Za málo peněz málo lékařů

Ač atestovaná lékařka, ale samoživitelka s jedním dítětem, bych bez zásadní podpory svých rodičů, tehdy čerstvých důchodců, nebyla ze svého příjmu schopná zajistit pro sebe a syna bydlení, nemohla bych sloužit přibližně 80 hodin přesčasů měsíčně. Jako LOK jsme stávkovali, demonstrovali a vyhrožovali, že budeme odcházet do zahraničí. Tak běžte – těmito slovy by se dala vyjádřit odpověď tehdejších vládnoucích politiků. Naši starší kolegové nás tehdy nijak zásadně nepodpořili. 

Jediná medicínská osobnost, která nás tehdy podpořila opravdu nahlas, byl prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. Když byl obléhán médii v souvislosti s operací prezidenta Václava Havla, neváhal poukázat na hodinovou cenu práce lékaře a mnohonásobně vyšší cenu za hodinu práce značkového autoservisu.

Rok 1992 – prapříčina dnešní zdravotnické personální supernouze

Vyhláška č. 258/92 Sb. a  její příloha Seznam zdravotních výkonů s  bodovými hodnotami určila mzdu lékaře (bez ohledu na dosaženou kvalifikaci) na 63,40 haléřů za minutu. Nejednalo se o čistou nebo hrubou mzdu, ale o celkové osobní náklady. SZV 1992 hovoří o mzdě, nezmiňuje čistou nebo hrubou a nikde v jeho dalších částech není uvedena žádná částka na odvody s platem či mzdou souvisejícími. Převedeno na hrubou měsíční mzdu bez přesčasů to znamená 4 731 Kč. 

Průměrná hrubá mzda byla v roce 1993 v ČR 5 904 Kč. S ostudnými 63,40 haléři museli souhlasit bardi naší tehdejší medicíny, kteří se jednání na ministerstvu účastnili. Právě oni mohli v letech 1990–1992 navštívit Západ. 

Mnozí z nich ho jistě navštívili a věděli, jaké jsou příjmy lékařů ve vyspělých ekonomikách. Měli požadovat minimálně dvě koruny. Kde by se na to tehdy vzaly prostředky? 

Platba za státního pojištěnce, zavedená v roce 1993, by musela být nikoli 229 Kč měsíčně, ale přibližně o  150 Kč vyšší. Znamenalo by to přidat ze státního rozpočtu při šesti milionech státních pojištěnců 10,8 miliardy korun a platbu za státního pojištěnce navyšovat soustavně podle inflace. Tato výše by pokryla nejen odpovídající příjmy lékařů, ale i ostatních zdravotníků. Kdo si devadesátá léta pamatuje, ví, že stovky miliard původně státního majetku proudily nejroztodivnějšími směry. Lze důvodně pochybovat, že všechny toky těchto velkých miliard končily tam, kde přinesly obecný prospěch. Pokud by v roce 
1993 mířilo do zdravotnictví o zhruba 11 miliard více, v dalších letech pravidelně valorizovaných a použitých na příjmy zdravotníků, nebyli bychom dnes v personální propasti či pasti. To dnes můžeme tvrdit téměř s jistotou.

Nestalo se tak. Proto vznikl LOK, aby upozornil, že za málo peněz bude málo muziky – tedy že bude nedostatek lékařů. Část lékařů odešla do zahraničí, ale to horší, co podhodnocená cena práce přinese, jsme tehdy netušili. Značná část mladých mužů, maturantů gymnázií, schopných vystudovat jakoukoli náročnou vysokou školu, lidé chytří a pracovití, se na medicínu ani nepřihlásila. Proto dnes spočívá zdravotní služba ze zdrcující většiny na bedrech žen. Medicína jako životní profese už dávno ztratila konkurenceschopnost pro typ lidí, které potřebuje. Lhostejno, zda to jsou to muži nebo ženy.

Rok 2010 – druhý pokus probudit politiky z letargie

Akce „Děkujeme, odcházíme“ z přelomu let 2010/2011, tedy patnáct let po založení LOK, opět razantně upozornila na nedostatečné financování našeho zdravotnictví. Jeho kvalitu dotují svou finančně nedostatečně ohodnocenou prací a obřím množstvím přesčasů zdravotníci, lékaři obzvláště. 

Tehdy, stejně jako teď, je ministrem zdravotnictví politik za TOP 09, shodou okolností jsou oba pánové, Heger i Válek, radiodiagnostici. Tehdy, stejně jako teď, procházíme ekonomickou krizí. Tehdy bylo uzavřeno memorandum, které nebylo ze strany Ministerstva zdravotnictví dodrženo. Nepřekvapivě. 

Vyjde třetí pokus? 

Zcela jistě ano, pokud politici přestanou hromadit floskule typu – nejprve je třeba udělat systémové změny, zrušit nadbytečná zdravotnická zařízení, definovat péči standardní a nadstandardní, zavést spoluúčast atd. – a konečně pochopí, že nízká cena práce nositele zdravotních výkonů nás přivedla do personální krize. Ta se před novelou zákoníku práce diskutovala spíše jen ve zdravotnictví. Teď zní docela nahlas celou společností. 

Při prvních dvou pokusech v letech 1995 a 2010 jsme z řad laické veřejnosti slýchávali označení typu „hraboši v bílých pláštích“ a zejména rčení „Medicína je poslání. Vystudovali jste za naše peníze a přísahali jste.“ Teď už se v diskusích laiků objevují i věty typu „ať má lékař třeba 300 tisíc měsíčně, ale ať tam je“. Takových vyjádření bude s klesající dostupností lékařské péče přibývat. Jen vysoká cena práce nositelů výkonů zabezpečí „dost muziky“, a to jak v lůžkových, tak i ambulantních zařízeních. 

Jedině velmi vysoké příjmy jsou schopny do našich řad přivést více mladých mužů i žen. Je na politicích, aby veřejnosti sdělili, že 13,5 procenta z hrubého příjmu nebo z poloviny zisku u OSVČ ani současná výše platby za státní pojištěnce nestačí na zachování současné kvality zdravotních služeb.

Zdravotní pojištění od roku 2025 zvýšené o dvě procenta – na straně zaměstnance, aby nedošlo k navýšení osobních nákladů na straně zaměstnavatele. O dvě procenta více by platily i OSVČ a osoby bez zdanitelných příjmů. 

Hrubý měsíční příjem lékaře absolventa by měl být ve výši 1,5násobku průměrného příjmu ve státě, u plně kvalifikovaného lékaře ve výši trojnásobku. V těchto částkách by bylo zahrnuto 150 přesčasových hodin, které lze nařídit.

Další přesčasy zaplatit dalšími penězi. Vyšší cena práce nositelů výkonů v Seznamu zdravotních výkonů pak formou úhradové vyhlášky přinese vyšší příjmy i lékařům v ambulancích. Většina z nich v mládí sloužila to zdrcující množství přesčasů. Teď povětšinou služby v nemocnicích neslouží, ale mnozí naplno pracují i v době, kdy jsou dávno důchodového věku. Bez jejich práce by rovněž zásadně poklesla dostupnost zdravotních služeb.

MUDr. Eva Klimovičová

Foto: Shutterstock