Zákon o odměňování zdravotníků? Ďáblova rada zní: „Ano, ale později.“

Byl jsem v  minulosti poradcem dvou ministrů zdravotnictví, v prvém případě již na přelomu tisíciletí. Byl jsem také v právním kolegiu jednoho ministra zdravotnictví a s několika dalšími jsem za přítomnosti představitelů komory či odborů měl možnost jednat. Vícekrát se hovořilo o podnětu, že by si zdravotníci zasloužili samostatný zákon o jejich odměňování, které by mělo vycházet z násobků průměrné mzdy nebo průměrného platu ve státě, a být tak pravidelně automaticky valorizováno. Konečně tak je tomu i u jiných profesí, jejichž odměna je hrazena z veřejných prostředků (a prostředky veřejného zdravotního pojištění veřejnými prostředky jsou). 

Ani pro politiky, ale ani pro soudce, státní zástupce či další profese neplatí právní předpisy o platu nebo o mzdě. Mají pro své odměny samostatné právní předpisy. Ministři, nebo někdy jejich náměstkové, nikdy přímo neřekli: „Ne!“ Ale zpravidla řekli ono ďábelské: „Ano, ale později.“ Teď zrovna není pro předložení takového zákona vhodná doba, je špatná ekonomická situace, případně je před volbami, nebo po volbách, nebo se řeší právě něco, co má prioritu, a teprve až se to vyřeší, můžeme se vrátit k odměňování zdravotníků. Přitom nebylo zásadních námitek proti koncepci, že plně kvalifikovaný atestovaný lékař by měl mít přibližně trojnásobek průměrného platu či mzdy ve státě, lékař s praxí dva roky a více (nyní spíše absolvent základního kmene) dvojnásobek a absolvent jedenapůl násobek. 

Určitě si to zaslouží, určitě je to potřebné, ano, ale později… Zatím jsou tedy lékaři v režimu platu postaveni na roveň běžným úředníkům státní správy a lékaři v režimu mzdy jsou na tom ještě o dost hůře.

Slib pana ministra, že zvýší zařazování lékařů do platových tabulek, tedy zařídí posun do vyšší platové třídy, řeší (a opět nikoliv zásadně) jen odměňování lékařů, kteří pracují v režimu platu. To je menšina lékařů v ČR. Většina nemocničních lékařů pracuje v režimu mzdy, protože jejich nemocnice mají formu akciových společností. Mimochodem v době, kdy se rozhodlo „překlopit špitály na akciovky“, se jako jeden ze zásadních důvodů uvádělo, aby zdravotníci nebyli v režimu platu a zaměstnavatelé nemuseli respektovat platové právní předpisy, ale byli v režimu mzdy, kde sice existují také minimální mzdové tarify stanovené právním předpisem, ale mnohem nižší. Stát má nepochybně právo stanovit i soukromým zaměstnavatelům povinnost platit své zaměstnance podle právních předpisů, jinak by nemohly existovat ani právní předpisy o minimální mzdě a minimálních mzdových tarifech.

Samozřejmě nelze nařídit zaměstnavatelům, ať již nemocnicím, soukromým 
ambulantním firmám, či soukromým lékařům, aby své zaměstnance-zdravotníky platili lépe podle stanovených pravidel bez toho, že jim bude zaručena úhrada ze zdravotního pojištění odpovídající tomu, jaké odměny zákon stanoví pro jejich zaměstnance-zdravotníky. I zde by nebyl problém novelou zákona o veřejném zdravotním pojištění stanovit algoritmus automatické valorizace úhrad zdravotních služeb, nikoliv každoročně chaoticky dohodovat, a nakonec stejně většinou direktivně stanovit úhradové vyhlášky.

Kde na to stát vezme? Co když na to nebudou stačit prostředky vybrané na zdravotní pojištění? Společnost si musí stanovit priority. Péče o zdraví a životy lidí by měla mít stejnou důležitost, jakou právem má i péče o obranu země. To by patrně v kterékoliv anketě potvrdila většina voličů.

Autor: JUDr. Jan Mach, advokát a ředitel Právní kanceláře ČLK

Foto: Shutterstock