Vzdělávání lékařů by mělo být především nezávislé a odborné, říká nový vedoucí celoživotního vzdělávání v ČLK

Co vás přivedlo ke studiu medicíny? Přál jste si být už od dětství lékařem, nebo máte lékařství v rodině?

Zájem o medicínu u mě vznikl opravdu velmi brzy. Už na základní škole, konkrétně ve čtvrté třídě, jsem dostal k Vánocům mikroskop. Fascinovalo mě, co všechno je možné pod ním vidět, a začal jsem se zajímat o mikroorganismy. Původně jsem tak uvažoval spíše o mikrobiologii, ale nakonec u mě převážila potřeba přímé práce s pacienty, a proto jsem se rozhodl pro infekční lékařství. Už na gymnáziu jsem zpracovával studentský projekt v oblasti mikrobiologie na Univerzitě Pardubice a na Bulovce si mě pak již jako studenta prvního ročníku medicíny vzala pod svá křídla paní docentka Vilma Marešová. V rodině jsem první lékař, ale moje maminka je učitelka, tak možná i proto dnes učím na 2. lékařské fakultě.

Proto jste se nakonec specializoval na infekce?

Ano. Od té doby jsem chtěl dělat výhradně infekční lékařství. Měl jsem velké štěstí na kolegy, se kterými jsem se setkal a spolupracoval. Vedle paní docentky Marešové byl dalším důležitým člověkem pan doktor František Stejskal, který mě nasměroval k cestovní a tropické medicíně. Tento obor je u nás stále tak trochu „Popelkou“. V České republice se jí věnuje jen velmi omezený počet odborníků. Přitom kromě zajímavých a často unikátních diagnóz má tento obor výrazný přesah. Pacientům, kteří si infekci přivezou ze zahraničí, dokážeme nabídnout velmi široké diagnostické možnosti. Díky vědeckým projektům a zapojení do mezinárodních projektů a systémů surveillance pak můžeme přispívat i ke zlepšení péče v samotných tropických oblastech, například sledováním antibiotické rezistence nebo vývoje epidemií. V Motole v této oblasti spolupracujeme s řadou mezinárodních organizací.

Můžete tuto mezinárodní spolupráci přiblížit konkrétněji?

Mezinárodní spolupráce je pro náš obor zásadní. V Motole jsme zapojeni do několika mezinárodních sítí, konkrétně GeoSentinel, EuroTravNet a TropNet. Cílem těchto organizací je včas identifikovat, popsat a případně zkoumat možné epidemie či rizikové infekce u cestovatelů. Konkrétním příkladem mezinárodní vědecké spolupráce, kdy díky vyšetřování cestovatelů pomáháme v endemických oblastech, je současná epidemie horečky chikungunya (tropické virové onemocnění přenášené komáry rodu Aedes, vyznačující se náhlou vysokou horečkou a krutými bolestmi kloubů, pozn. red.) na Kubě. Konkrétně u nás jsme zachytili dva případy u cestovatelů. Odebrané vzorky jsme poslali k sekvenování do mezinárodní laboratoře a z těchto dat nyní vzniká odborný článek popisující průběh epidemie a šíření viru na Kubě. Tyto informace získáváme právě díky vyšetřování cestovatelů, kteří si infekci přivezli.

Vedle toho rozvíjíme i přímou spolupráci s lékaři v tropických zemích — měli jsme výměnný projekt s kolegy z Indie, s mediky jsme byli v Keni a aktuálně jednáme o spolupráci s kolegy v Thajsku.

V neposlední řadě musím zmínit, že díky zapojení do řady projektů i osobním vazbám jsme navázali spolupráci s konkrétními institucemi, jako jsou Ústav tropické medicíny v belgických Antverpách či Infekční klinika v německém Řezně.

Byla i tato mezinárodní spolupráce možná důvodem, proč jste po letech odešel z FN Bulovka právě do Motola?

Fakultní nemocnice Bulovka mi dala opravdu velmi mnoho a považuji za důležité to zdůraznit. Získal jsem tam možnost věnovat se tropické a cestovní medicíně a obrovské množství praktických zkušeností. Určitě bych neuměl tolik z cestovní a tropické medicíny, kdybych nepracoval deset let na Bulovce. Současně jsme ale vnímali, že v Motole dlouhodobě chybělo plnohodnotné infektologické pracoviště, zároveň velká fakultní nemocnice nabízí zcela nevídané možnosti další mezioborové spolupráce. Rovněž pandemie onemocnění covid-19 potřebu kvalitní a dostupné infektologické péče ještě více zvýraznila.

Naším cílem spolu s kolegy bylo vybudovat kliniku moderním způsobem. Současné infekční lékařství totiž nestojí primárně na velkém počtu izolačních lůžek, ale na silné ambulantní a konziliární činnosti. Infektolog by měl být partnerem ostatních oborů — pomáhat s komplikovanými případy, antibiotickou terapií, diagnostikou infekcí i nastavováním antibiotické politiky nemocnice.

V Motole se podařilo vytvořit vyhrazený tým konziliářů, což odpovídá modelu běžnému v zahraničí. Ideální je podle mého názoru kombinace lůžkové péče a intenzivní konziliární činnosti. Právě tento model zde dříve chyběl. Jsem vděčný, že mi Motol poskytl příležitost přispět k vybudování moderního infektologického pracoviště podle vzorů ze zahraničí. Rovněž díky mezinárodní spolupráci se snažíme, aby Motol fungoval jako referenční centrum pro cestovní medicínu pro celou Českou republiku. Jsem moc rád, že zejména podle počtu konzultací, ošetřených pacientů a mezinárodní spolupráci se tohoto cíle daří dosáhnout.

Vstup do vedení komory a cíle

Přesuňme se ke komoře. Stal jste se členem představenstva ČLK. Proč jste se rozhodl zapojit do vedení komory?

Mým dlouhodobým tématem je celoživotní vzdělávání. Domnívám se totiž, že to je takový závazek nás, kdo pracujeme ve velkých nemocnicích a v akademické sféře, vůči celé české medicíně. Zároveň s oddělením vzdělávání ČLK spolupracuji již delší dobu – organizoval jsem řadu kurzů, přednášel na odborných akcích a podílel se i na přípravě některých tiskových konferencí.

Komora má podle mého názoru velkou výhodu v tom, že může poskytovat nezávislé odborné vzdělávání. Tato oblast je u nás stále poněkud opomíjená a bohužel marketing farmaceutických firem bývá někdy zaměňován za celoživotní vzdělávání lékařů. Řada kongresů, konferencí a kurzů je sponzorována farmaceutickým průmyslem, což se nevyhnutelně promítá do výběru témat i obsahu sdělení. Komora má podle mě také obrovskou výhodu v tom, že nabízí nezávislé celoživotní vzdělávání. Právě zde vidím její velký potenciál. Tomuto tématu se věnuji i na naší 2. LF UK a rád bych chtěl právě svou činností v představenstvu přispět k propojení akademického prostředí a komory. Zároveň bych chtěl přispět ke zlepšení vnímání komory mezi nemocničními a mladými lékaři.

Obdržel jste i Cenu prezidenta ČLK za přínos v oblasti celoživotního vzdělávání lékařů (dnes Cena profesora Ptáčka). Jaké konkrétní kroky v rámci celoživotního vzdělávání plánujete?

Máme již připravený nový koncept kurzů Akademie České lékařské komory. V současné době jednáme o spolupráci s významným českým partnerem, který by mohl přispět ke zvýšení kvality i rozsahu témat kurzů. Samotné kurzy budou zaměřeny na aktuality v jednotlivých oborech a na přehled toho, co by měl lékař jiného oboru o dané problematice vědět. Garanti kurzů by měli být respektovaní odborníci z akademické sféry, aby byla zachována vysoká odborná úroveň. Rádi bychom také spustili nový odborný podcast, jehož podobu nyní připravujeme.

Další oblastí je komunikace komory směrem k veřejnosti. Vidím potenciál v rozšíření konceptu tiskových konferencí Rady pro zdraví, například o tematické „snídaně“ pro novináře zaměřené na aktuální zdravotní témata, která by mohli navrhovat sami lékaři.

Do budoucna bychom chtěli posílit i edukaci široké veřejnosti v oblasti zdraví, ideálně ve spolupráci se školstvím. Bylo by dobré jasně definovat témata zdravotní výchovy, která by měla zaznívat směrem k široké populaci. V tomto směru máme podle mě stále velký dluh.

Zmínil jste, že některé obory jsou mediálně i profesně populárnější než jiné. Které patří mezi ty opomíjené?

Já bych to formuloval trochu jinak. Jakmile se v nějaké oblasti objeví nový, moderní nebo často předepisovaný lék, stává se z něj velmi atraktivní téma. Pokud ale v oboru chybí silný sponzor, zájem o něj klesá.

Současně je ale důležité nezapomínat ani na základní klinické dovednosti, které tvoří každodenní práci lékaře – například správnou interpretaci laboratorních výsledků. Právě zde vidím prostor pro prakticky zaměřené vzdělávání. Stejně tak v současné době chceme posilovat i povědomí o iniciativě „Choosing wisely“, kdy se ukazuje, že v medicíně někdy méně může být i v konečném důsledku více.

Podceňování celoživotního vzdělávání

Typů vzdělávání v lékařství je hned několik – pregraduální, postgraduální, specializační a celoživotní. Laik by se v tom mohl snadno ztratit. Jak důležité a uznávané je dnes celoživotní vzdělávání? 

Celoživotní vzdělávání je naprosto zásadní. Je ale potřeba jasně oddělit specializační vzdělávání a vzdělávání celoživotní. Samotné pojmy nejsou úplně ideální, ale princip je zřejmý. Specializační vzdělávání, které mají na starosti především lékařské fakulty, je časově omezené a končí atestací. Medicína se však neustále vyvíjí a jednotlivé obory se rychle mění, takže lékař potřebuje aktuální informace i dlouho poté, co specializační vzdělávání dokončí.

Právě v této fázi je celoživotní vzdělávání klíčové. Měl jsem možnost zažít kvalitu celoživotního vzdělávání v zahraničí a byl jsem příjemně překvapený. I velmi prestižní univerzity mu věnují velkou část své aktivity a pravidelně organizují vzdělávací akce pro lékaře.
V našem oboru například na Harvardově univerzitě existuje týdenní kurz zaměřený na aktuality v infekčním lékařství. Největší odborníci zde shrnují novinky uplynulého roku a předávají je kolegům formou velmi kvalitního semináře zcela bez vstupu průmyslu. 

Podobné formáty nám u nás chybí. Zatímco v rámci specializačního vzdělávání jsou povinné kurzy samozřejmostí, po jeho ukončení už systematická nabídka často neexistuje. Právě zde vidím zásadní roli nezávislého celoživotního vzdělávání.

Učíte na lékařské fakultě. Jak se liší příprava seminářů pro studenty a pro zkušené lékaře v rámci celoživotního vzdělávání? 

Zajímavé je, že studenti medicíny bývají často náročnější než samotní lékaři. Při výuce mediků je důležité nejen předat praktické informace, ale také vysvětlit, proč jsou určité znalosti důležité, i když jejich využití zatím nemusí být zřejmé.
Lékaři z praxe už obvykle velmi dobře vědí, s jakými problémy se denně potýkají. I mladí lékaři proto o prakticky zaměřené vzdělávání velmi stojí a bývají za něj vděční. Často hodnotí kurzy pozitivně právě proto, že řeší situace, se kterými se v každodenní praxi setkávají.

U mediků se význam některých informací projeví až později, když nastoupí do praxe. Naší rolí je proto vysvětlovat, proč jim určité znalosti předáváme a k čemu jim budou sloužit. Ve výuce v pátém ročníku se snažím, aby studenti získávali co nejvíce praktických informací a aby výuka nebyla přehnaně teoretická. Cílem je, aby byla přínosná nejen pro studenty, ale už i pro budoucí mladé lékaře.

V celoživotním vzdělávání je pak klíčové, aby byl obsah maximálně praktický a využitelný v každodenní praxi. Lékaři v klinické praxi často nepotřebují detailní teoretické informace o „patofyziologii a molekulách“, ale jasné a srozumitelné postupy – tedy jakousi „kuchařku“, která jim pomůže v konkrétních situacích. Aktuality, kazuistiky a praktická doporučení jsou v tomto ohledu zásadní.

S nabídkou kurzů celoživotního vzdělávání úzce souvisí také velmi široká paleta lékařských specializací. V jednom rozhovoru jste řekl, že je důležitý multidisciplinární přístup v medicíně, aby lékaři nejen hluboce rozuměli svému oboru, ale dokázali efektivně spolupracovat napříč specializacemi. Specializací ale stále přibývá a hlas proti atomizaci medicíny sílí. Jak se to promítne do kurzů celoživotního vzdělání lékařů?

Inspirací z nemocničního prostředí je pro mě koncept, který dlouhodobě funguje v zahraničí, takzvaná „hospital medicine“. Absolvoval jsem kurz na Harvardově univerzitě zaměřený právě na nemocniční medicínu v širším slova smyslu. Takové vzdělávání se soustředí na běžné problémy, se kterými se setkávají lékaři napříč obory – ať už jde o internu, chirurgii, intenzivní medicínu, psychiatrii, farmakologii, nebo infekční lékařství. Právě zde vidím velký potenciál i pro české prostředí.

Místo úzce hyperspecializovaných akcí bychom se rádi vrátili k základům a nabídli kurzy, které lékařům poskytnou klíčové informace využitelné napříč obory. Mezioborově koncipované vzdělávání může být mimořádně přínosné, protože reflektuje realitu každodenní nemocniční praxe. Koncept „hospital medicine“ je u nás zatím poměrně nový, ale z hlediska dalšího vzdělávání lékařů ho považuji za velmi důležitý a perspektivní.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: užito se souhlasem MUDr. Trojánka