Jak by měl budoucí ministr zdravotnictví řešit konkurenci pojišťoven?

Celý diskusní panel se nesl v duchu, že změna systému zdravotnictví je potřeba. Potvrdil to podle předsedy Národní asociace pacientských organizací (NAPO) Roberta Hejzáka koneckonců i jejich průzkum. Podle něj 8 z 10 respondentů má pocit, že je nutné současný zdravotnický systém změnit, a 80 % si myslí, že je tato změna nutná co nejdříve. Jednou z takových posunů by mohlo být, že by si veřejnost mohla vybírat z různých pojistných nabídek, které budou mnohem více konkurenceschopné, než jsou dnes.

Konkurence je zdravá, to je snad základní předpoklad volného trhu. Jenže ne všude platí, že konkurenceschopnost funguje. Příkladem jsou třeba i zdravotní pojišťovny, kterých ještě v 90. letech působilo v České republice celkem 29. V současnosti se jejich počet ustálil na sedmi. 

Jak ale uvedl tvůrce iniciativy Zdravotnictví 2030+ Ladislav Švec, existence systému s vícero pojišťovnami dává smysl pouze za předpokladu, že si mohou konkurovat a soutěžit mezi sebou, a je to také nejrozumnější nástroj, jak zvyšovat kvalitu a zlepšovat systém. Máme ale málo institucí a lidí, kteří by byli nuceni a motivování k tomu, aby tlačili na zvýšení efektivity.

„Současný systém je systém velmi omezené soutěže a týká se jen nenárokových příspěvků placených z fondu prevence. Byť v některých aspektech vede k pozitivnímu závěru. Pojišťovny se například snaží vytvořit dostatečnou síť, respektive nezaostávat za ostatními pojišťovnami. V minulosti došlo ke srovnání provozních nákladů na jednoho pojištěnce tak, aby nikdo nevybočoval. Ale o soutěži v pravém slova smyslu můžeme hovořit těžko,“ uvedl Švec s tím, že přitom v horizontu 10 až 20 let se potřebujeme naučit a následně začít významně zvyšovat vnitřní efektivitu a výkon systému i třeba kvůli demografické změně. 

Náklady vyšší než příjmy

Konkurence tu přitom při tvorbě zdravotního systému podle generálního ředitele Vojenské zdravotní pojišťovny (VoZP) Josefa Diessla byla, jenže celou dobu se v podstatě jen hledala rovnováha, jak zajistit peníze pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (VZP). 

„Prvních 15 let se hledala cesta, jak dostat z finančních problémů VZP, a to nemyslím zle. Situace ale v té době byla, jaká byla. Za státní pojištěnce jsme dávali mnohem menší částku ve srovnání s tím, kolik v té době přinášeli vlastní zaměstnanci a zaměstnavatelé. Ten, kdo měl nejvíce státních pojištěnců, na tom prodělával,“ vysvětluje nastavení a vývoj zdravotních pojišťoven.

Dalším problémem je absence konkurenčního prostředí na příjmové straně. „Od roku 2008 jsme přitom dále pokračovali v ničení konkurenčního prostředí mezi pojišťovnami a snažili jsme se financemi dohnat obrovské množství zdravotní péče, která je tady poskytována,“ dodal Diessl s tím, že léčebný pokrok a technologie postupují daleko rychleji než ekonomika, která zpomaluje a negeneruje nám příjmy.

Problémy v konkurenceschopnosti potvrdil i Petr Fifka z ODS: „Konkuruje se při výstupu v podobě nějakých benefitů pro pojištěnce, což je marginalita, ale konkurence při vstupu už není. Systém je tak v podstatě monoblok. To, co nazýváme pojištěním, je ve skutečnosti daň a kondice pojišťoven se odvíjí od toho, kolik se platí za státní pojištěnce. Je to komplikovaný systém, a aby se něco posunulo, musíme se napříč politickým spektrem domluvit na hlubší a sofistikovanější reformě.“

Reforma a dohoda v nedohlednu

Jenže právě v dohodě napříč politickým spektrem je kámen úrazu. Stejně jako ve zdravotnictví, i ve školství, ač jsou považovány za nejdůležitější segmenty, se politická reprezentace nedokáže domluvit ani na základních věcech. 

„Točíme se v kruhu už mnoho let. Systém není nastavený na konkurenční prostředí, a pokud se neshodneme napříč politickým spektrem, ale i s veřejností na tom, že ho změníme od základu, budeme se dále v kruhu točit. Když se pak podíváte do historie, když se někdo pokusil do systému zasáhnout, bylo to jen zneužito opozicí. Je hezké vidět v průzkumu, co si veřejnost přeje, ale ďábel je v detailu. Taky jsme měli výzkum, že většina veřejnosti si přeje konsolidaci veřejných financí, ale jakmile sáhnete konkrétnímu člověku na jeho výdobytek, najednou už se mu to nelíbí,“ řekla Michaela Šebelová ze STAN s tím, že politické strany se nedokážou shodnout ani na tom, co je vlastně podstatou prevence.

Složitou dohodu v těchto segmentech potvrdil i poslanec za ANO Kamal Farhan nebo Martin Dlouhý z TOP 09. V podstatě ani změny současně navržené vládní koalicí nejsou vnímány moc pozitivně.

Příkladem je návrh novely zákona o veřejném zdravotním pojištění, která má mimo jiné zavést do zdravotního systému takzvaný nadstandard. Jejím cílem je, aby na zdravotní prostředky a služby nehrazené ze zdravotního pojištění lidem přispívaly zdravotní pojišťovny, a to do výše hrazeného materiálu. Zbytek by si platili sami pojištěnci. Podle Josefa Diessla už tu obdobný návrh v minulosti byl, ale smetl ho ze stolu Ústavní soud. 

„Mně vadí, že tak zásadní věc řeší nějakým přílepkem. To zaprvé. Za druhé ten návrh vyvolává mnoho problémů, protože tím, že se odvolává na vyhlášku ministerstva zdravotnictví, která by v jeho případě hrála prim, je legislativně, technicky špatně,“ vysvětlila Lenka Teska Arnoštová ze Společnosti medicínského práva ČLS JEP s tím, že si nemyslí, že by návrh neprošel Poslaneckou sněmovnou, ale je zkrátka v konfliktu s ústavním právem.

Podle Švece je navíc návrh zákona mnohem širší, než říkají jeho autoři. Je napsán všeobecně, což je podle něj špatně a otevírá mnoho rizikových oblastí z hlediska hrazené péče.

Je tak více než jasné, že současná vláda už do ničeho moc víc neřízne, a je otázka, jestli si nějaká politická strana dá konečně zdravotnictví do svého volebního programu a třeba i něco z něj pak splní.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Pavlína Zítková