Kardiolog: Mívám o pacienty strašný strach, asi bych měl být víc flegmatik

Máme znát zdravotní stav prezidenta? Jak je na tom české zdravotnictví? Modlí se lékaři na sále? Existují strážní andělé? A jak je možné si prodloužit život? To prozrazuje nejen rozhovor se špičkovým kardiologem Josefem Veselkou, ale především jeho nová kniha fejetonů...

Ve svém oboru patří mezi špičky - je přednostou Kardiologické kliniky fakultní nemocnice Motol, odborníkem na onemocnění srdce. Se svým týmem provedl mnoho unikátních operací, byl také prvním Čechem, který publikoval článek v prestižním světovém lékařském časopise Lancet a vlastní mnoho mezinárodních ocenění v medicíně.

S tím vším Josef Veselka spojuje i zálibu v psaní. Loni vydal svoji první sbírku povídek (více v článku Kardiolog Veselka: Prezident má být především symbolem) a už v té době se rozhodl psát pravidelné sloupky také pro Hospodářské noviny. Právě z nich teď vydal svoji druhou knihu "Kardiologova příslužba". Už nejde o beletrii, ale spíše o komentáře současného stavu zdravotnictví, země, společnosti i světa ze zajímavého úhlu pohledu lékaře. Netradičně ji navíc ilustroval novinář a publicista Miloš Čermák, který se jinak věnuje výhradně psaní...


Když jsme spolu loni mluvili při vydání vaší knížky "Překroč ten stín", bylo to u příležitosti prezidentských voleb a došlo i na lékařská konzilia prezidentů. Vy sám jste byl v tom Havlově. Teď se stav současného prezidenta opět veřejně řeší. Máme právo na to ho znát a má mít prezident své lékařské konzilium?

Jsou země, třeba Spojené státy, které tohle o svých prezidentech jednoznačně říkají natvrdo. Je ale nutné říct, že to je součást kultury, kde se pacientům taky natvrdo říká - máte to a to, máte špatnou prognózu, dejte si raději věci do pořádku. Ti lidé jsou s takovým informačním režimem spjatí, tohle je jim běžně sdělováno a tohle očekávají, že budou znát i o svém prezidentovi.

V Evropě i v Česku jsme mnohem konzervativnější. Sám si myslím, že bychom měli znát nikoli detaily o zdravotním stavu prezidenta, ale aspoň jeho diagnózy. A to jen proto, že tyhle diagnózy mohou pronikat do jeho práce. Aby to někdo zastavil, kdyby lidé v takových funkcích chtěli udělat něco nepředloženého právě proto, že mají takovou diagnózu.

Rozhodně po vás nechci na dálku diagnózu prezidenta...

K tomu se vůbec nemůžu vyjadřovat, protože o tom nic nevím.

Přesto se oficiálně mluví o "rekondičním pobytu" prezidenta v nemocnici. Ten termín přitom vlastně neexistuje. Co si pod tím představujete vy?

Myslím, že rekondiční pobyt je něco na co jdete, když jste tak trochu z formy. Ale není to něco, co by vám výrazně zlepšovalo zdravotní stav. Nejdete na operaci, jdete na nějakou konzervativní léčbu a rehabilitaci. Tak bych si to asi představoval.

Vy jste v jednom ze svých sloupků, který se jmenuje "Prezidentské diagnózy" - a tím se teď dostáváme k vaší nové knížce - tvrdil, že v první řadě by to měl být vážený člověk a teprve v té druhé se máme bavit o jeho zdravotním stavu...

Já jsem to psal v kontextu, kdy bylo přesně před volbami a Miloš Zeman byl ve špatném zdravotním stavu. Takhle se to tehdy debatovalo a já jsem napsal, že je to zástupný problém, protože ve špatném stavu byli různí prezidenti. Třeba TGM nebo i Roosevelt, který byl vlastně na vozíku.

Prezident nemusí být úplně manažer, nemusí být ve skvělé  formě, ale měl by to být někdo, kdo za sebou má kus pozitivní práce, životních zkušeností a může z toho čerpat. Takže si myslím, že ten zdravotní hendikep, pokud bychom měli skvělého kandidáta, může být pominutelný.

Pojďme teď spíše k hendikepům českého zdravotnictví: Odcházejí starší lékaři, mladých není dost, ví se, že jich ani dost nebude, navíc odcházejí často za hranice. Zdravotnictví se výrazně feminizuje, což se jeví jako velký problém. Navíc do toho všeho populace výrazně stárne. Vidíte z toho nějakou cestu ven?

Já si myslím, že to není katastrofa. To, co jste řekl, jsou problémy, které se mají řešit. Takhle bych nedefinoval krizi, takhle bych řekl, že před námi stojí velké problémy.

Feminizace zdravotnictví je jeden z nich, kterého se všichni bojí, protože budou osočeni z nějaké nekorektnosti. Ale je to opravdu problém - pokud se nemýlím, tak data lékařské komory říkají, že je tu 59 procent lékařek. Když se ale podíváte na absolventy lékařských fakult, tak tam už je 70 procent žen. To by podle mě měli regulérně začít řešit děkani lékařských fakult. Pro některé obory, zvlášť pro ty chirurgické, je to situace nedobrá.

A k tomu odcházení lékařů do zahraničí - jsme středoevropská země a podle mě tomu nezabráníme.

Ani vyššími platy?

Nemůžeme si myslet, že někdy nominálně doženeme Německo. Když tady nebude mít stejný plat jako v Německu prodavačka nebo řidič, tak nebudou mít stejné platy ani doktoři. Lékařská komora kdysi při akci "Děkujeme, odcházíme" hledala plat lékařů na trojnásobku průměrného platu. To mi přijde celkem normální - kdybychom se podívali za moře, mohli bychom chtít i desetinásobek, ale řekněme, že v evropském kontextu to bude na trojnásobku. Co se bude dít? K nám budou chodit lékaři ze Slovenska, Ukrajiny a možná trochu z jihu. My zase budeme odcházet na západ. Dneska v Německu pracuje asi tisíc českých lékařů, pokud si to dobře pamatuju. To představuje produkci jednoho ročníku, což je strašně moc. Ale je to problém, který by se měl řešit více komplexními opatřeními. Měli bychom mít víc studentů, jednodušší a pro mladé doktory přívětivější systém vzdělávání a kratší postgraduální vzdělávání než tady je.

Já bych to téma uzavřel jedním z vašich sloupků, kde píšete "Lépe teprve bude a neštvěte mě, prosím, tím, že se mnou nebudete souhlasit". To jste takový optimista?

Jasně, že je lépe. Já jsem se narodil v přízemním bytě ve Vršovicích jako nejmladší ze šesti dětí. Vystudoval jsem lékařskou fakultu a nikdy jsem si nemyslel, že se podívám na západ. A třeba minulý týden jsem se vrátil ze Spojených států, kde jsem se stal prezidentem Angels International College ve státě Ohio. Jedno moje dítě studuje v USA, druhé je na Erasmu v Německu... Já jsem si opravdu nikdy nemyslel, že se budeme mít tak dobře a myslím, že se máme čím dál líp a že na to Češi tak trochu zapomínají.

Životní úroveň se nám extrémně zvedla, ale myslím, se nám daří spíš u těch hmotných statků a ne už tak třeba u toho, aby se člověk cítil šťastnější. A nedaří se nám úplně dobře řídit stát, zdravotnictví, spravedlnost nebo vzdělávání. Myslím, že stát na těchto mnoha polích selhává.

Jeden z vašich sloupků, které jste zahrnul do knihy, se věnuje i ohlasům čtenářů. Nadávají vám, chválí vás a jak se to vůbec autorovi čte?

Když vám někdo napíše, že s vámi nesouhlasí, beru to v pohodě, protože proč by s vámi měl každý souhlasit. Když vám někdo napíše, že jste zloduch,  protože máte nějaké názory, tak se vám to čte špatně. Prakticky po každém sloupku se mi ale několik lidí ozve a musím uznat, že jsou to vesměs pozitivní reakce. A když vám někdo vzkáže, že se mu to líbilo, tak je to fajn.

Podle mě to má dva aspekty - jakmile se dáte do názorového psaní, začnete vyvolávat polemiku. Tak to je. Když si přečtete, co psal Karel Čapek nebo Komenský, tak se dá jen lehce oprášit archaický jazyk, přetisknout a bude to platit zase.  Můžete to stokrát napsat znovu, ale lidi jsou lidi, mají svoje lepší a horší stránky a vy to stejně neovlivníte. Snad si jen nakonec můžete říct, že kdybyste ten komentář nenapsal, bude to třeba trochu horší.

Ostatně, jak vás napadlo, že ty své sloupky vydáte knižně?

Nějak se za ten rok a půl nahromadily a s kamarádem Milošem Čermákem jsme si udělali radost. Já dělám doktora, on píše, tak jsme oba trochu odbočili ze svých profesí - já jsem napsal texty a on tu knihu naopak zase ilustroval. 

V jednom z těch textů píšete, že nevěříte ve strážné anděly...

Naopak, já v ně věřím, ale myslím si, že to nejsou andělé, ale lidi. V životě se mi to stalo mnohokrát. Někdy selhali lidé z mé blízkosti a často se naopak pro mě ti vzdálenější stali v krizových chvílích strážnými anděly.

Ve svých textech popíráte i princip zázraků. Doslova výrokem: "Zázrak není, stačí neztrácet naději".

To bylo v souvislosti s pacientem, kterého jsme měli na stole a byl mnohokrát defibrilován. Resuscitovali jsme ho 92 minut a považovali ho za naprosto ztracený případ. I když jsme si mysleli, že je konec, tak jsme na něm stejně neúnavně pracovali. Podle všech pravidel jsme už měli skončit, ale najednou obživl a za čtrnáct dní odcházel z nemocnice. Někdo má v životě velké štěstí a někdo velkou smůlu, ale většina zázraků podle mě znamená, že vám někdo pomůže. Není to samo od sebe. A k tomu nesmíte ztrácet naději.

Vážně nejsou chvíle, kdy se na sále pomodlíte prostě jen ve stylu: "Panebože, jen ať to klapne"?

Když jsem byl mladší, tak se mi i přesto, že jsem nevěřící pes, mnohokrát nad pacientem stalo, že jsem si řekl: "Panebože, když mu teď nepomůžeš ty, tak já už to asi nezvládnu." A většinou se pak ta situace v dobré obrátila. Nepovažoval jsem to nikdy za zázrak, ale za soustředěné úsilí, kdy to dotlačíte k pozitivnímu cíli. Čím jsem starší, tím se do takových bezvýchodných situací dostávám méně, ale někdy mám o pacienty strašný strach. Nevím, možná by bylo lepší, kdybych ho neměl a byl větší flegmatik.

V knize píšete, že máte na sále ceduli s nápisem "Selhání nepřipadá v úvahu".

Ano, tu máme na sále vedle dveří a musíte kolem ní projít. Je z příběhu Apolla 13, který se mi hrozně líbí. Připomínáme si tím, že nesmíme selhat a musíme odvést dobrou práci. Když děláme se srdcem, hodně na tom záleží.

Funguje to?

Asi ne (smích). Kolem chodí pořád stejní lidi, ti to vědí a kdyby v tomhle netáhli za jeden provaz, tak bych je dávno vyhodil. Ale aspoň si to tím připomínáme.

Vy jste i běžec a dokonce maratonec. Před dvěma lety jste prý ale svému tělu slíbil, že už mu to nikdy neuděláte. Jak to dopadlo?

Letos jsem běžel tři půlmaratony a jde mi to stále lépe. Ale na maraton se už nechystám, to jsem dodržel.

Nedávno zrovna padl maratónský rekord pod dvě hodiny. Co tomu říkáte jako lékař a kardiolog?

To jsou úplně jiný lidi. Pro většinu populace je uběhnutí maratonu jednoznačně nezdravá věc, ale ta cesta k maratonu, tedy pravidelné běhání, je naopak jednoznačně pozitivní.

Kde je ta hranice?

U tréninku můžeme zkoumat jak často, jak rychle a jak daleko. Ukazuje se, že běhat dvakrát třikrát týdně při střední intenzitě, nějakých třicet až šedesát minut, prodlužuje život.

Takže doporučujete spíš půlmaraton?

Asi tak, ale nejdůležitější je ta cesta, ten pravidelný pohyb.

Překvapilo mě, že v jednom ze svých sloupků v knize píšete, že mírná nadváha je cestou k dlouhověkosti. Vážně je to tak?

Ano, ale v určitém věku. Když budeme hledat klíč k dlouhověkosti, musíme se narodit na správném místě, musíme být socioekonomicky dobře zajištění a je lepší být žena, ty mají delší život.

Existuje například studie z Harvardu, která uvádí pět faktorů, co vám ještě v padesáti letech extrémně prodlouží život. Nejdůležitějším rizikovým faktorem je kouření. Dalším je i alkohol. Taky je v tom pohyb - měli byste se pohybovat aspoň 150 minut týdně se střední intenzitou. Pak jde o stravování - buď se stravujete jako 40 procent těch nejlépe se stravujících nebo 60 procent ostatních. A poslední je vaše hmotnost: buď máte BMI do 25 bodů nebo nad.

Na Harvardu sledovali 120 000 lidí a zjistili, že rozdíl v dožití mužů je podle těchto kritérií dvanáct let. Ještě po padesátce si takhle můžete o dvanáct let natáhnout život. U žen je to dokonce o čtrnáct let.

Celé to drtily dva rizikové faktory. Alkohol nebyl tolik důležitý, jídlo nebylo tak důležité, BMI index nebyl tak důležitý. Nejdůležitější bylo kouření, které vám samo o sobě mohlo ubrat osm let života. Na druhém místě významu pak byla fyzická aktivita.

Jak to tedy bylo? 150 minut týdně střední zátěž?

Ano, tak. Je to buď rychlá chůze nebo pomalý běh. Tím si můžete o roky prodloužit život třeba i v padesáti.


David Garkisch


Anketa

Měli bychom mít právo znát zdravotní stav prezidenta?

Celkem hlasovalo 113 čtenářů.
Zrušit vztah ke komentáři

Mohlo by vás také zajímat

Stoletý Kapitán Tom dojal svět. Jeho výzva získala miliardu zdravotníkům

První pitva v Praze před 420 lety. Mezi lidmi vyvolala nadšení i pohoršení

"Dáma s lampičkou" změnila celé lékařství. Je symbolem sester