Hlavička
Rozhovory -
19/11/2026

MUDr. Eva Dostalíková: Rehabilitační lékařství dává lékaři širší rozhled. To je v rehabilitaci nenahraditelné

MUDr. Eva Dostalíková o sobě nerada mluví a sama má pocit, že její příběh není ničím výjimečný. Opak je ale pravdou. Za sebou má desítky let v medicíně, zkušenost z nemocnice i privátní praxe a hluboký přehled o rehabilitační medicíně, které se celý profesní život věnuje. I po letech praxe se stále vzdělává a sleduje, kam se její obor posouvá. V rozhovoru proto mluví nejen o proměnách rehabilitace, postavení rehabilitačních lékařů a kompetencích fyzioterapeutů, ale také o problémech ambulantní péče a své dlouholeté práci v České lékařské komoře.

reklama

reklama

MUDr. Eva Dostalíková vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po atestaci z vnitřního lékařství se zaměřila na rehabilitační a fyzikální medicínu. Do roku 1993 působila jako primářka rehabilitace ve Vítkovicích, od roku 1994 pracuje v privátní praxi v Centru léčebné rehabilitace Ostrava. Dlouhodobě se věnuje také práci v České lékařské komoře, jejíhož představenstva je členkou od roku 2001. Pojďte si přečíst její příběh.

Co vás přivedlo ke studiu medicíny a proč jste si nakonec vybrala právě rehabilitační a fyzikální medicínu?

Nikdo z rodiny se lékařství nevěnoval. Pocházím z Olomouce, kde je lékařská fakulta, a jelikož jsem měla dobré známky, na univerzitu jsem se bez problémů dostala. Původně jsem se ale chtěla věnovat výzkumu, a už během studia jsem proto vypomáhala na histologii. Viděla jsem se spíše v teoretickém ústavu než na klinice s pacienty.

reklama

Pak jsem se ale vdala za rodilého Ostraváka a patriota a přestěhovali jsme se do Ostravy, kde jsem nastoupila do velmi dobře vybaveného Závodního ústavu národního zdraví Vítkovice. Vítkovická továrna měla tehdy okolo 45 tisíc zaměstnanců, takže šlo o obrovský podnik.
Nejdřív jsem pracovala na interně, která mě bavila a chtěla jsem u ní zůstat. Primář mi ale tehdy řekl: „Paní doktorko, kdybyste byla chlap, tak vás tady nechám. Ale vždyť vy máte dvě malé děti, jak to budete zvládat?“

Pak za mnou přišel ředitel s tím, že se v nemocnici vybudovalo oddělení rehabilitace. Jako bývalá sportovkyně k ní mám podle něj blízko, nebudu mít služby, jen ambulantní provoz a vizity po špitále. Nakonec se to ukázalo jako skvělá možnost a přešla jsem na rehabilitaci. 

V té době jste se už připravovala na atestaci z interny. Co definitivně rozhodlo, že jste dál o internu nebojovala? 

Bylo to vlastně i kvůli mojí mamince. Připravovala jsem se na atestaci z interny a maminka přijela z Olomouce hlídat děti. Všimla jsem si, že ji bolí záda. Zrovna jsem se učila gastroenterologii z knihy profesora Mařatky a četla tam, že pro karcinom pankreatu jsou typické právě bolesti zad.
Maminka nejdřív chodila k nám na rehabilitaci, ale nepomohlo jí to. Řekla jsem proto, že musí na internu na komplexní vyšetření. Tam mi pak kolega řekl: „No, víš, my jsme na ní nic nenašli.“ Bylo jí 65 let, takže se řeklo, že už je to asi skleróza, a pustili ji domů.

Pak jsem si všimla, jak seděla u snídaně. Najednou se odsunula ze židle a opřela se o stůl. A to byl přesně pohyb, který profesor Mařatka popisoval – slinivka naléhá k páteři a v této předkloněné poloze se člověku může ulevit.

Hned jsem volala do nemocnice manželovi, aby zajistil scintigrafické vyšetření. Potvrdilo se, že maminka má velký karcinom slinivky. Na chirurgii se ještě rozhodli ji operovat, ale po operaci v noci zemřela.

Tak jsem si řekla: No tak to tedy je s tou internou konec. Člověk má obor, který je úžasný, protože je založený na diagnostice, ale maminku mi nezachránili a já jsem jí také nedokázala pomoct. A tak jsem šla na rehabilitaci.

Fotografie: MUDr. Eva Dostalíková s manželem

Čím si vás rehabilitace získala?

V předatestační přípravě se nám věnovali opravdu špičkoví odborníci a naučili jsme se od nich tolik věcí, že je používáme do současnosti. Neurologii přednášel prof. MUDr. Vladimír Janda, DrSc., který nás mimo jiné učil nezapomenutelnému posuzování stoje, chůze a pohybů pacienta a jejich souvislostí. Prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc., nás vedl v kurzech manuální medicíny a učil nás také hodnotit rentgenové snímky – od poruch statiky páteře a kloubů až po degenerativní a další změny. Doc. MUDr. František Véle, CSc., nás učil rozumět neurofyziologii a pozval také MUDr. Brüggera ze Švýcarska, který vedl přednášky a kurzy. Skvělý dětský psycholog prof. Matějček nás učil rozumět relaxačním technikám a tomu, jak je navodit u dětí i dospělých. Velmi důležitá pro mě byla také doc. MUDr. Eva Rychlíková, CSc., která dokázala skvěle propojit techniky manuální medicíny s interním lékařstvím. A dětský neurolog doc. MUDr. Kraus nás učil vyšetřovat kojence a rozpoznávat vývojové poruchy už v raném dětském věku.

Lékař musí vidět pacienta komplexně

Jak se podle vás za tu dobu rehabilitační medicína proměnila?

Současná předatestační příprava mladých lékařů je podle mě jiná, než bývala. Je kratší a jednotlivé stáže probíhají na různých pracovištích. Někteří mají internu v Praze, jiní v Hradci nebo v Brně a neurologii zase jinde. Otázkou je, kolik času jim na jednotlivých pracovištích mohou lékaři skutečně věnovat.

My jsme byli pod IPVZ, bydleli jsme přímo na IPVZ a odborníci za námi přijížděli a přednášeli nám. Měli jsme tak možnost učit se přímo od lidí, kteří byli ve svém oboru špičkou. Bylo to prostě jiné.

Je vůbec o obor lékařské rehabilitace zájem? 

Mladého rehabilitačního lékaře jsem už dlouho neviděla. Možná to souvisí i s tím, že se zároveň výrazně proměňuje postavení fyzioterapeutů, kteří jsou dnes velmi aktivní a v řadě zemí pracují samostatně.

V čem je tedy podle vás rozdíl mezi rehabilitačním lékařem a fyzioterapeutem?

Rozdíl vidím především v rozsahu vzdělání a v celkovém pohledu na pacienta. Rehabilitační lékař je absolvent šestiletého univerzitního studia a dále pak šestiletého specializačního studia – minimálně tři roky svého základního oboru a pak tři roky nástavbového oboru rehabilitační a fyzikální medicíny. Na místo lékaře je nyní podle nového zákona postaven fyzioterapeut – magistr po jednom roce praxe. 

Co podle vás může tento posun znamenat pro samotný obor rehabilitační medicíny?

Lze předpokládat ohrožení uplatnění odborných lékařů specialistů v oboru fyziatrie, balneologie a léčebná rehabilitace (nověji rehabilitační a fyzikální medicína – RFM) a poklesu zájmu o studium tohoto oboru, a to především pro terénní ambulantní pracoviště, obvykle tradičně personálně vybavené vedoucím lékařem a týmem několika rehabilitačních lékařů a fyzioterapeutů rozličných úrovní vzdělání a zaměření podle potřeb pracoviště. Na těchto pracovištích sdílení kompetencí mezi lékaři a fyzioterapeuty po mnoho let bezchybně fungovalo.

Ohroženi nebudou rehabilitační lékaři ve specializovaných zařízeních typu rehabilitačních ústavůspecializovaná pracoviště – např. pro skoliotiky Luže Košumberk a jiné – a také lázně, které jsou zaměřeny na speciální choroby – ledvinové, plicní, kardiální, gynekologické, dětskou mozkovou obrnu, onkologické choroby atd. Tam předpokládám, že je beze sporu nutné odborné lékařské vyšetření specialistou RFM. Ani klinická pracoviště a lůžková rehabilitační oddělení nemocnic.

Rozhodně tím v žádném případě nesnižuji postavení a roli fyzioterapeutů v procesu léčby pacienta, nadále je považuji za největší odborníky v práci s pohybovým systémem, ale ten pacient není jen „pohybový systém“. Mnohaleté zkušenosti lékařů nabyté délkou vzdělávání a praxí mají ve schopnosti komplexního posouzení potřeb či limitů pacientů neopominutelnou roli a nelze je jen tak vynechat.

Lékařská Společnost rehabilitační a fyzikální medicíny na jednání svého výboru v březnu 2025 upozornila své členy, že na tvorbě této metodiky se výbor nepodílel a nebyl osloven ani k připomínkování. Metodika byla vydána Komisí pro metodiku pořizování a předávání dokladů VZP na základě jednání s Unií fyzioterapeutů České republiky.

Samozřejmě pro lékaře, odesílající pacienta k rehabilitaci, nadále platí „poukaz na vyšetření a ošetření typu K“ – tedy k vyšetření lékařem specialistou oboru rehabilitační a fyzikální medicíny.

Máte tedy obavu, že tento směr ovlivní i zájem mladých lékařů o obor?

Obávám se, že se postupně ztrácí role rehabilitačního lékaře. Mladý lékař si pak může říct: Co tam vlastně budu dělat? A to by byla škoda, protože rehabilitace je jinak velice krásný obor. Žádný jiný obor neléčí tak rozmanitou škálu pacientů. Jak co se týče diagnóz – stavy poúrazové, pooperační, problémy způsobené selháním orgánových funkcí, degenerativní nemoci –, tak co se týče věku pacientů – od kojenců, adolescentů, dětí s ADHD či autismem až po starce. A stále nové a jiné, žádná stabilní skupina. V tom je pestrost a krása oboru.

Fyzioterapeuti jsou naše výkonné ruce

Jak tedy spolupráce mezi rehabilitačním lékařem a fyzioterapeutem podle vás ideálně funguje?

Já si rehabilitaci bez fyzioterapeutů neumím představit. Jsou vlastně naše výkonné ruce a každý se specializuje na něco jiného. Proto jsem je vždy posílala na různé kurzy a podle jejich vzdělání jim předepisovala konkrétní metody, například Vojtovu metodu, DNS, PNF nebo Brüggerovu techniku. Sama jsem některé kurzy absolvovala také, pro lékaře ale byly ve zkrácené formě.

Třeba McKenzieho metoda pracuje s tím, zda se bolest při cvičení centralizuje, nebo naopak šíří do periferie. Kurz jsem si také udělala, ale z pohledu lékaře mi tam chyběla větší vazba na anatomii. Potřebuji přece vědět, který nervový kořen je postižený a čím je způsobena porucha citlivé nebo hybné složky. Některé z těchto metod ale fungují a určitě mají v rehabilitaci své místo.

Používala jste i jiné metody?

Třeba akupunkturu – ušní aurikuloterapii i tělovou akupunkturu. Absolvovali jsme kurzy v Hrabyni, kde jsme se setkávali i s pacienty s kvadruparézou, například mladými lidmi po úrazech páteře. Akupunktura je tisíciletá metoda, ale člověk musí zvládnout i její specifickou pulzovou diagnostiku, při které se podle pohmatu posuzují jednotlivé orgány. 

Náhoda, která mě přivedla do komory

Proč jste se v roce 2001 rozhodla zapojit do činnosti České lékařské komory?

V Ostravě se tehdy konala velká schůze a někdo z nemocnice se mě zeptal, jestli bych se nechtěla zapojit do její činnosti. Souhlasila jsem, i když jsem tehdy vůbec netušila, co všechno to bude obnášet.

Jak podle vás komora za tu dobu změnila své postavení?

Myslím si, že v lékařské veřejnosti je komora vnímána dobře. Někteří ale mají pocit, že je někdy zbytečná, protože se o něco snaží, ale ne vše se daří prosadit. Je potřeba si ale uvědomit, co vše komora pro lékaře dělá. Především poskytuje právní pomoc. To je úplně první a jednoznačná věc. Když má lékař problém, obrátí se na komoru hned. A důležitý je podle mě i pocit, že je tady někdo, kdo se o vás stará a snaží se prosazovat zájmy lékařů. To je nutné, protože lobbistické tlaky ze všech stran jsou velké a je důležité, aby lékaři měli zastání.

Ve své současné vizi jste napsala, že chcete prosazovat, aby ČLK byla hlavním a rozhodujícím partnerem státu při řešení fungování a organizace zdravotnictví. Je dnes komora takovým partnerem?

Bohužel jsme rozhodujícím partnerem státu jen tehdy, pokud je k tomu vůle ze strany těch, kteří zdravotnictví řídí. To je něco, co se nám samozřejmě obtížně ovlivňuje.

Silně zdůrazňujete také nestátní poskytovatele. Co dnes podle vás ambulantní lékaře nejvíce zatěžuje?

Kdyby vztah mezi smluvními partnery, tedy pojišťovnami a lékaři, fungoval skutečně partnersky, bylo by to jiné. Vezměte si třeba PURO, tedy průměrnou úhradu na rodné číslo. V rehabilitaci je problém, že můžete na pacienta vynaložit jen tolik péče, respektive financí, jako jste měli před dvěma lety. Jenže my nikdy nevíme, jaké pacienty budeme v daném roce mít. Nejsme například kardiologická nebo diabetologická ambulance, kde se skladba pacientů příliš nemění. U nás může přijít rok plný těžkých pacientů, endoprotéz nebo závažných úrazů.

Takovému pacientovi přece nemůžete po deseti návštěvách říct: „Už jste vyčerpal částku, kterou nám za vás pojišťovna zaplatí, takže léčbu musíme ukončit.“ Pacient má na léčbu právo, platí si zdravotní pojištění. 

Člověk s patní ostruhou potřebuje kromě fyzikální léčby také cvičení, aby se upravila funkce svalů chodidla a stereotyp chůze. A pacient po těžkém úrazu může potřebovat rehabilitaci třeba dvacetkrát. Jenže právě takovou péči vám nastavený systém úhrad nemusí umožnit. A to nepovažuji za správné.

Spolupráce s nelékaři ano, nahrazování lékaře ne

V současném představenstvu máte na starosti spolupráci s nelékaři a zároveň integritu lékařského povolání. Co si pod tím můžeme představit?

V mém případě jde především o spolupráci s fyzioterapeuty, které se věnuji celý profesní život. Myslím, že je založená na oboustranném respektu a je prospěšná pro obě strany. S mnohými spolupracujeme dvacet, i dokonce pětadvacet let. Když mi řeknou, jaký kurz by chtěli absolvovat, zaplatím jim ho a pošlu je tam. Chci, aby se neustále vzdělávali a byli schopni pacientům co nejlépe pomáhat. A oni to skutečně umějí.

Přesto si myslím, že fyzioterapeut nemůže práci lékaře zcela nahradit. Lékař při vstupním vyšetření posoudí výsledky laboratorních hodnot, RTG snímky, popis EMG, sonografie, CT a MRI a základní interní status pacienta, také jeho psychické naladění a podle toho navrhne léčbu. Případně doplní či upraví diagnózu. Lékaři také provádí nápravy páteře, které jsou součástí lékařských kurzů, zatímco fyzioterapeuti ovládají techniky léčebné tělesné výchovy, měkké a mobilizační techniky. Sama jsem absolvovala zkrácené kurzy pro lékaře, ale necítím se na to, abych pacienta tímto způsobem sama cvičila, nedělám ze sebe fyzioterapeuta. Vím však, která technika je pro konkrétního pacienta vzhledem k anamnéze vhodná, například pro staršího člověka.

Fyzioterapeut si pak sám vybere tu techniku, kterou ovládá a která je pro pacienta vhodná. Taková spolupráce je podle mě správná. Pracujeme takto 32 let a nikdy jsem neměla pocit, že by jim spolupráce s rehabilitačním lékařem překážela či vadila.

Máte pocit, že se kompetence fyzioterapeutů posunuly příliš daleko?

To už neovlivním. Je to dané zákonem. A koneckonců ani lékařská Společnost rehabilitační a fyzikální medicíny nebyla přizvána k připomínkování toho, co se v této oblasti měnilo. Takže v tomhle směru nemůžu vůbec nic ovlivnit. A nemůžu ani říkat mladým rehabilitačním lékařům nebo těm, kteří by jimi chtěli být: Běžte do toho, ono se to třeba změní. Ono se to asi nezmění. V tomhle ohledu bohužel nevidím žádný výhled, který bych mohla ovlivnit.

Co by podle vás měla ČLK udělat pro nestátní lékaře?

Tím, že se podařilo zlepšit podmínky a zvýšit platy lékařů v nemocnicích, je pro mladé lékaře možná méně atraktivní budovat si vlastní privátní praxi. A já tomu rozumím. Když máte vlastní ambulanci, musíte se postarat o její vybavení, zaměstnance i celý provoz. V nemocnici máte naopak jistý příjem, můžete si zvolit úvazek a pracujete mezi kolegy své odbornosti.

Ve městě mohou mít mladí lékaři možnost pracovat v ambulanci na kratší úvazek, aniž by na sebe přebírali odpovědnost za celý její provoz. To může být zejména pro lékaře, kteří mají malé děti, praktické a flexibilní řešení.
Na venkově je ale situace jiná. Praktický lékař tam často pracuje sám a nese velkou odpovědnost za své pacienty. Musí například rozhodnout, zda stav pacienta ještě zvládne v domácí péči, nebo zda je potřeba ho odeslat do nemocnice. To je velmi náročná práce, která vyžaduje zkušenosti i značnou míru odpovědnosti.

Vy máte k praktickému lékařství vztah i kvůli rodinné zkušenosti.

Ano. Otec mého manžela byl praktický lékař v Ostravě a medicíně se věnoval celý život. Znal celé rodiny svých pacientů, v noci k nim jezdil a dělal skutečně širokou medicínu. Za války dokonce rodil děti a doma po něm dodnes máme porodnickou brašnu. Pracoval až do dvaaosmdesáti let. Takže k praktickému lékařství mám velkou úctu. Právě takový způsob práce mi na něm vždy imponoval.

Zažila jste v komoře několik generací lékařů i mnoho ministrů zdravotnictví. Co byste dnes poradila mladému lékaři/lékařce, který se rozhoduje, jestli se má na práci komory aktivně podílet?

Aby rozhodně do komory šli a společně s ostatními, kteří jsou ochotni se angažovat, se snažili něco prosadit. Když budeme na některých věcech trvat společně, máme větší šanci něčeho dosáhnout.

Některé věci se podařilo prosadit, například v oblasti hodnoty bodu nebo některých úhrad. Spousta dalších se naopak nedaří, protože komora není vždy přizvána k jednání a její názory nejsou zohledněny.

Ale právě proto má smysl se angažovat. Komora hájí také zájmy privátních lékařů a jejich postavení je dnes důležité téma. Pokud chceme, aby měli mladí lékaři důvod budovat si vlastní praxe, musí pro ně být taková cesta také reálně možná a smysluplná.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: archiv MUDr. Dostalíkové

reklama

reklama


reklama

reklama