Mě se vyhoření netýká, myslí si většina lidí. Opak je ale pravdou

Nakonec může přijít absolutní vyhoření. Řada lidí si přitom myslí, že se jich netýká, protože oni přece vědí, co dělají. Mají o něm načteno a včas by si dokázali pomoci. Opravdu? Jakou chybu dělají lidé nejčastěji a stres se přitom prohlubuje? V čem spočívá tzv. všímavá komunikace a proč se učí i v kurzech pro lékaře? Povídala jsem si se zakladatelkou Českého mindfulness institutu Ing. Marcelou Roflíkovou, MBA.

Během první části rozhovoru jsme diskutovali o kurzech pro lékaře a jak mohou lépe zvládat mnohahodinové služby. Když s nimi mluvíte, z čeho mají nejčastěji stres?

Řekla bych, že je to dlouhodobá přetíženost a pocit, že z toho nelze vystoupit.

Jaké vidíte nejčastěji chyby ve způsobu řešení takového stresu, kdy si lidé myslí, že vše zvládají, ale ve skutečnosti se ten stres ještě prohlubuje?

To je typický symptom u syndromu vyhoření. Hodně lidí si myslí, že se jich to netýká. Znají případy někoho jiného a myslí si, že podobnou situaci ustojí a zvládnou, když budou chtít. Ohroženi jsme všichni.

A potom také odkládání svých potřeb a pocitů na později. S vidinou, že pak budeme mít lepší podmínky, kdy můžeme něco změnit, odpočinout si apod. 
Žijeme pak více budoucností a minulostí než přítomností, která je pro nás náročná, a dostáváme se do začarovaného kruhu. 
Mimochodem tipněte si, kolik času si uvědomujete to, co právě děláte? 

Malinko.

Většina lidí tipuje 5 až 20 procent. Studie je hodně milosrdná, protože říká, že na to, co děláme, myslíme v 53 % času. 

To je hodně vysoké procento. Neprobíhal průzkum někde v buddhistickém klášteře?

Dobrá poznámka, ale nikoliv. 😊 Průzkum probíhal na běžné dospělé populaci a lidé opakovaně odpovídali na tři otázky: 1. Co děláte? 2. Na co myslíte? 3. A jak se teď cítíte šťastní? V 53 % času lidé mysleli na to, co dělali. Průzkum dále ukázal, že pokud lidé mysleli na to, co dělali, cítili se šťastnější. Pro pocit, jak šťastní se cítíme, tedy není určující, co děláme, ale na co myslíme. Spokojenost tedy není někde v budoucnosti, kde ji většinou hledáme, ale v přítomnosti, pokud se k ní vědomě vztahujeme. 
Obecně jsou lidé v západní civilizaci zvyklí více plánovat. Což přece jen covid možná trochu přibrzdil, protože jsme zjistili, že ne vše plánovat lze. 
Tím, že zaměřujeme pozornost do budoucnosti, limitujeme sami sebe v uvědomování si svého skutečného života, který se nikde jinde než v přítomnosti neděje. Žijete teď, když čtete tyto řádky, váš život nezačne, až tento rozhovor dočtete. 

Pozornost je největší dar

Už v první části rozhovoru jste zmínila výraz všímavá komunikace. Co je její podstatou?

Všímavá komunikace velmi jednoduše znamená, že dáváme plnou pozornost tomu momentu, kdy s někým komunikujeme. Plně nasloucháme, uvědomujeme si, co slyšíme, vnímáme nejen slova, ale i gesta, emoce, prožívání druhého člověka a uvědomujeme si taky sami sebe, svoje emoce a myšlenky.

Třeba když mi kolega něco vypráví, ale protože už mi podobné historky říkal v minulosti, mám tendenci předem odhadnout, co má na srdci, a vlastně si ho pořádně nevyslechnu?

Ano, v tu chvíli přestáváte být v rozhovoru přítomná, protože podléháte minulé zkušenosti. Každá komunikační situace je ale originální, není naprosto identická, i když můžeme mít pocit, že historky jsou stále stejné.  

Lékaři se denně setkají třeba i s desítkami pacientů. Přece jen je tlačí čas a možná už ve dveřích si řeknou – aaah, to bude tento případ. Jak udržet u tolika pacientů všímavou komunikaci?

To je hodně dobrá otázka a těžké na ni dávat univerzální odpověď v systému, v jakém zdravotnictví funguje. Obecně bych doporučila začít se věnovat všímavé komunikaci jinde, kde není takový tlak a nedostatek času. Například při povídání s přáteli, dětmi, partnery sledovat, jak se pozornost vzdaluje od toho, co nám druzí říkají, jakou máme potřebu skákat lidem do řeči, dokončovat jejich myšlenky, dělat závěry po první větě apod. A pak se na základě vlastní zkušenosti rozhodnout, co by mohlo být užitečné a reálné přinést do komunikace s pacienty v ordinaci.

Máte i nějaký konkrétní příklad?

Vzpomínám si na jednoho lékaře psychiatra. Dělali jsme cvičení všímavého naslouchání, kdy na dané téma nejprve mluví jeden ze dvojice a druhý naslouchá, pak se vymění. Když naslouchající zjistí, že mu pozornost utekla, vrací ji zpět k tomu, co druhý člověk říká. Po skončení cvičení sdílel lékař svoje uvědomění, že vlastně u svých pacientů zapíná pozornost až při změně intonace jejich hlasu, což bývá až pár vět před koncem jejich sdělení. Následně provedl diagnózu a doporučil léčbu. Předtím neposlouchal, protože si to ani neuvědomil. Na základě tohoto aha momentu začal pracovat jiným způsobem. Nic nefunguje hned. Každý si hledáme svoji cestu, která je mnohdy protkaná slepými uličkami. 

Když pořádáte kurzy pro lékaře, jakou mají nejčastější otázku nebo proč si tento kurz vyberou? Jaká je jejich motivace?

Kurzy musí být kompatibilní s časem, který tomu mohou lékaři dát. Proto jsou kurzy maximálně praktické a interaktivní. Lékaři jsou zvyklí na přednáškách spíše poslouchat. Aby ale celá metoda odbourávání stresu fungovala, je potřeba vedle poslouchání a čtení praktikovat. Kurz je o sebeučení a poznávání, a to je možná to, na co se neptají. Na tento problém ale narážíme, když přijdou do kurzu bez očekávání. Jen si chtějí poslechnout informace třeba při řízení v autě. Jenže pak je velmi malá přidaná hodnota. Může být přitom zajímavé a obohacující slyšet zkušenosti jiných lidí. Najednou zjistíte, že i jim utíká pozornost ve chvíli, kdy ji mají mít. 

Chtějí lépe zvládat stres, necítit se tolik přetížení, chtějí méně konfliktů, lépe se soustředit, mít lepší spánek, nereagovat tolik podrážděně. Někdy chtějí spojit příjemné s užitečným a za intenzivní seberozvojovou aktivitu získat potřebné kredity. 😊

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: užito se souhlasem Ing. Marcely Roflíkové