Nenechme peníze ze zdravotnictví odtékat přes korporace do zahraničí. Lékařství musí zůstat svobodným povoláním, říká lékař a právník MUDr. Mgr. Milan Ševčík

Proč jste si vybral medicínu? Nebyla ve hře i jiná cesta?

Byla. Zvažoval jsem práva i medicínu – oba obory mě vždy zajímaly. Nakonec mi ale medicína připadala zajímavější, takže jsem se rozhodl pro ni. A nelituji toho.

V rámci specializace jste se nakonec rozhodl pro praktické lékařství. Byla to náhoda?

Patřím ke generaci, kdy se praktické lékařství na lékařských fakultách bohužel vůbec nevyučovalo, což se naštěstí dnes postupně mění. Chtěl jsem dělat širší medicínu, proto jsem začal na interně. Postupně jsem ale zjistil, že klasická interna je dnes složená z mnoha užších specializací. 
Přihlásil jsem se proto na IPVZ (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví) do doškolovacího programu a doplnil si specializaci ve všeobecném praktickém lékařství. Internu jsem dělal v Turnově, vlastní školení pak ve fakultní nemocnici v Hradci Králové.

Poté jsem nastoupil na záchrannou službu, protože v té době nebyly praktické praxe, které by se daly rychle koupit, a současně mě svět urgentní medicíny vždy zajímal. 

Dívala jsem se, že jste byl u záchranky dva roky, dokonce u letecké záchranné služby. Proč jste tam nezůstal?

Začínal jsem na pozemní a letecké záchrance v Hradci Králové. Později jsem přešel do Chrudimi, odkud pocházím – je to moje rodné město. I když jsem pracoval v Hradci Králové, zároveň jsem sloužil na záchrance v Chrudimi, tedy na dvou pracovištích.

V Chrudimi byl tehdy personální problém a šlo o jednu z posledních záchranných služeb, které byly ještě součástí nemocnice, tedy nebyla samostatná. Společně s kolegou jsme se podíleli na jejím osamostatnění, což obnášelo další práci, a proto jsem již časově nezvládal práci v Hradci Králové. Do Chrudimi jsem šel s jasným cílem. 

Takže jste se podílel na jejím osamostatnění. Proč jste pak odešel? Nebylo to tak trochu vaše „dítě“?

Na vzniku samostatné záchranky jsem se spíše podílel, než že by to byla vyloženě moje zásluha. Cíle, které jsme si tehdy všichni stanovili, se nám podařilo splnit, což mě i dnes těší. Záchranná služba je ale fyzicky a psychicky náročná práce a myslím si, že kolem padesátky už se dělá obtížněji. Což jsem si už tehdy uvědomoval, proto jsem později odešel a založil si soukromou praxi praktického lékaře, ke které jsem i původně směřoval.

K medicíně ještě práva

Později jste si dodělal ještě práva. Přitom jste o nich uvažoval už při výběru první vysoké školy. Co vás vedlo k tomu, vrátit se ke studiu až později?

V té době už jsem měl vyřešené osobní věci. Praxe fungovala, děti vyrostly a měl jsem víc času. Navíc jsem se pro studium rozhodl během covidu, kdy byl pohyb omezený a času na vzdělávání bylo paradoxně trochu více.

Jak dnes kloubíte právní a lékařskou praxi? Máte i právní kancelář?

Nemám, stále jsem především lékařem, a tak se také vnímám. Právo využívám hlavně při práci pro komoru. Myslím si, že propojení medicíny a práva je v tomto prostředí užitečné, protože se často pohybujeme právě na pomezí těchto dvou oblastí.

Do České lékařské komory jste se zapojil už v roce 2005, kdy jste se stal předsedou okresního sdružení. Co vás tehdy vedlo k tomu, vstoupit do jejího fungování?

To už je poměrně dávno. Upřímně řečeno ani nevím, jestli jsem tehdy měl nějakou jednu jasnou motivaci. Paní doktorka, která ve vedení okresního sdružení působila přede mnou, chtěla skončit a oslovili mě kolegové, jestli bych se nechtěl v komoře angažovat. Oblast mě zajímala, ale když člověk vstupuje do komory takhle mladý, vlastně o ní moc neví. Mnohé se naučí a pochopí až postupně během práce.

V okresním sdružení Chrudim působíte už dvacet let. Co se za tu dobu podle vás podařilo?

Osobně považuji za důležité, aby lékaři pracovali samostatně ve vlastních ambulancích a nebyli zaměstnanci velkých zdravotnických řetězců. Peníze by měly zůstávat ve zdravotnictví, ne odcházet pryč. Myslím si, že se nám to v Chrudimi docela daří, protože tyto řetězce tam prakticky nepůsobí, na rozdíl od některých jiných okresů. Současně jsem rád, že v našem okrese pracujeme v kolegiálním duchu, což je prospěšné především pro pacienty.

Jako praktický lékař to asi vnímáte i v každodenní praxi – v řetězcích se personál střídá, zatímco vy své pacienty znáte.

Ano. V soukromé ambulanci je osobní kontakt s pacientem, což je výhodné pro obě strany. Lékař zná své pacienty a pacienti mají důvěru ve svého lékaře. Korporace jsou přirozeně zaměřené na zisk, to je jejich podstata. Další problém je pak v tom, že část peněz potom odchází ze zdravotnictví.

Kam konkrétně?

O tom rozhoduje samotný korporát. Lékaři většinou své příjmy znovu investují do ordinace a do vybavení a dovzdělávání mladých kolegů. V případě korporací může zisk skončit například v zahraničních investicích nebo v nákupu nemovitostí. Já si myslím, že tyto prostředky by měly zůstávat ve zdravotnictví.

Svobodné povolání lékaře v ohrožení

Ve svém medailonku jste zmínil, že chcete, aby lékařská profese zůstala svobodná a nezávislá. Je podle vás dnes v České republice v ohrožení?

Pokud by lékaři skončili jako lékárníci a konkurenční prostředí by jim vzalo možnost pracovat ve svých ambulancích, jistě by o část své profesní svobody přišli.

Soukromých lékařů určitě ubývá. Za posledních deset let je ten pokles poměrně výrazný. Rád bych se tomuto tématu věnoval systematicky, například připravit statistiku a prezentovat ji jak politikům, tak lékařům. Mladý lékař by měl vědět, jaká je perspektiva jeho oboru. Pokud by se rozhodl věnoval dialýze, měl by vědět, že v tomto oboru bude zaměstnancem. Myslím si, že je fér tuto informaci otevřeně říkat.

Je to jeden z důvodů, proč jste se rozhodl kandidovat do představenstva komory?

Ano, je to jeden z mnoha důvodů, ale asi ten klíčový. Problém je složitý, nejenže je nedostatek lékařů, ale dochází i k feminizaci lékařského stavu. Z lékařských fakult vychází významně větší procento lékařek oproti minulým dekádám. Lékařky zcela přirozeně kromě role v medicíně zastávají i role matek, což jim objektivně přístup k soukromé praxi znesnadňuje. 

Komora by podle mě měla podporovat například sdružené praxe – tedy model, kdy v jedné ordinaci pracují dva lékaři místo jednoho. Dva lékaři mohou například pokrýt delší ordinační dobu. Pacient ví, že jeho lékař ordinuje třeba dva dny odpoledne a tři dny dopoledne. A když má akutní problém, může ho ošetřit i druhý lékař.

V komunikaci je klíč

V rámci komory máte na starost také poradnu a konzultační servis. Je určený jen pro členy komory, nebo i pro veřejnost?

Nejčastěji se na mě obracejí pacienti ve chvíli, kdy vznikne nějaký spor. Ve velké části případů jde o nedorozumění v komunikaci. Snažím se situaci vysvětlit tak, aby z toho nakonec nevznikla stížnost nebo právní spor.

Takže vlastně předcházíte tomu, aby se případ dostal například před revizní a etickou komisi?

Ano. Revizní a etická komise řeší případy až ve chvíli, kdy problém vyústí ve formální stížnost. Já se snažím pacientům vysvětlit, jak systém funguje a proč někdy lékaři postupují určitým způsobem. Často jde opravdu jen o nedorozumění mezi lékařem a pacientem.

Takže jde spíš o poradenskou roli. Obracejí se na vás někdy i lékaři? A s čím nejčastěji?

Ano. Obracejí se na mě spíše s organizačními věcmi – například s pracovním uplatněním, diplomy, registrací a podobnými záležitostmi.

Máte pro Českou lékařskou komoru ještě nějaké další vize?

Jednu mám, i když vím, že je spíše nereálná. Přál bych si, aby se komoře vrátila věcná a personální kontrola poskytovatelů zdravotních služeb – tedy aby mohla kontrolovat jejich vybavení i to, zda tam pracují lékaři s odpovídajícím vzděláním.

Kdo to dnes kontroluje?

Kraje.

Takže zřizovatelé nemocnic.

Ano. Personální problém je přitom hlavně v nemocnicích, takže tam často není velká vůle tyto věci důsledně kontrolovat.

Existují statistiky, jak často se to stává? Pacient si dnes může na stránkách komory ověřit, jestli je lékař členem komory.

Ano, ale už tam nezjistí, zda může pracovat zcela samostatně, tedy jestli má potřebnou atestaci. A právě to je problém. Někdy pracují samostatně lékaři bez atestace. Pokud se jim zároveň nevěnuje zkušenější kolega, který je jejich školitelem, a nemají prostor pro další vzdělávání, může kvalita péče postupně klesat.

Takže by to vyžadovalo změnu legislativy?

Ano, muselo by to projít legislativním procesem. Je to nereálné, ale myslím si, že bychom o tom měli alespoň mluvit.

Praktické lékařství a vzdělávání

Vy se také věnujete vzdělávání mladých lékařů.

Ano, jsem školitel. Už jsem vyškolil pět nových praktických lékařů a všichni dnes pracují samostatně. Tato práce mě baví a naplňuje, neboť jsem přesvědčen, že pouze předáváním zkušeností můžeme udržet současnou špičkovou kvalitu našeho zdravotnictví.

Je o praktické lékařství mezi mladými lékaři zájem?

Zájem určitě roste. Především díky mnoha programům, které praktičtí lékaři rozvíjejí, ať to jsou rozšířené prevence, zavádění ultrazvuku, denzitometrie, nebo nové laboratorní metody. 

Možná i díky tomu, že jste blízko Hradci Králové a tamní lékařské fakultě.

Ano, lékařská fakulta v Hradci Králové se tomu hodně věnuje. Tam, kde fakulta studentům představí obor všeobecného praktického lékařství a vysvětlí jim, o co jde, zájem skutečně roste. V této činnosti je lékařská fakulta v Hradci Králové ukázkou správného přístupu k mladým kolegům. 

Teď se budou měnit i podmínky pro mladé lékaře, například navýšení finanční podpory u rezidenčních míst. Jaký to podle vás bude mít vliv?

Je to dobrá cesta, bohužel ale až od příštího roku. Mladý lékař potřebuje založit rodinu a finanční jistota je pro něj důležitá. Dříve dotace činila 50 tisíc korun, ale z této částky se platily stáže a různá školení, takže mu mnoho nezůstalo. Teď si myslím, že to bude nastavené lépe, takže je to určitě krok správným směrem.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: archiv MUDr. Mgr. Milana Ševčíka