Nikdy jsem se nepovažoval za čistého nefrologa. Lékař musí vidět celek, nejen ledviny, říká profesor Rychlík

Jak už počet titulů před jménem a za jménem napovídá, i přesto, že se naplno věnuje svým pacientům, ve volných chvílích se neustále vzdělává, přednáší, publikuje, učí, ale i organizuje. Je pravidelným recenzentem řady impaktovaných časopisů. Je editorem jedenácti odborných monografií, autorem více než 50 kapitol v monografiích a více než 250 článků v recenzovaných časopisech. Jeho Hirschův index je 34, jeho citační ohlas převyšuje počet 5 600.

Proč jste si vybral medicínu?

To je jednoduché. Jsem Pražák jako poleno, vyrůstal jsem ve Strašnicích a doslova mě odchovala vinohradská nemocnice – moje maminka, doc. MUDr. Eva Rychlíková, CSc., byla lékařkou a od roku 1964 až do roku 1992 pracovala ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Postupně se vypracovala na přední odbornici v České republice na problematiku manuální medicíny – mezioboru mezi internou, neurologií a rehabilitací. Zabývala se funkčními poruchami páteře a končetin, o těchto tématech napsala více než dvacet knih pro lékaře i pacienty a proškolila generace rehabilitačních lékařů v tuzemsku i zahraničí. Můj tatínek byl strojní inženýr a celý život pracoval ve Výzkumném ústavu vzduchotechniky v Malešicích. V závěru své kariéry se věnoval tzv. čistým prostorům ve zdravotnictví a byl u vzniku tzv. life islandů, které se používaly např. u transplantací kostní dřeně. Čili taky měl svým způsobem blízko ke zdravotnictví. Lékařské prostředí tak naši rodinu velmi silně formovalo.

Když jsem se na gymnáziu rozhodoval o budoucí profesi, váhal jsem mezi medicínou a strojním inženýrstvím, protože jsem byl poměrně manuálně zručný.

Nakonec zvítězila medicína. A jak jste se dostal právě k nefrologii?

Po promoci jsem nastoupil na 1. interní kliniku VFN na Karlově náměstí a měl jsem pocit, že se budu ubírat směrem ke gastroenterologii. Po vojně mě však na nějaký čas zařadili na nefrologii, kterou tehdy vedl asistent MUDr. Jiří Žabka, CSc., – ještě dnes pracuje jako senior na mém pracovišti – a byl tam také o pět let starší kolega, dnešní přednosta kliniky nefrologie, prof. MUDr. Vladimír Tesař, DrSc., MBA, FERA, FASN. Oddělení vzniklo v roce 1987 a já tam natrvalo přišel v roce 1990, ale krátce před odchodem na vojnu jsem měl možnost být u jeho otevření. Součástí byla i nová dialýza, vedená paní primářkou MUDr. Janou Lachmanovou.

Tak jsem se dostal k nefrologii, nějak jsem se osvědčil a obor mě oslovil. Počátkem 90. let jsme se začali věnovat problematice ANCA vaskulitid. Tehdy současná prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., která mimochodem letos obdržela ocenění od prezidenta republiky, zavedla do imunologické laboratorní praxe vyšetřování ANCA protilátek. Ty umožňují klíčové imunologické vyšetření pro diagnostiku těchto onemocnění. Vznikla tak progresivní pracovní skupina, která se problematice intenzivně věnovala. Kromě toho jsem se podílel na řadě dalších aktivit v rámci České nefrologické společnosti, především pod hlavičkou Klubu mladých nefrologů, jejichž jsem se posléze stal i sekretářem.

Hovory s pacienty jsou nezbytné

Máte bohatou praxi, zastával jste řadu funkcí a publikujete. Dokáže vás na ledvinách ještě něco překvapit?

Medicína je plná překvapení. Nikdy jsem se nepovažoval za čistého nefrologa, vždycky mi byla blízká interna a pracoval jsem na interních klinikách se širokým spektrem pacientů. Proto ke každému pacientovi přistupuji jako k člověku, který obvykle nemá jen jeden problém. Jsem tu primárně kvůli ledvinám, ale většinou se snažím vyjádřit i k dalším obtížím. K tomu je ale třeba široký interní rozhled, což je samozřejmě náročné.

V odborných diskusích často zaznívá, že medicína je čím dál více atomizovaná a vytrácí se „celostní“ pohled na pacienta. Souhlasíte?

Atomizace tu bezpochyby je. Je těžké být všeobecným internistou a rozumět všemu. Mnoho zajímavějších problémů se dnes přesouvá do jednotlivých subspecializací. Ale někdo musí být schopen pacientovy potíže integrovat – teoreticky by to měl být praktický lékař. Ti však často nemají čas a někdy ani potřebné znalosti.
Na otázku, čemu se věnuji, vždy odpovídám, že v první řadě jsem lékař. Lidé za mnou přicházejí s různými potížemi a já se k nim snažím vyjádřit. Je to ale časově i organizačně extrémně náročné. Pacienty při vstupu kompletně vyšetřuji, připravuji vyšetřovací plán, který je nutné objednat, vyřídit a pak interpretovat výsledky. Někdy je to velmi složité.

Jak zvládáte delší hovory s pacienty? Lékaři si často stěžují na časové limity.

Pacienti jsou pochopitelně často nespokojení, když zjistí, že objednací doba na některá vyšetření je dokonce i více než tři měsíce. Stěžují si na nedostatek komunikace, ale podle mě jim chybí především lidský kontakt. Doba se mění, děti i mladí lidé jsou vychováváni obrazovkami a umělou inteligencí, ale lidé nejsou stvořeni pro život bez osobního kontaktu. Ten je nenahraditelný.

Měl jste během studia nebo kariéry mentora, který vás nejvíce ovlivnil?

Vždy jsem ctil odborné autority. Když jsem nastoupil na interní kliniku, šéfem byl prof. MUDr. Václav Kordač, DrSc., mimořádně zdatný organizátor, ale i lékař, a to navzdory neduhům tehdejšího socialistického zdravotnictví. Dalším mým učitelem byl již zmíněný pan asistent Žabka, kterého mohu dodnes zaměstnávat. Inspirací byl i můj kolega profesor Tesař, současný přednosta Kliniky nefrologie VFN a můj dlouholetý přítel.

Ale asi nejvíce mě ovlivnil profesor Eberhard Ritz z Universität Heidelberg v Německu, se kterým jsem spolupracoval v rámci svého ročního stipendijního pobytu International Society of Nephrology a pak i v následujících letech. Byl mimořádnou osobností světové nefrologie – lidsky, medicínsky i intelektuálně.

Ledviny: jejich význam a co jim škodí

Mohl byste uvést ve třech bodech, proč jsou ledviny důležité?

Ledviny mají řadu zásadních funkcí a ty se dají shrnout do tří hlavních oblastí:
Zaprvé regulace tekutin a odvod odpadních látek – ledviny se podílejí na udržování rovnováhy tekutin v těle a na odstraňování metabolitů a toxinů.
Zadruhé zabezpečují rovnováhu iontů a elektrolytů v těle.

Zatřetí mají endokrinní funkci – ovlivňují tvorbu červených krvinek, regulují krevní tlak, zásadně zasahují do metabolismu vitaminu D, vápníku a fosforu a tím i do zdraví kostí a cév.

Konečně, ledviny jsou i klíčový orgán pro přežití – odebírají zhruba 20 % minutového srdečního výdeje – hned po mozku, který si bere kolem 25 %. To ukazuje, jak zásadní pro tělo jsou. Zároveň jsou prvním orgánem, jehož funkci se lidem podařilo nahradit. První úspěšná dialýza byla ve světě provedena v poválečných letech a my letos slavíme 70 let od první úspěšné dialýzy v bývalém Československu v roce 1955 – šlo zároveň o teprve čtvrtou zemi na světě, kde byla úspěšně provedena dialýza, která zachránila život mladé pacientce s akutním selháním ledvin.

A mimochodem: léčba jednoho dialyzovaného pacienta dnes stojí přibližně milion korun ročně. To je taky v podstatě částka, kterou je společnost ochotná investovat za záchranu jednoho života.

Existuje mýtus o ledvinách, který vás pobaví nebo rozčiluje?

Ani ne mýtus, ale základní problém je, že ledviny při potížích často vůbec nebolí. Lidé tak netuší, že je mají nemocné. A pak je tu dogma, že „musíme hodně pít“. Někteří vypijí i čtyři litry denně, což je zbytečné. Příjem tekutin je důležitý, ale nic se nemá přehánět. 

Nadměrné pití může být i škodlivé, ne?

Ano. U diabetiků nebo kardiaků může nadbytek tekutin škodit, protože nemají dobrou srdeční funkci a srdce jim může selhávat. Lijí do sebe čtyři litry vody, protože „se to přece má“, a přitom jsou oteklí, ani nevědí, kolik močí. Jsem ze „staré“ školy a vždy chci znát jejich diurézu.

A jaká je nejčastější chyba, kterou lidé dělají a ubližují tak svým ledvinám, aniž by si to uvědomovali? Nemyslím ani tak klasiku jako alkohol a kouření – to lidé tuší, že není prospěšné.

Nejčastější chyba je, že lidé neznají možné nežádoucí účinky některých léků, především běžně dostupných analgetik. Často k nám přijdou a zjistíme, že hlavní problém vznikl kvůli jejich nadměrnému užívání během léčby virózy, chřipky anebo naopak, při chronické bolesti, např. zad, hlavy atd. Nejtypičtějším příkladem jsou nesteroidní antirevmatika, volně dostupná bez receptu, např. všechny léky obsahující ibuprofen (Ibalgin, IbuMax, Brufen atd.) nebo diklofenak (Olfen, Veral, Voltaren atd.) a podobné přípravky, které mohou výrazně poškodit funkci ledvin.

Jinak na rozdíl od alkoholu, který může mít v malém množství i jisté pozitivní účinky, má kouření pouze účinky negativní. Ledvinám – a celkově tělu – neprokazuje vůbec žádnou dobrou službu.

Jak se za 70 let proměnila dialýza? Proč peritoneální dialýza zůstává nedoceněná. Jak velký průlom představují glifloziny a proč je motivace pacientů často tím největším klinickým oříškem? Přečtěte si v druhé části rozhovoru s profesorem Rychlíkem, který vyjde brzy.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: užito se souhlasem profesora Rychlíka