Praktickým lékařům přibývají povinnosti. Kdo jim ale přidá čas?

Aby bylo jasno: silná primární péče je pro české zdravotnictví nezbytná a větší zapojení praktiků do péče o stabilizované chronické pacienty je podle mě správné a pravděpodobně i nevyhnutelné. Jenže nejde donekonečna řešit nedostatek kapacity jednoho segmentu tím, že jeho práci přesuneme do segmentu jiného. 

Pokud mají být například stabilizovaní kardiologičtí pacienti předáváni do péče praktických lékařů, měl by někdo nejprve přesně říci, o jaké pacienty jde. Co znamená „stabilizovaný pacient“? Jak má vypadat předávací zpráva? Jaký je další léčebný plán? Co a v jakých intervalech se má kontrolovat? A hlavně: co se stane ve chvíli, kdy pacient stabilní být přestane? 

To poslední je docela podstatné. Předání pacienta do primární péče nemůže fungovat jako jednosměrná jízdenka. Pokud se stav zhorší, musí existovat jasná a především rychlá cesta zpět ke specialistovi. Jinak jsme žádnou péči nezefektivnili, pouze jsme problém přestěhovali.

Totéž platí pro organizaci kontrol. Opravdu není nutné, aby praktik u každého stabilního chronického pacienta fungoval jako ruční generátor žádanek. Pokud je například předem stanoveno, že má pacient jednou za šest měsíců absolvovat určitý soubor laboratorních vyšetření, technicky by neměl být problém tento proces automatizovat. Praktik by pak měl výsledky k dispozici a věnoval by svůj čas tomu, k čemu je skutečně potřeba lékař: jejich interpretaci a rozhodnutí, zda je nutné něco změnit. To by ovšem vyžadovalo, aby se při reformování zdravotnictví nemyslelo jen na to, komu přidáme další povinnost, ale také na to, jak bude celý proces fungovat.

Byrokracie bují

A pak samozřejmě přichází otázka peněz. Pokud praktik přebírá další část dlouhodobé péče, kdo ji zaplatí? Vzniknou další výkony? Další signální kódy? Další kolonky, jejichž správné vyplnění budeme následně vysvětlovat pojišťovnám? Přesun kompetencí totiž není administrativní operace. Znamená čas, personál, vzdělání a odpovědnost.

Možná největší problém současných změn ale vidím někde jinde. Každá jednotlivá změna může dávat perfektní smysl, a přesto může jejich součet přestat fungovat… Praktik zná svého pacienta, takže může převzít stabilizovaného kardiaka. Umí léčit hypertenzi, takže není důvod posílat nekomplikovaného hypertonika jinam. Může sledovat stabilního diabetika. Může dělat kvalitnější a rozsáhlejší prevenci. Může převzít větší část preskripce. Může koordinovat péči o polymorbidní pacienty. A mohl bych pokračovat. To všechno je pravda. Jen se při každé nové kompetenci ptáme na jednu otázku: Dokáže to praktik? Ano, většinou dokáže. Mnohem méně často se někdo ale zeptá: Co kvůli tomu přestane praktik dělat?

Protože den má pořád stejný počet hodin. Pokud přibydou stovky pacientů vyžadujících strukturovanou dispenzarizaci, někde ten čas bude chybět. Možná v prevenci. Možná u akutních pacientů. Možná při péči o polymorbidní nemocné. Nebo se prostě prodlouží objednací doby a za několik let budeme řešit, jak „uvolnit ruce praktickým lékařům“. Kapacita zdravotnictví se totiž nevytváří tím, že práci přesuneme z jednoho stolu na druhý.

Jestli chceme, aby primární péče skutečně převzala další část péče o chronicky nemocné, potřebujeme pro ni také vytvořit kapacitu. A ta nevznikne novým kódem v číselníku výkonů.

Potřebujeme lidi. Ne všechno musí dělat lékař a bylo by nesmyslné na tom trvat. Jenže personál, který má převzít část práce v ordinaci, musíme nejprve získat, vyškolit, dát mu jasné kompetence a nechat jej získat zkušenost v praxi. Teprve potom lze na takto vytvořenou kapacitu začít přesouvat další péči.

To se ale bavíme o horizontu let. A to se samozřejmě plánuje hůř než další tisková zpráva o tom, jak dáváme věci do pořádku.

Autor: MUDr. Pavel Lindovský, MBA - praktický lékař, člen představenstva ČLK a výkonný sekretář Vědecké rady ČLK

Foto: Shutterstock