Moderní rehabilitace není o klidu. Tělu je potřeba pomoci, říká MUDr. Miloš Barna

Co vás vedlo k založení vlastní rehabilitační kliniky? 

Kliniku jsem založil ve snaze poskytovat komplexní péči v mém oboru. Často jsem cestoval a vzdělával se v dané problematice v zahraničí. Tam jsem poznal, že metody léčby jsou již na daleko lepší úrovni, takže jsem je chtěl aplikovat i zde. Proto jsem opustil Fakultní nemocnici Motol a „šel to zkusit na vlastní pěst“.

A jaké byly začátky? Myslím z praktického hlediska – byrokracie, domluva s pojišťovnami. Rozdíl, že jste vlastně založil soukromou kliniku.

Bylo mi 38 let, měl jsem dvě malé děti a spoustu ideálů o lékařství. To jsem ale ještě nevěděl, co mě čeká. Začínal jsem sám, sháněl jsem personál, lékaře, fyzioterapeuty, vyběhával smlouvy s pojišťovnami, řešil výběrová řízení, úvěry na přístroje. Ordinace byla v Praze-Dejvicích, v jednom patře činžovního domu. Postupně jsme jako Barna Medical rostli, jak personálně, tak i odborně, začali jsme získávat důvěru klientů a ti se postupně vraceli, jelikož pochopili, že jim umíme pomoci.

Sám jste řekl, že jste chtěl vybudovat pracoviště, které bude jiné než běžná rehabilitační zařízení. Podařilo se? V čem vidíte hlavní rozdíl?

Naším cílem bylo vytvořit pracoviště, které dokáže pacientovi nabídnout péči opravdu komplexně – od diagnostiky až po návrat do běžného života nebo sportu. Často totiž vidím v praxi situaci, kdy lékař pacienta vyšetří, řekne mu diagnózu a pošle ho na rehabilitaci někam jinam, aniž by věděl, jak ta rehabilitace probíhá a jak dopadne. My se snažíme, aby celý proces byl propojený. Když pacient přijde s problémem, máme tady odborníky na diagnostiku, léčbu, případně operaci a následnou pooperační nebo poúrazovou péči. V tom je podle mě zásadní rozdíl. Velmi důležitá je také spolupráce celého týmu. Bez komunikace mezi lékařem, fyzioterapeutem, pacientem a vlastně i recepcí to v praxi nemůže dobře fungovat. Já jsem na svůj tým opravdu hrdý, protože bez nich by ta práce vůbec nešla dělat.

Zmínil jste mimo jiné, že jste při budování kliniky čerpal inspiraci i ze zahraničí. Co vás v zahraničních centrech rehabilitace nebo sportovní medicíny ovlivnilo nejvíce?

Díky působení v oblasti sportovní medicíny jsem měl možnost hodně cestovat. Byl jsem u atletické reprezentace, pracoval jsem u hokejových i fotbalových klubů a díky tomu jsem se dostal na více pracovišť v zahraničí. Vždy jsem se snažil sledovat, jak pracují nejlepší centra ve světě a co bychom mohli přenést do praxe u nás. Strávil jsem nějaký čas v Německu u profesora Hanse-Wilhelma Müllera-Wohlfahrta, který roky pracoval pro fotbalový Bayern Mnichov. Viděl jsem, jakým způsobem pracují s poraněními Achillovy šlachy nebo svalů, jak mají nastavenou diagnostiku, rehabilitaci i návrat sportovců do plné zátěže. Pro mě to byla obrovská škola.

Kde jinde jste ještě pobýval?

Podobné kontakty máme také v Itálii nebo v Anglii, kde vidíme zajímavé přístupy k prevenci, diagnostice nebo regeneraci sportovců. Člověk si z toho vždy vezme určité principy a snaží se je implementovat do svého prostředí. Nejde o to, vymýšlet něco úplně nového. Spíš je důležité učit se od těch nejlepších a přenášet to do praxe. Proto se snažím, aby i naši fyzioterapeuti sledovali nové studie, jezdili na zahraniční pracoviště a byli v kontaktu s moderní medicínou. Bez toho se podle mě nedá dělat medicína na vysoké úrovni.

Rehabilitace by měla začít co nejdříve, ne až po odeznění potíží

Pane doktore, v jednom rozhovoru jste uvedl, že neuznáváte klidový režim. Znamená to tedy, že po zranění není dobré tělo nechat jen v klidu, aby se zahojilo?

Já neuznávám klidový režim v tom smyslu, že by se tělo samo vrátilo do stavu, v jakém bylo před úrazem nebo před operací. To prostě není pravidlo. Tělo má samozřejmě schopnost se uzdravovat, ale to ještě neznamená, že se vrátí do stejného stavu jako před zraněním. U svalů, vazů a dalších tkání se často stane, že když s nimi nic neděláte, tak se sice zahojí, ale ne optimálně. A když máme možnost tomu procesu pomoct – například řešením otoku, zlepšením metabolismu tkání nebo podporou hojení –, tak je podle mě správné to udělat.

Mohl byste uvést příklad? 

Samozřejmě a zvolím jeden jednoduchý. Když máte doma na zahradě něco, co se má rozložit, ono se to časem rozloží. Ale když tomu pomůžete, třeba tím, že to promícháte nebo upravíte podmínky, proběhne to mnohem rychleji. V medicíně je to podobné. Když jsem pracoval v zahraničí a měl jsem k dispozici moderní přístroje a postupy, používali jsme je v akutní fázi klidně několikrát denně. A když jsem si ty výsledky porovnával s klasickým přístupem, byly úplně jiné.

Jak je to tedy třeba u běžných úrazů? Například když si člověk zlomí nohu a po sundání sádry dostane doporučení ještě několik týdnů nesportovat.

Nesportovat je samozřejmě někdy správné, ale problém je, že mnoho lékařů vlastně nezná funkční reparaci tkání. Nevědí, co všechno se dá dělat už v akutní nebo časné fázi hojení. Dnes existuje více metod – myofasciální techniky, neuromodulace, práce s lymfou, mobilita, stabilita nebo propriocepce. Můžeme pracovat s fasciemi, uvolnit okolní tkáně, podpořit metabolismus a postupně testovat funkci. Mým cílem je například víc otevřít téma růstových bolestí u dětí. Dnes mě opravdu děsí, když se stane, že dítě, které šest let sportuje, dostane ve čtrnácti letech zákaz sportu na půl roku. To není řešení. To znamená jen to, že ten lékař tomu problému nerozumí. Správná cesta je zjistit příčinu potíží a optimalizovat podmínky, aby dítě mohlo sportovat bezpečně dál.

Máte na mysli například Osgood-Schlatterovu chorobu, tedy bolest v oblasti kolene u dospívajících sportovců?

Ano, přesně tak. Ortopedi často léčí takzvaný Osgood-Schlatter syndrom tak, že dětem zakážou sportovat třeba půl roku. Ve skutečnosti je potřeba řešit biomechaniku, přetížení, svalovou nerovnováhu a celou funkci pohybového aparátu. Když se pracuje správně, není nutné dítě od sportu úplně odstřihnout.

Zmiňujete také práci s jizvami nebo otoky po operaci. To znamená, že rehabilitace může začít velmi brzy?

Jistě. Po operaci se dá velmi brzy pracovat například s jizvou, s otokem nebo s okolními tkáněmi. Když vytvoříte správné podmínky, snížíte riziko, že tam zůstanou například srůsty nebo granulace. Tělo se sice zahojí samo, ale otázka je, jak kvalitně. Když se to nechá jen na něm, může vzniknout celá řada kompenzací. Navíc nás na medicíně vůbec neučili jednu důležitou věc – propojení mezi orgány a pohybovým aparátem. Takzvané viscerosomatické vztahy.

Co si pod tím může laik představit?

Právě propojení mezi orgány a pohybovým aparátem. Když se podíváte na myofasciální systém, zjistíte, že hluboká fascie orgánů je propojená s hlubokou fascií svalů. Například určitá poranění nebo chronické napětí v pohybovém aparátu můžou ovlivňovat funkci orgánů a naopak. Když má orgán nějakou funkční poruchu, která ještě není vidět na vyšetřeních, může se projevit v pohybovém systému. Tyto vztahy popsala profesorka Carla Steccová v rámci myofasciálních studií. Ukázala, že každý orgán má svou fascii a potřebuje pro správnou funkci určitý prostor. Když ho nemá, začne se narušovat jeho funkce. Jenže tohle se v praxi téměř nesleduje. Myslím si, že by se tyto základní vztahy měly učit na medicíně třeba v posledním půlroce studia. Bohužel se to neděje.

V rozhovoru jste také kritizoval přístup některých oborů k léčbě pohybového aparátu.

Ano, a říkám to dlouhodobě. Ortopedie je skvělá v operacích, tam máme opravdu výborné odborníky. Ale problém je, že se setkáváme s různými, někdy až rozdílnými ortopedickými přístupy. Ortoped je dobrý operatér. Ale když k němu přijdete bez jasného strukturálního nálezu, tak často neví, co s vámi. Dostanete injekci, kortikoid nebo léky proti bolesti. Jenže funkční léčba pohybového aparátu je úplně jiná disciplína. Tam je potřeba pracovat s biomechanikou, svaly, fasciemi, nervovým systémem a celkovou funkcí těla.

Bez aktivní spolupráce pacienta léčba dlouhodobě fungovat nemůže

Další důležitou věcí je spolupráce pacienta. Jak pacienti dodržují doporučená cvičení?

Upřímně? Když to přestane bolet, tak osmdesát až devadesát procent lidí přestane cvičit. To je realita. A to je škoda, protože právě cvičení je často klíčové. My pacientům můžeme pomoct přístroji, terapií nebo injekcemi, ale bez jejich spolupráce to dlouhodobě fungovat nebude.

Dá se pacienty nějak motivovat, aby cvičení opravdu dodržovali?

Snažíme se je postupně učit. Například u pacientů s artrózou je zajímavé, že když přijdou poprvé, často cvičení nedodržují. Ale když vidí, že jim to opravdu pomáhá, začnou být mnohem disciplinovanější. Stává se třeba, že po čtyřech nebo pěti měsících přijdou sami a řeknou: „Pane doktore, už cítím, že bych potřeboval další terapii.“ To je vlastně ideální situace. Pacient už své tělo vnímá a chápe, že prevence je důležitá.

Pomáhají v tom také moderní technologie?

Ano, velmi. Dnes máme například databázi asi čtyř a půl tisíce cviků zaměřených na mobilitu, flexibilitu a stabilitu. Pacientům je můžeme poslat přímo do telefonu. Je to důležité, protože když pacient odejde z ordinace, tak si většinou zapamatuje jen dva nebo tři cviky z pěti nebo šesti, které jsme mu ukázali. A za měsíc si nepamatuje skoro nic. Díky aplikaci má všechno přehledně uložené a může se k tomu kdykoliv vrátit.

Tím, že pracujete s moderními technologiemi, pomáhá vám také umělá inteligence? 

Umělou inteligenci vnímáme jako nástroj, který může významně zpřesnit diagnostiku a zefektivnit terapeutické rozhodování. V rámci naší přístrojové techniky ji využíváme například u systému Spine 3D, kde pomáhá s analýzou držení těla, posturálních stereotypů a odchylek v pohybovém aparátu. Díky tomu jsme schopni získat velmi přesná data, která bychom jinak hodnotili pouze subjektivně. Umělá inteligence nám také umožňuje lépe sledovat vývoj stavu pacienta v čase a objektivizovat efekt terapie. Zároveň je pro nás klíčové, že technologie nevnímáme jako náhradu odbornosti, ale jako její rozšíření. Finální interpretace a rozhodnutí o léčbě jsou vždy na lékaři nebo fyzioterapeutovi. Naším cílem je tyto nástroje implementovat do praxe bezpečně, smysluplně a v souladu s medicínskými standardy.

Na mezinárodních fórech se stále častěji diskutuje o ochraně dat pacientů při využívání umělé inteligence. Ukazuje se totiž, že anonymizace zdravotnických dat není vždy tak bezpečná, jak se dříve předpokládalo. Řešíte toto téma i s kolegy v souvislosti s přístrojovou technikou a moderními technologiemi v medicíně?

Ano, otázku ochrany dat považujeme za naprosto zásadní a aktivně ji řešíme. Veškeré technologie, které zavádíme do provozu, musí splňovat požadavky GDPR a související legislativy v oblasti zdravotnických dat. Jak už jsem říkal, v současné době využíváme prvky umělé inteligence zejména v rámci přístrojové diagnostiky, například u systému Spine 3D. V terapeutické části zatím umělou inteligenci cíleně neimplementujeme, a to právě s ohledem na vysoké nároky na bezpečnost, validaci a ochranu dat.

Jaký očekáváte další vývoj?

Současně intenzivně pracujeme na přípravě bezpečného zavedení umělé inteligence do širší praxe – jak formou vzdělávání našeho personálu, tak ve spolupráci s dodavateli technologií. Naším cílem je implementovat umělou inteligenci postupně, kontrolovaně a plně v souladu s medicínskými i legislativními standardy. Téma bezpečnosti dat vnímáme jako nedílnou součást zavádění moderních technologií a průběžně ho konzultujeme jak v rámci odborné komunity, tak s technologickými partnery.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Barna Clinic