Příběh prof. MUDr. Eduarda Cmunta, který položil vědecké základy oboru balneologie, fyziatrie a revmatologie

Život prof. MUDr. Eduarda Cmunta by vydal na film. Dětství v myslivně, po škole cestování. Díky poznání se přičinil o prudký rozvoj fyziatrie, revmatologie a především balneologie u nás. Ke zkušenostem mu pomohlo i vybudování rehabilitačního centra pro raněné vojáky během první světové války. Mimo jiné před uzavřením vysokých škol na podzim v roce 1939 stihl s kolegy ukrýt inventář Balneologického ústavu.

Díky mnoha dokumentům, knihám, fotografiím a vyprávění vám můžeme zprostředkovat jeho příběh. Vedle své babičky a dědečka Cmuntových vyrůstala totiž i Zdenka Bosáková a pro web Naše zdravotnictví vyprávěla o životě lékaře, který možná už je někdy zapomenut, ale neměl by být. Bez něho by možná nebylo lázeňství tam, kde je dnes.

Dětství s babičkou a dědou

Doba, odkdy začneme vyprávět, nebyla jednoduchá. Nastávají totiž temná 40. léta 20. století. „Moji rodiče měli štěstí, že stihli odpromovat ještě v dubnu 1948, jinak by už asi nemohli. Každopádně Praha jim byla uzavřená, takže tatínek dostal umístěnku do Domažlic a maminka do Strakonic. Protože ale chtěli být spolu, přestěhovali se v roce 1949 do Teplic, kde jsem se narodila i já. K bydlení byl rodičům přidělen pokoj s koupelnou a WC v areálu nemocnice,“ začíná Zdenka Bosáková vyprávět svůj příběh.

Protože pokoj byl pro rodinu se dvěma dětmi moc malý, velice často ji odkládali k prarodičům do Prahy. A tím také začíná její veliká cesta v poznávání dědečka.

„Z té doby si dědečka pamatuju nejvíc, protože když babička uklízela, tak nás s dědečkem vysílala ven, abychom nepřekáželi. Brával mě na kliniku profesora Josefa Pelnáře (o něm ještě bude řeč) a na procházky na Vyšehrad a po Starém Městě, kde mi vyprávěl historické příběhy,“ říká se zaujetím vnučka profesora Cmunta.

Samozřejmě si nebudeme v článku povídat jen o tom, že dědeček byl skvělým a společenským člověkem, kterého jste nikdy nezahlédli jinak než v obleku a s kloboukem na hlavě. Když se podíváme na jeho publikace, diplomy (vedle profesních diplomů obdržel také francouzský Řád čestné legie, který po podpisu Mnichovské dohody na protest vrátil, pozn. red.), vzpomínky na něj a články o něm, vychází z nich na světlo spousta zajímavých informací, o kterých se asi moc neví, a přitom možná právě jemu vděčíme za profesionální léčebné lázeňské služby, masáže založené na lékařských poznatcích a za pokroky v oblasti revmatologie a fyziatrie. Pojďme se tedy blíže podívat na jeho život a odkaz.

Dokument: Dopis informující profesora Eduarda Cmunta, že mu bude udělen francouzský Řád čestné legie

Vztah k přírodě a k člověku

Prof. MUDr. Eduard Cmunt se narodil v roce 1878 v myslivně Annahof na schwarzenberském panství Orlík. Právě zdejší prostředí mu pomohlo k pozdějšímu porozumění léčivým účinkům bylin.

„Do obecné školy chodil každý den několik kilometrů do nedalekých Kozárovic, a když povyrostl, tatínek ho odvezl do Písku, kde studoval na gymnáziu. Byl ze šesti sourozenců a vždy ten starší pomáhal na studiích mladšímu. Uměl několik jazyků – česky, německy, francouzsky, anglicky, polsky a rusky. To v té době ještě nebylo běžné. Už v době studia na gymnáziu z ruštiny překládal. Uměl moc hezky psát. Byl mimo jiné členem Svazu československých spisovatelů a psal především povídky, které se bohužel nedochovaly,“ říká smutně vnučka.

V době studia medicíny pobíral vojenské stipendium, a když v roce 1903 odpromoval, nastoupil do Vídně na vojenskou internu. „Poměrně brzy se u dědečka objevily kožní problémy, byl suspendován a z vojny propuštěn. U interního lékařství ale zůstal a začal se zajímat i o fyzikální terapii,“ vysvětluje vnučka.

V článku, který napsal pro Věstník Československé fysiatrické společnosti z roku 1938, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství profesor Josef Pelnář popisuje: „Začal jako sekundář v Rychnově nad Kněžnou, kde ve dvouleté službě lékařství internímu se zasvětil speciálnímu oboru fyzikální terapie, kterou tudíž pěstuje od roku 1907, jedenatřicátý rok. Vyšel z všeobecného interního oboru a šťastnou shodou záliby a vytrvalosti nikdy nepřestal interní medicínu s neurologií pěstovat, při svém studiu fyzikální terapie internisticky myslet.“

Sbírání zkušeností v zahraničí

„V českých zemích tehdy nebylo mnoho příležitostí k dalšímu vzdělávání v oboru balneologie a fyziatrie. Proto se vydal do světa. Postupně objel všechny významné evropské lázně, kde se zajímal nejen o léčebné postupy, ale také o organizaci, jak lázně vést,“ popisuje vnučka Bosáková.

Fotografie: prof. MUDr. Eduard Cmunt

Jeho zahraniční zkušenosti potvrzuje v článku i profesor Pelnář: „Prošel nejprve všemi – tenkrát nečetnými – školami, kde se pěstovala vědecky hydroterapie, elektroterapie, masáže, a pustil se do lázeňské praxe.“

Po návratu z ciziny pracoval na různých místech. Po jedné sezoně v Brandýse nad Orlicí zakotvil v lázních v Luhačovicích, kde se mimo jiné seznámil s malířem Stanislavem Lolkem. Podle vnučky to byli velcí kumpáni a léta v Luhačovicích patřila mezi dědečkova bouřlivější období. 

Obrázek: Úryvek z článku o působení prof. Eduarda Cmunta v Luhačovicích v magazínu Časopis lékařů českých

V Praze pracoval ve vinohradské nemocnici u profesora MUDr. Jana Semeráda (Semerád do roku 1919 vykonával funkci ředitele Veřejné nemocnice na Královských Vinohradech v Praze. Následně působil jako tajemník na ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, pozn. red.). Soukromým docentem v oboru balneologie se habilitoval u profesora Josefa Thomayera (profesor vnitřního lékařství a jeden ze zakladatelů české lékařské vědy, pozn. red.).

Válka a rozvoj rehabilitační praxe

Musíme si ale uvědomit, že období, ve kterém profesor Cmunt žil, postihly dvě světové války. Právě ta první výrazně ovlivnila jeho další směřování.

„Když vypukla první světová válka, narukoval a působil v Těšíně, kde vybudoval rehabilitační centrum pro zraněné vojáky. To mu pomohlo nasbírat opravdu praktické zkušenosti, ze kterých čerpal ve svém bádání. Centrum to bylo velmi vyhledávané díky oddělení vodoléčby, elektroterapie a mechanoterapie. 

V průběhu války působil i v Tachově, kde se seznámil s mojí babičkou. Byla to velká láska, ale vzali se až v listopadu 1918, hned po skončení války. Tak si to přáli babiččini rodiče, nechtěli mít mladou vdovu. Prarodiče se milovali, jeden druhého si vážili, respektovali se, doplňovali se a až do smrti měli krásné manželství. Koncem války působil dědeček v Praze v podolském sanatoriu na fyziatrickém oddělení profesora Rudolfa Jedličky, stali se velkými přáteli a prof. Jedlička byl dědečkovi svědkem na svatbě,“ uzavírá vnučka jednu etapu vyprávění.

Z jedné místnosti vybudování centra lázeňského vzdělávání

V roce 1921 se stal profesor Pelnář přednostou II. interní kliniky a hledal někoho, kdo mu zavede na klinice rehabilitaci. Na základě doporučení profesora Thomayera oslovil docenta Cmunta. 

„Akademik Pelnář měl vždy porozumění pro vše pokrokové. Vycítil, že interní klinika může mnoho získat, rozšíří-li svůj terapeutický arsenál o oddělení fyzikální léčby, vedené tak povolaným odborníkem, jako byl Cmunt. Ale neméně nutno obdivovat Cmunta, který tak záhy vycítil, co jiní ve světě poznali značně později, že pro rozvoj a správné hodnocení fysiatrie je nezbytný nikoli fysiatrický ústav, nýbrž fysiatrická klinika. 

Dnes již takové kliniky ve světě existují, ale tehdy byla taková myšlenka úplné novum. Cmunt nemohl mít pro své vyžití fysiatrickou kliniku, avšak stal se členem významné interní kliniky, jejíž přednosta byl jeho přítelem a umožnil mu nerušenou práci v rámci kliniky. Cmunt se této příležitosti chopil a dokonale ji využil,“ píše ve Fysiatrickém věstníku z roku 1958 prof. MUDr. František Lenoch, který působil v oboru balneologie a fyzioterapie a je považován za zakladatele české revmatologie. Nutno dodat, že právě Lenoch byl žákem a následovníkem prof. Cmunta.

„Když Cmunt na kliniku nastoupil, dostal jednu místnost, kde byla vana a masážní stůl, a působil zde jako lázeňský, masér, fyzioterapeut a fyziatr v jedné osobě. Z jedné místnosti ale vybudoval pracoviště na vysoké úrovni, nejen léčebné, ale i výzkumné a výukové. Prošli tudy téměř všichni lázeňští lékaři a střední zdravotnický personál pro fyziatrii, jako lázeňští a maséři. Činnost tohoto oddělení nepřerušilo ani uzavření vysokých škol v době druhé světové války,“ vysvětluje vnučka.

Význam pracoviště zdůraznil i sám profesor Pelnář: „Toužil jsem, abych měl při klinice vědecky vedenou léčebnu, ale ani ve snu jsem si nepředstavoval takové oddělení pracovní pro celou fysikální terapii, jaké Cmunt za ta léta vybudoval. Z něho vzešla naše první poradna pro revmatické nemoci, naše první poradna pro interní nemoci z povolání, škola státních kurzů pro výcvik lázeňských a masérů.“

Léta v Piešťanech a vědecké bádání v revmatologii

„V naší rodině se tradovalo, že ředitelem lázní v Piešťanech byl velice schopný podnikatel Ľudovít Winter, který chtěl tyto lázně pozvednout na světovou úroveň. Věděl však, že k tomu nestačí jen krásné hotely a zařízení, ale především potřebuje erudovaného lázeňského lékaře, a našel ho v osobě docenta Cmunta,“ vysvětluje vnučka.

Od roku 1922 a až do vypuknutí druhé světové války tak prof. Cmunt působil každou lázeňskou sezonu v Piešťanech. 

A právě v Piešťanech, kam se jezdilo léčit mnoho revmatiků, se o tuto chorobu začal zajímat. Revmatismus byla nemoc v té době po vědecké stránce neprozkoumaná, revmatologie jako obor medicíny neexistovala. Až Cmunt začal tuto chorobu studovat a vedle vědeckého bádání poukazoval ve své práci „Revmatismus jako choroba sociálně důležitá“ také na sociální škody, které tato nemoc způsobuje.

„Nespokojil se s lázeňskou praxí, neuspokojilo ho studium této proslavené léčby po stránce balneologické, nýbrž viděl hned podle pravidla ‚les bons médecins font le bonnes eaux‘ (dobří lékaři dělají dobré vody – doslovný překlad, v přeneseném významu, že jen dobří lékaři dokážou tvořit dobrou vodoléčbu, pozn. red.), že podmínkou pro plné využití této léčby je hluboké studium chorob, jichž se toto léčení především týká, tedy chorob revmatických. Tak se stal prof. Cmunt naším prvním revmatologem. Není oboru na tomto poli, který by nebyl studoval. Nehledíme-li k 83 vědeckým pracem, které uveřejnil do své šedesátky, týkalo se 13 z jeho 38 prací, které napsal po tomto mezníku, revmatologie,“ popisuje Cmuntův význam prof. Lenoch ve Věstníku Československé fysiatrické společnosti z roku 1948 s tím, že v podstatě připravil podmínky pro vznik oboru revmatologie v České republice. 

Svoji novou roli získala také babička paní Bosákové a manželka profesora Cmunta. Zatímco na začátku bydleli v opravdu malém bytě, později si postavili menší vilu, která se nakonec rozšířila do velkého penzionu a ten paní Cmuntová vedla. 

Součástí léčby byly také bylinky, kterým se Cmunt jako hoch z lesnické rodiny od mala věnoval. Jak vzpomíná František Lenoch, „Cmunt se po léta zabýval léčivými rostlinami a byl mezi zakladateli první továrny pro přípravu léčivých čajů na vědeckém podkladě, jakož i členem ústřední komise pro sběr léčivých rostlin.“

Balneologický ústav a 2. světová válka

Na závěr se ještě musíme zmínit o oboru balneologie. Ten patřil vedle fyziatrie a revmatologie mezi hlavní Cmuntovy obory, a právě v předválečném období stoupá profesor dál po žebříčku toho oboru.  

V Praze již existoval Balneologický ústav pod vedením prof. Mladějovského, ale fungoval spíše na polosoukromé bázi. Když odešel do důchodu, univerzita se rozhodla pro ustavení svého vlastního Balneologického ústavu. Zřízením a následně i vedením pověřila prof. Cmunta. V roce 1936 byl ve fakultní budově v Kateřinské ulici otevřen první Balneologický ústav na univerzitní půdě.

Pak ale přišel smutný podzim roku 1938, zřízení protektorátu a uzavření vysokých škol na podzim 1939. „Dědečka poslali do penze. Co je ale zajímavé, tak ještě před obsazením ústavu stihl s kolegy ukrýt jeho inventář. Na rozdíl od univerzity mohla Pelnářova klinika nadále fungovat jako nemocnice. To se týkalo i jejího fyziatrického oddělení, kde dědeček působil víceméně ilegálně po celou dobu války,“ doplňuje vnučka.

Po válce byl prof. Cmunt opět povolán, aby obnovil Balneologický ústav a vybral budovu, kam by mohl být umístěn. Rozhodl se pro budovu na rohu Albertova a ulice Studničkovy (dnes zde sídlí Klinika rehabilitačního lékařství VFN, pozn. red.). Ústav pak vedl do roku 1948. 
Eduard Cmunt zemřel v roce 1967 a až do konce svého života chodil na různé schůzky a přednášky Purkyňovy společnosti, kde se aktivně zapojoval do diskuse. Ještě v roce 1967 vyšel jeho poslední článek v Časopise lékařů českých. 

Jeho význam byl velký především v tom, že položil vědecké základy oborů balneologie, revmatologie a fyziatrie v České republice. Bez něho by se tyto obory rozvíjely nejspíše mnohem pomaleji.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: archiv Zdenky Bosákové