc – chyby, nebo bezmoci?

Strach z chyby existuje vždy, ale postupně ustupuje. To, co je skutečně těžké, je bezmoc. Když víte, že už nemůžete nic udělat, a jen doprovázíte člověka ke konci života. To je něco tak frustrujícího, co vás nikdy úplně neopustí.

Byl právě humor i způsob, jak zvládat těžké situace obecně? Třeba úmrtí pacientů?

Nešlo jen o úmrtí pacientů, ale vůbec o celé působení na intenzivní péči. To je prostředí, kde jste dnes a denně vystaveni stresu. Humor je jedním z mechanismů, jak ho zvládnout. Sbíral jsem lékařské historky už jako student a postupně mi je posílali kolegové z celé republiky. Některé jsou opravdu svérázné.

Řeknete mi nějakou jednu bizarní humornou situaci?

Takových je celá řada, ale jedna mi utkvěla v paměti, protože je opravdu zvláštní. Poslal mi ji kolega, plastický chirurg – obdržel dopis od pacientky. A ta mu napsala zhruba toto: „Vážený pane doktore, měla bych na vás jedno přání. Bylo by možné, abyste mi do levého prsního implantátu vložil pozůstatky mého milovaného psa Andyho? A prosím také o sdělení, kolik by takový výkon stál.“

To je přesně ten moment, kdy si uvědomíte, kam až může lidská představivost zajít. Člověk se musí nejdřív zarazit, jestli je to myšleno vážně – a ono to vážně myšlené bylo. Takže ano, těch historek je spousta, ale tahle patří k těm, které si člověk zapamatuje. A zároveň to ukazuje ještě jednu věc – humor má v medicíně své místo, ale musí mít hranice. Musí zůstat lidský.

Napsal jste knihy „Smích z poslucháren“ (1991), „Smích na recept“ (1996), „Svěřte se o…to se nasmějete“ (1999), „Další prosím…“ (2003), „To snad nemyslíte vážně, pane doktore…!“ (2009), nebo „Doktoři jsou taky lidi“ (2014). Máte jeden konkrétní vtip nebo historku, ke které se vracíte celý život?

Sdělím vám jeden opravdu úsměvný: „Při přednášce na Fyziologickém ústavu 1. LF UK o rozmnožování se pan docent v určitém kontextu zmínil o zkušenosti, že např. býk je schopen vykonat akt oplození až 16x v průběhu dne. Medička v první řadě požádá přednášejícího, zda by byl tak laskav a uvedené zopakoval hlasitě tak, aby to slyšeli i kolegové sedící v posluchárně vzadu. Když tak učinil, vstane student v poslední řadě a praví: „Pane docente, mohl byste prosím upřesnit, zda počet, který jste uvedl, se vztahuje k jedné krávě?“

Dnes se velmi řeší vyhoření nejen lékařů, ale i dalších profesí. Co pomáhalo vám? Humor, cestování? Zkrátka odpojení od profesní reality?

Měl jsem to štěstí, že jsem měl kompenzační mechanismy – kulturu, divadlo, hudbu a humor. To mě léta drželo nad vodou. Později jsem měl také velmi blízký vztah k profesoru Radkovi Ptáčkovi a vím, že jedním z jeho velkých témat byl právě syndrom vyhoření. On se tím systematicky zabýval, napsal k syndromu vyhoření řadu prací a vypracoval řadu studií, které prokazovaly, že jde o reálný problém.

Já osobně jsem pocitem vyhoření nikdy netrpěl. Pracoval jsem s velkým nasazením, někdy jsem byl extrémně unavený – to ano. My jsme kdysi sloužili služby, které si dneska už ani neumíte představit. Přišel jsem v pátek ráno na kliniku a odcházel v pondělí odpoledne. A sobota, neděle na intenzivní péči, to není žádná procházka růžovým sadem! Člověk někdy přišel domů a padl vyčerpáním. Ale že bych ztratil vztah k medicíně nebo motivaci, to určitě ne. Rozumím ale tomu, že jsou lidé, kteří se při takovém nasazení do té fáze dostanou. A profesor Ptáček to velmi přesně popsal.

Etika a komunikace v medicíně a spolupráce s profesorem Ptáčkem

Odchod profesora Ptáčka byl nečekaný a řekla bych, že byl opravdu nenahraditelný. Společně jste organizovali konference o etice a komunikaci. Jak vlastně tahle iniciativa vznikla?

Měl jsem k lékařské etice blízko už jako medik. Zajímal jsem se o ni a měli jsme mezi našimi učiteli vzory, které byly v tomhle směru neopomenutelné. Pokud jde o spolupráci s profesorem Ptáčkem, tak pokud se nemýlím, byl to doktor Milan Kubek, kdo mu doporučil, aby mě kontaktoval. Takto započala naše spolupráce. A postupně mezi námi vzniklo blízké přátelství. Profesor Ptáček si uvědomoval, že Achillovou patou našeho zdravotnictví je chování zdravotnického personálu, deficit empatie a problematická komunikace – pokud vůbec. A přišel s návrhem pořádat každoročně konferenci na různá témata v kontextu s etikou a komunikací v medicíně. Vše s cílem kultivovat a inspirovat lékařskou veřejnost. 

Jak vaše spolupráce vypadala?

Patnáct let jsme spolu sedávali minimálně dvakrát týdně u mě doma nad texty. Pročítali jsme příspěvky, diskutovali o nich, rozhodovali, jestli je pustíme dál, nebo ne, a pak je předávali recenzentovi. Následovaly stránkové korektury, které byly neméně náročné na pozornost. 
A pro mě to znamenalo obrovskou osobní zkušenost. S jeho odchodem jsem se dodnes úplně nevyrovnal. Ještě v pátek před osudným víkendem mi volal, že má nápad na jedinečný projekt a že by chtěl znát můj názor. Domlouvali jsme se, že se další týden sejdeme. A pak najednou přišla ta zpráva. Byl to šok. Pro všechny. Měl jsem ho velmi rád a vážil jsem si ho. A vděčím mu za mnohé, protože díky této spolupráci jsem se sám trvale vzdělával.

Jak probíhala expedice do afrického Lambaréné a návrat do okupovaného Československa? A jaký byl život lodního lékaře do Indie nebo potápěčská výprava k Rudému moři? Přečtěte si v druhé části rozhovoru, která vyjde brzy.

Autorka: Pavlína Zítková

Úvodní fotografie: docent Bartůněk a profesor Ptáček (zdroj: Martin Kubica)