Hlavička
21/11/2022

Praktické stránky péče o dítě, navíc s ADHD, se na medicíně příliš neučí, tak jsem si musela kvalitní zdroj informací založit sama, vypráví MUDr. Jana Martincová

MUDr. Jana Martincová vystudovala dětské lékařství, vítr ji ale zavál někam jinam. Po narození syna a zjištění, že má ADHD, potřebovala většinu svého času věnovat jemu. Chyběly ale kvalitní přínosné informace. Proto založila odborný web Babyonline.cz, kam lékaři a specialisté píšou články se zaměřením na děti. Vedle toho je tvůrkyní mnohých literárních vzdělávacích knih a pracovních sešitů pro předškolní a školní děti.

reklama

reklama

Chybí jí klasické lékařství? Jak portál vznikl? Jak se ADHD (attention deficit hyperactivity disorder – porucha pozornosti s hyperaktivitou, patří mezi neurovývojové poruchy, pozn. red.) projevovalo a na co se při výchově dnes už dospělého syna potřebovala zaměřit především? Jak se také vyvíjí zájem maminek o jednotlivá témata a v čem je přístup maminek jiný než třeba před 15 lety?

Vystudovala jste všeobecné lékařství. Zkusila jste si po škole praxi alespoň na chvíli, nebo jste opravdu rovnou skočila do jiných oborů?

Původně jsem začínala obor dětské lékařství, který byl bohužel během prvního ročníku zrušen. Když začaly ve 4. ročníku klinické obory, libovala jsem si na medicíně jako ryba ve vodě, jsem nesmírně prakticky zaměřená žena, bylo to vidět již od prvních chvil na interně v kontaktu s pacienty. Po studiu však na mě čekalo velké překvapení, když se do tehdejší Nemocnice U svaté Anny v Brně nedostala moje nejlepší kamarádka, premiantka ročníku. Kamarádka přišla z konkurzu úplně konsternovaná z toho, že se jí tehdejší ředitelka nemocnice, psal se rok 1995, neptala na nic odborného, ale pouze na to, jestli má babičku na hlídání budoucích dětí. Protože já už ji neměla, naznala jsem, že čekat měsíc na konkurz, kde stejně nemohu uspět, je ztraceným časem, a začala jsem přemýšlet, co jiného bych s medicínou mohla dělat. 

reklama

A co vás nakonec zaujalo?

Nadchla mě tehdy nabídka od farmaceutické firmy, která byla spojena se zaváděním úplně nové léčby pro ženy v klimakteriu. Moje práce obnášela obrovské množství seminářů jak pro pacientky, vedené následně s lékařkou-gynekoložkou, tak pro lékaře. Postupně jsem do narození prvního dítěte prošla všemi typy činností u farmaceutické firmy, včetně složení mezinárodních certifikátů z vedení klinických studií a marketingu, aniž bych tušila, jak se mi to jednou bude náramně hodit.

Pracovala jste ve farmacii, kde jste zajišťovala vzdělávání. Jak dlouho jste v tomto oboru působila a v čem jste vzdělávala? 

Na začátku se jednalo o semináře pro lékaře i pacientky. Dnes je naprosto nepředstavitelné, aby takto vzdělávala firma, přitom ty pacientky se díky tomu zdarma dozvěděly spoustu užitečného o sobě, svém těle, že se s jejich problémy dá něco dělat, že klimakteriem nemusí končit jejich manželský život a manžel si nemusí zakládat další rodiny. Někdy to byly velmi silné příběhy, které jsem se od lékařů dozvěděla. Protože se dámy čím dál více zajímaly i o možnost následné návštěvy lékaře, začaly jsme jezdit v tandemu s gynekoložkou. Ta jim zodpověděla i spoustu klinických dotazů. Nejsem workoholik, jak mně mnozí říkají, jenom mě to nesmírně bavilo a uspokojovalo, až jsem postupně organizovala tři semináře týdně, dva pro ženy a jeden pro lékaře. Těch žen přišlo často více než 100. Protože můj tehdejší přítel, budoucí manžel, měl o mě strach nechat mě samotnou jezdit v zimě po sedmé večer na seminář do vesniček např. na Vysočině, které byly v závějích, často si jako lékař nastavil služby tak, aby mohl jet se mnou. Ač je to téměř dvoumetrový chlap, tak když viděl ty zástupy desítek a desítek žen, vždy se nesměle zeptal: „Nebude ti vadit, když zůstanu v autě?“ :-)

Pak následovalo vzdělávání v oblasti hepatologie, kdy jsem spolupracovala s nestory oboru, paní profesorkou Brodanovou a panem profesorem Marečkem. Po narození dcery mně práce chyběla natolik, že v jednom roce jejího věku jsem si vyřídila živnostenský list a za dalšího půl roku již pracovala na projektech pro pacienty externě. Z toho byl nejrozsáhlejší projekt Lipidárium pro pacienty s hyperlipidemií, na kterém jsem spolupracovala s panem profesorem Štejfou.

Dnes už 15 let vedle portálu Babyonline.cz také tvoříte vzdělávací literaturu a pracovní sešity. Chybí vám klasická medicína? 

Víte, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlela? Asi mám vysoký stupeň adaptability. Zkrátka mě osud zavál jinam, našla jsem si tam svoji parketu a v té se realizuji. Hraji s rozdanými kartami. Je ovšem pravda, že mě zavedl k tomu, co mě baví úplně ze všeho nejvíce a mám k tomu asi i vhodnou genetickou výbavu. Nejvíce totiž v našich rodinách najdete pedagogů a zdravotníků. U sebe jsem ty obory profesně spojila dohromady, věnuji se zdravotnickému vzdělávání veřejnosti. Asi nejvíce mě vzdělávání naplňuje u dětí a mladistvých, kteří nasávají informace doslova jako houba, jsou vděční, že jim věnujete svůj čas, obrovsky tak můžete ovlivnit jejich budoucí život, aby byl co nejvíce zdravý a šťastný. Dostala jsem se díky podnikání – které jsem mimochodem nikdy neměla v úmyslu dělat, už vůbec ne zakládat vydavatelství – ke spoustě zajímavých lidí i aktivit.

Chyběly hodnotné informace, proto vznikl odborný portál

Narodil se vám hyperaktivní syn. Po jak dlouhé době od jeho narození vznikl portál Babyonline a jaký byl jeho start?

Po narození syna jsem si záhy uvědomila, že není možné s dotazy třikrát denně volat pediatrovi, ony ty praktické stránky péče o dítě se na medicíně příliš neučí, zvláště pak o ty hyperaktivní. Naznala jsem, že si budu muset založit nějaký kvalitní zdroj informací. Tak vznikl portál Babyonline.cz, který byl spuštěn ve dvou a půl roce věku syna.

Portál jste založila z důvodu nedostatku kvalitních informací k péči o dítě. Informačních portálů pro maminky je ale vícero. Přijde vám dnešní informovanost lepší?

Ono pár portálů existovalo již před námi. Bylo mně to předhazováno, ale už několikrát v životě jsem zjistila, že když dva dělají totéž, není to totéž. Platí to dnes hlavně pro naše knížky. Informace na webu se dají bohužel snadno zkopírovat, u těch knížek jsme nedostižní, protože tam nemůžete zkopírovat obrázky a přesně volená zadání např. úkolů předškolní přípravy nebo vzdělávací básničky. Např. v jediné komplexní předškolní přípravě v ČR, kterou jsme vytvořili na základě mých obav z nástupu hyperaktivního syna do školy, je přes 1000 ručně malovaných obrázků. Byla sice psána pro práci rodiče s dítětem, ale začali ji používat ve školkách, nultých ročnících ZŠ, ale např. i v pražském Centru nadání. U všech dětí, a bylo jich podle ní do školy připraveno přes 20 000, nám rodiče hlásili významný pokrok, posun ve vývoji, což byl úplně stejný efekt, jaký jsem sledovala u syna. Ten bude letos maturovat na osmiletém gymnáziu.

Obrázek: Ukázka z publikace Předškolákovy týdeníčky pro chytré hlavičky (zdroj: Babyonline.cz / poskytnuto Janou Martincovou)

U vašeho webu je stěžejní hlavně odbornost. Články píšou lékaři a specialisté. Jak složité je pro web získat lékaře, i z časových důvodů?

Je to opravdu náročné. Teď jsem naštěstí začala spolupracovat s úžasným člověkem, panem profesorem Alešem Roztočilem, který už přenechává organizační záležitosti v Jihlavě jiným, takže má čas i na nás. Asi nejvíce mě pobavilo, když Babyonline.cz – nás, odborně garantovaný portál, kde každý článek má jasně uvedeného autora, odborníka z praxe – oslovil takový ten povídací web s radami matek, které někdy až riskují narušení zdravého vývoje dítěte. Chtěl, abychom dali z našeho odborného článku s autorem proklik na jejich odněkud okopírovaný text bez uvedeného autora. Tak jsem jim sdělila, ať se nezlobí, ale jistě chápou, že to není možné. Proč bych dávala odkaz z relevantnějšího textu na bůhvíjaký, navíc bez autora? Prý tam brzy autory přidají. Nemají je tam dodnes.

A jaká témata jsou teď nejčtenější, nejdiskutovanější? Změnila se od doby založení portálu?

Stále nejčtenější jsou témata pro těhotné, protože mají více času brouzdat po netu, s dítětem toho času ubývá. Já to měla spíše opačně, protože jsem pracovala do posledního dne před porodem. Ženy se hodně zajímají o téma porodu. Zrovna nyní jsem připravovala článek na téma fyziologický porod online pro odborný časopis Moderní gynekologie. Po prostudování více než 1300 stran porodních příběhů a reakcí na ně, vyzpovídání pěti nedávno rodících kolegyň a srovnání dvou dotazníků vedených mezi rodičkami na Babyonline.cz jsem zjistila, že nejvíce u ženy závisí na psychice a tu velmi ovlivňuje prostředí porodnice, hlavně personál. 

Na Babyonline.cz se pohybují inteligentnější rodičky, které povětšinou porodnici důvěřují, neměly vesměs ani připravený porodní plán. Ty, které se připravovaly pečlivěji, měly za sebou většinou špatnou zkušenost s prvním porodem. Ale ani ony nebyly žádnými fanatičkami, zkrátka chtěly předejít obdobné situaci, proto si vše dopředu promyslely, hlavně se přípravou dostaly do psychické pohody. Z příběhů vyplynulo, že přáním maminek bylo porodit vaginálně s co nejméně zásahy. Zatímco některé maminky jakékoliv urychlení a další zásahy do porodu odmítaly, moje kolegyně si naopak stěžovaly na obrovský tlak na přirozený porod, kdy bylo již od počátku zřejmé, že to skončí císařským řezem. Rozhodně se na BOL, jak portálu Babyonline familiárně říkáme, nesetkáme s tím, co mi líčil do kapitoly Absurdní přání rodiček pan profesor. Kdy mu přišla rodička, která u něj chtěla pouze porodit, ale aby s ní nikdo nic nedělal, žádná vyšetření či kontroly. Což samozřejmě nebylo možné, protože zodpovědnost je v porodnici na zdravotnících.

Právě kdyby se něco stalo, tak zodpovědnost by šla za lékaři, kteří se o ni měli postarat.

Přesně. To už pak může zůstat doma, ale to bych nikomu nedoporučovala. Pan profesor je totiž také soudní znalec v oboru gynekologie a porodnictví, kdy nás nechal za účelem zpracování kazuistik anonymně nahlédnout právě do případu domácího porodu a ze strany pacientky zanedbané gynekologické péče, obou bohužel s nešťastným koncem.

Mění se cílová skupina v čase?

Naprosto. Cílovou skupinu pozoruji těch 15 let, kdy při spuštění panovala velká soudržnost. Ať už byly maminky jakéhokoli vzdělání, z jakékoli sociální skupiny, nepoznala byste to. Jazykově vypadaly příspěvky moc hezky a nezažila jsem jedinou konfliktní situaci. Maminky byly velmi akční, vznikaly praktické blogy s informacemi o cestování, k péči o děti a další. Dnes ale tady to sdílení zcela ustalo.

Není to tím, že už jsou dnes celkově lidé přeinformovaní? Je toho na ně moc a jen si něco přečtou?

Ano, spíše čtou a aktivně už nezasahují. Většina se navíc přesunula na sociální sítě, kde jsou příspěvky kratší a povrchnější, jejich hodnota často klesá.
Součástí webu jsou také diskuse, které obecně působí na lékaře jako „červený hadr na býka“. Pro mě jako maminku bývají diskuse a sdílení zkušeností důležité, ale jak zajistit, aby se neobjevovaly i rady, které mohou i ublížit?
Mám kolem sebe lékaře, se kterými opravdu mohu diskutovat na úrovni a nebojím se jít i do nějaké argumentace. Ale na druhé straně chápu maminky, které třeba tady tohle považují už od začátku za ztracené nebo se bojí, že by je lékař nějakým způsobem odmítl, tak se pak radí bohužel jinde. Nedivím se a souvisí to také se snižující se zdravotní gramotností obyvatelstva. Zdrojů je sice hodně, ale velmi špatně se identifikuje, který zdroj je relevantní a který ne, a vezměte si, že i odborníci mají různé názory. 

Syn s ADHD: Co pomáhalo a jak s touto diagnózou pracovat?

Máte doma dnes už vlastně dospělého syna s ADHD. Čím se vlastně ADHD projevuje a jak se odliší například od hyperaktivity a od neposednosti, kterou v sobě mají skoro všechny děti?

V knihách se dočtete, že existuje taková triáda příznaků – hyperaktivita (zvýšená motorická aktivita), neschopnost soustředění a potom impulzivita. V podstatě od začátku, asi po dvou týdnech, jsem věděla, že je syn jiný. Na rozdíl od dcery, která spala již od sedmého týdne celou noc, on se budil více než desetkrát, až už jsem si při dalších a dalších probuzeních říkala, co zase může chtít. Přes den spal pouze třikrát 20 minut, jinak vyžadoval péči. Z těch tří vyjmenovaných příznaků mně nevadila tolik ta hyperkinetika, kdy při setkáních s ostatními maminkami se stejně starými dětmi byl jediný stále v pohybu.

A soustředění a impulzivita?

K neschopnosti soustředění se úplně nemohu vyjádřit, protože pokud syna něco bavilo, tak u toho vydržel neskutečně dlouho. Nejvíce nás ale v dalším vývoji limitovala impulzivita. Děti s ADHD totiž rychleji konají, než myslí. A u toho nastává největší problém při nástupu do kolektivu. Tyhle děti jsou právě kvůli impulzivitě, že na všechno nějak zareagují, oblíbeným terčem šikany nebo pozornosti. Všimla jsem si toho na ukázkových hodinách, kdy s ním kantorka řešila, že něco někomu udělal. Já jsem tam ale stála a viděla, co tomu předcházelo. Na základě těchto zjištění jsme se pak doma soustředili na nácvik toho, aby se nenechal nikým vyprovokovat.

Co vám ještě pomohlo? Jak jste se synem pracovala, aby zpomalil?

Každé dítě, a to nejen s ADHD, potřebuje spoustu lásky a aby si rodiče našli čas o něm přemýšlet. Děti potřebují vědět, že je rodič bezmezně miluje, že to nebude stylem: „Když budeš zlobit, tak tě nebudu mít rád.“ K tomuto schématu bych se nikdy nesnížila. A tím druhým důležitým prvkem je kvalitní vzdělání. Syn byl na vzdělávací literaturu hodně náročný. Zatímco s dcerou jsme vyrostly na Ladových říkankách, u syna nefungovaly. Když jsem mu četla, že „krejčí běží s žehličkou“, koukal na mě, jako bych se dočista pomátla. Naopak jsem si všimla, že ho velmi zajímá svět kolem nás, lidské tělo apod.

Takže spíše fakta, aby si pod tím přímo mohl něco představit.

Taky, ale obecně dětem nevyhovuje abstraktní myšlení. I proto se jim líbí naše dětinské, až naivní obrázky, což rodič nemusí chápat, hodnotí kupovanou literaturu podle sebe. První impulz pro vlastní říkankovou knížku přišel v Národním muzeu, které jsme s tehdy tříletým synem navštívili. Myslela jsem si, jak ho budou zajímat dinosauři, zvířata, kameny… Ani náhodou. Zasekli jsme se tam ve tři krát dva metry velké vydýchané místnosti bez oken. Na stole běžel film s operací kyčelního kloubu a na stěnách visely obrázky rentgenu chlapečka s křivicí. Syn se asi pětkrát dokola ptal, proč má ten chlapeček křivé nohy. Právě díky tomuto zážitku vznikla říkanka Sváťa a ryby a od doby návštěvy oné špeluňky v Národním muzeu jí syn bez problému ryby. 

Víte, u těch ADHD dětí to mnohdy vypadá beznadějně, nedivím se některým rodičům, že to vzdají. Ale zatím máme doma zkušenost, že se všechen ten čas věnovaný dětem vždycky někde projeví.

Autor: Pavlína Zítková

Foto: užito se souhlasem Jany Martincové

reklama

reklama

reklama

reklama