2. díl politické ankety: Proč je silné zdravotnictví důležité pro společnost, prozrazuje ODS

Dotazy, na které již v prvním díle odpovídal Adam Vojtěch za Hnutí ANO, byly:

Jak zajistit ekonomickou udržitelnost zdravotnictví?

Kde se dá ušetřit?

Jak zajistit personální udržitelnost zdravotnictví?

Jak zvýšit atraktivitu práce ve zdravotnictví?

Jak změnit specializační vzdělávání lékařů?

Jak zlepšit dostupnost zdravotní péče a jak mírnit regionální rozdíly?

Jak reagovat na stárnutí populace?

Jak zlepšit zdravotní stav populace?

Jak zvýšit naši zdravotní bezpečnost?

Česká lékařská komora – členství, kompetence?

Proč bychom měli volit právě vás a politický subjekt, který reprezentujete?

Myslím, že na pojmenování většiny klíčových problémů, jejichž vyřešení je nutné ke zlepšení stavu českého zdravotnictví, se odborníci shodují. Potíže samozřejmě nastávají při diskusích nad konkrétními návrhy. A pokud dojde i zde ke shodě, pak nastávají potíže s jejich realizací. Je to dáno rozsáhlostí i hloubkou zdravotnického systému. 

Co je ale důležité si uvědomit, je prostá skutečnost, že my často mluvíme o věcech, které se týkají včerejška nebo dneška. Zabýváme se procesy a laděním byrokratických detailů. Zdravotnictví je ale součástí světa, který je v permanentní změně. Mluvíme o tom, píšeme o tom, ale málokdo tento takt přenáší do konkrétního myšlení a práce. Kolem nás se mění vše, a to tak, že bez zastavení. Viditelné je to především v technologiích, ale to je jen ona pověstná špička ledovce. Proměny jsou hlubší, každodenní a týkají se vzájemně provázaných oborů. Píšu to proto, že se opravdu zaměřujeme na problémy a pracujeme s informacemi, které jsou již nyní pozměněné novými jevy a skutečnostmi. 

Nejlépe to pochopíme, když se na naše zdravotnictví podíváme ne z pohledu systému, ale pacienta. Což by ostatně měla být samozřejmost. Nenabádám k útěku od otázek, které si většina z nás klade. Jen chci upozornit na to, že trendy, které přicházejí i do zdravotnictví, zvládneme jen pochopením celkových změn a schopností se jim přizpůsobit. Již zdaleka nestačí si udělat dobře naše domácí úkoly. Vyžaduje to především opustit úzce oborový, profesní přístup. Zvládnout neustále se zrychlující vývoj lze pouze, když nad ním budeme přemýšlet v souvislostech. Což vyžaduje zapojit do našeho přemýšlení i odborníky z dalších oblastí a hledat řešení problémů společně. 

O tom, že zdravotnictví nelze přivést do druhé čtvrtiny 21. století jen dílčími kroky bez vztahu k změnám v celé společnosti, se můžeme přesvědčit, když si projdeme několik již klasických návrhů na zlepšení jeho efektivity. Bez koordinace, spolupráce s dalšími oblastmi státní správy a bez společného pochopení změn, které se mohou jevit jako především technologické, ale ve skutečnosti se proměňuje myšlení, komunikace, očekávání i rozhodování lidí, firem i institucí. Pochopení a propojení reakcí na tyto změny mohou teprve přinést kýžené výsledky. Bez celkové vize a její multioborové realizace bude naše veškeré snažení odměněno vždy jen částečným výsledkem. 

V předvoleních diskusích je oblíbený nápad vedoucí k zvýšení efektivity systému snížení počtu zdravotních pojišťoven. Pokud to řekneme takto bez souvislostí, je to prázdný slogan. V první řadě nechme pojišťovny opravdu dělat to, co dělat mají. Chtěli jsme pojišťovenský systém. Místo toho ale máme hybrid, kde sice máme více zdravotních pojišťoven, ale ministerstvo jim každý rok vydá úhradovou vyhlášku. Kdyby si zdravotní pojišťovny mohly opravdu konkurovat a dělat, co mají, byla by to jedna z cest k efektivitě systému. Ale tak tomu není. Samotné snížení jejich počtu tak nic zásadně nezmění. 

Další z navrhovaných cest k lepšímu hospodaření v systému veřejného zdraví je regulace spotřeby zdravotní péče prostřednictvím pacienta. Tady si myslím, že by bylo dobré nechat to na praktickém lékaři, takový gatekeeping z jeho strany. Vracím se k roli zdravotních pojišťoven, které by mohly motivovat praktické lékaře, aby oni opravdu udělali sami vše, co mohou, a posílali pacienta dál v opravdu nutných případech. Šetřili bychom tak nejen finance, ale i potřebné kapacity. O určité nepochopení problému jde u možnosti pacientů zvolit si dražší metodu nebo materiál, aniž by ztratili nárok na proplácení ceny, kterou hradí zdravotní pojišťovna. Zde jsem podávala s kolegy pozměňovací návrh, který bohužel neprošel. To nepochopení vzniklo proto, že se mluví často o nadstandardech. O žádný nadstandard se nejedná, pacient by měl ošetřujícím lékařem přesně definovaný rozsah péče, který má mít. Je to jedna z věcí, kterou bychom chtěli i nadále prosazovat.

Samozřejmě, že jednou z nejdůležitějších součástí zdravotního systému je prevence. Ta hraje klíčovou roli při ochraně a udržení zdraví populace. Včasná identifikace rizikových faktorů a onemocnění umožňuje jejich účinné řešení ještě předtím, než dojde k vážným komplikacím. Preventivní opatření, jako jsou pravidelné prohlídky, očkování, zdravý životní styl a informovanost o zdravotních rizicích, výrazně snižují výskyt chronických nemocí, zvyšují kvalitu života a zároveň, což je v současné době neméně důležité, snižují ekonomické náklady spojené s léčbou pokročilých onemocnění. Investice do prevence se tak vrací nejen v podobě zdravější společnosti, ale i efektivnějšího zdravotního systému.

Právo pacienta volit si svobodně lékaře samozřejmě platí. Pokud ten lékař ale nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou, je otázka, nakolik je systém nastavený tak, aby dostal pacient uhrazené léky, které mu ten lékař předepíše. Je to na diskusi se zdravotními pojišťovnami. Pokud mu zdravotní pojišťovna nedala smlouvu, asi k tomu má důvod. Pojďme se bavit o tom, zda ten lékař nechybí v nějakém oboru, kde je jich nedostatek. Opět se jedná o problém, který nevyřešíme jedním rozhodnutím a má více souvislostí.

Zvýšení platby lékařským fakultám na medika jsem hned na začátku volebního období diskutovala s děkany. Oni by samozřejmě chtěli určité kompenzace za cizojazyčné studenty. Je to jedna z cest, jak rychle navýšit počet studentů v českém jazyce. Říkám otevřeně, že se mi to nepodařilo prosadit u naší vlády. Naopak co se domluvilo, je zvýšení počtu studentů středních zdravotních škol.

Jsem dlouhodobě pro to, aby došlo k rozšíření kompetencí zdravotních sester. Část jejich práce může být naopak předána například na sanitáře. Potřebujeme vzdělané zdravotní sestry, ale musíme jim dát adekvátní kompetence, a ulevit tím pádem i lékařům. 

Jak motivovat mladé lékaře, aby si volili potřebnější obory a pracovali v místech s nedostatkem lékařů? 

Zde žádné donucovací metody nepomohou, jedna z možností jsou stipendia a nastavit podmínky tak, aby mladí lidé chtěli v určitém místě zůstat a pracovat. Opět to souvisí s širším přístupem – kulturním, sociální, společenským – daného města či regionu. 

Co se týká návrhu na speciální zákon o odměňování zdravotnických pracovníků, tak zde si myslím, že nemáme říkat soukromým poskytovatelům, jak mají odměňovat své lékaře a sestry. Nenarušujme tržní prostředí, to není dobrá cesta k efektivitě systému.

Jako žena, matka a lékařka mohu říct, že pro mě bylo nejlepší, když jsem šla do práce na poloviční úvazek po půlroce po narození dítěte. Myslím si, že je to prospěšné jak pro zachování kontinuity péče, tak pro rodinu a její spokojené fungování. Zkrácené úvazky jsou jednoznačně jedna z cest, jak zlepšit pracovní podmínky pro ženy a matky. Samozřejmě musíme mít zajištěny kapacity na hlídání, ale to obsahuje také jeden ze zákonů, který jsme schválili, takže věřím, že se to ukáže jako funkční model.

Na začátku jsem psala, že problém není ani tak v jeho nalezení, ale schopnosti propojit jej s komplexními změnami, které se kolem nás dějí. Řešíme zcela nové trendy, a to v rychlosti zatím nevídané. Na co měly předchozí generace desetiletí, my máme roky. Na příkladu, jak nejlépe pomoci ženám a matkám skloubit jejich pracovní kontinuitu s rodinným životem, vidíme, že to nelze udělat z jednoho místa, jednoho oboru. Vyžaduje to přemýšlení o školství, sociálních podmínkách, dopravě, samozřejmě přístupu zaměstnavatele, ale také požadavcích pacientů. I ty se mění spolu s naším okolím. Chci říct, že nic ve zdravotnictví nevyřešíme sami, odděleně, bez spolupráce a pochopení fungování prostoru, ve kterém žijeme a pracujeme.

Říkejme tomu empatie, vztah, kooperace, diskuse, dohoda. Za mě se jedná o rozumný přístup k řešení problémů a vůle dojít ke společně výhodné shodě. Na některých příkladech své práce jsem se přesvědčila, že to jde, a hodlám v tomto přístupu pokračovat.

Autorka: Zdenka Němečková Crkvenjaš, poslankyně za ODS

Foto: Martin Kubica