V čem jsou nebezpečné propagované testosteronové testy nebo silně prosazovaná změna zákona o transsexualitě? Odpovídá sexuolog Marek Broul

Co by měl tento zákon na základě rozhodnutí Ústavního soudu změnit? Proč se Sexuologická společnost snaží, aby tento zákon ve stávající podobě neprošel? A jaký je rozdíl mezi člověkem, který si není jistý svou sexuální identitou pod tlakem okolních spolků, a tím, který tranzici z podstaty svého bytí opravdu potřebuje?

Působíte v oboru sexuologie poměrně dlouhou dobu a řešíte nejrůznější sexuologické zdravotní obtíže, což jsme rozebrali v první části rozhovoru. Jak se vyvinul obor sexuologie v posledních 30 letech? Změnila se skladba diagnóz a postup léčby?

Z mého pohledu lidé ztratili obavy, a když to porovnáme s dobou před 30 lety, nebojí se tolik k sexuologovi jít. Dříve si lidé s problémy nejdříve objednávali preparáty na internetu a na černém trhu. Naopak dnes vídám, že i mladí 18letí a 20letí kluci přijdou před svým prvním pohlavním stykem a chtějí být připravení, aby neselhali. Nemluvím o velkých počtech, ale tento trend vidím.

Na druhou stranu, co ukazují různé průzkumy a výzkumy, současná mladá generace žije sexuálním životem méně, než tomu bylo u generací minulých. 
Řekl bych, že frekvence pohlavních styků a pohlavního vybití bývá stejná, ale ubývá párového sexu. Mladí lidé se možná spíše bojí navazovat kontakty. Frekvence masturbace každopádně zůstává dle průzkumů stejná.

Velkým tématem současnosti jsou testosterony, což může se sexuální aktivitou mužů souviset. Testování nabízí spousta firem. Je to alfa a omega kvalitního sexuálního libida?

Bohužel to je velký trend současné doby, kdy se mladí i starší chlapi doslova nechávají oblbnout reklamou, kde lákají na odběr a rozbor hladiny testosteronu. Následně ke mně dochází pacienti s papírem z laboratoře, že mají hladinu testosteronu nízkou a co s tím. Chtěl bych tímto varovat, že podobná vyšetření nemají moc smysl. Hladina jednoho hormonu není směrodatná a nic vám neřekne. Vždy je potřeba komplexní vyšetření hormonů přes hypofýzu, štítnou žlázu, nadledviny, varlata. Odběr jen jednoho hormonu je podle mě vyhazování peněz. Navíc i to komplexní vyšetření hradí zdravotní pojišťovna, a pacient ho tedy může mít zadarmo. 

S tématem testosteronu úzce souvisí i jedna z vašich studií, kterou jste prezentoval na nedávném kongresu European Society for Sexual Medicine ve Vídni. Zkoumal jste vztah hyperprolaktinémie (zvýšená hladina hormonu prolaktinu v krvi, pozn. red.) k poruchám erekce, což jen dokazuje, že nejen testosteron může hrát v poruchách erekce roli. 

Je to přesně jeden z dalších hormonů, které mohou způsobit erektilní dysfunkci. Prolaktin je hormon hypofýzy, podvěsku mozkového, a opět nemá smysl si někde dělat jen jeden odběr na zjištění hladiny prolaktinu. Když už člověk nějakou poruchu nebo dysfunkci sexuálního zdraví má, tak doporučuji se rovnou objednat k sexuologovi či sexuoložce nebo to probrat se svým praktickým lékařem, který také může provést komplexní hormonální vyšetření a dle potřeby nasadit léky. Jen ne každý praktický lékař chce tyto testy provádět, protože se mu tím navyšují náklady. Každopádně nemá smysl si jako samoplátce platit odběr jedné hladiny hormonů.

Pan doktor Libor Zámečník v jednom rozhovoru vysvětloval, že pravidelná sexuální aktivita hladinu testosteronu nejspíše udržuje. S rostoucím věkem ale často sexuální aktivita klesá přirozeně. Jde to ruku v ruce s hladinou hormonů?

Tvorba testosteronu nastupuje v pubertě a zhruba ve 20 letech je jeho hladina na vrcholu a udržuje se zhruba do 30 let věku. Od 30 let pak hladina o procento dvě s každým rokem klesá. Přelom nastává v 50 letech, kdy ne že by hladina testosteronu zmizela, ale výrazně poklesává. Příroda je chytrá a orgán, který tolik nepoužíváme, se přestává vyživovat. Je to podobné, jako byste dostala při zlomenině ruky sádru a po šesti týdnech z ní máte párátko. To samé se stává s penisem, když se ve 40 či 50 letech přestává používat a je jen na močení. 

Jak se vyvíjí sexuální libido u žen? 

U žen můžeme naopak vídat, že po menopauze, kdy přestanou menstruovat, čímž se přestanou bát otěhotnět, z nich podvědomě něco spadne a sexualita se rozjede. Psychologie hraje v tomto ohledu velkou roli. 

Cíl: Změna zákona o transsexualitě

Nedávno jste se stal místopředsedou pro sexuologii v nově zvoleném výboru Sexuologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Jaké budou vaše hlavní cíle pro toto období? A co vlastně budou vaše hlavní úkoly v rámci sexuologie?

V současné době řešíme především plánovanou změnu zákona o transsexualitě a změně pohlaví. Ústavní soud totiž v loňském roce uznal, že v rámci změny pohlaví nebude nutná kastrace. To znamená, že budou existovat transženy s varlaty a naopak transmuži s vaječníky, a legislativa by se měla začít měnit dle ustanovení soudem od 1. července 2025. O přesné podobě se zatím stále diskutuje. Některé spolky se snaží prosadit tzv. afirmativní změnu pohlaví, kdy člověk sám o sobě prohlásí, že i když je biologicky muž, v dokladu bude, že je žena.

V podstatě stejný model, který už se aplikuje v Německu.

Přesně tak. Nyní je otázka, jestli podobný model uzákoní i naši poslanci. Podle posledních informací bude i k této změně v dokladu potřeba razítko psychiatra nebo sexuologa, což považujeme celé jen za zbytečnou zátěž zdravotního systému. Jestliže například biologickému muži jde jen o razítko v dokladu, že je žena, tak si ho stejně někde opatří. Pokud člověk tranzici myslí vážně a cítí, že se narodil, jak se říká ve špatném těle, dokážeme mu v České republice pomoci. Může projít celou tranzicí. Ta představuje nejdříve rok sledování, pak hormonální terapii a nakonec operační terapii. 

Jak by měla úprava zákona podle vás ideálně vypadat? Nebo není vlastně potřeba nic měnit?

V kontextu mezinárodních standardů a doporučení se v České republice poměrně intenzivně diskutuje o nutnosti změn. Z medicínského a psychologického úhlu pohledu je přinejmenším vhodné zrušit povinnou sterilizaci a umožnit lidem zachovat si fungující vztah, pokud nemají zájem ho ukončit. Jde o citlivé otázky, které mají významný dopad na osobní život a duševní zdraví transosob i jejich rodin. Proto by ideální právní úprava měla vycházet z odborných doporučení, chránit autonomii a důstojnost jedince a držet krok s vyspělými mezinárodními standardy.

Dotkl jste se nyní tématu, které celou společností dost rezonuje. Dochází k vám nyní podle statistik v posledních letech více i mladších lidí, kteří se perou se svou sexuální identitou? I vzhledem k celosvětové masáži v médiích, ve školách, ve filmech… Chápu, že pro mladé lidi, kteří se v pubertálním věku obecně hledají, to může být ještě více matoucí. Chápu také, že jsou lidé, kteří se tak opravdu narodí a potřebují pomoc. Ale opravdu je to tak velká část populace, jak to nyní vypadá? Ještě když budou mít mladí lidé možnost měnit si pohlaví v občanském průkazu jeden rok tak a druhý rok zase opačně? 

V ordinacích vidíme nárůst počtu těchto pacientů o stovky procent. Příznaky proměny začínají typicky ve 12 až 14 letech a k nám sexuologům pro dospělé začínají tito lidé docházet v 16 letech. Cesta tranzice trvá minimálně dva roky a myslím si, že nikdo ze sexuologů nemá odvahu tuto lhůtu nějak zkrátit. Operační úpravy jsou i podle věstníku ministerstva zdravotnictví možné až v 18 letech. Těchto adolescentů ale vídáme hodně a psychologové mají dobré nástroje pro to, aby opravdu poznali, jestli se za tím neskrývá nějaká psychická nemoc, nebo že by je do toho někdo navedl. Často se také stává, že dotyčné osoby chtějí zaujmout. Starší generace se třeba skvěle učila, skvěle hrála fotbal, nechala se potetovat, dělala vylomeniny. Dnes už ale mnohdy k zaujmutí nestačí například vyhrožovat, že se zabiju, nebo sebepoškozování. K zaujmutí potřebujete opravdu velké téma, a když Anička jednoho dne řekne, abyste jí ve škole říkali Karel a že bude chodit s kluky na záchod, tak ji najednou nebudou znát jen kamarádi vašich kamarádů, ale celá škola. 

Nestigmatizuje ale tento populární přístup lidi, kteří pomoc s tranzicí opravdu potřebují? Kteří zkrátka potřebují vnitřně změnu a ne ten okolní cirkus? Navíc, jak jste řekl, systém tranzice v Česku funguje dobře.

Z vlastní praxe mohu říct, že člověk s poruchou pohlavní identity je velmi vděčný pacient. Bývá to pacient tichý a je vám vděčný, že mu dokážete pomoct a provést ho celým tím tranzitním obdobím. A po těch dvou letech a operaci už tohoto pacienta prakticky nevidíte. Přichází si jen pro recepty nebo obdrží SMS zprávou eRecept, protože musí do konce života užívat léky. Ten člověk dosáhl svého, je spokojený a nechce nikde vytrubovat do světa, jak je krásně přeoperovaný. Chce zapadnout do své komunity a žít nový život s novým pohlavím v poklidu. Naopak různé spolky a občanská sdružení chodí po ulicích, chtějí na sebe upozornit a pravým transosobám ubližují, protože ty být vidět většinou nechtějí.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: užito se souhlasem MUDr. Marka Broula