Prevence, která odrazuje? Strach, stud i způsob komunikace mohou brzdit včasný záchyt rakoviny plic

Nikdo nechce při každé návštěvě ordinace několikrát za sebou poslouchat otázku, zda kouří, a následné opakované výzvy, aby přestal. Ačkoliv jsou tyto rady medicínsky správné, u části pacientů mohou paradoxně vyvolat obrannou reakci a odradit je i od účasti na screeningových programech.

Podle předsedy psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., stojí za nízkou účastí na prevenci často jeden klíčový faktor: strach. „Ten stejný strach, který nás může motivovat ke zdravějšímu životnímu stylu, nás zároveň odrazuje od včasného vyšetření. Lidé si říkají: co když tam něco najdou,“ popsal na tiskové konferenci konané 15. dubna.

Ve své praxi se setkává s pacienty, kteří odkládají preventivní vyšetření i v situacích, kdy mají zvýšené riziko. Bariéry přitom vznikají postupně:

• obava z vyšetření samotného,
• nejistota při čekání na výsledky,
• strach z diagnózy,
• a dokonce i stres z negativního výsledku či vědomí rizika do budoucna.

„Prevence nezačíná v ordinaci, ale v hlavě každého z nás,“ shrnuje Pospíchal. Rozhodování podle něj není čistě racionální, ale výrazně ovlivněné emocemi. Právě tyto bariéry se naplno ukázaly i v příběhu pana Leoše.

„Manželka mě donutila žít.“ Leoš dostal druhou šanci po operaci rakoviny plic

Záchrana života často začíná nenápadně. U pana Leoše (nar. 1967) z Ivančic u Brna to bylo na běžné kontrole po opakovaném zánětu průdušek. Lékařka mu diagnostikovala astma, ale zároveň mu položila otázku, která nakonec zvrátila jeho osud: Nechcete se zapojit do Programu časného záchytu rakoviny plic?

Souhlasil, ale cesta k uzdravení následně nebyla vůbec přímočará. Příběh dlouholetého svářeče totiž ukazuje závažný problém, se kterým se potýká mnoho pacientů: neviditelné psychologické bariéry a strach, které mohou zásadně komplikovat cestu ke zdraví.

Pan Leoš pravidelně kouřil od svých patnácti let a celých třicet let pracoval v těžkém průmyslu jako svářeč. Když ho po prvotním vyšetření odeslali na specializované pracoviště do Brna a oznámili mu nález na plicích, jeho první reakcí paradoxně nebylo zděšení. „Myslel jsem si, že se na plicích něco ukázalo jen díky tomu, že jsem třicet let svařoval. Dneska má nějaký flíček z černého řemesla snad každý, tak jsem to poprvé prostě oddálil,“ přiznal s odstupem času.

Pan Leoš (zdroj: archiv pana Leoše)

Obrovskou roli hrál u pacienta také odpor k nemocničnímu prostředí a strach z případné operace. „Bariéra byla především v tom, že nechtěl být v nemocnici. Jakmile ji viděl, řekl, že nepůjde. Všechno to oddaloval,“ popsala jeho manželka Marie. Trvalo další tři měsíce, než kontrolní vyšetření ukázalo, že nádor vyrostl o další tři milimetry. To byl pro pana Leoše zlomový okamžik, po kterém si vážnost situace uvědomil a s operací souhlasil.

Jeho příběh přitom přesně ilustruje, proč byl Program časného záchytu karcinomu plic v Česku zaveden. Rakovina plic je zákeřné onemocnění, které se dlouhou dobu nemusí nijak projevovat. V tuzemsku ročně onemocní přibližně 6 600 lidí a více než 5 000 pacientů na tuto diagnózu zemře. Zásadní problém je, že až dvě třetiny nemocných přicházejí k lékaři pozdě, kdy je léčba výrazně složitější.

Program je proto určen především lidem ve věku 55 až 74 let, kteří jsou nebo byli dlouhodobými kuřáky. Díky nízkodávkovému CT vyšetření umožňuje odhalit nádor včas – ve fázi, kdy je ještě dobře operovatelný.

Další bariérou, kterou pan Leoš otevřeně popisuje, je stud. „Já jsem se styděl, bylo mi to trapné. Lidé se za to často stydí a i pro mě to bylo zpočátku těžké,“ řekl. Právě pocit viny a obava z odsouzení přitom podle odborníků patří mezi časté důvody, proč se kuřáci preventivním programům vyhýbají.

Nutné změnit pohled na screening

Podle Martina Pospíchala je proto důležité změnit pohled na screening. „Preventivní vyšetření není test za prohřešky. Je to technické rozhodnutí – mám vyšší riziko, tak chodím na kontroly,“ vysvětlil. Zároveň doporučuje oddělit snahu přestat kouřit od účasti na screeningu. Obě věci spolu sice souvisejí, ale jejich spojování může u některých lidí paradoxně vést k odkládání prevence.

Na nutnost změny přístupu upozorňuje i praktický lékař doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D. Ten připomíná, že český systém nabízí v oblasti prevence nadstandardní možnosti, ale naráží na nízkou motivaci cílové skupiny.

„Kuřáci jsou obecně hůře motivovatelná skupina. Častěji se vyhýbají lékařům, méně sledují své zdraví a méně reagují na doporučení ke změně životního stylu,“ uvedl. Screening rakoviny plic je podle něj jeden z nejnáročnějších – zapojení se zatím pohybuje kolem 15 procent. Pro srovnání, u jiných screeningových programů dosahuje účast 30 až 60 procent.

Důvody jsou přitom podobné jako u pana Leoše: obavy z výsledku, nechuť chodit do zdravotnických zařízení, ale i přesvědčení, že když člověku nic není, není důvod něco řešit. Roli hraje také nedostatek času v ordinacích, který komplikuje detailnější vysvětlování i motivaci pacientů.

Nový začátek po operaci

Po operaci se pan Leoš postupně vracel do života. Chirurgové mu odstranili část plic postiženou nádorem a nakonec se obešel bez chemoterapie.

Klíčovou roli ale sehrála jeho rodina. „Manželka mě neustále nutila k tomu, abych šlapal na kole a cvičil. Nutí mě zkrátka k tomu, abych žil. A díky ní vím, že mám opravdu pro co žít,“ svěřil se s vděčností.

Dnes už nekouří a jeho zkušenost má jasné poselství: „Kdybych mohl, šel bych na vyšetření klidně o pět let dřív. Všem bych doporučil, ať tu možnost využijí. Ať se nebojí a jdou do toho. Zjistí to včas a zachrání jim to život.“

Jeho příběh i zkušenosti odborníků ukazují, že prevence není jen o dostupnosti programů. Je především o překonání vnitřních bariér – strachu, studu i zakořeněných obav. A také o tom, jakým způsobem o ní s pacienty mluvíme. Protože někdy stačí jediné rozhodnutí a může znamenat druhou šanci na život.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Addicts.cz