MUDr. Jan Píštěk: K medicíně mě přivedla rodina, ke gynekologické ambulanci život

Co vás přivedlo ke studiu medicíny? Byl to dětský sen, rodinná tradice nebo rozhodnutí, které přišlo až později?

O medicíně jsem původně vůbec neuvažoval. Pocházím z rodiny středoškolských profesorů. Otec byl dlouholetý češtinář s obrovským rozhledem a autoritou, který miloval českou literaturu a poezii, a maminka ekonomka, jež dálkově vystudovala VŠE a později také ekonomické předměty učila. Lékaře jsme v rodině neměli, ale mám dva starší bratry, kteří se postupně na medicínu dostali.

Když jsem viděl, kolik studia a práce medicína obnáší, moc se mi do toho nechtělo. Zajímal jsem se o biologii i chemii, ale nebyl to můj vysněný plán. Tíhnul jsem spíš ke sportu a bavila mě matematika, proto jsem svou budoucnost viděl na pedagogické dráze v těchto dvou oborech. Svůj záměr jsem v maturitním ročníku doma oznámil otci. Ten mi však, vědom si stinných stránek učitelského povolání, dal jasně najevo svůj nesouhlas. Měl obrovský respekt k lékařskému stavu a povolání a byl přesvědčený, že právě to je cesta, kterou bych měl jít.

Takže jsem se k medicíně dostal trochu oklikou. Otec mi kromě toho s nadsázkou argumentoval i tím, že už jsou nakoupené lékařské knihy po bratrech, tak by byla škoda je nevyužít.

Litujete toho? Jak to zpětně hodnotíte?

Nelituji. Když po šesti letech těžkého studia medicíny vyřknete „spondeo ac polliceor“, přestanete přemýšlet o tom, jestli jste si vybrala správně. Hlavou se spíše začnou honit důležitější otázky, jakému oboru se věnovat a jakou profesní cestou se vydat.

Gynekologie nebyla první volba

Proč jste si nakonec vybral právě gynekologii a porodnictví? Čím vás tento obor oslovil?

Původně jsem chtěl dělat internu nebo všeobecné lékařství. Po fakultě s minimem praxe jsem si nedovedl představit sebe v nějakém chirurgickém oboru. V té době při socialistickém plánování ještě fungoval systém směrných čísel a možnosti volby nebyly zdaleka tak svobodné jako dnes.

Chtěl jsem se vrátit do rodného města a v místní nemocnici s poliklinikou mi byla nabídnuta gynekologie a porodnictví. Přiznávám, že jsem se na to tehdy díval i očima mladého muže. Tento obor byl opředen různými mýty a člověka samozřejmě zajímal. Během postgraduální přípravy jsem sice prošel i řadou jiných oddělení, ale nakonec jsem u gynekologie zůstal.

Postupně jsem pochopil, že jde o mimořádně pestrý obor. Je v něm i kus interny, endokrinologie, rozsáhlá operativa, onkogynekologie a samozřejmě porodnictví, které je samo o sobě samostatným světem. Právě ta šíře a pestrost mě nakonec přesvědčila, že jsem si vybral dobře.

Jak se podle vás gynekologie změnila od doby, kdy jste začínal, až do současnosti?

Změnila se obrovsky, stejně jako celá medicína. Když jsem začínal, převažoval paternalistický model. Lékař rozhodl a pacientka jeho rozhodnutí respektovala. Byli jsme vychováváni v prostředí, kde měl lékař autoritu a jeho slovo mělo velkou váhu.

Dnes se medicína posunula k partnerskému vztahu. Lékař už není ten, kdo sám rozhoduje, ale je spíše průvodcem a poradcem. Musí umět dobře komunikovat a vysvětlovat. Jeden kolega to kdysi velmi hezky popsal přednáškou o tom, kdo v historii „organizoval porod“. Nejprve to byly porodní báby, později se do procesu více zapojila medicína a lékaři. Následně se velký vliv přesunul na rodičku samotnou a dnes do procesu výrazně vstupují porodní plány, partneři a celá řada dalších faktorů. Jen forenzní zodpovědnost zůstává na lékaři.

Nemyslím si, že by bylo dobře, kdyby autorita zdravotníka zmizela úplně. Ideální je rovnováha. Musí existovat komunikace a vzájemný respekt. Pacient i lékař přece sledují stejný cíl.

Cesta z nemocnice do ambulantní praxe

Vedle působení v nemocnici máte také soukromou praxi. Jaký byl přechod z nemocnice do ambulantní praxe?

Byl velmi pozvolný. Do uherskohradišťské nemocnice jsem nastoupil v roce 1989. Dlouhé roky jsem patřil k nejmladším lékařům na oddělení. Postupně jsem procházel jednotlivými částmi oboru, začínal jsem na oddělení šestinedělí, učil se operovat a připravoval se na atestace. První atestaci jsem složil v roce 1992, druhou v roce 1998.

V devadesátých letech začala první vlna privatizace a vznikaly soukromé ambulance. O vlastní ordinaci jsem tehdy vůbec neuvažoval. Zlom nastal kolem roku 1997, kdy mě tehdejší primář poslal do Březolup, kam jsem začal jezdit v rámci nemocničního úvazku spolu se zkušenou ženskou sestrou a kde obec vybudovala moderní zdravotní středisko s krásnou gynekologickou ordinací, čekárnou i potřebným zázemím. 

Najednou jsem se ocitl ve zcela jiném světě. Ambulantní medicína je úplně jiná než nemocniční provoz. Musel jsem se naučit administrativu, ekonomiku provozu i organizaci práce. Zpočátku jsem si nebyl jistý prakticky ničím. Postupně jsem si pořídil software, získával zkušenosti a začal budovat vlastní klientelu.

Takže ambulanci jste z původního nemocničního úvazku zprivatizoval? 

Po několika letech přišla nabídka ambulanci zprivatizovat. Tehdy jsem sledoval zkušenosti svého bratra, který už v soukromém sektoru působil. Viděl jsem, kolik času stojí jednání s pojišťovnami a jak nejisté tehdy podnikání ve zdravotnictví bylo. Nakonec jsem se rozhodl do toho jít. Prošel jsem výběrovým řízením, získal smlouvy s pojišťovnami a začal ambulanci provozovat jako soukromý lékař.

Stále jsem ale pracoval v nemocnici, sloužil služby a ambulanci provozoval v podstatě navíc. Později jsem začal působit také v ordinaci v Dolním Němčí. Bylo to velmi náročné období, neboť šlo o souběh praxe nemocniční a ambulantní. Postupně jsem si ale uvědomoval, že některé venkovské ambulance mají své limity a že ženy péči o své zdraví realizují spíše v místech, kde pracují. Ekonomicky nebyla ambulance v Březolupech udržitelná. Po roce 2007 jsem proto začal více přemýšlet o dalším rozvoji vlastní praxe.

Jak se vaše ambulantní praxe dál vyvíjela?

Skutečný zlom přišel kolem roku 2010, v době protestní akce nemocničních lékařů „Děkujeme, odcházíme“. Tehdejší vedení nemocnice vyvinulo tlak na rušení souběhů praxe. Musel jsem se rozhodnout! V té době už moje žena Martina pracovala na gynekologicko-porodnickém oddělení Uherskohradišťské nemocnice, a. s., kde navíc později začala působit na pozici zástupkyně primáře. Mé definitivní rozhodnutí hledat budoucnost spíše v ambulantním sektoru než v nemocničním úvazku podpořilo i to, že už kolem roku 2008 jsme začali budovat vlastní městskou ordinaci. Nejprve v pronájmu, později ve vlastních rekonstruovaných prostorách.

Dnes už nefungujete jako klasická samostatná ambulance jednoho lékaře. Jak vypadá vaše pracoviště v současnosti?

Od roku 2014 spolupracuji s nemocnicí už jen formou jednoho klinického dne v týdnu. Model ordinace jednoho lékaře a jedné sestry při dvou ambulancích přestával stačit ženám, které o péči v naší ambulanci mají zájem. Získal jsem akreditaci Ministerstva zdravotnictví pro specializační část postgraduálního vzdělávání, což mi umožnilo začít spolupracovat s mladými kolegy. Též některé porodní asistentky u nás absolvovaly ambulantní praxi. Dnes fungujeme jako týmová ambulance s pěti lékaři, třemi sestrami, moderním vybavením a dvěma plně funkčními ordinacemi.

Když se ohlédnu zpátky, byla to dlouhá cesta. Nikdy jsem si nesedl a neřekl si: „Teď budu soukromý gynekolog.“ Všechno vznikalo postupně. Jedna příležitost navazovala na druhou a člověk se učil za pochodu.

Proč současný systém úhrad stále více vzdaluje medicínu od skutečných potřeb pacientů. Jaké dopady mohou mít změny v gynekologické prevenci a proč by Česká lékařská komora měla být silnějším partnerem při rozhodování o budoucnosti českého zdravotnictví? Přečtěte si v druhé části rozhovoru, která vyjde brzy.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: archiv MUDr. Jana Píšťka