Hlavička
Rozhovory -
09/01/2024

V medicíně máme návody a vědecky ověřené postupy, ale opomíjí se lidská stránka věci, upozorňuje profesor Ptáček

Vztah lékaře a pacienta byl vždy postaven na důvěře a porozumění. A když je tento vztah kvalitní, tak studie ukazují, že se dosahuje i mnohem lepších léčebných výsledků. V dnešní uspěchané době se ale komunikace v ordinaci či v nemocnici občas omezuje jen na přečtení laboratorních výsledků. Vytrácí se soucit, empatie. Co s tím? Proč je soucit tak důležitý a jak ho dostat zpět do medicíny a možná i celkově do společenské komunikace? Na to odpovídá nová monografická kniha „Soucit v medicíně“ a při příležitosti jejího vydání jsme si o soucitu povídali i s jejím spolueditorem prof. PhDr. Radkem Ptáčkem, Ph.D.

reklama

reklama

Ve čtvrtek 7. prosince pořádala Česká lékařská komora v pořadí 13. konferenci „Etika a komunikace v medicíně“, tentokrát na téma „Soucit v medicíně v etických a psychologických souvislostech“. Připravujete ji vždy vy společně s kolegou doc. MUDr. Petrem Bartůňkem. Moje první otázka zní: Proč jste pro letošní ročník zvolili zrovna téma soucitu? Je to oblast, která společností a medicínskou obcí rezonuje?

My se již od počátku naší série konferencí a monografií snažíme vybírat témata, která jsou pro medicínu důležitá, klíčová, ale zároveň opomenutá. Ve skutečnosti je takových témat spíše více než méně, takže máme k dispozici opravdu velký výběr, z něhož je mnohdy obtížné zvolit zrovna to pravé. Spíše si každoročně říkáme, že vybíráme témata velmi úzce specializovaná a možná k nim lékaři z praxe nebudou mít co říct. Zrovna u soucitu nás ale překvapilo, že 52 autorů bylo schopných sepsat opravdu zajímavé kapitoly, a jsme rádi, že každé z 13 děl představuje unikátní monografii, a nejinak je tomu u knihy s názvem „Soucit v medicíně“.

Kniha je obsáhlá a velmi zajímavá a podle mého názoru nejen pro lidi z oboru, ale i pro laiky. Zvláště v současné době ať už Česká lékařská komora, nebo Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR upozorňují na stárnutí populace. Péči ve stáří budeme potřebovat, zároveň lékařů ubývá, protože silné ročníky postupně odchází do důchodu. Je i v tomto ohledu téma soucitu stále potřebnější, protože se soucit vytrácí? Je společnost stále více anonymizovaná, rodiny už tak nedrží pohromadě jako dříve a potřebujeme péči a pocit porozumění a soucitu stále více i v nemocnicích, kde většina lidí ve stáří umírá a umírat bude?

reklama

Myslím si, že soucit se stále více ztrácí, protože medicína se čím dál více technizuje, atomizuje (rozpadá se na menší a specifičtější specializace, pozn. red.), odosobňuje. Běžný pacient očekává, že dostane tu nejmodernější léčebnou technologii, operaci, lék, a lékaři se také na tuto oblast již od počátku svého studia zaměřují. Paradigma evidence based medicine (medicína založená na důkazech, pozn. red.) svádí k tomu, že máme jakési návody a vždy vědecky ověřené postupy, ale opomíjí se lidská stránka věci. 

Můžete to uvést na příkladu?
Běžný pacient přichází za lékařem, aby dostal nejmodernější diagnostické postupy. Pak ho ale překvapí, že s ním lékař vlastně vůbec nekomunikuje, protože hledí celou dobu do počítače, a neprojeví tedy ani ten soucit. Myslím si, že pacienti tento nevyřčený deficit vnímají, ale lékařská obec směřující k evidence based medicíně si to úplně neuvědomuje. Ani v pregraduálním vzdělávání není psychologickým tématům věnován dostatek pozornosti, a když už, tak se medici učí spíše zcela neužitečnou teorii. Zkušenosti z oddělení vzdělávání České lékařské komory ukazují, že o otázky komunikace se lékaři začínají zajímat až po několika letech praxe, kdy si uvědomí, že s některými pacienty nemohou dělat nic jiného než jim projevit třeba soucit.

Kvalitní vztah mezi lékařem a pacientem znamená silnější léčebný vliv

V jedné z přednášek konference a monografie o tomto problému mluvil i pan prof. MUDr. Pavel Pafko, kdy se zkušebně ptá studentů na jména právě kontrolovaných pacientů a ti vědí, že se jedná o paní se špatným žlučníkem, ale další informace vypouští. Není to ale celospolečenský problém, kdy spousta lidí je ponořená anonymně do hlubin sociálních sítí, a i v rámci oborů si vybírají ty, kde nemusí tolik komunikovat? I mezilidská komunikace je čím dál okleštěnější, s čímž souvisí i vyjádření soucitu.

Určitě se moderní doba odosobňuje a odvykáme si setkávat se osobně. Používáme moderní informační technologie, které se stávají běžnou součástí našeho života. Lidský vztah a potažmo pak i soucit možná chybí v běžných vztazích a trend se promítá v celé společnosti. Za několik let se tak může medicína v důsledku dokonalých znalostí a metody ocitnout v situaci, kdy pacient mající úzkost a strach bude potřebovat druhého člověka, a ten nebude. Nebude někdo, kdo řekne: „Chápu, bude to dobrý. Neboj.“ 

Jaký vidí autoři celkem 52 příspěvků v knize „Soucit v medicíně“ největší problém vzhledem k tomuto tématu?

Že když se zeptáte lékaře, co je to soucit, každý řekne, že ví. Ale jen do té doby, než ho požádáte, aby pojem „soucit“ definoval. Fenomén soucitu zůstal v dnešní medicíně na úrovni prostého abstraktního pojmu, aniž by si lékař dokázal představit, co se pod ním skrývá. Soucit totiž není jen prostá empatie, kdy vnímám problém někoho jiného. Je to složitý soubor mentálních úkonů, kdy danému člověku nejen rozumím, ale sdílím s ním ten problém, čas a snažím se mu pomoci. Chování lékaře, který udělá diagnózu na základě zhlédnutí laboratorních výsledků a ani pacienta pořádně nevyslechne, nemá se soucitem vůbec nic společného. 

Zároveň je potřeba dodat, že soucit a podobné psychologické fenomény nejsou jen měkkou technikou, jak se často říká. Medicína založená na důkazech jasně ukazuje, že kvalitní vztah mezi lékařem a pacientem má daleko silnější léčebný vliv, než si vůbec dovedeme představit. A to jak v rovině diagnostické, kdy studie prokazují, že jestliže je lékař ochoten pacienta důkladně vyslechnout, je jeho diagnostika daleko přesnější, než když využije nejmodernější techniky; tak v rovině léčebné, kdy je vztah pacienta s lékařem doslova terapeutický. Existuje opět mnoho studií ukazujících, že pacienti, kteří vnímají psychologický zájem ze strany lékaře, se například po operaci lépe hojí.

Když jsem poslouchala jednotlivé přednášející na konferenci, tak definic soucitu existuje několik. Která je podle vás ta nejvýstižnější?

Mám jednu oblíbenou – soucit je pocit spoluúčasti na bolesti a trápení druhých, ve kterém se projevuje empatie, na rozdíl od prosté lítosti. Soucit je tedy nejenom cit z hlediska mentální roviny, ale i ochota konkrétnímu člověku nějak pomoci.

Sám jste řekl, že soucit je důležitý při diagnostice. Ptát se, dozvídat se o svém pacientovi více, nejen číst údaje z laboratorních výsledků a rentgenových snímků. Je vůbec v dnešní době možné si s pacientem sednout a vedle diagnostiky ho vyzpovídat? Mají na to lékaři čas?

Čas je v medicíně samozřejmě velký problém. Ať už z perspektivy motivace lékařů, kteří jdou primárně za výkony, aby vydělávali, nebo z pohledu zdravotních pojišťoven, které velmi často omezují počet minut, které může lékař s pacientem strávit. Bezpochyby tak jde o systémový problém a rozhodně za to nemohou jen lékaři, kteří hrají na hřišti nalajnovaném zákony, zdravotními pojišťovnami a ekonomikou. Nicméně i po těch 10 minutách může pacient odcházet s pocitem, že lékař o něj jevil zájem a spoluúčast. 

Třeba že si přečetl v kartě jeho jméno a něco z anamnézy. 

Mnohdy stačí drobnosti, které lékaři podceňují, nicméně pro pacienta jsou velmi důležité. Pro lékaře to nemusí představovat výraznou mentální investici. Soucit, empatii a vztahové nástroje lze používat čistě technicky, aby pacient pocítil, že s ním stav spoluprožíváte, a cítil se v pohodě.

Zbytečná okleštěná teorie na studiích a praxe žádná

V rámci České lékařské komory máte mimo jiné na starost celoživotní vzdělávání lékařů. Je o tento typ psychologických kurzů zájem? Chtějí si lékaři zlepšit komunikaci s pacienty a jejich vnímání?

Určitě, za posledních 15 let, co působím v ČLK, je o tuto tematiku rostoucí zájem. A to nejen o komunikaci s pacientem, ale také o kurzy péče o sebe sama. Byť z našeho hlediska je to stále poměrně málo, protože se účastní v lepším případě stovky lékařů ročně. Bylo by zapotřebí, aby se obecně změnilo paradigma pregraduálního vzdělávání lékařů a aby se psychologická témata stala integrální součástí praktické výuky. Jak jsem říkal, když už jsou dnes vyučována, tak spíše jen na teoretické úrovni. Psychologie se probírá jen v prvním ročníku, kdy studenty psychologická témata vůbec nebaví, a pak až v pátém ročníku, kdy zase řeší státnice. Měl by proběhnout praktický úvod, kde lze studentům ukázat, že komunikační dovednosti pro ně mohou být zábavné a funkční.

Probíhá zde nějaká snaha ze strany univerzit či ministerstva školství, aby se změnily studijní plány a podoba studia?

Úplně ne, protože osnovy regionálního vzdělávání lékařů jsou extrémně nabité z důvodu silně se rozšiřující poznatkové základny. Je to běh na dlouhou trať. Nicméně doufám, že o toto rozšíření se budou moci vyučující opřít. Nutno ale dodat, že změny na fakultách stojí na konkrétních lidech, kteří psychologii vyučují. Takže znám lékařské fakulty, kde jsou tato témata vyučována zajímavě a studenty baví, stejně tak jako znám fakulty, kde je psychologie nejméně oblíbeným předmětem.

Vyučování často stojí na lidech, a pokud vyučující dokáže nadchnout, může to změnit i směřování daného studenta. Ještě bych se zeptala, kde je nějaká pomyslná hranice soucitu, kam až může lékař zajít, aby pak nepropadl do „únavy ze soucitu“, což bývá problém zejména u zaměstnanců pracujících na oddělení jednotek intenzivní péče, na onkologických odděleních nebo na odděleních paliativní péče. Jak se do takového stavu nedostat a pracovat s pocity v rámci komunikace?

To je otázka pro všechny pomáhající profese přistupující do kontaktu s lidmi, a zvláště s lidským utrpením. Vedle medicíny je to například psychologie nebo sociální práce. Zde je důležité, aby každý profesionál v daném oboru pracoval sám na sobě. Aby byl schopen mluvit o svých pocitech a aby je průběžně nějakým způsobem kultivoval. Za tímto účelem máme v pomáhajících profesích, jako jsou psychologové a sociální pracovníci, supervizi, která pomáhá oddělit jejich problémy od problémů pacientů, což v medicíně není. Z toho vyplývá další velký úkol – začít se starat o duševní zdraví lékařů a zdravotníků, což je v současné době extrémně zanedbané.

Myslíte přímo v nemocnicích, že není k dispozici například jako benefit psychologická pomoc pro zaměstnance? 

Ano, vůbec se nemluví o tom, jak by měli lékaři a zdravotníci pečovat o své duševní zdraví. Navíc zvláště lékaři chtějí mít pocit určité výlučnosti, aby se o ně staral někdo, kdo tomu opravdu rozumí. V České republice ale zatím taková psychologicko-psychiatrická centra nebo centra péče o duševní zdraví podobně jako ve světě neexistují. V příštím roce budeme nicméně ve spolupráci s Českou lékařskou komorou zahajovat sérii mimořádných seminářů „Péče o duševní zdraví lékařů“, v jejímž rámci objedeme 12 měst napříč Českem (přihlásit na seminář se můžete ZDE), a celá série bude na konci roku 2024 zakončena velkou konferencí s názvem „Duševní zdraví v medicíně“.

Zdroj: Tempus Medicorum

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Martin Kubica (ČLK)

reklama

reklama



Mohlo by vás zajímat

Obrázek
Rozhovory -
30/05/2024

Cílené léky u některých typů leukemie v podstatě vytlačily transplantaci kostní dřeně a chemoterapii na vedlejší kolej, říká hematolog a vědec profesor Doubek

Ještě před 20 lety znamenala diagnóza leukemie častěji než dnes zdlouhavou léčbu s nejistým výsledkem. Pacient často musel podstoupit transplantaci kostní dřeně a chemoterapii. Dnes už větší část těchto nemocí drží na uzdě léky předepisované ambulantně v hematologické ambulanci. Z některých leukemií se dokonce pacienti vyléčí úplně. Co se změnilo? A na jakých dalších nových způsobech léčby se pracuje? Vypráví přední český lékař a vědec v oboru hematologické onkologie prof. MUDr. Michael Doubek, Ph.D., z Interní hematologické a onkologické kliniky LF MU a FN Brno a Ústavu lékařské genetiky a genomiky LF MU a FN Brno.


reklama

reklama